Daniela Pelclová: Prevence není neslušné slovo

Prof. MUDr. Daniela Pelclová, CSc., se zabývá jednak nemocemi z povolání, kde se zaměřuje na rizika poškození zdraví z nových chemických látek (nanočástic, prachů) poškozujících plíce nebo z přetěžování organizmu fyzickými nebo psychickými zátěžemi. Jednak se věnuje toxikologii, např. aktualizaci databáze a publikováním o otravách z nových zdrojů a produktů.


Jak vypadala vaše profesní dráha od jejího začátku až po současnost, paní profesorko?

Začala jsem pracovat na klinice v Emauzích, která měla 27 lůžek, která využívali hlavně pacienti s nevyléčitelnými nemocemi z povolání, hlavně z karcinogenních prachů z dolů a továren. Nešlo jen o azbest, ale taky oxid křemičitý nebo radon z rudných a uranových dolů v Příbrami nebo jiných oblastí Středočeského nebo Severočeského kraje. Byla to dennodenní péče o pacienty, kteří byli dušní při sebemenší námaze, kašlali, vykašlávali, a potřebovali kyslík a injekce k usnadnění dýchání. Už jako studentku, když jsem tam byla na stáži, mě zaujalo, že se mezi pacienty, odškodněnými pro silikózu nebo rakovinu vyskytovali i političtí vězni, kteří tvrdě pracovali ve strašných podmínkách a také například spali v pracovním oblečení. Vraceli se k nám do roka dvakrát i třikrát, vždycky když jim vzplanul zánět průdušek a potřebovali antibiotika a kyslík. Všichni jim vyjadřovali sympatie a byli to v podstatě naši staří známí. Už za studií se mi tam líbilo, ale bylo to psychicky náročné, protože nám také umírali.

Nikdy jsme nevěděli, koho přivezou, často šlo o život. Byl to vlastně akutní obor.

Druhou částí práce kromě plicních nemocí byly otravy. V začátcích jich nebylo zrovna málo; přijímali jsme například různé dělníky, kterým unikl chlor při chlorování vody, nebo měli nehodu, kdy rozbili nádrž s kyselinou dusičnou, a léčili jsme je pro edém plic. Opakovaně jsme vyšetřovali také tiskaře, kteří barvy ředili toluenem, a jeho koncentrace v tiskárně byly občas takové, že měli sluchové i zrakové halucinace. Pacienti říkali, že slyší dechovku, zpěv Karla Gotta nebo dokonce symfonický orchestr. Důvod jejich přetížení byl politický – tisk časopisů exportovaných do Sovětského svazu, který byl prioritou. Postupně takových případů ubývalo, prevence tady opravdu funguje. Zní to skoro jako sprosté, nudné, až banální slovo, ale já jsem mohla vidět, jak technická prevence v podnicích lidem zachraňovala životy, jak ubývalo těžkých nemocí, které často ničily celé rodiny. Ochranné pomůcky, roušky nebo oděvy pro hasiče a do horkých provozů, snížení prašnosti, to všechno mělo velký vliv na zachování zdraví. Starší pacienti zemřeli, spousta provozů, hlavně dolů se zavřela a my jsme se koncem 90. let z restituovaných Emauz přesunuli sem na Karlov. Od roku 2011 nemáme žádná lůžka, jen dvě půjčená na plicní klinice k testování pacientů s podezřením na průduškové astma. Používají se k tomu látky z jejich pracoviště, a je třeba je sledovat 24 hodin po testu. Je to teď nejčastější plicní nemoc z práce. Vídáme je třeba u pekařů, tj. z mouky, u zdravotníků z dezinfekčních prostředků, nebo u zedníků z izolační, rychle tuhnoucí polyuretanové pěny.

Astma je jednou z diagnóz, kterou jste nově zahrnuli mezi nemoci z povolání?

Astma začalo být nemoci z povolání až někdy v sedmdesátých letech. A pomalu se hledaly cesty, jak to vlastně jako nemoc z povolání prokázat, protože astmat je hodně i mimo profese. V populaci je astmatiků asi třicet procent.

Řekněte mi víc o diagnostice dechu nebo využití kondenzátu vydechovaného vzduchu. Jak jste tuhle metodu zaváděli, jak funguje?

Převzali jsme to od Italů. Metoda vyšetření dechu je stará, například se historicky vyšetřoval aceton u diabetiků. Italové začali sbírat vydechovaný vzduch, který se zchladí a vznikne z toho 1,5 mililitru kapaliny, z níž je 99 % voda. Jsou tam pak taky stopová množství chemických látek, používaných jako markery zánětu nebo oxidačního stresu. Nejdřív jsme to používali u pacientů, kteří pracovali s azbestem nebo měli silikózu. Později jsme vyšetřování rozšířili i na lidi, co pracují s nanomateriály, a výsledky jsou překvapivě podobné.

Nanomateriály jsou dost moderní téma. Jsou tu nějaké výsledky, které naznačují, že mohou představovat pro lidi zdravotní problém?

Ano mohou. Máme experimentální studie, které ale testovali vdechování vyšších koncentrací, než které jsou standardně v průmyslu. V jednom závodě na anorganické pigmenty u nás bylo naměřeno 80 % částic do 100 nanometrů, a ty se chovají jinak, jsou agresivnější, procházejí buňkami, membránami a nachází se v moči. Byly tam tak vysoké koncentrace, že nás to překvapilo. Chceme to ve spolupráci s Akademií věd dál studovat, teď jsme na to dostali velký grant od GA ČR.

Je tam strašně moc otázek a hádanek.

Zatím tedy víme, že tyto látky zůstávají v těle, ale nevíme, zda a případné jaké riziko představují…

Ano. Záleží hodně na konkrétní látce. Jestli rozpustná, nebo ne, například. Ty nerozpustné sloučeniny se zdají být horší. Zatím nevíme, jestli se s tím tělo vypořádá a vyloučí je, anebo jestli je bude kumulovat, a kolik let nebo jaká dávka hraje roli. Zajímavé je, že podle studie doktorky Rössnerové z AV ČR, se kterou spolupracujeme, se zdá, že lidé z Ostravska jsou na tom lépe než třeba v Praze, protože už jsou na to adaptovaní. Takže je to hodně složité a čeká nás tady hodně zajímavé práce.

Mě mezi vašimi výsledky mě zaujala mimo jiné aktualizace seznamu nemocí z povolání – můžete říct, kdy se to zavedlo a jak k tomu došlo?

Bylo to v roce 1995. My, co sledujeme situaci v zahraničí, jsme věděli, že jak v Evropě, tak jinde ve světě mají v seznamech nemocí z povolání otevřenou položku: počítají s tím, že se může objevit nová nemoc. Pro správnou diagnostiku je samozřejmě nutné vytvořit konkrétní kritéria, která prokážou, že se jedná o nemoc z povolání. Já jsem na ministerstvu prosazovala právě tuhle otevřenou položku, ale oponenti měli za to, že nemoci z povolání musí jednoduše vymizet. Ministerstvo se nakonec rozhodlo pro dvouletou periodicitu aktualizace seznamu. Občas to zařazení konkrétní nemoci ale trvá déle. Například letos navrhujeme přidat nemoci bederní páteře z dlouhodobého přetěžování těžkou fyzickou prací. Vypracovali jsme asi dvacetistránkový materiál a hodně zpřísnili kritéria pro diagnózu. Je to dost složité, ale už máme pocit, že tomu nic nebrání. Nová vláda a ministři to ale zatím uložili k ledu. V minulosti jsme do seznamu podle nových vědeckých informací zařadili například některé nádory z azbestu, to je rakovina hrtanu nebo ovaria.

Jak detekujete nové případy nemocí z povolání? Chodíte na pracoviště na něčí udání, náhodně podle vlastního uvážení? Jak to funguje?

Staráme se například o zaměstnance v Kovohutích v Příbrami. Naše paní doktorka tam jezdí každý týden a mimo jiné prochází podnik a vyšetřuje lidi. Smlouva o pracovní lékařské službě je povinnost každého zaměstnavatele. A záleží třeba i na tom, jak riziková zaměstnání podnik má. Jestli kategorie 3-4 nebo jen nerizikové 1-2. Bohužel kontroly moc často nechodí, protože není kapacita na straně hygienických stanic. Naše zkušenosti se zaměstnavateli jsou ale docela dobré.

Jaké případy řešíte aktuálně, co vám dalo největší práci nebo bylo nejvíc kuriózní?

Taková hodně zajímavá skupina jsou naši pacienti, co vyráběli herbicid, který se používal později jako defoliant Agent Orange v naší spřátelené zemi Vietnamu, a ten byl nechtěně kontaminovaný dioxinem. To je raritní skupina, protože byli té látce vystaveni před padesáti lety, v 65. až 68. roce. Už během výroby se jim objevilo extrémně silné akné, někdy po celém těle. Jestli si pamatujete prezidenta Juščenka, když jsem ho viděla v televizi a oni říkali, že neví, co se mu stalo, říkala jsem manželovi, že to bude dioxin, protože vypadal jako ti naši pacienti. A taky se to později prokázalo. Je to enormně toxická a karcinogenní látka. Dioxin z krevního oběhu mizí s desetiletým poločasem, ale u nich byla otrava tak těžká, že mají dosud vysoké koncentrace v krvi. Proto pořád zkoumáme, jaké to má dopady, co to zhoršuje a také je průběžně odškodňujeme, vždyť si nesou si trvalé následky na zdraví. Mám vždycky radost, když naši pacienti dostanou odškodnění. Často kolem toho jsou dlouhé soudní pře, řekla bych, že zbytečné. My jsme spíš na straně pacientů, protože s nimi soucítíme a víme, jak jsou tím poznamenaní.

Skoro všichni děláme medicínu.

Jak jste se dostala k medicíně?

Tatínek byl pediatr, a když se rozhodoval, co má jít studovat, chtěl jít na práva, ale jeho dědeček, taky lékař, mu řekl: „Nechoď na práva, běž na medicínu, ta se uplatní v každé době.“ A byla to pravda, protože otec mého otce byl právník a za druhé světové války zastával v Přerově post vrchního právního rady Městských úřadů. Evidoval tam například německé transporty a jeden jeho podřízený ho později udal, takže můj dědeček skončil v Mauthausenu, kde za tři měsíce při těžké práci v nechvalně známém lomu zemřel. Tatínek potom taky chtěl, ať děláme medicínu. Já jsem prostřední ze tří dcer a všechny naše druhé děti jsou také doktoři. Je zajímavé, že ti první z toho vždycky nějak vypadnou, můj tatínek byl totiž taky druhý syn.

To je zajímavé. To máte teda hodně velký klan.

Já jsem k tomu mladšího syna nenutila. Jen jsem mu řekla: „Tome, když tě nic lepšího nenapadne, tak v medicíně si vždycky najdeš, co tě bude bavit.“ A je to tak. Kdo je introvert, může být v laboratoři, kdo je extrovert, může pracovat s lidmi.

Člověk hrozně moc vydrží.

Vy jste jediná profesorka v tomto oboru, který je ustavený už asi sedmdesát let.

V našem oboru pracují spíš ženy. Jako věda je to hodně tvrdá disciplína, je to až encyklopedický obor. Jako matka dvou diabetiků bez babičky v Praze, jsem měla paní na hlídání. Když bylo mladšímu synovi dva roky, onemocněl. Dva týdny jsme spolu strávili v nemocnici v Motole, kam jsem si brala články, že budu večer ještě něco studovat, protože jsem dělala kandidaturu. Ale myslela jsem si, že s tím definitivně skončím, že to nepůjde. Do toho jsem se děsila, že oslepne nebo umře. Tehdy byla jiná doba, často to bylo pro ty dětské pacienty a jejich rodiny opravdu drsné. Inzulin, injekce čtyřikrát denně, nekvalitní papírky na glykémie, stresující boj s glykémiemi. Starší syn onemocněl ve dvanácti letech a ten už v Motole ležel sám. Už tenkrát si o tom všechno nastudoval. Nečekali jsme, že nás to potká znovu. Oba jsme s manželem zdraví, v rodině to nikdo neměl. Ale u toho dětského diabetu se zkrátka stává, že tam přeskočí geny, a je to.

Tak to je extrémně složitá situace. Jak se stalo, že jste to s vědou nevzdala?

Nevím. Kolegové se docela divili. Asi když se chce, tak to jde. Můj manžel měl pochopení a nikdy neřekl, abych se na to vykašlala. Sám je profesorem designu, byl i rektorem a svoji práci miluje, tak možná proto.

Co vás na vaší práci nejvíc baví?

Už skoro rok nevedu kliniku, stala jsem se zase vedoucí Toxikologického informačního střediska, stejně jako když onemocněl mladší syn, a tady jsem mohla pracovat na částečný úvazek. Je to vlastně poradna pro celou Českou republiku, kam může zavolat kdokoliv: laik, záchranka, nemocnice, když se kdokoliv předávkuje léky, poleje Savem, vypije hnojivo nebo sní bobule tisu. Ráda odpovídám na dotazy, lidi jsou za tu službu hrozně rádi. Volají třeba maminky, že omylem přehnaly dávku vitamínů pro novorozence a teď se bojí, že mu ublížily. Takové případy tvoří asi osmdesát procent případů, my je ujistíme, že to bude dobré, že to není života a zdraví ohrožující, a poradíme, co mohou udělat pro první pomoc. To mě hodně těší. Ale někdy jde i o život. Naše služba je non-stop a často i v noci vydáváme sanitkám antidota, která zachraňují život v jiném městě nebo kraji.

Škodliviny je třeba střídat.

Když vidím, co lidi různě požijí, nebo čemu jsou někdy vystaveni v zaměstnání, mám pocit, že toho jde vydržet hodně. A pak zase tu spoustu lidí, kteří se bojí stopového množství různých látek v potravinách, tak je to někdy až legrační. V každém případě je potřeba ty škodliviny střídat. Ony jsou v podstatě všude, takže se tomu nevyhnete. Je důležité nejíst monotónně a aspoň trochu se snažit o zdravý životní styl a pozitivní přístup.

To je fakt, člověk toho asi kolikrát víc nadýchá, než kolik toho sní… Ale na rozdíl od potravin ten vzduch se řeší málo. Je prostě jednodušší nadávat na firmy, než změnit vlastní životní styl…

To je pravda. Tohle se hodně podceňuje. Za pár desítek let se lidi budou divit, jak to bylo možné, co tady lidi dýchali. Často se míra škodlivosti projeví až za řadu let. U karcinogenů jako je azbest to může být deset až dvacet let. Vezměte si, na co zemřela Marie Curie-Skłodowská. Takový účinek radioaktivity nikdo nečekal. Všechno se předvídat nedá a samotný život je riziko. Je těžké být opatrný na všechno.

To je taky pravda. Moc děkuji za rozhovor a přeju hodně pracovních úspěchů!

 

 

Rozhovor vedla a editovala Hana Tenglerová, foto: Michal Ureš, korektury: Alen Ortenová.