NKC o konferenci Women In Science

U příležitosti Mezinárodního dne žen pořádalo britské velvyslanectví ve spolupráci s Akademií věd ČR konferenci Women in Science. V pražském Lichtenštejnském paláci se během dne představily přední britské a české vědkyně.

Během úvodního slova předsedkyně AV ČR Eva Zažímalová zmínila, že v AV ČR pracuje 9000 lidí, z čehož ženy sice tvoří 50%, ale jen jedna čtvrtina jsou vědkyně.

Velká Británie a Česká republika letos slaví jubilejních 100 let diplomatických vztahů. Británie je ve světě vědy po Německu druhým nejčastějším zahraničním partnerem. Bezmála 1 000 britských a českých výzkumnic a výzkumníků v současnosti pracuje na 380 společných projektech programu EU Horizont 2020. Britsko-česká vědecká spolupráce produkuje v průměru 1 500 odborných článků za rok.

NKC na konferenci zastoupila Marcela Linková. Ta mimo jiné zmínila, že Česká republika za posledních dvacet let doznala v genderové rovnosti jistých změn, v reprezentaci žen ve vědě se však řadí mezi země s nejnižším procentem (26,9%). Prostor ke zlepšení se v ČR nabízí zvláště v oblastech řízení lidských zdrojů, podpora mladých vědců a vědkyň, snížení platových rozdílů, lepší slaďování práce a rodiny, hodnocení vědy aj.

Celou reportáž z akce si můžete přečíst zde.

A jak na členky NKC konference zapůsobila?

Marcela Linková:

„Bylo skvělé, jak všechny řečnice propojily svoje osobní zkušenosti s vlastními výzkumnými tématy. To, jak Susan Greenfield mluvila o výzkumu v oblasti neurověd a o „smrti zaživa“, kterou zažívají lidé, kteří pečují o své blízké s Parkinsonovou nebo Alzheimerovou chorobou. Jak Ottoline Leyser použila koncept in-group a out-group uvažování na to, aby ukázala, jak kolem sebe věda staví neprostupné zdi a přitom naznačila, jak se toto týká žen a dalších skupin uvnitř vědy, a jak zhoubné dopady to má.

A Jocelyn Bell Burnell, která musela čelit dupání a pískotu při každém vstupu do učebny na Cambridge, protože žen tam tenkrát bylo tak málo, že muži takto častovali jejich přítomnost, a která měla neskutečně paripatetickou pracovní dráhu, protože povolání jejího manžela vyžadovalo stěhování.

Tohle nebyl příbeh z 19. století, ale příběh ženy, která stále žije a je svědectvím neskutečného sexismu a diskriminace. Velice silné bylo vystoupení plazmové fyzičky Katky Falk. Myslím, že to bylo poprvé, kdy někdo v Čechách na otevřeném fóru zmínil znásilnění a lidskou devastaci, kterou způsobí, když to instituce odmítnou řešit a zametou takové násilí pod koberec.“

Blanka Nyklová:

„Nejsilnějším momentem celé konference pro mě nastal v rámci panelu s fyzičkou Kateřinou Falk. Promluvila o znásilnění své blízké přítelkyně-vědkyně v rámci vědeckého pracoviště, která nedávno spáchala sebevraždu. Kateřina Falk dokázala uvést osobní a velmi bolestné téma do souvislosti s překážkami, kterým především ženy v maskulinizovaném a mocensky velmi nerovně nastaveném prostředí čelí a ukázala, jaký dopad mohou mít.

Bohužel v navazující diskuzi zvítězilo téma slaďování, respektive vhodnosti či nevhodnosti umísťování malých dětí do zařízení péče o děti. Tato diskuze, i její poslední příspěvek děkující za podporu názoru, který sice rezonuje v české společnosti, ale zároveň je v rozporu s výstupy rozsáhlých srovnávacích studií, pěkně ilustrovaly to, že nejen široká veřejnost, ale ani přírodní vědy a vědci a vědkyně nejsou imunní vůči argumentům vycházejícím spíše z emocí než skutečností.

Zároveň absence reakce na téma sexuálního násilí v akademickém prostředí alespoň do určité míry ukazuje, že se jedná o prakticky nediskutované tabu. Doufám, že v brzké budoucnosti se obojí změní.“