Vědomí, že v tom nejsem sama, mi dodává odvahu. Díky tomu můžeme posouvat věci dopředu, říká přední česká vědkyně Hana Lísalová

Biofyzička Hana Lísalová z Fyzikálního ústavu AV ČR se v roce 2024 otevřeně postavila proti kandidatuře Jiřího Homoly na post předsedy Akademie věd. Nemotivovala ji k tomu jen její osobní zkušenost – věřila, že jeho zvolení by legitimizovalo roky problematického chování vůči podřízeným či kolegyním. Díky iniciativě Hany Lísalové vznikl soubor výpovědí šesti bývalých pracovníků a pracovnic a podřízených profesora Homoly, kteří*ré popsali*y své zkušenosti z let 2003 až 2019, podle kterých Jiří Homola udržoval intimní vztahy s mladšími podřízenými pracovnicemi. Její odvaha připomíná, proč je v české vědě nutné mluvit o tématech, jako jsou bezpečí, souhlas a toxické vztahy na pracovišti. Právě těmto otázkám se věnujeme i v letošní kampani k Mezinárodnímu dni žen a dívek ve vědě.

Co vás vedlo k tomu, že jste začala chování Jiřího Homoly otevřeně řešit?
Hlavním hnacím motorem byla potřeba konečně upozornit na dlouhodobě přehlížený problém v českém akademickém prostředí – zneužívání mocenského postavení nadřízených nebo školitelů vůči podřízeným osobám, zejména studentkám.

Zatímco manipulaci s daty či jiné profesní prohřešky dnes dokážeme v akademii poměrně rychle pojmenovat a řešit, nevhodné formy chování na pracovišti a jejich dopady zůstávají často mimo pozornost. Přitom mohou mít stejně ničivé a někdy i ničivější důsledky pro kvalitu a reputaci vědy. Vědu totiž netvoří jen výsledky, ale především lidé a týmy. Je často pohodlnější tyto situace přehlížet nebo je „zamést pod koberec“, než o nich otevřeně mluvit. Jsem ale přesvědčená, že právě nevhodné formy chování v této kauze přispěly k tomu, že akademická sféra přišla minimálně o tři talentované ženy. Další popisovaly traumatizující zkušenosti, ztrátu sebedůvěry a dlouhodobé psychické následky –   to považuji za zcela nepřijatelné.

K rozhodnutí vystoupit veřejně, přestože to bylo nesmírně těžké, přispěla i tehdejší kandidatura dotyčné osoby na předsedu Akademie věd. Domnívám se, že předseda takové instituce nemá jen řídit vědu, ale také ztělesňovat určitou morální integritu a kulturu, kterou akademické prostředí reprezentuje navenek. Velmi mi pomohlo i to, že jsem na to nebyla sama. Vnímala jsem obrovskou podporu spolu vypovídajících, řady výrazných vědeckých osobností, kolegů, studentstva, své rodiny i dalších inspirativních lidí. Té podpory si nesmírně vážím.

Co je podle vás potřeba, aby takové případy nezůstávaly „pod pokličkou“ a lidé o nich mohli bezpečně mluvit?
Z mého pohledu kauza ukázala, že systém nebyl dostatečně připraven na citlivé a profesionální šetření podobných případů. V průběhu procesu jsem často vnímala spíše snahu chránit původce než oběti — s argumentem, že „je to přece velký vědec“. Jenže tady nešlo o kvalitu vědecké práce, ale o dlouhodobé zneužívání mocenského postavení vůči podřízeným, jehož důsledkem bylo toxické pracovní prostředí. V takové atmosféře se rozpadá důvěra, transparentnost i férové hodnocení výkonu, například při rozhodování o odměnách, konferencích nebo přístupu k projektům. Když se tyto vztahy neřeší, mizí otevřená komunikace i tvůrčí podpůrné prostředí, na kterém je věda založena.

Akademie věd má nyní jedinečnou příležitost proměnit tuto zkušenost v systémové poučení a posílit interní procesy tak, aby podobné situace bylo možné zachytit včas a minimalizovat jejich dopady. Velmi pozitivně kvituji zřízení institutu ombudsmanky – nástroje, který je ve vyspělém světě již běžnou praxí. Zásadní je také posílit veřejnou debatu. Velkou práci už v tomto směru odvedla média, například Respekt nebo Vědavýzkum.cz, která opakovaně otevřela téma blízkých vztahů na pracovišti a ukázala rozdíly mezi zahraničím a Českem. Současně je nutné přesněji vymezit hranice přípustného chování v etických kodexech a nastavit jasné mechanismy pro situace, kdy vznikne blízký vztah mezi nadřízeným a podřízeným. V takových případech musí být zajištěno, že kariérní rozvoj podřízené osoby nebude ovlivněn, opatření lze provést například změnou školitele nebo přesunem do jiného týmu. To je základní krok k ochraně důvěry a rovnosti na pracovišti. Zároveň taková opatření chrání i nadřízené, například v případech křivých obvinění.

Jak na něco takového sebrat odvahu, nebát se postihu či bagatelizace?
Upřímně – nevím. Celou dobu jsem se bála.

A nešlo ani tak o mě. Od podání stížnosti čelí náš tým celé řadě nepřímých tlaků – od nenadálých finančních kontrol projektů po anonymní komentáře k publikacím na portálu PubPeer. Je přitom přinejmenším zarážející časová souslednost těchto anonymních útoků, které se začaly objevovat právě v návaznosti na podání stížnosti. Dopady tak nepociťuji jen já, ale i moji studenti a kolegové, kteří jsou spoluautory prací a stávají se sekundárními oběťmi celé situace. O to víc si vážím podpory, které se mi dostává od studentek, studentů, kolegyň a kolegů. Je radost pracovat s tak silnými osobnostmi. A právě vědomí, že v tom nejsem sama, mi dodalo a dodává odvahu. Díky tomu mám pocit, že se nám postupně daří věci posouvat kupředu.

Myslíte, že se prostředí v české akademii mění k lepšímu? Pokud ano, díky čemu?
Myslím, že česká akademická kultura v posledních letech dělá velký posun, i když určité zpoždění za zahraničím stále máme. Akademické prostředí v Česku je do jisté míry konzervativní a nese si historické pozůstatky silně hierarchických a neformálních struktur, které se mění jen velmi pomalu. Zároveň ale vidíme pozitivní vývoj – návraty postdoktorandů ze zahraničí i příchody kolegů ze západních institucí přinášejí nové hodnotové nastavení a otevřenější pohled na etiku i pracovní kulturu. Změnu ale nelze dosáhnout jen úpravou pravidel. Klíčová je změna postojů. Etické kodexy jsou nutné, ale samy o sobě nestačí, musí být doprovázeny osvětou, školeními a jasným signálem vedení institucí, jakožto i celé Akademie věd, že problematické chování je nepřijatelné bez ohledu na vědeckou pozici či zásluhy.

Velmi pozitivně vnímám i nastupující generaci vědců a vědkyň. Ti už mají v těchto otázkách jasno, otevřeně o nich mluví, trvají na férovosti a pomáhají vytvářet zdravější pracovní kulturu. Právě v tom vidím největší naději a budoucnost české akademické vědy.

O letošních oslavách Mezinárodního dne žena dívek ve vědě

Za hlavní téma oslav dívek a žen ve vědě letos Spojené národy vyhlásily téma od vize k dopadu. I my máme vizi, kterou bychom rády v českém akademickém prostředí proměnily v realitu: totiž vizi bezpečné akademie, v níž každý a každá studující či začínající vědec a vědkyně nebudou obětí toxického chování, dokáží si nastavit hranice beze strachu z případného postihu a najdou podporu, pokud ji budou potřebovat.

Připomínat si 11. únor jako Mezinárodní den žen a dívek ve vědě je nezbytné nejen pro oslavu úspěchů vědkyň, ale především pro kritickou reflexi prostředí, ve kterém pracují. Skutečná rovnost nejen v akademii totiž vyžaduje víc než jen motivaci dívek ke studiu – vyžaduje systémové změny, které zajistí, aby byly vysoké školy a vědecká pracoviště bezpečným, férovým a inkluzivním prostorem pro všechny bez rozdílu.

Co v kauze Homola následovalo?

Po vzniku zmíněného souboru výpovědí proti prof. Homolovi nechal Ústav fotoniky a elektroniky pod vedením nového ředitele Pavla Peterky vypracovat expertní zprávu, vznikla také zpráva etické komise Akademie věd ČR. 

Jiří Homola přišel o funkce v Ústavu fotoniky a elektroniky a nebyl v březnu 2025 zvolen do Akademické rady, výkonného orgánu AV ČR, kam kandidoval a kde působil do března 2025. Proti jeho kandidatuře do Akademické rady se s ohledem na zprávy komisí postavila bývalá předsedkyně AV ČR Eva Zažímalová, současný ředitel Ústavu fotoniky a elektroniky Pavel Peterka a ředitel Fyzikálního ústavu AV ČR Michael Prouza. Michael Prouza zase naopak nebyl zvolen do Vědecké rady AV ČR. Jiří Homola nakonec kandidaturu do volby předsedy AV ČR nepodal. Místo něj se do volby přihlásil Radomír Pánek, který ji vyhrál, a stal se předsedou Akademie věd ČR.

Doporučujeme rozhovory na toto téma na portálu VědaVýzkum nebo článek v týdeníku Respekt.

Zdroj fotky: FZU AV ČR