Krátkodobé pracovní smlouvy v akademické sféře

Marcela Linková

Byly doby, kdy byly smlouvy na dobu určitou v akademickém prostředí vnímány jako dobrý nástroj pro zajištění určitého výkonu, který dá vedení výzkumných a vysokoškolských institucí možnost ukončit pracovní poměr s osobou, za kterou vědecky nic nezůstává. Důraz na obměnu vědeckých týmů také přinášel příslib rozbití nepotistických vazeb. V průběhu posledních dekád se tak v Evropě (a nejen tam) staly krátkodobé smlouvy dominantní formou zaměstnávání ve vědě, a to přes existenci evropského nařízení, které zakazuje řetězení smluv na dobu určitou a které bylo v ČR implementováno v zákoníku práce. Akademické prostředí si však z tohoto zákazu vytvořilo výjimku, a opakované smlouvy na dobu určitou tak v rostoucí míře nalezneme i v ČR.

Jak se ukazuje, krátké smlouvy na dobu určitou přinášejí obrovské množství problémů, zejména pro lidi na počátku profesní dráhy. Přechod na krátkodobé smlouvy je spojován se změnami ve financování, kde je stále větší podíl prostředků na výzkum (institucionální i účelové) rozdělován na základě prvku soutěže. To do systému přináší nestabilitu, která má neblahé dopady na institucionální, individuální i epistemické rovině. Ukazuje se, že dochází ke změnám v organizaci výzkumných týmů, proměňuje se to, jak výzkumníci a výzkumnice vnímají vědeckou profesi a jak se s profesí identifikují, a – co je možná nejdůležitější – jaké negativní dopady má tento systém na tvorbu vědeckých poznatků a nových technologických řešení.

V ČR výzkum Kateřiny Cidlinské z NKC – gender a věda jasně ukazuje, že nejistota vytvářená krátkodobými smlouvami vede k tomu, že dříve motivovaní a nadaní lidé z veřejné vědy odcházejí.

Objevují se proto hlasy, které argumentují, že jde o obrovské plýtvání zdroji ve vědě, které vedou k neefektivitám v systému. Proto byly krátkodobé smlouvy jedním ze tří témat diskutovaných na nedávném workshopu ERA, který zkoumal spojitosti mezi dvěma prioritami Evropského výzkumného prostoru, totiž efektivním národním systémem výzkumu a otevřeným pracovním trhem pro výzkumníky a výzkumnice.

Workshop ukázal, že téma pracovní nejistoty v důsledku krátkodobých smluv na dobu určitou se stalo tématem v několika členských státech, přičemž v některých zemích se řeší jako celkový problém stávajícího trhu práce (Nizozemí), zatímco jinde (Švýcarsko) se řeší specificky ve vztahu k akademickému trhu práce. Častým iniciátorem těchto debat jsou právě začínající vědci a vědkyně v postdoktorské fázi, na které tato nejistota nejvíce dopadá (Itálie, Švýcarsko). Na politické úrovni se tak otevírá téma duálního akademického trhu práce, kde jedna skupina má smlouvy na dobu neurčitou a mnohem větší pracovní jistotu, kdežto druhá má smlouvy krátkodobé, kde se očekává, že mladí lidé budou mobilní – přitom ale často není vyřešena otázka jejich sociální ochrany a důchodů, zejména pokud vyjíždějí mimo EU. Zkušenosti ovšem ukazují, že když jsou zavedeny systémy, které by měly situaci řešit, instituce si často najdou způsob, jak takové pravidlo obejít. A zřejmě není ani nutné dodávat, že tato situace má výrazný genderový rozměr, protože na sekundárním akademickém trhu častěji nalezneme ženy, které jsou v důsledku mateřství a nerovné dělby práce v soukromé sféře a genderové nerovnosti obecně méně mobilní a nejistota ohledně sociálního zabezpečení v souvislosti s narozením dítěte dopadá zejména na ně.

Diskutující se shodli, že největší dopady mají krátkodobé smlouvy z hlediska atraktivity profesního uplatnění ve vědě, které klesá, a ztráty znalosti v důsledku neustálé cirkulace lidí a jejich odchodů z vědy. Řešení je nutné hledat ve spojitosti s tématem mobility a sociálního zabezpečení. Co je asi nejzásadnější, je to, že, problém krátkodobých smluv nebude možné vyřešit nějakým technickým nařízením. Spíše bude nutné se zamyslet nad vizí výzkumu a výzkumných kariér, které v Evropě chceme. Krátkodobé smlouvy jsou totiž symptomem strukturálních problémů, zejména v systému financování, ne samostatným tématem, které bude možné vyřešit odděleně.