Pečující rodiče v české vědě

Hana Maříková

Jedno z důležitých témat personálního řízení vědeckých institucí představuje otázka kombinace pracovních a rodinných povinností, zejména těch spojených s rodičovstvím. Jak je na tom česká věda z hlediska možností slaďování práce a péče o děti? Řešení této problematiky do značné míry ovlivňuje, jak je česká věda schopna využít intelektuálního potenciálu žen.


Jaká je spokojenost vědkyň a vědců se slaďováním práce a rodiny?

Péče o malé děti klade na rodiče nemalé nároky (časové, emocionální, psychické i fyzické) a může sehrát důležitou roli v jejich profesním směřování. Nedávno provedený výzkum mezi akademickými pracovníky a pracovnicemi potvrzuje známý fakt, že vědkyně-matky jsou v rodinách i nadále primárními pečovatelkami a zátěž kombinace spočívá v prvé řadě na nich. Ženy se obvykle ze strany svých partnerů stále nesetkávají s takovou mírou podpory svého kariérního růstu jako jejich kolegové. I to může být důvodem, proč ženy ve vědě tvoří dlouhodobě jen kolem 25 % ze všech akademických pracovníků a pracovnic.

Kombinace pracovních a rodinných povinností spojených zejména s péčí o děti se podle kvantitativního reprezentativního výzkumu zaměřeného na současné pracovní podmínky v akademické sféře týká relativně nízkého podílu osob. Mezi vědeckými pracovníky a pracovnicemi mělo alespoň jedno dítě předškolního věku jen 18,3 % vědkyň a 21,8 % vědců. Dítě mladší 11 let má v rodině celkem pouze 31 % dotázaných akademiků a akademiček. Přitom 16,1 % matek a 4 % otců dítě vychovává v domácnosti bez partnera. Nízké zastoupení rodičů malých dětí ve vědě naznačuje, že lidé s nejmenšími dětmi vědu z mnoha důvodů opouštějí anebo do ní vůbec nevstupují.

V daném kontextu není překvapivým zjištěním, že spokojenost s kombinací práce a rodinného života má u vědkyň a vědců odlišný charakter. U vědkyň podle výsledků kvantitativního výzkumu spokojenost roste až po 40. roce jejich života, tedy v době, když již běžně nepečují o nejmenší děti. U vědců spokojenost s kombinací roste postupně s věkem. Ke spokojenosti se slaďováním rozhodně nepřispívá pracovní nejistota ve vědě. Ta souvisí s vysokým podílem krátkodobých pracovních smluv, které mají častěji ženy než muži, tlakem na publikování a získávání grantových prostředků k financování základních mezd, jež jsou nižší než v mnohých jiných profesích vyžadujících vysokoškolské vzdělání. Celková nejistota práce ve vědě se pak promítá do pociťovaného stresu a pocitů fyzického i psychického vyčerpání, které vykazovaly v provedeném kvantitativním výzkumu častěji ženy než muži. Nejvíce alarmující situace je z tohoto hlediska na vysokých školách. Největší míru konfliktu mezi pracovním a soukromým životem zde uvádějí odborní asistenti a asistentky spolu s doktorandy a doktorandkami. Tito lidé jsou přitom ve věku, kdy mají malé děti anebo případně založení rodiny plánují.

Nezodpovězenou otázkou zůstává, do jaké míry se konflikt mezi prací a rodičovstvím promítá do rozhodování mladých lidí, zejména pak vědkyň, o tom, zda se na vědeckou dráhu vůbec vydají, anebo ji z důvodu plánovaného založení rodiny nakonec raději opustí. Statistická data ukazují, že v ČR máme k roku 2015 44 % absolventek doktorandského studia, mezi osobami, které jsou jako výzkumníci zaměstnáni prvním rokem, je ale jen 31 % žen. V celkové populaci výzkumníků bylo v témže roce 26 % žen.

Na rozhodování mladých žen ohledně práce ve vědě může mít vliv i skutečnost, že se na svém pracovišti setkávají s ne vždy vstřícnými postoji k aktivnímu rodičovství ze strany svých nadřízených, kolegů a kolegyň. Téměř 38 % žen zaznamenalo na svém pracovišti názor, že není vhodné zůstávat na rodičovské „dovolené“ déle než jeden rok. Bezmála 30 % vědkyň se setkalo s tvrzením, že by nebylo vhodné mít v nejbližší době děti, a necelých 15 % dokonce s názorem, že by musely opustit zaměstnání, pokud by je měly. Muži s tímto přístupem ke svému případnému pečovatelskému rodičovství setkávají výrazně méně často, jen zhruba v polovičním počtu případů.

Být na mateřské a rodičovské rovná se být líná

Jaké jsou reálné možnosti kombinace vědecké práce a péče o dítě pro pečující rodiče, v drtivé většině ženy? Jaká opatření v rámci jejich pracoviště jim slaďování usnadňují a co naopak funguje jako bariéra slaďování?

Z pohledu pečujících rodičů, konkrétně matek, slaďování vědecké práce a rodičovství spolu s efektivním rozvržením jejich pracovního času usnadňuje zejména flexibilní pracovní doba v kombinaci s prací z domova.

Klíčovým momentem slaďování, jak vyplývá z provedených rozhovorů, je pro vědkyně-matky období mateřské a rodičovské „dovolené“. Ve čtyřech institucích, v nichž proběhl náš výzkum, nebyla nikde písemně ukotvena pravidla ohledně odchodu na mateřskou či rodičovskou, možnosti pracovat během tohoto období a s výjimkou jediné instituce nebyla nijak ošetřena ani možnost návratu zpět do práce. Vše je na vyjednávání a ústní dohodě mezi zúčastněnými stranami, jak jsme psali v předchozím blogu. Absenci existence institucionálních pravidel v případě opatření usnadňujících kombinaci ilustruje následující citát:

Tazatelka: „Máte pocit, že se to [odchody na mateřskou/rodičovskou a návraty z mateřské/rodičovské] na fakultě nějak řeší?“
„Já si myslím, že se to obecně neřeší. Když někdo přijde a řekne, že jde na mateřskou, tak nemyslím si, že by otázka zněla: ,Tak se pojďme dohodnout, jak to bude teď dál fungovat.ʼ Na druhou stranu, těch případů není moc, protože těch žen je relativně málo na tom našem pracovišti, což je samo o sobě znepokojující. Je to nepochybně důsledek něčeho…“ (odborný asistent, vysoká škola, technické vědy)

Individuální přístup bez ukotvených institucionálních pravidel, i když může být leckdy lidsky vstřícný, není vždy nutně transparentní a v konečném důsledku negarantuje rovný přístup k možnostem slaďování všem zaměstnaným osobám, které aktivně pečují o své dítě. Absence povědomí o existenci konkrétních možností slaďování pak může zbytečně odrazovat pečující rodiče od snahy usilovat i nadále o vědeckou dráhu. Kromě toho je daný přístup náročný pro instituce samotné, když se každý případ řeší ad hoc.

Nejistotu ohledně možností rozvíjení vědecké kariéry mladých vědkyň zesiluje i současná rozšířená praxe nestabilních pracovních smluv na dobu určitou spojená s dominancí grantového financování v rozpočtu vědeckých institucí, která má v souvislosti s péčí o dítě fatálnější dopad právě na ženy. S vypršením smlouvy končí ženám práce ve vědě a tuto situaci instituce neřeší. Pokud se ženy do vědy přesto vrátí, kariérní řády vědeckých institucí obvykle vůbec nepočítají s přerušením vědecké kariéry z důvodu rodičovství. Rodičovství se tak z tohoto hlediska stává „přítěží“ a pečující rodiče nemají rovné podmínky s těmi, kdo nepečují a mohou se nerušeně věnovat pouze své profesi.

Tazatelka: „A zohledňujete ve vašem atestačním nebo kariérním řádu třeba právě kariérní přestávky z důvodů rodičovské dovolené?“

„To víte, to je zase těžké, jak je zohledňovat? Prostě když atestujete, tak můžete atestovat pouze výsledky, a jestliže ty výsledky nejsou, protože je někdo línej, nebo že je na mateřský, tak výsledek je vlastně stejný… […] Je fakt, že zase tak moc případů jsme nemuseli v tomto ohledu třeba promýšlet. Ale je fakt, že ani ten atestační systém nepočítá s tím, že by nastala nějaká pauza, ve které by žena byla prostě čtyři roky doma s dítětem, a pak zase naskočila.“ (seniorní vědecký pracovník, humanitní vědy, ústav Akademie věd)

Případnou úspěšnost slaďování vědecké práce s rodičovstvím znesnadňuje mladým vědkyním také absence finančně dostupných a kvalitních zařízení péče o děti. Podle statistických dat z celkového počtu přihlášených dětí do předškolní výchovy do ní nebylo přijato 44 % dětí ve věku do 2 let (v Praze pak více než 61 %) a ve věku 2 až 3 let více než 34 % z přihlášených dětí (v Praze více než 63 %). Některé vědecké instituce se sice snaží zřizovat vlastní předškolní zařízení anebo je provozují v součinnosti s obcemi (viz zde), přesto tyto kapacity často nepostačují. Z provedeného kvalitativního výzkumu pak vyplývá, že některé vědecké instituce by k pečujícím rodičům mohly být v této záležitosti vstřícnější a participovat aktivněji na řešení této problematiky.

Soukromý, nebo veřejný problém?

Nepříznivé podmínky pro kombinaci vědecké práce a rodičovství se evidentně podílejí na nízkém početním zastoupení žen ve vědě, která tak přichází o značnou část svých talentů. Nejeden vedoucí pracovník přitom považuje otázku kombinace za ryze osobní záležitost těch, jichž se bezprostředně týká, v českém kontextu toto znamená téměř výlučně žen.

Do budoucna se ale situace může změnit. Výsledky našeho výzkumu naznačují, že doktorandi zaujímají k partnerství i rodičovství méně tradiční postoje než předchozí generace vědců. Stanou-li se otci, zamýšlejí se podílet se na péči o dítě v míře srovnatelné se svými partnerkami, i oni totiž chtějí být pečujícími rodiči. Bude i v tomto případě „česká věda“ považovat kombinaci za ryze osobní problém a přicházet tak nadále o část svých talentů, anebo pochopí, že slaďovaní se vyplácí všem, a začne konečně vytvářet podmínky pro optimální kombinaci vědecké práce a pečovatelského rodičovství?

 

Text byl převzat ze serveru vedavyzkum.cz

Výsledky výzkumu budou představeny na 5. národní konferenci o genderu a vědě 30. října 2018 v prostorách Akademie věd ČR.