O rozporech ideálu a praxe vědecké práce aneb variace na Leviathan
Rozhovor s Julií
Přinášíme vám ochutnávku z připravované knihy rozhovorů, které jsme vedly s absolventkami a absolventem našeho mentoringového programu pro začínající vědkyně a vědce. V rozhovorech jsme se jich ptaly na motivaci přihlásit se do programu, na to, co jim program přinesl a na jejich pohled na vědeckou práci i plány do budoucna.
Kniha je určena jednak těm, kteří zvažují účast v našem programu, neboť díky rozhovorům mohou získat konkrétnější představu, jak to v něm chodí a co z něj mohou získat, jednak těm, kteří také stojí na prahu vědecké kariéry, případně na jednom z prvních schodů a přemýšlejí, jak dál. V neposlední řadě může být kniha zajímavým čtivem i pro školitele a školitelky, vyučující a vedoucí vědecké pracovníky a pracovnice, neboť jim rozhovory mohou zprostředkovat pohled na vědeckou práci očima dnešních doktorandek a postdoktorandek, odborné asistentky a asistenta z různých přírodovědných a společenskovědních oborů.
Rozhovory jsme se rozhodly z důvodu zajištění větší otevřenosti odpovídajících anonymizovat.
Mentoringem k informacím, které se nikde nedočtete, a přitom se bez nich neobejdete
Měla jsi nějakou zkušenost s mentoringem ještě předtím, než ses přihlásila do našeho programu?
Takovouto formální, organizovanou ne. Vždy, když jsem potřebovala někoho, kdo by mi poradil s výzkumem nebo čímkoli s vědou spojeným, tak to bylo čistě na mojí iniciativě. Musela jsem si ho najít sama.
Ty jsi byla určitě hodně aktivní studentka, takže jsi byla v hledání neformálních mentorů a mentorek úspěšná.
To jo, no (úsměv). Měla jsem štěstí, že jsem vždy studovala to, co mě opravdu bavilo, takže jsem nejspíš všechny své neformální poradce přesvědčila svým nadšením, aby se mi věnovali.
O rádce a rádkyně jsi tedy nikdy neměla úplně nouzi. Proč ses pak přihlásila k nám do programu?
Já jsem to asi podala příliš odlehčeně. Nebylo vždy úplně jednoduché najít si někoho, kdo by mi poradil. Některé lidi jsem musela usilovně přesvědčovat, aby mi poskytli zpětnou vazbu. A také se nikdy nejednalo o nějakou delší spolupráci. S každou novou otázkou, která se přede mnou objevila, jsem se musela poohlédnout po novém člověku, který by mi na ni pomohl najít odpověď. Proto jsem v konečném výsledku měla takových rádců za svůj život mnoho.
O něco jednodušší to bylo, dokud jsem byla studentka, od bakalářského až po doktorandský stupeň. Jednak vůči vám starší vědci víc cítí nějaký závazek a povinnost, než když jste v pozici mladší kolegyně, jsou to přeci vyučující, a jednak v době, když jsem byla na doktorátu, nebylo doktorandů ještě tolik jako dnes, takže služebně starší vyučující a kolegové měli větší kapacitu a snahu jim pomáhat. Ve chvíli, kdy se ze mě stala postdoktorandka, začalo být hledání osob, které by mi poradily s výzkumem a klíčovými kariérními rozhodnutími, složitější.
Díky zahraniční akademické mobilitě jsem sice měla dvě zahraniční mentorky, ale ty mi nemohly poradit s problémy, které byly navázané na český kontext, který má hodně specifických rysů. V anglosaském světě například existuje silnější vazba mezi školitelem a doktorandem, častěji spolu komunikují. Já jsem se se svým českým školitelem viděla během celého doktorského studia jen párkrát a rozhodně ten vztah nebyl nastaven tak, že bych se na něj mohla obrátit v situaci, kdy jsem potřebovala poradit s nějakým kariérním, a ne čistě výzkumným problémem.
Proto jsem se přihlásila do vašeho programu. Neměla jsem v Čechách nikoho, s kým bych mohla otevřeně řešit, jak se ve zdejších podmínkách dále kariérně posouvat. Jsem několik let po doktorátu a pracuji na univerzitě, takže se ode mě očekává, že budu řešit habilitaci. Ale vůbec jsem nevěděla jak a kdy. Proto jsem potřebovala českého mentora.
Jak to dopadlo? Máš už o habilitaci nějakou konkrétní představu, nebo dokonce plán, co v nejbližší době podniknout?
Já jsem si vůbec nebyla jistá, jestli do toho jít. Jestli je to nutnost, nebo u nás existují i nějaké alternativní cesty ve vědecké kariéře. Byla jsem si jistá jen tím, že chci dělat to, co dělám, a že to chci dělat dobře, s mezinárodním přesahem. V rámci programu jsem si ujasnila, co všechno je možné dělat a že habilitace mi dá prostor více se věnovat věcem, které považuji ve výzkumu i výuce za prioritní. Tak to aspoň v návaznosti na mentoringový program teď vnímám.
A to jsi zjistila jen díky mentorovi, nebo k tomu nějak přispěly i naše workshopy?
Úvodní workshop pro mě byl hodně přínosný v tom, že mi nastavil zrcadlo. Musela jsem se pozorně podívat na to, jaká je moje dnešní situace, a zamyslet se nad tím, jak bych chtěla, aby ten obraz vypadal do budoucna. Bylo pro mě důležité, jak byl přitom kladen důraz nejen na kariéru, nýbrž na celkovou životní vyrovnanost a vyladěnost různých aspektů života.
Byla jsem nucena dát nějakou sdělitelnou formu tomu, co v životě chci, nejen v práci, a ujasnila jsem si, co je klíčové pro to, abych se tím směrem vydala. To zpětně vnímám jako naprosto zásadní.
Podle jakých kritérií sis vlastně vybírala mentora?
Jelikož jsem potřebovala poradit především s tou habilitací a možnými alternativami kariéry ve vědě v Čechách, chtěla jsem, aby mým mentorem byl někdo, kdo získal docenturu teprve nedávno. Aby měl ještě v dobré paměti, jak celý ten proces probíhal, a aby ta zkušenost byla poplatná podmínkám, ve kterých bych případně habilitovala já. Také jsem potřebovala, abych k tomu člověku měla důvěru. Přeci jenom svěřit se někomu s nejistotou o dalších krocích vlastní kariéry není jen tak, obzvláště v malém českém rybníku. Proto jsem dlouho rozmýšlela, koho oslovit.
Bylo pro mě přitom důležité, aby byl z jiného pracoviště a nikam dál o mně nic nešířil a aby to byl dobrý vědec v tom smyslu, co si pod tím já představuji, tedy i z hlediska nějakého etického profilu, a aby se nějakým způsobem odborně vztahoval k tomu, co dělám já. Na základě mých zahraničních zkušeností pro mě byla důležitá i určitá kompatibilita našich osobností. Z toho důvodu jsem také preferovala spíš ženu.
Najít feministicky smýšlejícího muže v české vědě přece jen není úplně lehké. A také ženy se ve vědě, obzvláště té české, setkávají s určitými specifickými překážkami, které muži nezažívají. Proto jsem měla pocit, že by se mi se ženou navazoval ten mentoringový vztah a spolupráce snáz než s mužem. I když samozřejmě netvrdím, že by to nešlo. Ono to také nakonec šlo, protože mě žádná vhodná mentorka nenapadla (smích). Docentek máme v Čechách pomálu, a s těmi, které jsou z mého oboru, se dobře znám. Já jsem však potřebovala poznat nový úhel pohledu, tedy spolupracovat s někým, s kým se ještě tak dobře neznáme.
Říkáš, že pro tebe bylo důležité, aby tvůj mentor splňoval tvoji představu dobrého vědce. Mohla bys to upřesnit? Co podle tebe dělá vědce dobrým vědcem?
Že mu nebo jí více záleží na tom, něco hodnotného zjistit nebo vymyslet a předat dál, posunout svůj obor, než na osobním prospěchu a politikaření, které je na malém českém akademickém písečku bohužel časté. Také je to člověk, který má tak dobré vědecké výsledky, že s ním chtějí spolupracovat i lidé ze zahraničí. Člověk, který má kvalitní publikace a je zapojený do mezinárodních sítí, ale opět ne kvůli kamarádíčkování, nýbrž aby vytvářel něco nového.
To jsi měla na potenciálního mentora nebo mentorku velké nároky. Jak se ti někdo takový hledal?
Musím říct, že mi to docela trvalo. Nejdříve jsem logicky zvažovala lidi, které znám, pak zase lidi, které osobně neznám, ale vím o jejich práci díky tomu, v jakých oblastech publikují, a nakonec zvítězil ten osobnostní faktor. Vybrala jsem si mentora na základě toho, že si o něm myslím, že je to férový člověk, který má morální kredit a je možné mu důvěřovat. Tedy to zní tak vznosně (smích).
Kdyby tě teď slyšel, určitě by se začervenal. Jak nakonec probíhala vaše spolupráce?
Nejdříve jsem mu poslala e-mail, který prý byl tak srdceryvný, že mě nemohl odmítnout. No, doufám, že tak hrozné to nebylo (smích). Pak jsme se setkali ještě třikrát, pokaždé nad jinou otázkou, která mě pálila. První setkání pro mě bylo trochu zklamáním, protože na mě můj mentor neměl tolik času, jak jsem si představovala. Ale bylo to možná i tím, že jsem se potřebovala bavit o věcech, které potřebují svůj čas a soukromí, a nedostatečně jsem to ze začátku vykomunikovala. Neřekla jsem mu: ráda bych se s tebou sešla někde o samotě, ne někde, kde sedí další lidé, kteří po tobě něco chtějí. To první setkání tedy nebyla klasická mentoringová schůzka, ale spíš takové předjednání další spolupráce. Což – viděno zpětně – není žádný problém, ale v tu chvíli jsem se v tom necítila dobře, protože jsem už rovnou měla v úmyslu mluvit o věcech, které jsem nechtěla, aby slyšeli jiní lidé.
Ostatní schůzky už ale byly moc fajn. Řešili jsme spolu otázky, které mě pálily, a dostala jsem od mentora opravdu přínosnou zpětnou vazbu, na jejímž základě jsem se rozhodla změnit pracoviště. A bylo to dobré rozhodnutí, mám z toho velkou radost. V novém zaměstnání na mě občas koukají podezřívavě, protože jsem ze všeho nadšená, všechno se mi líbí, což se v českém akademickém prostředí asi moc nevidí (vesele). I když je to asi normální, když člověk změní vzduch po nějaké delší době.
S mentorem jsi tedy řešila, zda a jak se vydat cestou k docentuře, a součástí toho byla i změna pracoviště. Jaké další otázky jsi s ním diskutovala?
Návrh knihy, kterou plánuji napsat, a s tím se pojil i problém s konceptuálním uchopením pojednávaného tématu. A obzvláště s tím návrhem knihy mi výborně poradil, navedl mě na nové nápady.
Takže jsme spolu absolvovali dvě kafe a jeden oběd a mentoringový plán byl naplněn (úsměv).
Vzhledem k tomu, že jsi svého mentora osobně znala, bylo pro tebe nějak významné, že jste se setkávali pod formální záštitou mentoringového programu?
Myslím, že to bylo lepší pro nás pro oba. Náš vztah získal punc jisté výjimečnosti. Již jsem ho nevnímala jen jako známého, ale jako svého mentora. A on se, podle mě, také v té roli mentora cítil pohodlněji, jistěji, protože jsme si museli na začátku vyjasnit, co přesně po něm chci, jaká bude jeho úloha. Určitě by byl ochoten se se mnou sejít i bez programu, je vstřícný člověk, ale tohle tomu dodalo na příjemné vážnosti. Mít mentora nebo být mentorem je něco, čím se dá tak trochu pochlubit. Určitě jsme také oba byli ovlivnění tím, že jsme ten koncept mentoringu znali z našich zahraničních pobytů, kde je to vnímáno jako něco „spešl“ (úsměv).
Takže jsme mentor a mentee a určitě bych v tom ráda pokračovala, pokud bude prostor, protože můj mentor je opravdu extrémně vytížený. Kdyby to bylo jen na mně, klidně bych těch schůzek během programu uskutečnila víc než tři, ale to prostě nebylo možné. Rozhodně si však nestěžuju. Věděla jsem, jak na tom je, a jsem moc vděčná i za ty tři schůzky.
To mám velkou radost. Absolvovala jsi i některé z našich kurzů profesního a osobního rozvoje? Tedy kromě úvodního workshopu.
Ano. Utkvěla mi vzpomínka především na kurz time managementu.
Proč zrovna na něj?
Protože během něj nás lektorka seznámila s jiným pohledem na plánování času a předala nám klíčové rady, které mi pomohly utřídit si priority a tím i program. Jsem taková trochu zmatená bytost, která má tendenci zabývat se několika věcmi najednou a přelétávat z jedné na druhou, takže ve výsledku mám často pocit, že jsem strašně nevýkonná a že nestíhám.
Tenhle workshop mi pomohl pochopit, že tak to být nemusí. Jde spíš o to, jak se na čas a vůbec na nároky dnešní doby díváme. Bylo příjemné a uklidňující slyšet, že to věčné nestíhání není (jen) můj osobní problém, moje chyba, nýbrž že ten pocit vychází z nějakého širšího nastavení dnešní společnosti. Hlavně jsem se ale dozvěděla, jak se s tímhle problémem vypořádat, což dost snížilo stresovost mého života.
Co bys vzkázala budoucím mentees?
Aby se nebáli. Já jsem někdy hodně plachá a měla jsem vlastně strach, abych se před mentorem, před člověkem, kterého si vážím, neshodila. A bylo to zbytečné. Pokud ten člověk už souhlasí, že se vám bude věnovat, tak to znamená, že je vstřícný a otevřený.
„Potřebovala jsem někoho, s kým bych se poradila nejen o výzkumných, ale i kariérních otázkách.“
Osobně doufám, že se v Čechách v budoucích letech rozšíří povědomí o tomto programu a stoupne jeho prestiž tak, že i sami mentoři budou stát o to, aby se do něj zapojili. Myslím, že ten program má potenciál vyplňovat bílá místa. Za sebe bych zpětně řekla, že už nevím, jestli mi dal, co jsem čekala, ale rozhodně mi dal, co jsem potřebovala. A to je skvělé.
O rozporech ideálu a praxe vědecké práce aneb variace na Leviathan
Proč ses vlastně rozhodla změnit po tolika letech pracoviště?
Spolu s novým vedením začal na mém bývalém pracovišti fungovat takový hodně autoritativní styl vedení, který mi vůbec nevyhovoval. Nevytvářel prostor pro vznik něčeho nového. Bylo to: „Publikuj, publikuj, publikuj. Dva impakty za rok. Pokud je nemáš, tak jsi loser.“ Atmosféra byla spíš dusivá než kreativitu podporující. Navíc mezi sebou ostře soutěžila jednotlivá oddělení. Taková variace na Leviathan. Kromě toho jsem měla v plánu více rozvíjet spolupráci se svými kontakty ze zahraničních pobytů uskutečněných během studií, ale moje pracoviště poskytovalo téměř nulový servis, co se týče podávání mezinárodních grantů.
Z jedné strany jsem tedy trpěla pocitem, že nemůžu dělat věci tak dobře, jak bych chtěla, a z druhé strany mi vedení vyčítalo, že neplním svůj kariérní, respektive publikační, plán, ke kterému jsem se musela zavázat a jehož plněním bylo podmiňováno prodloužení pracovní smlouvy. Navíc jsem měla ke konci doktorského studia a ještě nějakou dobu po něm vážnou osobní krizi, která zpomalila mojí publikační činnost, a tenhle rest se se mnou stále táhnul. Při každém hodnocení plnění kariérního plánu mi to bylo výrazně připomenuto a resty byly přepsány na nové období, takže jsem vlastně žila v pocitu, že permanentně jen doháním nějaký starý skluz.
A co kdybys šla třeba na rodičovskou?
To nevím, to jsem nešla. Ale zato jsem byla hodně aktivní v mezinárodních profesních asociacích, což byl další faktor, který mi ubíral čas na psaní publikací. A ačkoli si myslím, že aktivita v těchto asociacích je profesně důležitá, v kariérním plánu zohledněna nebyla, takže byla neviditelná a z hlediska daných kritérií jsem byla málo pracovitá. Očekávala jsem tedy, že mému vedoucímu nebude ani příliš vadit, když mu řeknu, že odcházím. Skutečnost, že rád nebyl, mě opravdu zaskočila (úsměv). Musím říct, že jeho uvažování příliš nerozumím…
Mně připadá zajímavé, že všude slyšíme, jak je ve vědě klíčová internacionalizace, a přitom jsi neměla podporu pro podávání náročných mezinárodních grantů a aktivita v mezinárodních asociacích se jevila jako nepodstatná nebo nevítaná, protože nebyla zahrnuta do kritérií hodnocení vědeckých pracovníků.
Je to zvláštní. Já se opravdu domnívám, že pro vědeckou práci je kooperace, setkávání a vzájemná podpora stěžejní. Jedině v diskusi vznikají nové nápady a skvělé věci, které vědu posouvají dál. A to jsou přeci přesně ty důvody, proč dělat vědu. Myslet si, že věda je individuální záležitost, je naprostá iluze.
O začátcích vědecké kariéry v ČR a zabíjení nadšení pro vědu
Působíš jako nadšenkyně vědy. Vždy jsi věděla, že chceš být vědkyně? Měla jsi už třeba během bakalářského studia v plánu jít na doktorát?
Já to vezmu popořadě. Bakalářský a magisterský stupeň vzdělání jsem absolvovala v oboru, který byl tou dobou otevřen celkem nově, a neřekla bych, že byl příliš kvalitní. Přitom jsem už během magisterského studia měla možnost vyjet na stáž, což bylo moje velké štěstí, protože jsem zjistila, že moje obzory mohou být mnohem širší. Cítila jsem, že chci vědět víc, než jsem se prozatím dozvěděla, že mi to nestačí, a chtěla jsem jít proto ještě na doktorát.
Úplně nakonec mě k tomu postrčila náhoda, že mi shodou okolností bylo po ukončení magisterského studia nabídnuto místo v příbuzném, ale jiném oboru. V něm jsem pak i nastoupila na doktorát, protože ten otevírali hned následující semestr, kdežto v původním oboru se doktorské studium otevíralo zase až napřesrok. Nechala jsem se tedy přesvědčit jednou známou, abych šla na stejnou školu jako ona, protože jí to tam přišlo super. A i když jsem si myslela, že až mi otevřou ten můj vysněný obor, tak přestoupím, tak jsem tam zůstala až do konce. Myslím, že studium tam bylo opravdu kvalitní. Že mi to hodně dalo, posunulo mě to.
Máš pestré zahraniční zkušenosti. Byla jsi v zahraničí během magisterského i doktorského studia, jsi v čilém kontaktu s mezinárodní vědeckou komunitou. Co vnímáš jako největší překážky rozjezdu vědecké kariéry v ČR?
Vidím zde takové dvě roviny problému. Jednak na doktoráty chodí lidé, kteří jsou nadšení, baví je dělat vědu, ale jejich nadšení není dostatečně vytěženo. A teď je otázka, proč to tak je? Proč jsou tady doktorandi využíváni na pomocné práce zcela pod jejich úroveň vzdělání, jako je třeba kopírování knih? Vždyť to už dnes dokáží kterékoliv lepší stroje! A hlavně je to úloha pro pomocný neodborný personál, ne vědeckou sílu, kterou doktorandi jsou.
Doktorandi nejsou ve skutečnosti zapojováni do vědecké práce a jejich nadšení je takto pomalu, ale jistě zabíjeno. Případně tam, kde zapojováni do akademické práce jsou, což se týká zejména výuky, jsou často naprosto přetěžováni vedením různých cvičení podle šablony nebo opravováním testů z velkých kurzů. Když si vzpomenu, co motivovalo mě dokončit doktorát a zůstat ve vědě, byla to možnost učit vlastní kurz. Tím, že jsem se na něj připravovala, jsem si prohlubovala své znalosti a diskuse se studenty mě posouvaly dál.
Druhou rovinou problému je podle mě fakt, že přijímáme do doktorského studia i plno těch, kteří o dělání vědy ve skutečnosti nestojí, což devalvuje úsilí jak školitelů, tak těch ostatních doktorandů, kteří to s vědou myslí vážně.
O plánu dosáhnout větší pracovní svobody
Mentor tě postrčil k tomu, aby ses odhodlala změnit pracoviště, pomohl ti rozvinout návrh knihy. A jak to dopadlo s tvým rozhodováním zkusit získat docenturu?
Na to se mě samozřejmě ptali i při přijímacím pohovoru na moje současné pracoviště (smích).
A cos jim odpověděla?
Že chci nejdříve ze všeho napsat knihu, která by byla takovým shrnutím mého dosavadního výzkumu. Potřebuji za tím udělat takovou tečku, abych se mohla posunout k novému výzkumnému tématu. Ale tu habilitaci nakonec plánuji také, protože jsem pochopila, že je v tom českém akademickém prostředí podmínkou větší svobody a samostatnosti. Docenturu tedy nevnímám jako cíl sám o sobě, nepotřebuji další písmena před jménem, ale spíš jako prostředek k tomu, abych se mohla více věnovat věcem, které považuji za důležité, které mě baví, a v režimu, který si sama nastavím nebo na něj alespoň budu mít větší vliv.
Těšíme se na knihu a přejeme hodně štěstí.
Rozhovor vedla Kateřina Cidlinská.
Julie získala všechny své vysokoškolské tituly, včetně toho doktorského, v ČR, ale na různých školách a v různých oborech. Také mezitím absolvovala několik zahraničních stáží a je v čilém kontaktu s mezinárodní vědeckou komunitou, kterou se sama snaží podporovat prostřednictvím svého působení v různých oborových organizacích. Nyní je několik let po doktorátu a pomýšlí na habilitaci. Kromě toho se však snaží žít prací méně než dřív, protože jak sama říká, věnovat práci čas na úkor osobního života se jí v minulosti vymstilo na zdraví, vztazích s blízkými a v konečném důsledku i na nadšení pro práci samotnou.