Jak se žije ženám ve fyzice

Nina Fárová

České vědecké prostředí není stejně spravedlivé pro muže a ženy. Genderové otázky nejsou viděny jako důležité a vědkyně stále musejí každodenně překonávat mnoho překážek, se kterými se vědci nepotýkají. Pro lepší představu o problému se pojďme podívat, jak genderová rovnost a otázky s ní spojené rezonují v jednom konkrétním vědním oboru – ve fyzice.

V rámci výzkumu Analýza bariér a strategie podpory genderové rovnosti provedl výzkumný tým NKC – gender a věda kvalitativní výzkum na čtyřech vybraných akademických a vysokoškolských pracovištích. Jedním z nich byla také katedra fyziky jedné české vysoké školy. V oborovém srovnání vykazují technické obory nejnižší zastoupení žen na všech stupních akademické dráhy. Jak ukazuje Monitorovací zpráva o postavení žen ve vědě, v roce 2016 jich zde bylo pouhých 12,8 %. V porovnání s rokem 2005 zde došlo dokonce k poklesu, a to o 2,2 % procenta. Situace se tedy nezlepšuje.

Jak se nelehká situace žen ve fyzice projevuje? Lze ji ilustrovat na příkladu tří témat: představy o genderově specifických fyzikálních specializacích, zastoupení žen ve vedoucích pozicích, a překážky spojené s mateřstvím.

Ve výzkumu se ukázalo, že v oboru fyziky do jisté míry stále fungují představy o tom, která specializace je „ženská“ a která „mužská“. Podle účastnic a účastníků výzkumu se ženy koncentrují spíše ve specializacích, které mají blízko k lékařským vědám, tedy například v dozimetrii nebo radiologické fyzice. Někteří převahu žen v této specializaci zdůvodňují přirozenější potřebou žen pomáhat ostatním. Ženy naopak absentují v teoretické fyzice, která je vnímána jako královská disciplína. A zdůvodnění? Někteří účastníci a účastnice výzkumu si nejsou jisti, proč tomu tak je. V rámci výzkumu jsme se však setkaly i s názorem, že ženy možná nemají tak vysoké analytické myšlení a že jejich mozky už jsou „předprogramovány“ tak, že v této specializaci nemohou být úspěšné.

Vedoucí pozice jsou pro ženy na zkoumaném pracovišti spíše zapovězené. Funguje tu totiž poměrně rigidní systém postupu po kariérním žebříčku. Na možnost zastávat vedoucí pozice si musíte jaksi počkat, jelikož záleží na tom, jak dlouho jste na pracovišti zaměstnáni. Zároveň je zde žen prozatím velmi málo a jsou mladšího věku (nejvíce je doktorandek). Na jednu stranu je logické, že pokud je ve fyzice málo akademicky seniornějších žen, je složité mít ženy ve vedení. Na druhou stranu, pokud jsou ženám kladeny překážky v rozvoji jejich kariéry, je složité je mít ve vedoucích pozicích. Tento začarovaný kruh je možné dobře popsat skrze překážky spojené s mateřstvím.

Dobrou zprávou určitě je, že je poměrně široce akceptován fakt, že rodičovství výrazněji narušuje vědeckou kariéru žen (oproti mužům) a že je třeba s tímto nerovným stavem něco dělat. Problémem však je, že v rámci pracoviště funguje automatický a nevyřčený předpoklad, že břemeno rodičovství leží na ženách. Jinými slovy, odpovědnost za děti a domácnost je v myšlenkách účastníků a účastnic výzkumu stále přesouvána výhradně na ženy. Jsou to ženy, které si rodinné záležitosti „musejí nějak zařídit“ – domluvit hlídání, mít vhodného partnera či manžela, vyjednat si zkrácený úvazek, pečlivě si připravit zahraniční mobilitu a mnoho dalšího. To klade na ženy vysoké nároky, a je často příčinou, proč se ženy do vědy po absolvování rodičovské dovolené nevracejí.

Otcové jsou z takového uvažování často nevědomky vylučováni, jako by byli za rodinu méně odpovědní. Jak se však na daném pracovišti ukázalo, pomalu ale jistě zde nastává určitá pozitivní generační proměna. Začínající akademici deklarují, že oproti mužům z předcházejících generací chtějí být aktivními otci a že jsou připraveni se ve svých životech plně a rovnoměrně zapojit do péče o děti. Doufejme, že i akademicky seniornější pracovníci, kteří si prošli jinou životní zkušenosti a kteří jsou zároveň často ve vedoucích funkcích (tudíž mohou rozhodovat o nastavení podmínek, například co se kombinace práce a rodinu týče), budou mít pochopení pro požadavky této nastupující generace.