Den s britskými vědkyněmi: ženy, věda, rodina

Za výjimečný a inspirativní den včera označilo mnoho účastnic a účastníků konferenci Women in Science, kterou pořádalo Velvyslanectví Velké Británie a Severního Irska ve spolupráci s Akademií věd ČR. V pražském Lichtenštejnském paláci se během dne představili přední britské a české vědkyně a vědci.

Všechny jsou skvělé, velvyslanec Nick Archer

„Vědkyně, které jsme do Prahy pozvali, jsou průkopnice ve svých oborech,“ řekl při zahájení akce britský velvyslanec Nick Archer. V AV ČR podle předsedkyně AV ČR Evy Zažímalové pracuje 9000 lidí, z čehož ženy sice tvoří 50%, ale jen jedna čtvrtina jsou vědkyně.

Neurovědkyně baronka Susan Greenfield mluvila tom, jak se klikatou cestou od filozofie přes psychologii dostala k neurovědě, o rozdělování dětí na dívky a chlapce už od útlého dětství, o překážkách, které ženy vědkyně musí překonat (a muži ne). Susan Greenfield zasvětila svůj život vědě, vydala mnoho knih, jeden román a pravidelně zasedá v britském parlamentu. Mimo jiné se věnuje dopadu nových technologií 21. století na vývoj mozku a chování. „Nuda je pro dnešní generaci dětí a mladých lidí velkým problémem,“ pronesla. Ve svém výzkumu se rovněž zabývá degenerativním nemocem mozku, například Parkinsonově a Alzheimerově chorobě. Ty podle ní pro starající se blízké přinášejí „smrt zaživa“, jak se jim ztrácí milovaná osoba, na rozdíl od jiných nedegenerativních onemocnění.  Svou prezentaci zakončila citací své oblíbené vědkyně Rity Levi Montacine: „Nebojte se těžkých chvil. Ty nás posouvají nejvíce.“

Nikdy nevíte, co objevíte, bioložka Ottoline Leyser (vpravo)

Bioložka Ottoline Leyser z University of Cambridge a autorka knihy Mothers in Science: 64 Ways to Have it All (Matky ve vědě: 64 způsobů, jak všechno zvládnout) ve své prezentaci pod názvem Living With Uncertainty zdůraznila, že vědec či vědkyně by vždy měli počítat s chybami a nejistotou. „Nikdy nevíte, co objevíte. Může se stát, že neobjevíte nic. Dobrá věda počítá s opakovaným pochybením,“ říká Ottoline Leyser. Postoj neomylnosti a nadřazenosti podle ní ohrožuje fungování vědy a to, jak se v ní lidé cítí.

Fyzičku Jess Wade z Imperial College časopis Nature zahrnul mezi 10 lidí, kteří v roce 2018 udělali ve vědě největší zářez. Ženy vědkyně kromě jiných překážek, které Jess Wade v úvodu shrnula, nejsou rovněž dostatečně zastoupeny i na stránkách Wikipedie. Podle statistik 90% editorů Wikipedie jsou muži, čemuž také odpovídá nepoměr záznamů o vědcích a vědkyních – 82% wikipedických biografií jsou o mužích. Jess Wade se tuto nerovnováhu snaží vyrovnat aktivním vkládáním životopisů světových výzkumnic. Do dnešního dne na Wikipedii sepsala přes 300 článků. Vědkyně můžeme prý také podporovat tím, že o nich budeme psát a hojně je citovat.

Typickým příkladem je americká matematička Gladys West, která se podílela na vývoji navigačního systému GPS. Britská BBC ji zařadila mezi stovku nejvlivnějších a nejinspirativnějších ženských osobností. Její podíl na systému GPS byl dlouhá léta neznámý.

V jedenácti jsem neudělala zkoušky, radioastronomka Jocelyn Bell Burnell

Objevitelka pulsarů astrofyzička a nositelka četných vědeckých ocenění Jocelyn Bell Burnell rozesmála zúčastněné konstatováním, že v 11 letech propadla u zkoušky, která měla rozhodnout, zda by se zvládla věnovat výzkumu. Jako studentka na University of Cambridge v necelých pětadvaceti letech objevila rotující neutronové hvězdy, pulsary, které se zařadily mezi nejdůležitější objevy 20.  století. Jocelyn byla v oboru jediná žena mezi samými muži a přiznala, že to bylo někdy velmi obtížné. Navíc byla vdaná a vdané ženy tehdy nepracovaly, což ji celou situaci ještě ztěžovalo. Čelila výsměchu a pohrdání a občas i hlasitému dupání a pískotu pokaždé, když jako jediná studentka vstoupila do posluchárny. Jocelyn Bell Burnell v závěrečné fázi zavzpomínala na svou poslední návštěvu Prahy před 15 lety, kdy se na místní konferenci rozhodlo, že Pluto už není planeta.

Za 20 let toho o genderové rovnosti víme o hodně víc, Marcela Linková

Vedoucí NKC Marcela Linková v posledním panelu Achieving change: How can policy contribute? zmínila, že letos uplynulo 20 let od chvíle, kdy se EU začala zabývat prosazováním genderové rovnosti ve vědě. Za tu dobu toho o tom, jak fungují genderové nerovnosti ve vědě, víme o hodně víc, v některých zemích byla přijata komplexní opatření a je i více lidí, kteří jsou si vědomi, že „výzkum a vzdělání nejsou imunní vůči genderovým předsudkům“.

Ukazuje se také, že země, které jsou inovačně silné, mají i vyšší genderovou rovnost. V současné době se také v některých zemích, jako je Polsko, Maďarsko, Bulharsko a nedávno i Švédsko, objevují útoky na genderová studia a genderový výzkum, rozhodně ale nejde o nějaký uniformní vývoj. Česká republika za posledních dvacet let doznala jistých změn, v reprezentaci žen ve vědě se však řadí mezi země s nejnižším procentem (26,9%). Prostor ke zlepšení se v ČR nabízí zvláště v oblastech řízení lidských zdrojů, podpora mladých vědců a vědkyň, snížení platových rozdílů, lepší slaďování práce a rodiny, hodnocení vědy aj.

Velká Británie a Česká republika letos slaví jubilejních 100 let diplomatických vztahů. Británie je ve světě vědy po Německu druhým nejčastějším zahraničním partnerem. Bezmála 1 000 britských a českých výzkumnic a výzkumníků v současnosti pracuje na 380 společných projektech programu EU  Horizont 2020. Britsko-česká vědecká spolupráce produkuje v průměru 1 500 odborných článků za rok.


Marcela Linková o konferenci Women In Science:

„Bylo skvělé, jak všechny řečnice propojily svoje osobní zkušenosti s vlastními výzkumnými tématy. To, jak Susan Greenfield mluvila o výzkumu v oblasti neurověd a o „smrti zaživa“, kterou zažívají lidé, kteří pečují o své blízké s Parkinsonovou nebo Alzheimerovou chorobou. Jak Ottoline Leyser použila koncept in-group a out-group uvažování na to, aby ukázala, jak kolem sebe věda staví neprostupné zdi a přitom naznačila, jak se toto týká žen a dalších skupin uvnitř vědy, a jak zhoubné dopady to má.

A Jocelyn Bell Burnell, která musela čelit dupání a pískotu při každém vstupu do učebny na Cambridge, protože žen tam tenkrát bylo tak málo, že muži takto častovali jejich přítomnost, a která měla neskutečně paripatetickou pracovní dráhu, protože povolání jejího manžela vyžadovalo stěhování.

Tohle nebyl příbeh z 19. století, ale příběh ženy, která stále žije a je svědectvím neskutečného sexismu a diskriminace. Velice silné bylo vystoupení plazmové fyzičky Katky Falk. Myslím, že to bylo poprvé, kdy někdo v Čechách na otevřeném fóru zmínil znásilnění a lidskou devastaci, kterou způsobí, když to instituce odmítnou řešit a zametou takové násilí pod koberec.“

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Blanka Nyklová o konferenci Women In Science:

„Nejsilnějším momentem celé konference pro mě nastal v rámci panelu s fyzičkou Kateřinou Falk. Promluvila o znásilnění své blízké přítelkyně-vědkyně v rámci vědeckého pracoviště, která nedávno spáchala sebevraždu. Kateřina Falk dokázala uvést osobní a velmi bolestné téma do souvislosti s překážkami, kterým především ženy v maskulinizovaném a mocensky velmi nerovně nastaveném prostředí čelí a ukázala, jaký dopad mohou mít.

Bohužel v navazující diskuzi zvítězilo téma slaďování, respektive vhodnosti či nevhodnosti umísťování malých dětí do zařízení péče o děti. Tato diskuze, i její poslední příspěvek děkující za podporu názoru, který sice rezonuje v české společnosti, ale zároveň je v rozporu s výstupy rozsáhlých srovnávacích studií, pěkně ilustrovaly to, že nejen široká veřejnost, ale ani přírodní vědy a vědci a vědkyně nejsou imunní vůči argumentům vycházejícím spíše z emocí než skutečností.

Zároveň absence reakce na téma sexuálního násilí v akademickém prostředí alespoň do určité míry ukazuje, že se jedná o prakticky nediskutované tabu. Doufám, že v brzké budoucnosti se obojí změní.“