Hana Hrstková: Svůj život jsem přizpůsobila práci

prof. MUDr. Hana Hrstková, CSc. se věnuje dětskému lékařství. Zaměřuje se zejména na oblast hematologie, hematoonkologie a onkologie. Mimo léčby zhoubných nádorů u dětí studuje také zdravotní stav a celkovou kvalitu stále rostoucího počtu úspěšně vyléčených. Mimo sekundárních nádorů jsou to např. jevy jako obezita, plodnost či srdeční choroby.


Čím se, paní profesorko, profesně zabýváte?

Dělám pediatrii a zabývám se hlavně hematoonkologií. Po promoci jsem první rok pracovala v nemocnici Boskovicích, kde jsem dělala klasickou pediatrii, pak jsem přešla do Brna na 1. dětskou kliniku a po roce všeobecné pediatrie jsem přešla na oddělení, kde ležely děti s krevními onemocněními a leukemiemi. Hematologie nebyla nějaká moje srdeční volba od studií. Během studia mi to připadalo hrozně složité a moc se mi to nelíbilo. Ale když jsem se potom octla na oddělení, které se tím tématem zabývalo, a najednou jsem tomu víc rozuměla, začalo mě to bavit. Byla jsem hozená do vody a musela jsem plavat. Tak jsem plavala a bojovala a už u toho zůstala.

Dokud tomu člověk nerozumí, tak ho to nebaví.

Váš otec byl vědec v oboru historie a archivnictví, jak jste se dostala k medicíně?

Otec byl profesor historie, jeho otec byl právník, můj druhý dědeček taky. Otec byl první, kdo zběhl. V širší rodině byli nějací architekti a jeden strýc z matčiny strany byl doktor chemie. V rodině přímo z medicíny nikdo nebyl. Mě s bratrem spíš než ta historie nadchly přírodní vědy. Volbu studia jsem taky dělala v době, kdy nebylo úplně na výběr. Chtěla jsem studovat něco, co bylo úplně apolitické, a to medicína byla. Líbila se mi na ní ta prospěšnost, že je to práce mezi lidmi a s lidmi.

Jak jste došla k rozhodnutí věnovat se pediatrii?

K tomu jsem tíhla už od začátku. Náš rodinný přítel byl profesor Teyschl, který byl zakladatelem brněnské pediatrie. Staral se o mě, když jsem byla nemocná, a protože jsem to prostředí přes něj trochu znala, nasměrovalo mě to sem.

Práce, kterou jste si vybrala je hodně těžká. Onkologická onemocnění dětí jsou často život ohrožující stavy, zasáhne to obrovsky celé rodiny…

Každý medicínský obor je psychicky náročný, protože jednáte s lidskými subjekty a pohybujete se na tenkém ledě. V pediatrii je to možná o to náročnější, protože se to vlastně všechno pasíruje přes rodiče. Dětem, hlavně těm úplně malým, těm je to jedno. S rodiči někdy samozřejmě ta práce není úplně jednoduchá, člověk se musí naučit jejich jazyk. Vždycky s nimi mluvím, zeptám se, jaké je jejich povolání. Ne ze zvědavosti, ale abych jim mohla věc správně vysvětlit. V té hematoonkologii je to ještě náročnější.

Když jsem nastupovala na oddělení, všechny děti nám během několika měsíců umíraly, což bylo hrozné. Dneska už to není taková depka.

Jak vzpomínáte na své první pacienty?

Dodneška si pamatuju na jednu holčičku, její jméno, kde bydlela. Měla jsem noční službu a vypadalo to, že nám přes noc nevydrží. Tak jsem jí dala dvě transfuze a do toho rána ji přechovala. Vedoucí oddělení mě za to moc nepochválil: „Cos blbla? Mělas ji už nechat klidně osudu, vždyť ona už spala a už si ji mohla nechat uspat,“ řekl mi. Ona stejně druhý den zemřela. Ale já jsem se na to nedokázala dívat a připustit, že by mi tam zemřela. Pak si na to člověk zvykl. Na štěstí začala být léčba postupně úspěšnější. Pamatuji si na dívku, která přišla na kontrolu, a kolegové říkali, že měla před dvěma lety leukémii. Teď byla v pořádku a oni říkali „ta diagnóza asi tenkrát byla špatná, to není možný,“ no a teď se devadesát procent dětí s leukemií vyléčí.

Já se teď už nezabývám takovou tou akutní onkologií, už se spíš starám o ty vyléčené a sleduji pozdní následky a kvalitu života. Právě jsme u svaté Anny otevřeli jednu ambulanci právě pro tyhle případy, jim je teď dvacet, třicet let, mám pacienta, kterému je čtyřicet, dneska u mě byla pacientka stará 43 roků, má dvě děti a dcera bude maturovat.

To jsou skvělé výsledky. Jak velká je ta skupina přeživších?

Máme ve sledování obrovskou skupinu pacientů, konkrétně třeba těch, co jsou víc než deset let po leukémii, je asi sto. Chodí jednou ročně na kontrolu a jejich kvalita života je dobrá. Nikdo není na leukémii v invalidním důchodu. Faktem je, že často trpí obezitou. Jednak nám tloustne celá populace, jednak v určitou dobu prostě ze zdravotních důvodů nesportovali, byli nemocní a odvykli, a pak je ti rodiče možná víc ochraňovali a nechtěli pouštět do rizikového sportu. Týká se to víc mužů než žen. Sledujeme jejich srdeční aktivitu, tlak, štítnou žlázu. S ní mají zase problém častěji ženy. Zejména ale sledujeme výskyt sekundárních nádorů. Protože se zdá, že pacienti, co překonali leukémii, po takových dvaceti letech jí mají vyšší výskyt. Sledujeme i jejich prospěch, řada z nich má vysokoškolské vzdělání, zejména dívky, což kopíruje celkovou situaci v populaci.

Co vás na vaší práci nejvíc těší?

Já se přiznám, že já pracuju ráda. Už bych nemusela chodit do práce, kdybych nechtěla, klidně bych mohla zůstat doma, ale mě práce baví, baví mě vidět ty pacienty, baví mě práce s lidmi a vidět za sebou ty výsledky. Prostě mě to baví.

Jak vypadá váš pracovní den? Teď jste přijela z programové rady fakulty tělesné výchovy…

Mám úvazek v nemocnici na klinice dětské onkologie a potom samozřejmě učím studenty lékařské fakulty. Spolupracuji s fakultou sportovních studií, kde mám předmět pohyb a zdraví dětí. Dostala jsem se k tomu právě přes to zjištění, že děti po leukémii jsou obéznější a nehýbou se. Před léty jsme pro ně připravili rekondiční cvičení. Teď ještě dělám vedoucí redaktorku časopisu Česko-slovenská pediatrie. Tomu se musím věnovat každý den, protože chodí články, které je třeba přebrat, naposílat recenzentům a pak zpátky autorům, pak zas do tisku.

Co je teď největší novinka v léčbě dětských onkologických pacientů?

Biologická léčba, ta to hodně posouvá dopředu. U dětí se s ní začínalo o něco později, protože na to nejsou klinické studie. Ale zdá se, že by to mohlo velmi pomoci. Velká změna přišla díky podpůrné léčbě. Dřív nám děti umíraly na komplikace, teď je dostupná celá řada antibiotik, antimykotik, antivirotik. Moderní léčba to hodně posouvá dopředu, no a samozřejmě diagnostika. Dřív bylo tady v Brně na Masarykově onkologickém ústavu jedno cétéčko, teď ho má každá malá nemocnice. Samozřejmě i tady u nás jsou dvě magnetické rezonance. Technický rozvoj je opravdu obrovský.

Svůj život jsem přizpůsobila práci.

Pocítila jste někdy jako žena v medicíně předsudky?

Nikdy jsem neměla problém, já jsem svůj život přizpůsobila práci. Prostě jsem chodila do práce a tomu jsem si přizpůsobila svůj život. Ono je to většinou naopak, to já jsem nikdy nedělala. To znamená, že mám pouze jedno dítě, protože jsem věděla, že víc bych nezvládla. Doma na mateřské jsem byla jenom šest měsíců. V té době byl standard úplně jiný, ale já byla na tehdejší poměry i dost stará, bylo mi 34 let. Měla jsem na štěstí maminku, která se mi o dceru starala. Ale máti už byla taky paní ve věku, tak jsem ještě měla paní, která mi pomáhala.

Jak vnímáte dnešní situaci, co se týče rodičovství a profese?

Některé kolegyně jsou doma tři roky, ale řada z nich se snaží vrátit dřív, protože pochopily, že my ženy si stěžujeme, že jsme znevýhodněný, ale že si to děláme samy. Ono čtyři roky strávit doma, to prostě začínáte znovu. Dcera má holčičku, 14. března jí bude rok, byla na mateřské, teď je na rodičovské, ale už chodí dvakrát týdně do práce, aby nevyšla ze cviku, protože je kardioložka.

Jaká je situace začínajících lékařů a lékařek v oboru?

Ve velkých městech je lékařů dost, ale stačí vyjet čtyřicet kilometrů za Brno a tam už nemají nikoho. Na stipendium už de facto skoro nikoho nemáme, všichni jsou tu zaměstnaní. Brát jen doktorské stipendium, to není k uživení. Zrovna jsme to na Fakultě sportovních studií řešili. Ministerstvo poslalo peníze na zvýšení odměn doktorandů a teď se diskutuje, jestli to všem zvýšit plošně, anebo, za což bych se já přimlouvala, že by polovinu toho zvýšení dostal každý a druhá polovina se rozdělila těm nejlepším.

Dcera taky dělala Ph.D. studium, protože nebyla místa, šla na stipendium a je pravda, že jsem ji ještě čtyři roky po promoci živila. Jak to dodělala, dostala úvazek. A je třeba říct, že jsou obrovské rozdíly v odměňování lékařů v nemocnicích, v soukromém sektoru a třeba učitelů lékařské fakulty. Školy platí nejméně. Takže když si ti lékaři chtějí přivydělat, berou noční služby, protože ty jsou docela dobře placené a tím si zdvojnásobují plat. Anebo mají stipendium a pak chodí na noční. Tam mají tři čtyři stovky na hodinu, tak jim to pak naskočí.

Mají podle vás vliv na hodnocení a rozhodování lidí stereotypy? Existují podle vás předsudky v hodnocení výkonu žen a mužů?

O tom jsem přemýšlela. Ale tady bych to nemohla potvrdit. Určitě jsem měla stejný plat, jako kdybych byla muž, ale říkám znovu, že člověk se musí chovat a pracovat tak jako muž. Musí se přizpůsobit tomu systému. V životě jsem nebyla s dítětem doma, to zařídila vždycky maminka. Nikdy jsem neměla pracovní neschopnost. Vždycky jsem si vzala tři dny dovolenou a nějak to přečkala.

Není to až moc přísné, surové?

K tělu, že? K vlastnímu tělu si to může dovolit. Jinému to ale rozhodně nemohu doporučit.

V České republice roste zastoupení žen mezi absolventy všech stupňů studia včetně doktorátu, ale ve vědě se jejich podíl nemění, a to ani, když se podíváme na úplně čerstvé vědkyně a vědce, tak tam rozdíl mezi tou celkovou populací je třeba tři procentní body. Co si o tom myslíte, proč nejde víc žen do vědy?

Protože se chtějí věnovat rodině. Věda je prostě sebeobětování, to jsou soboty, neděle. Ono taky záleží, co ten manžel. Většinou je tak nějak zakořeněné, že muž dělá kariéru a žena se přizpůsobí.

A je to tak v pořádku?

Není. Klidně může dělat kariéru žena, muž ji dělat nemusí, nebo může mít kariéru v jiném oboru a ženě může dopřát tu kariéru ve vědě. Možná, že se to teď změní, hodně lidí vůbec manželství neuzavírá. Nejsem moralistka, vdávala jsem se třikrát, dvakrát jsem rozvedená, ale mám za to, že dítě by mělo vyrůstat v úplné rodině.

Čím se odreagováváte mimo svět práce?

Přiznám se, že moc koníčků nemám. Pracuju ráda na zahradě. Mám ráda kytky a estetický věci. Mám hezký růže, ty jsou takový nejvděčnější.

Úspěch je, když vidím spokojené pacienty.

Co je pro vás úspěch?

Člověk je rád, když ví, že si někdo jeho práce váží, ale myslím si, že nejdůležitější je vidět ty vyléčené pacienty a jejich šťastné rodiče. Úplně nejkrásnější je vidět, jak z těch dětí vyrostli dospělí lidé. Nedávno jsme byli s manželem na filharmonii a přišla tam za mnou nějaká paní a říkala mi, že je ráda, že mě vidí, a představila se a říkala, že před třiceti lety jsem léčila její dceru. To člověka potěší.

Děkuji za rozhovor a za vaši skvělou práci!

 

Rozhovor vedla a editovala Hana Tenglerová, foto: Michal Ureš, korektury: Alen Ortenová.