Profesorka Marie Vítková: Inkluze je správná cesta, ale musí se umět

Zasloužila se o vznik katedry speciální pedagogiky na Masarykově univerzitě, kterou dvacet čtyři let vedla. Jedenáct let zastávala pozici proděkanky, vydala řadu publikací, a přitom všem vychovala dvě děti. O speciální pedagogice, svém přesvědčení o správnosti inkluzivního vzdělání i o nutnosti jeho obhajoby v rozhovoru pro NKC – gender a věda hovořila tato klíčová postava české speciální pedagogiky, profesorka Marie Vítková.

Jakou tematikou se ve svém oboru konkrétně zabýváte? Čím vás toto téma tolik zaujalo? 

Konkrétně jsem se zabývala pedagogikou raného a předškolního věku, a to jak po metodické, tak výzkumné stránce. Do jeslí se začaly od roku 1976 postupně přijímat děti se zdravotním postižením, zejména s mozkovou obrnou. Pro ně bylo třeba připravit speciální programy, takže se moje práce rozšířila o problematiku edukace dětí s tělesným a kombinovaným postižením.  V té době začala také moje intenzivní spolupráce s Ústavem sociální péče pro tělesně postiženou mládež v Brně, dnes známým jako Centrum Kociánka. Práce s tělesně postiženými mě velmi zaujala, protože do té doby se pracovalo jen na programech pro zdravé děti, pro postižené žádné metodiky neexistovaly. V důsledku toho dětské sestry s těmito dětmi neuměly zacházet, byly zvyklé pracovat s homogenní skupinou, což platilo i pro školy a běžné učitele. Tehdy začal i můj velký zájem o obor speciální pedagogika.

Neschopnost spolupracovat s dětmi, které se vymykají průměru, se na takových dětech musela podepsat.

Samozřejmě. Kolikrát ani nedokázali rozpoznat to postižení. Já jsem učila na Střední škole F. D. Roosevelta v Brně a ve třídě jsem měla jednoho chlapce s tělesným a sluchovým postižením, o jehož sluchovém postižení nikdo nevěděl. Na to jsem přišla až já tak, že jsem si všimla, že správně odpovídá na otázky jen tehdy, když stojí čelem ke mně. Ostatní ho brali za mentálně postiženého a domnívali se, že na tuto školu nepatří, protože lékaři na jeho handicap nepřišli. Teprve v patnácti letech na základě mého doporučení se při vyšetření přišlo na to, že je sluchové postižený. Dostal sluchadla a začal ve škole prospívat dobře. Takových příběhů jsem zažila mnoho. Když jsem jezdila po různých zařízeních v rámci mé pozice krajský pedagog při Ústavu národního zdraví, pamatuji si jedno miminko, u kterého se rozhodlo, že je to dítě s mentálním postižením a patří do Ústavu sociální péče. Jak proběhlo jeho psychologické vyšetření, nevím, ale když jsem se na něj chvíli dívala, všimla jsem si, že začalo reagovat na zlatý řetízek, který jsem měla na krku. Šla jsem za lékařkou a řekla jsem, že se mi jejich závěr nezdá, ať to nechá přešetřit. Ve finále se holčička dostala do pěstounské péče a vychodila běžnou základní školu. To se skutečně dělo a křivdy byly spáchány především na dětech, kterým se vzdělání vůbec nedostalo.

Zmiňovala jste, že běžní učitelé uměli pracovat jen s homogenní skupinou dětí. Myslíte si, že je to dnes už jinak?

Myslím si, že ano. Jiné je to například v tom, že jsou zpracované metodiky a neustále se na nich pracuje. V čem se v současné době historie opakuje, je inkluze, která je na realizaci ve škole náročnější než individuální integrace žáka se zdravotním postižením. Ukazuje se, že učitelé mají stále problémy pracovat s heterogenní skupinou, i když pozitivních příkladů postupně přibývá. Často nedokážou pracovat ani s žákem s tělesným postižením, s Aspergerovým syndromem nebo se sluchovým postižením bez přidruženého mentálního postižení, který by mohl ve škole normálně prospívat, natož zároveň pracovat s takovým žákem a zbytkem třídy. Česká školní inspekce uvedla v jedné ze svých zpráv, že 86 % škol je proti inkluzi. Do toho vstupují rodiče, kteří se domnívají, že v heterogenní skupině se snižuje kvalita vzdělání jejich dítěte. Obhajovat disciplínu inkluzivního vzdělávání, včetně realizace řady výzkumných šetření, je tedy stále třeba.

Když hovoříme o přetrvávající nutnosti obhajoby inkluze, co se na tomto poli během vašeho působení změnilo?

Změny jsou v tom směru, že dříve se do pomocné školy ani nedostaly všechny děti s mentálním postižením, i když rodiče projevili zájem o jejich vzdělávání. Já jsem zažila sama, že na inspektorátu byla prosit matka, aby vzali do školy její mentálně postižené dítě, a byla odmítnuta. Potom ho sama naučila číst a psát, takže do školy ho nakonec vzali. Další příklad, tentokrát pozitivní. Moje matka byla dlouhodobá elementaristka v 1. třídě a nestalo se, že by někoho nenaučila. Pamatuji si, že jednou měla žáka, který když v šesti letech přišel, ještě se pomočoval a s nikým nechtěl komunikovat, pocházel ze samoty, otec byl zametač. Ale nevyhodila ho ze třídy a neřekla: „Běž do zvláštní školy“. Ne, učila ho postupně a naučil se.  Vystudoval gymnázium a lékařskou fakultu a v současnosti je to známý primář v jedné nemocnici v Olomouci. Můj názor je, že všechny děti by se měly začít vzdělávat společně od začátku. Inkluze je správná cesta, ale musí se umět. Tomu se musí vynaložit úsilí i finanční prostředky.

Co si myslíte o vnímání vašeho oboru společností? Domníváte se, že široká veřejnost má povědomí o tom, co je to speciální pedagogika?

Myslím si, že to ví, protože děti s postižením najdete všude a ve všech rodinách. Jedna moje kolegyně se soustředí na řeč u malých dětí a ve své habilitační práci měla uvedeno, že se rapidně zvyšuje počet narozených dětí s nízkou porodní hmotností díky stále se zvyšující zdravotnické péči. Protože ty úplně malinké, 500 až 600 gramů, se dřív nezachraňovaly. U takových dětí je potom vývoj opožděný, a čím víc máte takových dětí, tím vyšší máte procento opožděných, které mají speciální vzdělávací potřeby. Nebo jiný příklad, trvalo asi patnáct nebo dvacet let, než se přišlo na to, že děti, které byly umístěny do inkubátoru, mají poškozený zrak. Myslím, že široká veřejnost ví, že s takovými dětmi pracujeme, a že naše práce je potřeba.

Když zmiňujete téma práce vaší kolegyně, jsou ve speciální pedagogice nějaká módní témata?

Dnes jsou to poruchy autistického spektra, o tom se dřív nemluvilo. U nás i v zahraničí se hodně mluví o psychických onemocněních, to je velký trend. U nás jsou projekty na toto téma vypsané až letos. Nově se řeší i význam terapie pro děti a žáky se zdravotním postižením a užší spolupráce školy se zdravotnictvím. Co také dřív nebylo, je téma vzdělávání dětí-cizinců, i na toto jsou v poslední době vypisované projekty.

Co vás na vaší práci nejvíc baví?

Je to především práce na výzkumných projektech českých i mezinárodních, týkajících se edukace dětí, žáků, studentů i dospělých se speciálními vzdělávacími potřebami. Jako jeden z příkladů mohu uvést projekt, na kterém budu pracovat do příštího roku – Kvalita v inkluzi žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP). Cílem projektu je realizace kvalitního inkluzivního vzdělávání žáků se SVP na základních a středních školách. S tím je spojená potřeba naučit pedagogy zacházet s diverzitou žáků v inkluzivní třídě, ale i podpora takových žáků při vstupu na trh práce. V neposlední řadě se zabýváme v této souvislosti i osvětovými aktivitami určenými pro veřejnost.

Které momenty ve vaší kariéře považujete za vrcholné? 

Významně je hodnocená moje činnost při konstituování oboru speciální pedagogika na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Můj zájem o problematiku speciální pedagogiky se v roce 1994 přesunul na vlastní katedru, kterou jsem založila a vedla až do roku 2018. Stála jsem tedy za všemi studijními programy z oboru speciální pedagogika, které úspěšně prošly řadou akreditací. Touto prací jsem ovlivnila vývoj oboru v celé České republice, zejména v rámci realizace inkluzivního vzdělávání a postoje k začleňování znevýhodněných osob do života běžné populace. Kromě pozice vedoucí katedry jsem také více než deset let zastávala post proděkanky, nejprve pro internacionalizaci, poté pro mezinárodní výzkum a následně pro vědu a výzkum.

Co si myslíte o aktivitách, jako je Cena Milady Paulové?

Aktivity jako je Cena Milady Paulové, udělované ženám – vědkyním, velice vítám. Řada ocenění je zaměřená na přírodní vědy, ale na ty společenské se často zapomíná. I přesto, že podporuji mezioborové výzkumy, a speciální pedagogika úspěšně spolupracuje např. s Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity, oblast společenských věd má svá specifika a domnívám se, že práce žen v této oblasti je velmi významná. Je tedy dobře, že na jejich práci upozorňujete.