Report z Noci vědkyň a vědců
V pátek 6. října se uskutečnila další Noc vědkyň a vědců, kterou NKC – gender a věda každoročně pořádá, tentokrát na téma sociální mobility žen. Diskuse chtěla poukázat na skutečnosti, že ženy se na pomyslném společenském žebříčku propadají častěji než muži, a to zejména v důsledku nelehkých životních situací, jakými jsou například rozvod a samoživitelství, nástup do důchodu či ovdovění (nejen v důchodovém věku). Moderace večera, který proběhl v prostorách Goethe institutu, se ujala Linda Sokačová, která působí jako vedoucí oddělení sociálního bydlení a sociálního začleňování na Ministerstvu práce a sociálních věcí a jako ředitelka obecně prospěšné společnosti Alternativa 50+.
Nina Fárová
První hostkou byla novinářka Saša Uhlová, která v současné době píše pro internetový deník A2larm, v němž představila sérii reportáží s názvem Hrdinové kapitalistické práce, mapující nízkopříjmová zaměstnání. Saša Uhlová uvedla, že nejvíce ji při tomto projektu překvapila smířenost lidí v nízkopříjmových zaměstnáních se špatnými pracovními podmínkami. Její kolegyně a kolegové v zaměstnáních, která si v rámci projektu vyzkoušela, zdůrazňovali, že každá práce má své zápory, a nemá tedy moc smysl se proti pracovním podmínkám bouřit. Mezi jejími kolegy výrazně dominovaly ženy, což bylo dáno tím, že ona sama je žena, a proto neměla k určitým zaměstnáním přístup. Například na Ostravsku, kde měla i v současné době problém sehnat práci, ji odmítli přijmout jako dělnici pro lakování na výrobní lince, protože je žena. Práce nebyla fyzicky náročnější než ostatní manuální práce, a navíc byla dle jejích slov celkem slušně placená. Tehdy se cítila na pracovním trhu jako žena diskriminovaná a vnímala, jak se lidé kolem ní pevně drží přesvědčení, že existuje nějaká práce „pro chlapy“. Saša Uhlová upozornila také na to, že na ženy hůře dopadá rozvod či rozchod s partnerem. Setkala se s mnoha případy, kdy se z žen náhle staly samoživitelky a nedostávaly (ani nemohly vymoci) výživné od otce dítěte či dětí, což vedlo k propadu jejich socioekonomického postavení. To se týkalo především žen s malými dětmi, které nemohly jít do práce, ale zároveň z rodičovského příspěvku nemohly sebe a své děti uživit. A pokud takové ženy do práce šly, byly pod obrovským tlakem a stresem z toho, kdy se kdo bude moci postarat o jejich děti.
Druhým hostem byl Radek Hábl z Otevřené společnosti, který stojí za velmi úspěšným projektem Mapa exekucí. Radek Hábl hovořil o tom, že lidé, kteří se octnou v exekuci, musejí překonávat mnoho bariér na trhu práce. Zaměstnavatelé nechtějí osoby v exekuci často přijímat do pracovního poměru, protože pro ně představují náklady a riziko navíc. Ani mít zaměstnání však bohužel není v případě exekucí samospasitelné. Ačkoli se těmto lidem většinou vyplatí pracovat, protože čím více si vydělají, tím více jim po srážkách ze mzdy zůstane (nezůstává jim životní minimum, ale určitý podíl ze mzdy), někteří ani přesto nevidí světlo na konci tunelu. Dluhy jsou totiž mnohdy nesplatitelné, protože dluh narůstá rychleji, než jsou jej lidé schopni splácet (kvůli úrokům z prodlení a nákladům na vymáhání), a to i v situaci, kdy tvrdě pracují. Ztrácejí tedy motivaci a propadají se do apatie. Zároveň takoví lidé nemají šanci na osobní bankrot, protože podle současného insolvenčního zákona musí být schopni do pěti let splatit 30 % dluhu a odměnu insolvenčnímu správci, která činí 65 000 Kč. Co se týče situace žen, Radek Hábl upozornil na to, že v jejich případě bývá častým problémem společné jmění manželů. Při svém výzkumu exekucí se často setkával se scénářem, kdy se muž bez vědomí ženy zadlužil, žena zůstala sama s dětmi, nepracovala nebo neměla šanci si přivydělat, a následně skončila v azylovém domě. Pokud ještě nedostává zaplaceno výživné, nemá prakticky žádné prostředky, jak rodinu uživit, a ocitá se v neřešitelné situaci. Ženy jsou zároveň dle Radka Hábla náchylnější k pádu do dluhové pasti, protože mají v průměru o 22 % nižší příjmy – v exekuci se jim tedy počítá nezabavitelná částka z nižšího platu a po strhnutí této částky jim zbyde méně na živobytí. Jediným receptem, jak pomoci lidem v exekucích, je podle něj oddlužení bez pevně dané hranice toho, do kdy a kolik musí člověk splatit – podobně, jako to funguje ve všech zemích na západ od nás. Zadlužování totiž neprospívá nikomu, nejen lidem v exekuci, pro něž je devastující, nýbrž i pro stát, pro který je nárůst počtu lidí v takové situaci finančně náročný.
Třetí diskutující byla sociální pracovnice Emílie Horáčková, která se angažuje ve spolcích Manushe a Bachtale. Emilie Horáčková mluvila o tom, že na dno společenského žebříčku často velmi snadno spadnou Romové, jelikož čelí větším bariérám na trhu práce nebo při shánění bydlení (kdy dochází k otevřené diskriminaci – viz zjištění veřejné ochránkyně práv zde), ve školském či zdravotnickém systému nebo ve veřejném prostoru. Upozorňovala také na odlišnou situaci romských žen, které stále ve velké míře zůstávají dlouhodobě v domácnosti, jelikož mezi Romy přetrvává představa, že žena by se měla v první řadě starat o děti, manžela a domácnost. Žena tak není připravena jít po mnoha letech v domácnosti na trh práce, a vzhledem k nízkému vzdělání je nucena docházet do typů zaměstnání s vícesměnným provozem, protože pro pozice s flexibilnější pracovní dobou, které by jí umožnily zkombinovat pracovní a rodinný život, nemá potřebnou kvalifikaci. Tato nerovnost se zároveň přenáší do pozdějších let, kdy ženy v důchodovém věku nesplňují podmínky odpracovaných let, a tudíž nemají nárok na starobní důchod. Emílie Horáčková dále zdůraznila také to, že jsou to právě spíše romské ženy než muži, které se častěji aktivizují a angažují; podle ní k tomu přispívá fakt, že jsou si vědomy, že nějakým způsobem musejí vést rodinu a domácnost, a k tomu, aby to mohly dělat správně, se musí ve společnosti něco změnit, k čemuž chtějí přispět. Záznam debaty si můžete pustit na našem YouTube kanále.