Co by sociologie měla dát světu?

V pondělí 19. června navštívila Českou republiku prezidentka Mezinárodní sociologické asociace (ISA) profesorka Margaret Abraham. V zasedací místnosti pražského Karolina pronesla přednášku Contouring a Contextual Global Sociology (Načrtnutí obrysů kontextuální globální sociologie), v níž se zaměřila na možný přínos sociologie k řešení současných globálních společenských problémů.

„Kontextuální“ v názvu přednášky odkazuje k tomu, že globální procesy nabývají různých místních podob, pro jejichž pochopení je nutná znalost jak místního kontextu, tak i globálních souvislostí. Coby prezidentka ISA se ale Abraham nespokojila s tím, co by sociologie měla zkoumat. Vyzvala k aktivnímu zapojení sociologů a socioložek do řešení společenských problémů, které často „pouze“ zkoumají.


Zásadní otázkou, na kterou se Abraham v přednášce snažila najít odpověď, bylo, jakou roli hrají socioložky a sociologové v utváření dnešního světa. Zdá se jí totiž, že jsou víceméně mimo hlavní proud. Jako jeden z důvodů opomíjení sociologie uvedla vzestup ekonomie, psychologie a dalších oborů, které přebírají a monopolizují témata sociologického zájmu (např. sebevražednost). Protože vychází z vlastní praxe participativního výzkumu, vnímá jako zásadní schopnost ukázat, k čemu je lidem, které zkoumáme, výsledek našeho bádání, tedy jak přispíváme k řešení jejich problémů.

Nedostatečná schopnost sociologů a socioložek přenést výstupy výzkumů do politik a veřejné debaty podle ní vede k přebírání a dezinterpretaci některých sociologických zjištění radikální pravicí. Současný vývoj přitom vnímá jako zarážející vzhledem k tomu, že ISA byla založena v roce 1948 v reakci na druhou světovou válku i jako vyjádření víry v sociologii jako disciplínu, která může přinést odpovědi na otázku po pokrokové společenské změně

Ve snaze navázat na tuto vizi přichází ISA s otevřenou platformou propojující sociology a socioložky z celého světa s cílem jednak narušit globální nerovnosti ovlivňující i vědeckou produkci, jednak umožnit komparativní výzkum na základě sdílených dat a vědecké produkce tak, aby výsledek nebyl odtažitý nebo příliš partikulární.

Aktuální témata, která právě takový přístup a zviditelnění potřebují, podle ní zahrnují genderově podmíněné násilí, znásilnění, přerozdělování, kriminalizaci celých skupin populace a řadu dalších. Všechna ze zmíněných témat přitom umožňují zkoumat, jak se globální jevy projevují místně, jak odlišně jsou zkoumány a jak různou má jejich výzkum finanční podporu (v českém prostředí je např. velmi obtížné získat financování výzkumu genderově podmíněného násilí, ačkoli se jedná o velmi závažný společenský problém). Všechna tato témata zároveň velmi úzce souvisejí se sociální spravedlností, což je něco, o co by v globálním měřítku měla sociologie, ve spolupráci i v kritické diskuzi s aktivismem, usilovat.

Sociologické vědění, které nelze prakticky použít, a o jehož použití ani neusilujeme, nemá podle prof. Abraham smysl, protože máme nejen intelektuální zodpovědnost, ale i zodpovědnost morální. Proto je třeba snažit se předcházet přebírání kritické sociologické agendy současným systémem neoliberálního kapitalismu. Právě přivlastněním si určitých prvků levicového myšlení a např. feminismu, ovšem bez jejich reálného obsahu (např. rétorika uskupení typu Islám v ČR nechceme, že je nutné chránit české ženy a jejich rovnoprávné postavení před muslimskými uprchlíky), dochází podle Abraham k tomu, že se nejvíce znevýhodněné skupiny spíše vidí v rétorice pravice, včetně té extrémní.

Právě tyto charakteristiky společenské vědy opakovaně řadí na černé listiny autoritářských a diktátorských režimů.

Před živou závěrečnou diskuzí proto Abraham nastínila pět okruhů, na které je podle ní třeba se zaměřit, pokud chceme vrátit sociologii společnosti a zastavit její paradoxní propad v situaci, kdy čelíme řadě společenských problémů (vzestup nesnášenlivosti, prohlubování sociálních rozdílů, genderově podmíněné násilí apod.), a to jak v rámci menších společenských celků, tak celosvětově.

V první řadě je nutné nemluvit abstraktně, ale zdůrazňovat, že vycházíme z konkrétních dat, i když mluvíme o globalizaci; za druhé zaměřit se na to, kdo nám poskytuje finance na výzkum a za jakých podmínek, neboť v této oblasti se velmi často projevují politické tlaky (viz např. odpor některých českých vlád k tématům ochrany životního prostředí a genderových nerovností); za třetí snažit se aktivně ovlivnit politiky, a to nejen na národní úrovni (viz rozhovor s Davidem Moorem v stejném čísle newsletteru); za čtvrté je potřeba veřejně vystupovat, vysvětlovat problémy studujícím i veřejnosti srozumitelným jazykem, a konečně za páté ukázat, jak se má s našimi zprávami naložit – bez konkrétních doporučení totiž nemají smysl.

V českém kontextu lze dodat, že je třeba odmítnout paradoxní situaci, kdy se na jedné straně šmahem odsuzuje vše spojené s vládou KSČ v bývalé ČSSR a na straně druhé se zcela nereflektovaně opakují mantry, snižující společenské vědy a jejich význam pro společnost a jejich ve skutečnosti nezastupitelné místo v akademické obci. Podobný přístup zcela míjí potřebu kritického myšlení, které stojí v základu sociologie a které je při snahách o fungující demokratickou společnost nenahraditelné.

Kritické myšlení a schopnost reflektovat reálné dopady politik a hodnot na společnost přitom stály u zrodu sociologického myšlení, jak lze sledovat už u průkopnice Germaine de Staël (1766–1817). Právě tyto charakteristiky společenské vědy opakovaně řadí na černé listiny autoritářských a diktátorských režimů.

Volat po tom samém v demokratickém uspořádání, či dokonce na akademické půdě (mýty o neuplatnitelnosti absolventů/ek společenských věd oproti absolventům/kám technických a přírodovědných oborů zřejmě nedokáže vyvrátit žádná ze statistik prokazujících jejich nesmyslnost) by proto kohokoli kriticky uvažujícího mělo přinejmenším zarazit.

Publikováno 3. 7. 2017 (celé vydání v PDF).