Mentoring: Přesná odpověď na moji situaci

Domů Mentoring: Přesná odpověď na moji situaci



Zdislava
působí na vysoké škole a baví ji jak věda, tak smysluplná výuka, kterou bere nejen jako nedílnou a důležitou součást práce vysokoškolské pedagožky, ale také jako podmínku udržení kontinuity oboru. Své vědecké poznatky aplikuje v práci s klienty ve své poradenské praxi a toto prolínání vědy a jejích praktických dopadů je pro ni ideální kombinací. Během dvou rodičovských dovolených však Zdislava z vědy trochu „vypadla“ a návrat do akademického prostředí pro ni nebyl procházkou růžovou zahradou.


Co bylo impulzem k tomu, že ses přihlásila do programu?

Já jsem se tehdy zrovna vracela do práce po druhé rodičovské a byla jsem vlastně čerstvě po doktorátu, protože ten jsem dodělala těsně před druhým porodem. No a myslela jsem, že nastoupím do nějakého projektu, budu na něčem pracovat a dělat vědu. Jenže jsem brzy zjistila, že jsem totálně zavalená organizační prací a jediná situace, kdy se v týmu bavíme o vědě, je, když nám někdo nadává, že jsme zase nic nenapsali. Do toho jsem řešila i to, jestli je správné, že jsem se do práce vůbec vrátila. Celkově to pro mě nebyla úplně příjemná životní fáze a neměla jsem vůbec čas se zastavit a promyslet si, co se to vlastně děje.

A pak najednou přišel newsletter s pozvánkou do mentoringu a mě napadlo, že je to možná šance, jak z toho vybřednout. Byla jsem na mrtvém bodě a potřebovala nějaký impuls, tak jsem si řekla, že to zkusím.

Stanovila sis nějaký konkrétní cíl?

Chtěla jsem si díky programu ujasnit, čím se zabývám, na jakém dělám tématu a jaký z toho plánuji výstup.

Podařilo se?

Ne úplně stoprocentně, ale rozhodně jsem k tomu řádově blíž, než jsem byla předtím. Ujasnila jsem si, co jsem ochotna a schopna na té katedře dělat, protože do té doby jsem měla pocit, že tam sice pořád něco dělám, ale že za mnou není nic reálného. Dělala jsem spoustu organizační práce a výuky, která se ale táhla odnikud nikam, protože jsem každou chvíli učila něco jiného a nemělo to žádnou vnitřní logiku. Teď máme schválený vědecký grant, povedlo se nám s kolegy napsat dvě kapitoly do knížky, takže to začíná k něčemu směřovat a konečně mám pocit, že můžu říct: tohle je moje téma, na kterém pracuji, a tohle moje témata nejsou a dělat je nebudu. Mám pocit profilace a to mi po té disertaci chybělo.

„Mentoring byl přesnou odpovědí na moji tehdejší životní situaci.“

Jak ti se zmiňovanou profilací pomohla mentorka?

V tomhle směru byl strašně přínosný hned první rozhovor, který jsme spolu měly. Dala mi naprosto konkrétní informace o tom, kudy nechodit, protože si tam nutně musíš nabít a spálit se, a kudy to naopak průchozí s ohledem na získání financí nebo možností publikace je. Poradila mi, na které grantové výzvy se zaměřit a kterým se naopak s malými dětmi vyhnout, protože bych nebyla schopna dostát jejich požadavkům. Doporučila mi nehledat hned úplně nové téma, ale navázat na to, co se už zkoumá. Díky ní jsem pochopila, že některé cesty, kterými se vydávám, nefungují.

Hledala jsi cíleně mentorku ženu?

Asi ano. Měla jsem pocit, že když to bude žena s dětmi, která si prošla podobnou situací, tak mi dokáže poradit, jak sladit práci a rodinu, a bude mít pro mé potíže pochopení. Zažila jsem to už se svou vedoucí disertační práce a bylo to příjemné. Sice už měla děti téměř dospělé, ale pamatovala si, jaké to je, a když jsem se z něčeho omluvila kvůli nemocnému dítěti, tak to akceptovala.

A co se týkalo oboru, tak jsem jen chtěla, aby to byl někdo, kdo se také pohybuje v sociálních vědách.

Říkala jsi, že hned vaše první schůzka pro tebe byla velkým přínosem. Jak to pokračovalo dál?

Bylo to skvělé. Tím, že je ze stejného oboru a pohybuje se i v příbuzných tématech, dokázala mi poradit, jak se dá v mém tématu etablovat. Dva měsíce po naší první schůzce mne pozvala do Prahy na konferenci jedné asociace, kde mne seznámila se všemi lidmi a naprosto kolegiálně mi otevřela dveře do tohoto prostředí. To by se mi u nás na škole nestalo. Poradila mi také, na jaká pracoviště se potřebuji navázat, jaká jsou vhodná sdružení a další asociace. Byla to opravdu velká škola, a přitom když se to sečte, tak mi věnovala pouhých pár hodin času.

V čem ti účast v programu pomohla celkově?

Uvědomila jsem si, co mi na mé fakultě vadí, a naučila jsem se poznat věci, které na první pohled vypadají skvěle, ale ve skutečnosti je za nimi devadesát procent administrativy a teprve zbytek je nějaká vědecká práce a užitek. Mentorka mi říkala: „Vždy se pořádně podívej, jaký je v tom projektu popis tvojí pozice, co se od tebe bude očekávat. Pečlivě si přečti náplň práce.“ Zní to jako banalita, ale je to opravdu důležité. Pomohlo mi to stanovit si, co chci, a jít za tím.

A co to je?

Chci víc dělat vědu a méně učit. A učit chci jen to, co vnímám jako důležité, čemu rozumím a chci to předat studentům. Už nebudu učit jen pro učení.

Co bys se svými dnešními zkušenostmi poradila lidem, kteří jsou teď na doktorátu nebo těsně po něm a řeší, co a jak dál?

Určitě je dobré přemýšlet o tom, že život má různé sféry, které se navzájem ovlivňují, a když má člověk pocit, že je něco někde špatně, je dobré se upřímně zeptat sám sebe, která ta sféra je problém. V tom mi pomohl úvodní workshop, kde jsem si konečně řekla, co přesně u mě nefunguje a co chci, aby bylo jinak. Je to trochu paradox, protože se svými klienty dělám taková cvičení běžně, ale sama sobě jsem to říct nedokázala.

Také je přínosné si uvědomit, že z doktorátu se dají vytěžit jak odborné, tak profesní věci, což se po jeho dokončení může hodit. Dokud je totiž člověk na doktorátu, tak má před sebou pořád nalinkovanou nějakou dráhu, ale teprve když ho dokončí, tak si sáhne na tu bezbřehost a neurčitost, ve které se může ocitnout.


Rozhovor v březnu 2017 vedla Martina Fucimanová. Redakčně kráceno.

Celý rozhovor bude k přečtení v publikaci Mentoring: co v příručkách nenajdete, která vyjde v listopadu 2017.