Vladimíra Spilková: České školství je loď bez kapitána

Podílela se na porevoluční transformaci českého školství, publikovala řadu úspěšných knih, založila a vedla celostátně uznávanou katedru primární pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Jen krátký výčet úspěchů ženy, která pro své přesvědčení po 24 letech opustila pracoviště, jež vytvořila. O (ne)úspěších českého školství, vášni pro pedagogiku a o tom, jaké je to být v České republice vědkyní, hovoří v rozhovoru pro NKC – gender a věda profesorka Vladimíra Spilková.

Jakým způsobem jste se dostala k pedagogice? Hrály ve vašem rozhodnutí pro tento obor roli nějaké osobnosti?

Moje cesta k pedagogice byla netypická. Na střední škole jsem se zajímala o úplně jiné obory – historii, češtinu, psychologii. Také jsem závodně sportovala a uvažovala o Fakultě tělesné výchovy a sportu. Rok před maturitou jsem měla úraz, který mne přinutil změnit profesní orientaci. V té době do určité míry „náhradní“ volba stavěla na mém zájmu o práci s dětmi, rozhodla jsem se tedy pro učitelství. Studium na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy jako celek mne hodně zklamalo. Našla jsem tu však několik oborů a osobností, které mne přitáhly jako magnet. Jedním z nich byla psychologie a její vůdčí osobnost profesor Zdeněk Helus. K pedagogice jsem si našla cestu hlavně po roce 1989, kdy na fakultu přišlo, nebo se vrátilo, mnoho mimořádných osobností, které mne pro obor doslova nadchly. Zcela zásadní roli hrála od začátku mé profesní dráhy vysoce erudovaná, profesně i lidsky inspirativní osobnost profesora Jiřího Kotáska.

Čemu se v pedagogice věnujete?

Mám tři hlavní oblasti zájmu. První je primární pedagogika, což je obor, který se zabývá vzděláváním a kultivací dětí ve věku od 6 do 11 let. Toto vývojově citlivé období má zásadní důležitost pro celkové nasměrování osobnosti a další vzdělávací dráhu dítěte. Vyžaduje specifické přístupy k osobnostnímu rozvoji. V českém kontextu je primární pedagogika relativně nový obor, který se rozvíjel od počátku 90. let 20. století. Patřím k jeho zakladatelům v podobě humanistického, na dítě orientovaného pojetí.

Mou druhou dominantní oblastí je pedeutologie, vědní obor zabývající se učitelskou profesí a vzděláváním učitelů. Zabývám se především proměnami v pojetí učitelské profese, měnícími se požadavky na kvalitu vykonávání profese a inovativními přístupy ke vzdělávání budoucích učitelů.

K třetí oblasti, srovnávací pedagogice, mě po revoluci přivedl profesor Kotásek v souvislosti s mým výrazným angažmá v transformaci českého školství, ke kterému jsem byla dost kritická. Při přemýšlení o tom, jak české školství změnit, jsem se v rámci srovnávací pedagogiky věnovala vzdělávacím systémům, jevům a fenoménům v mezinárodním měřítku, které jsou jedním z důležitých zdrojů inspirace.

Říkáte, že jste byla hodně kritická k českému školství, jste dnes méně kritická?

Pokud bych srovnala svou míru kritičnosti, dnes jsem určitě méně kritická. Na jednu stranu se toho hodně podařilo změnit. To, že se české školství docela brzy decentralizovalo a školy i učitelé získali mnohem větší autonomii, je z mého pohledu obrovský výdobytek. Za nesmírně pozitivní považuji posílení rozmanitosti školství a rozbití monopolu státní uniformní školy. Na druhé straně je ale otázka, jestli nemohlo být uděláno víc. Jako člověk kritický říkám, že ano.

Čím si to vysvětlujete?

Školství je oblast, kde je potřeba kontinuita vývoje, my jsme ale za těch 30 let měli určitě 20 ministrů a nikdy nebyla konsenzuálně napříč politickým spektrem přijatá vize toho, kam a proč chceme ve vzdělávání směřovat, k jakým cílům a hodnotám, jaké jsou priority na cestě proměny našeho školství. České školství je taková loď bez kapitána, buzoly a pořádné mapy. Chvíli jede správným směrem, pak se nepochopitelně otočí do protisměru, chvíli doleva, pak doprava, místy bloudí a poté se vrací na stejné místo apod. To je z mého pohledu jeden z důvodů, proč jsme se s tou lodí nedostali dál.

Když se vrátím k vašemu zaměření na primární pedagogiku, zmiňovala jste, že předškolní období je v životě dítěte zásadní. V Čechách dnes společnost rozděluje téma umisťování dětí do mateřských škol od dvou let. Jaký je váš názor?

Kritika umísťování dětí od dvou let věku ze strany některých učitelek či ředitelek mateřských škol je spojena s fenoménem věkově smíšených tříd, kde jsou pohromadě děti ve věku od tří do šesti let. Takto složené třídy mají řadu výhod pro mladší i starší děti. Pokud jsou ale do takto koncipovaných tříd umísťovány i děti kolem dvou let, je pro učitelky velmi obtížné kvalitně pracovat se skupinou dětí s tak velkým věkovým rozpětím. Já jsem zastáncem spíš toho, aby první tři roky života, pokud je to možné, děti do takovýchto zařízení nechodily. Na druhou stranu, životní okolnosti a podmínky pro mladé ženy se velmi různí, vyvíjejí se a mění v čase. Podle mého názoru je to dnes jiné, než když jsem například já měla děti v osmdesátých letech. Spousta mladých žen chce nebo musí nastoupit zpět do práce třeba už po několika měsících. Pokud mluvíme o dvouletých dětech, jejich umístění do mateřské školy lze považovat za možné či vhodné řešení za dodržení určitých podmínek, například menší počet dětí ve skupině, více dospělých pro péči o ně, docházka pouze na část dne a podobně.

V jakém stádiu kariéry jste měla děti vy?

Já jsem měla dvě dcery dva roky po absolvování vysoké školy a byla jsem s nimi čtyři a půl roku doma. V té době jsem začala dělat aspiranturu, takže jsem se snažila skloubit péči o malé děti s tím, že jsem chtěla po mateřské ve své profesi pokračovat.

Když mluvíme o harmonizaci rodinného a pracovního života, jak hodnotíte podmínky pro dnešní mladé vědkyně? Je to velká změna oproti dřívějšku?

Skloubit v dnešní době rodinný život s profesním, se všemi nároky a podmínkami, je hodně těžké. Jsou ženy, které to dokáží, ale když se podíváte do hloubky, zjistíte, že mají mimořádné rodinné zázemí a je tam někdo, kdo s péčí o děti a domácnost výrazně pomáhá. Současným mladým ženám, které chtějí plnohodnotně skloubit rodinný a profesní život, není co závidět. Tlak na výkon je silný, mnoho mladých žen, matek malých dětí, se ocitá ve schizofrenní situaci, jak zvládnout se ctí obě role. Česká společnost má v jejich podpoře velké rezervy.

Zde se dotýkáme genderových problémů. Setkávala jste se vy s genderovými předsudky?

Mám pocit, že moje generace to nevnímala jako problém. Já jsem si nikdy neuvědomovala, že by mě to, že jsem žena, jakkoliv limitovalo v přístupu k profesním metám. Co považuji za mnohem podstatnější limit pro profesní rozvoj a kariéru, byla politická diskriminace v době před rokem 1989. Ti, kdo nebyli členy komunistické strany, byli v profesním a karierním postupu skutečně diskriminováni. Ale zpět k otázce genderových předsudků. Jistě se v určitých společenských skupinách ještě objevují názory, že žena patří především k dítěti a do domácnosti. Myslím si však, že tyto názory spíše slábnou. Závěrem mám potřebu dodat, že ženy jsou pod tlakem dvojího nárokování (rodina – práce) a dostat se na stejnou kariérní úroveň jako muži od nich vyžaduje podstatně víc úsilí, obětí a nervů.

Když mluvíme o tom, jak to mají mladí vědci, a obzvlášť vědkyně těžké, existuje podle vás něco, co by jim mohlo pomoci?

Myslím si, že výkonová orientace společnosti začíná být problém. Riziko vyhoření se dramaticky zvyšuje právě u mladých lidí. Za posledních pár let jsem zažila několik případů talentovaných doktorandů, které demotivovaly stávající podmínky natolik, že obor opustili. Jak jim pomoct? První věc je upravit finanční podmínky. Doktorská stipendia jsou dnes tak nízká, že z toho začínající vědec nemůže pokrýt životní náklady. Řada z nich pracuje, často i mimo obor, což je odvádí od studia. Neméně důležité je vytvoření systému komplexní podpory, integrace do profesní komunity, pomoc v řešení konkrétních problémů i v rozvoji profesního sebevědomí.

Zmiňovala jste, že ne všechno se v českém školství podařilo tak, jak jste si představovala. Měla jste někdy pocity zmaru?

Mnohokrát. A to jak z vývoje v uplynulé dekádě v řadě oblastí vzdělávacího systému v ČR, kdy jsem mnohokrát měla pocit, že se točíme v kruhu, nebo ještě hůř, že se zavádějí změny k horšímu, které jsou krokem zpět, či v protisměru k vývoji ve vyspělých zemích. Bylo mi líto promarněné energie řady lidí.  Osobně jsem prošla velkým zklamáním z vývoje v posledních letech na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde jsem strávila celou svou profesní dráhu. Pro zásadní nesouhlas se směřováním fakulty a přístupem jejího vedení k oboru i katedře jsem z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy na konci roku 2016 odešla. To by byl ale jiný příběh, podrobněji je popsán v časopise Komenský.

Od roku 2017 působím na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice a v neziskové organizaci Učitel naživo. S odstupem času považuji své odvážné rozhodnutí za velmi šťastný krok. Zase jsem začala mít intenzivní pocit smysluplnosti toho, co dělám, a měla jsem obrovskou chuť do vědecké a pedagogické práce. Léty nasbírané zku­šenosti u nás i v zahraničí našly úrodnou půdu a s radostí pozoruji, že i v jiných oborech a kontextech inspirují a podporují pozitivní změny.

Co vnímáte jako vrchol vaší kariéry?

Možná tomu nebudete věřit, ale za vrchol, nebo za jeden z vrcholů, považuji mimořádné výsledky své pedagogické činnosti. Desítky vynikajících absolventů učitelství pro 1. stupeň základní školy. Za každým z nich vidím třídu spokojených dětí a jejich rodičů. Studenty, do kterých jsem investovala hodně energie a času, kteří se ke mně i po letech hlásí a říkají: „Vy jste pro mě byla jednou z těch zásadních a klíčových osobností, která mě nasměrovala na mé cestě k profesi“. Z toho mám největší radost a pocit, že jsem dokázala něco, co má smysl a trvalou hodnotu.

Za úspěchy v kariéře, kterých si cením, považuji také založení oboru primární pedagogika, k jehož rozvoji jsem zásadním způsobem přispěla, dále vybudování katedry, kterou jsem dvacet let vedla a která hrála vůdčí roli v rozvoji oboru v celostátním měřítku. A v neposlední řadě vytvoření reformní koncepce studia učitelství založenou na výsledcích rozsáhlého výzkumu, kterou jsem jako garant programu prosadila do praxe nejen na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, ale která se také stala inspirací pro inovace na dalších fakultách připravujících učitele.

Jaký je váš názor na iniciativy oceňující vědkyně, jako je Cena Milady Paulové?

Myslím si, že je to úžasná věc a ohromně mě to potěšilo. Oceňování vědecké práce badatelek považuji za vyjádření společenského respektu k jejich výsledkům, za významnou podporu a inspiraci pro začínající vědecké pracovnice.

Autorka: Kristýna Veitová