Rozhovor s Danuší Nerudovou

Domů Rozhovor s Danuší Nerudovou


Hostkou našeho 4. Brunche pro začínající vědkyně, kterého se zúčastnilo přes 50 výzkumnic z celé České republiky, byla Danuše Nerudová, neuvěřitelně inspirativní žena ověnčená několika průlomovými českými prvenstvími. Nejprve se stala nejmladší prorektorkou a v roce 2018, v pouhých 38 letech, i první ženou na postu rektorky ve více než stoleté historii Mendelovy univerzity v Brně. A možná k nim zanedlouho přidá i titul první ženy v nejvyšším úřadu České republiky.

Ve své přednášce však Danuše Nerudová nezdůrazňovala svoje úspěchy, ale upozorňovala zejména na neúspěchy nebo těžké chvíle ve svém kariérním životě, které čekají na každou z nás. A o jejich překonávání je často potřeba mluvit ještě více než o všude prezentovaných úspěších. O  jejích kariérních zlomech, radách i varováních, je i následující rozhovor.

Co vás přivedlo k ekonomii a daňové problematice? Kdy jste se v ní začala profilovat?

Měla jsem k ní blízko už od gymnázia, maturovala jsem z ekonomie a ještě na gymnáziu jsem pomáhala rodičům, kteří měli účetní a daňovou kancelář, takže to mě k jejímu studiu přivedlo.

Při přednášce jste zmínila, že vaše manažerské a vyjednávací schopnosti jste získala i díky tomu, že jste nejstarší ze čtyř dětí. Ovlivnila práce ve firmě vaší rodiny i někoho z vašich sourozenců a vydali se podobným směrem?

Ano, moje sestra také vystudovala ekonomii a bratr je právník, stejně jako můj manžel, takže tyto dvě profese se u nás trochu opakují.

Jelikož máte dva syny, určitě jim ukazujete obzory v rámci obou těchto značně odlišných kariér, vaší i vašeho manžela. Už se některým z těchto směrů profilují?

Ten mladší, devítiletý, se pohybuje ve vzorech jako každé dítě jeho věku, nejdřív chtěl být vývojářem her, pak YouTuberem a podobně, to jsou ty představy dnešního dítěte. A samozřejmě s patnáctiletým synem jsou ty diskuze už vážnější a serióznější. Přesto si myslím, že se ho snažíme neomezovat a nijak mu neříkat, co je lepší a čím by měl být. Jenom mu ukazujeme, co všechno se dá dělat a že je to na něm, co si vybere.

Jak v současné době vypadá váš pracovní den? Teď, když se situace s pandemií zdá se zklidnila, máte znovu čas i na výzkum?

Teď právě je můj pracovní den naprosto šílený, protože zpracováváme studii o digitálním zdanění pro Evropský parlament. Takže ano, čas na výzkum mám, ale je to velmi náročné si ten program organizovat tak, aby na něj čas byl.

Váš rektorský mandát na Mendelově univerzitě končí příští rok v lednu. Už jste toho mnoho vykonala a změnila, jsou ale ještě nějaké věci, které chcete v tomto půlroce dokončit?

Pracujeme na novém mzdovém předpisu, který bychom ještě chtěli zrealizovat. My jsme jednu zásadní mzdovou změnu udělali hned, když jsem nastoupila, kdy jsme do mzdového předpisu zavedli hledisko výkonu, jako jedna z mála univerzit. Další věcí je, že získání HR Award není jednou pro vždy, ale je to kontinuální proces. Tím, že jsme toto ocenění jako první univerzita získali, nás v blízké době, vždy po dvou letech, čeká hodnocení a musíme prokázat, co všechno máme nastaveno. Ještě nám zbývá donastavit další věci, abychom tímto hodnocením prošli.

Máte nějaký konkrétní okamžik, který považujete za zlom ve svojí kariéře, který třeba klíčově ovlivnil její směřování?

Ve vědecké kariéře to určitě bylo získání Horizonu 2020, což významně změnilo směřování i nahlížení na ta témata. V manažerské funkci to bylo projití si zkušeností toho být odvolána z funkce prorektorky. Ale z každého neúspěchu je důležité se poučit a jít dál – vše v životě má nějaký smysl a za každým úspěchem bývá neúspěch. Jako ženy bychom si měly více věřit, mít větší sebevědomí a umět se lépe prodat. Ve výsledku, když si uvědomíte, že jste schopni zvládnout i takový neúspěch, vás to velmi posune. Byla to pro mě důležitá zkušenost na manažerské i osobní úrovni. Dalo mi to svobodu a motivaci k další práci. Pochopila jsem taky, že někdy je lepší jít trochu oklikou – nesnažit se hlavou prorazit zeď. Udělat deset menších kroků než jeden obrovský skok, i tak lze dojít k cíli. A pokud chceme něco měnit, měly bychom jako ženy držet při sobě a snažte se být inspirací pro ostatní, když si budeme dodávat odvahu a naději, že věci lze změnit, tak ty věci změníme, je to řetězová reakce.

Dozajista jste se ve své kariéře setkala nebo i nadále setkáváte s předsudky zejména proto, že jste žena. Jak se s nimi vyrovnáváte?

Samozřejmě, že je to velmi těžké. Je důležité rozlišovat konstruktivní kritiku a manipulativní kritiku. Na tu manipulativní kritiku mám vystavěnou zeď a nenechám si ji proniknout vůbec nikam. Ale to konstruktivní je to, co člověka posouvá dál. Ale je samozřejmě potřeba říct, že je náročné se naučit vytvořit si tu zeď a nepřipouštět si to k tělu, a člověk si také musím umět odpočinout.

Jedno z hesel druhé vlny feminismu zní: Osobní je politické. Vy svoji profesi s politikou propojujete velmi často. Věnujete se těmto tématům i ve volném čase?

Daně a ekonomika jsou témata, která jsou bytostně spojená s politikou, protože ovlivňují hospodářský cyklus. Takže já se jim samozřejmě věnuji vědecky, ale velkou část času věnuji i komentování veřejného prostoru a komunikaci o tom, jakým způsobem je daňový systém např. právě v České republice nastaven.

Při přednášce jste kladla velký důraz na to jít příkladem, i když to zdaleka není vždy jednoduché. Myslíte si tedy, že by se vědkyně a vědci měli ve veřejném prostoru více angažovat tak jako vy?

Krom popularizace vědy, což už umíme, bychom se měli více zaměřit i na komunikaci vědy směrem k tvůrcům veřejných politik, v tom jako vědecká komunita zatím selháváme. Není to ale jen chyba vědců, ale i politické kultury – není zvyklá vědcům naslouchat. Třetí role vědců je ve veřejném prostoru. Inspirací mi je například nositel Nobelovy ceny Sir Paul Nurse, který z pozice respektovaného vědce veřejně vystupoval proti odchodu Velké Británie z Evropské unie – vysvětloval danou problematiku politikům i široké veřejnosti. Vědci se musí naučit, že žádné téma není nekonfliktní a že je důležité říkat i nepopulární věci, které mohou společnosti přinést prospěch.

Máte závěrem nějakou radu pro mladé vědce a vědkyně do začátku jejich kariéry?

Ano, mám taková hesla. Jedno z nich je, že člověk se nesmí nikdy vzdát, to znamená: Nikdy se nevzdávej, věř sobě a nic není nemožné. Chcete-li kariérně růst, nenechte na sebe působit tlak společenských stereotypů, jak by to ‚mělo být‘. Nenechte se vmanévrovat do představ jiných lidí, jaká máte být matka nebo vědkyně, jak máte vypadat či jaká máte být hospodyně. Je to váš život, vaše rozhodnutí. Nejhorší je, když nejste spokojená matka ani vědkyně.