Chemici o rovnosti: Radek Škarohlíd

Ing. Radek Škarohlíd se narodil v roce 1987 v Praze. V roce 2013 absolvoval Fakultu technologie ochrany prostředí na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde od roku 2013 pokračuje v doktorském studiu. Působí na Ústavu chemie ochrany prostředí v pracovní skupině Technologie pro ochranu životního prostředí. Ve svém výzkumu se zabývá metodami charakterizace hydrodynamických parametrů horninového prostředí, matematickým modelováním hydrodynamických procesů v horninovém prostředí a sanačními technikami kontaminovaných zemin, speciálně pak technikou in situ chemické oxidace. Vedle studia a vědy se intenzivně věnuje také hudbě. Je spoluzakladatelem a členem hudební skupiny Hentai Corporation, která působí na tuzemské scéně od roku 2005 a je považována za špičku alternativní rockové scény s koncerty po celé ČR a dalších zemích EU.

Čemu se ve svém výzkumu věnujete?

Pracuji ve výzkumném týmu na projektech Technologické agentury ČR. Věnujeme se aplikovanému výzkumu a úzce spolupracujeme s partnery z komerční sféry. Proto mám i vedlejší příjem ke stipendiu, což je výborné, jinak by se ze základního doktorského stipendia nedalo prakticky přežít. Tematicky se zabývám tepelnými stopovacími testy pro určení hydrodynamických parametrů kontaminovaných zemin. Zkoumáme využití tepla jakožto alternativního stopovače k běžně využívaným stopovačům v předsanačním průzkumu, kterými jsou různorodé chemické látky, nejčastěji soli či barevné látky, jako je například fluorescein. V poslední době se však ukazuje, že teplo může být skvělou alternativou. A to je ve stručnosti cílem našeho projektu – zjistit, zda se doopravdy jedná o viabilní alternativu.

Proč právě toto téma?

Přišlo to ke mně jak z čistého nebe. Když jsem na doktorátu začínal, měl jsem se věnovat matematickému modelování v rámci in situ chemické oxidace, což je typ dekontaminační technologie. V tom bych navázal na svoji diplomovou práci. Ale v rámci doučování aplikované matematiky začal na náš ústav docházet profesor Miloslav Němeček, který mi byl velkou inspirací. Dnes už bohužel není mezi námi. Povídali jsme si s ním o tom, co nás tíží a trápí a co by nás ve vědě zajímalo, a on navrhl zmíněný koncept využití tepla jakožto alternativního stopovače, což považuji za mistrovství moudrého muže. Ukázalo se totiž, že právě v současnosti je to téma, které začíná být v nejlepším slova smyslu „trendy“ a otevírá prostor pro mnoho zajímavých vědeckých úkolů. Téma bylo rozpracováno do návrhu projektu TA ČR, který byl následně vybrán k finanční podpoře, což determinovalo mé výzkumné snažení na další roky. 

Měl jste ve svém okolí i další významné osobnosti či vzory, které vás ovlivnily?

Na gymnáziu Voděradská jsme měli výborné profesorky biologie a chemie, které nás hodně směřovaly k biochemii. I díky nim jsem se dostal do styku například se životním příběhem profesora Holého a s prací jeho týmu. On byl pro mě jedním z počátečních vzorů. Vždycky mě neskutečně bavily rozhovory s ním, jak byl skromný a zároveň tvrdý, přišlo mi, jako by dělali rozhovor s generálem. Úžasný chlap. A postupem času jsem narazil na knihy od ostatních velikánů vědy, Feynmana, Hawkinga atd. Úžasná literatura. 

Proč jste si vybral VŠCHT?

Původně jsem plánoval jít na medicínu. Ale díky tomu, že můj otec byl lékař, ortoped, mohl jsem nahlédnout do tohoto povolání a po určitém zvážení jeho časové a psychické náročnosti, kdy jsem se obával, že mi nezbude vůbec čas na rokenrolovou muziku, jsem se rozhodl, že to pro mě nebude správná volba. Chtěl jsem určitě dělat něco na bázi chemie a biologie, tak jsem se rozhodl pro tuto školu, která má skvělou pověst. Nechtěl jsem jít přímo na přírodovědu, chtěl jsem něco více technického, kde bude i více fyziky a matematiky. Byl jsem tenkrát navíc trošku speciální v tom, že na rozdíl od některých mých spolužáků, kteří si vybírali nejlehčí školu, mě lákalo jít do něčeho těžkého.

Co považujete za svůj největší úspěch v profesním nebo studijním životě?

Jsem ještě hodně na začátku. Začínal jsem velmi pozvolna, trvalo mi chvíli, než jsem se rozkoukal. Někteří kolegové skočí přímo do jasně definovaného rámce, kam budou směřovat, a jsou vedeni od začátku ke konkrétnímu cíli. Ale tím, že moje výzkumné téma se teprve rozvíjelo, všechno bylo zpočátku otevřené a nejasné. Za úspěch považuji, že náš projekt spěje ke zdárnému konci. Od začátku je to pro mě velká škola i ve smyslu komunikace s komerčním partnerem. Často jsem volil v některých otázkách strategii „appeasementu“, která se nakonec ukázala jakožto neúčinná. Možná kdybych byl v některých případech tvrdší a ráznější, dopadlo by to lépe, ale kdo ví. 

Jaké vlastnosti a schopnosti vám pomohly dosáhnout tohoto úspěchu?

Mám výhodu, že jsem přirozeně nadměrně komunikativní člověk a nemám problémy jednat s kýmkoliv – od absolutních introvertů až po extroverty a blázny. Už jsem ve svém životě viděl leccos, zvlášť v rámci své hudební kariéry. Lidé jsou neskutečně rozmanití. Taky mám dar sebereflexe, dokážu se přizpůsobit kolektivu, rozhodně jsem týmový hráč. Spíš jsem nešťastný, když jsem mimo tým, v tu chvíli ztrácím motivaci, nemohu pracovat sám. 

Co vás na vědecké práci baví nejvíce?

Kreativita a možnost vydat se kamkoliv do nekonečného vesmíru bádání. Protože čím více člověk bádá, tím víc se dostává do otevřeného procesu a nezacyklí se v jednom druhu práce. Dělal jsem zakázky ve spolupráci s lidmi z praxe a ve chvíli, kdy jsem dělal stejnou věc potřetí, začínal jsem se pekelně nudit. Ve vědě mám naopak možnost neustále se učit něco nového, to je to pravé vzrušení z práce. 

Měl jste vždy představu, že se jednou budete věnovat vědecké práci? Byl to váš sen?

Byl jsem dlouhou dobu hodně zmatený jedinec. Když dnes pozoruji některé studenty, úplně jim rozumím. I já jsem byl absolutně pasivní vůči svému okolí, dlouhou dobu jsem jen tak proplouval, až na pár důležitých rozhodnutí, kdy jsem se zamyslel, například, že chci na VŠCHT. Nevím, jestli je to dáno školním systémem, stavem společnosti nebo přesycením informacemi, ale člověk se brání určitou pasivitou. Já jsem o své budoucnosti vůbec nepřemýšlel, žil jsem spíš ze dne na den. Z toho mě probrala meditace všímavosti, kterou jsem začal praktikovat v rámci léčby panických úzkostí, s kterými jsem se během studia VŠCHT musel vypořádat. Prozřel jsem, začal jsem si uvědomovat, že je potřeba zapracovat na svém životě, že to nepůjde samo.

„Je krásné žít vybalancovaný, komplexní život.“

Byl jste někde delší dobu na studijním nebo pracovním pobytu v zahraničí?

V zahraničí jsem nebyl, a to proto, že paralelně se studiem funguji v kapele, která šla za posledních pět let hodně nahoru. Kdybych odjel, musel bych její činnost přerušit. Možná teď, až vydáme druhé album a odjedeme jarní turné, budu mít více času. Uvidím do budoucna, moc rád bych někam jel v rámci postdoku. Někteří lidé upozorňují na fakt, že je to ve vědecké kariéře absolutní nezbytnost. Já si to trošku myslím taky, ale zároveň se domnívám, že je možné se rozvíjet i tady. Také se mi zajímavě vyvíjí osobní život, je proto otázka, jestli někam odjet bude vůbec někdy možné. Netlačil bych na pilu.

V čem je to podle vás přínosné?

Přijdete do úplně jiného pracovního prostředí. V zahraničí, třeba v Belgii nebo v Německu, je i vysoká pravděpodobnost, že se člověk dostane do opravdu špičkového týmu. Také se zlepšíte v jazyce a získáte kontakty, které můžete využít například pro spolupráci na evropských projektech nebo pro publikační výstupy. Ve chvíli, kdy máte spolupracovníky v zahraničí, někoho, kdo se za vás může postavit, zvyšuje se pravděpodobnost, že vaše práce bude publikována. Je to trošku pochybné, mělo by jít hlavně o kvalitu práce, ne o kontakty, ale takhle jednoduché to není. 

Jak hodnotíte současné podmínky pro vědeckou práci, například z hlediska hodnocení a financování?

Liší se to pracoviště od pracoviště. U nás na VŠCHT jsou určitě týmy, které jsou absolutně špičkové a které mají pravděpodobně dobré financování – týmy profesora Štěpánka, profesorky Hajšlové nebo profesora Slavíčka. K nim chovám neuvěřitelný respekt. Nemám ještě tolik zkušeností, ale jak to pozoruji ve svém okolí, myslím, že pro top hráče nejsou podmínky tak špatné. Dokážou se prosadit v jakémkoliv režimu financování, protože jsou to „hlavy“. Ti však nezvládnou všechno sami, potřebují týmy, které jejich myšlenky dobudují, potřebují mít okolo sebe ty „mravence“. Pro střední garnituru je to obtížnější.

Také pozoruji velký tlak na publikování v impaktovaných žurnálech. Takový systém hodnocení ale není zrovna ideální pro naši fakultu, která byla vždy zaměřená na spolupráci s komerční sférou, na výstupy praktického typu, poloprovozy a užitné vzory, ne tolik na základní výzkum. Ale i u nás dochází ke změně a začínáme se podřizovat tomuto trendu. 

A vy už jste publikoval?   

Jsem teď ve fázi, kdy dokončuji teprve druhý pořádný příspěvek. Učím se, jak celý ten chod vypadá, jak probíhá review, jak se komunikuje s oponenty… Ale sleduji to i z filozofického hlediska. Četl jsem několik komentářů na webu Nature o nárůstu publikační aktivity. Například roste počet prací, které obsahují chyby. Prosazuje se kvantita na úkor kvality. Ale je hodnocení jenom podle indexů adekvátní? Dnes se peníze rozdávají na základě x čísel, ale nikdo často přesně neví, co ten člověk udělal, jaký je, jak se chová. Je členem „citační mafie“? Vědci si porcují svoje poznatky, dávkují je, aby byly ve více vědeckých příspěvcích… 

Hovořil jste o „top vědcích“. Jak se člověk do takové pozice dostane? Co pro to musí udělat?

To je stejné jako v hudbě. Prostě se narodí bytost, která sama od sebe k něčemu inklinuje, třeba v hudbě ke kreativitě, jenom nasává hudbu… Takových lidí je ale velice málo. Ve všech oborech lidské činnosti, vědy nevyjímaje, jsou individuality, které už od raného věku vědí, co chtějí, a moc po tom touží. Jsou pak ochotni pro vědu udělat cokoliv a absolutně omezit i svůj osobní život. Vždycky vidím paralelu v muzice. Jsou géniové, obrovské osobnosti, jako Peter Gabriel nebo Sting, kteří přijdou s novým žánrem a prorazí. Důležité je i prostředí, ve kterém člověk působí. Vycházím-li z poznatků zkušenějších kolegů, tak když srovnáme podmínky pro vědu u nás a v nejvyspělejších zemích, jako například ve Finsku, Německu, Dánsku, Belgii, je jasné, že pokud se génius narodí tady, bude mu to trvat trošku déle a bude to mít dle mého názoru těžší. V některých zemích je pro vědu lepší „podhoubí“, více se podporuje kreativita a novost, a jsou tam proto i lepší možnosti financovat nové a provokativní nápady. 

Jaké jsou vaše ambice? Čeho byste chtěl ve vědě dosáhnout?

Myslím si, že mám schopnosti na to, abych byl do určité míry ve vědě užitečný. Podle mě ani není dobré mít přehnané ambice, třeba si říct, že jednou budu rektor nebo laureát té či oné ceny. To pak znamená, že člověk na něčem lpí a vše dělá s vidinou velkého cíle. Jde přes mrtvoly, a když se mu nedaří, jedná agresivně a egoisticky. Mým cílem je být ve stavu mysli, kdy budu odpočatý, vymeditovaný a kreativní. Pak se nenechám rozhodit negativními vlivy a lidmi, kteří jsou mimo „balanc“. A těch je bohužel hodně. Je krásné žít vybalancovaný, komplexní život. 

Máte nějakého oblíbeného vědce?

Hodně mě baví popularizátoři vědy, většinou jsou to fyzici. Jejich prezentace absolutně miluji. Například Michio Kaku, výborný je také evoluční biolog a propagátor ateismu Richard Dawkins, klasik. Bojuje proti sektám a skupinám, které manipulují veřejností a které nemají své „teorie“ vůbec podložené fakty. A potom velmi adoruji Briana Greena, propagátora teorie strun. 

A oblíbenou vědkyni?

Vidíte to… Oblíbenou vědkyni nemám. I když jich je určitě hodně. Čtu často popularizační weby jako ScienceAlert a Futurism a vím, že minimálně padesát procent přispěvatelů jsou ženy, takže určitě vědkyně jsou, jenže… 

Mezi studujícími se počet žen neustále zvyšuje, a to i na technických školách, ale tomu neodpovídá zastoupení žen mezi výzkumníky. Vnímáte to jako problém?

Vnímám. Ale za hlavní problém ve společnosti obecně považuji nerovné odměňování žen a mužů za stejnou práci. To je absolutní zhýralost a nechutnost. Zastoupení žen ve vědě je složitější téma, protože velkou roli hraje i vlastní touha. Je otázka, kolik žen po takové kariéře touží. To ale neznamená, že ženy, které se pro ni rozhodnou, by měly být nějakým způsobem znevýhodňovány. O tom pro mne celý gender je. Ne uměle tlačit na zastoupení žen na určitých pozicích. Ale když se žena rozhodne třeba boxovat nebo jít do armády, musí jí to být umožněno. Nikomu by nemělo být zamezováno naplnit své tužby a životní potenciál podle své vlastní úvahy. Je strašné, když se člověk nemůže rozhodovat svobodně. Podle pohlaví nelze posuzovat kvality člověka, stejně jako podle barvy pleti. Vědecká sféra by měla jít příkladem. Kde jinde než tady by měly v první řadě hrát roli argumenty a racionální myšlení? 

Jak to je u vás v ústavu se zastoupením žen?

U nás je to výborné. V jedné laborce jsou dokonce čtyři ženy a dva muži, a obecně v ústavu je to tak padesát na padesát. Možná témata z oblasti technologie ochrany prostředí lákají ženy více, mají ekosystémové myšlení a smysl pro ochranu něčeho pospolitého. Asi je to vrozené. 

Ve vedoucích a rozhodovacích pozicích je ale stále žen velmi málo, čím je to podle vás dáno?

To je dáno historicky a věřím, že se to bude postupně měnit. Já jsem v tomto naopak liberální. Mně by se líbilo, kdyby nám šéfovala žena. Třeba mi jednou bude šéfovat kolegyně a já s tím nebudu mít žádný problém. Vůbec nechápu, že s tím někdo problém má. To jsou „macho“ pudy a přijde mi to vyloženě primitivní. Mně se líbí, že když do kolektivu vstoupí žena, přinese to většinou takovou opatrnost, zmírní se „nemorálnost“. Všiml jsem si, že kolegové se méně rozčilují… Bylo by skvělé, kdyby třeba v parlamentu bylo více žen, změnila by se tím kultura chování. Přítomnost žen do určité míry vede k sebereflexi u mužů. Na druhou stranu to funguje jenom na některé muže, jiným není pomoci. 

Setkáváme se často se stereotypy, že ženy se nehodí na vedoucí pozice, nebo se u nich jinak posuzuje ambicióznost než u mužů…

Nonsens – pro to nejsou žádné argumenty. Pokud má člověk potřebné kvality, může být ve vedoucí pozici, ať je to muž nebo žena. Myslím, že u nás na škole takováto stereotypizace neprobíhá, i když se samozřejmě proslýchá, že ženy ve vedení to občas nemají jednoduché, protože se potýkají hlavně se starší generací mužů, která má odlišně nastavené hodnoty a vidění světa. Asi už nejsou schopni se tohoto paradigmatu vzdát. Věřím, že generační výměna přinese nový pohled na věc. 

Co si myslíte o feminismu?

Je to účinný nástroj, jak demonstrovat, že existují překážky, které jsou pro některé ženské bytosti zbytečné až zhovadilé. Feminismus je do určité míry zdravý, má svoji úlohu, ale nesmí zasahovat do přirozenosti člověka a nerespektovat to, co samy ženy chtějí, tedy agresivně jim vnucovat něco, co samy necítí, je to přece jejich svobodná vůle. Potom by to byl jenom aktivismus pro aktivismus. Ale berte mne prosím jako laika v této věci, jistě by mne mnoho odborníků opravilo, až zazdilo. 

Jak vnímáte aktivity projektu TRIGGER, který se otázkám postavení žen a mužů na VŠCHT věnuje?

Jsem rozhodně pro, aby tady takové aktivity byly. Už jen tím, že tato platforma vznikla, se s tím lidé musí potkat, už vědí, že genderové téma existuje. Věřím, že to v nich zaseje semínko. Třeba já jsem se tímto naším rozhovorem a diskusí okolo naučil nové věci. Líbila se mi výstava plakátů s vědkyněmi. Lidé si zvyknou na to, že tady jsou i ženy-vědkyně a že mají výsledky a úspěchy. A začne jim to připadat normální.

Jak se vám daří slaďovat pracovní a osobní život?

To je teď pro mě velké téma, mám to trošku na houpačce, někdy to jde a někdy ne. Ale všiml jsem si, že záleží na stavu mé mysli. Pokud jsem odpočatý, zdárně vymeditovaný, jsem schopen jet v práci a ve škole naplno a zároveň se věnovat osobnímu životu a ještě kapele. Děti zatím nemám, ale budou, snad budou. Zatím máme psa, anglického buldoka, krále psů.

A co se týká domácích prací, jak to u vás doma funguje?

To řešíme, je to hodně důležité. Odmítl jsem žehlit, protože na to nemám trpělivost a neumím to. Tím, že je má snoubenka mladší, teď teprve dokončila bakaláře, má více volného času. Ale i kdyby chodila do práce, podělili bychom se o to zhruba půl na půl. Já myju nádobí, luxuju a utírám prach. A peru, vždycky když přijdu z koncertu, všechno rovnou vyperu.

Mně by jí bylo hrozně líto, kdyby dopadla jako moje maminka nebo babička, které doopravdy jedou dvě směny. Přijdou domů z práce a dají si ještě šestihodinovku. Doufám, že k tomu nedojde. Bude také hodně na ní, aby si ubránila svoji pozici, kdybych začal lenivět. Ale je to samozřejmě i na mně, budu se na to snažit myslet. Přijďte mě zkontrolovat, až mi bude padesát, to bude překvápko, co jsem si tady všechno vysnil.

Říkáte, že je možné sladit rodinný život a práci ve vědě, která je časově dost náročná?

Nejsem ten typ, který by byl ochoten být v práci patnáct hodin denně, dřít a myslet si, že to je správný přístup k vědě. Člověk musí mít i rodinný život. Nesouhlasím s názory některých kolegů, kteří říkají: „Ty to vůbec nemiluješ, když na tom furt neděláš!“ Podle mě je člověk doopravdy kreativní a koncentrovaný tak pět, šest hodin denně. Ukazují to i výzkumy – pokud je kratší pracovní doba a lidé mají čas i na osobní život a odpočinek, pracují mnohem efektivněji a udělají toho více. Z vlastní zkušenosti vím, že tomu tak je.

Co byste vzkázal začínajícím vědcům nebo mladým lidem, kteří teprve o vědecké profesi uvažují?

Že není lepší kariéra než ve vědě. Vládne tu absolutní kreativita a v porovnání s prací v korporátu je tu naopak velmi málo stereotypní práce. Člověk se neustále učí něco nového. A většina lidí ve vědě, nebo alespoň ti, se kterými jsem se zatím potkal, jsou velmi inteligentní a inspirativní. A moje rada zní: dostaňte se z pasivního stavu přežívání do aktivního, co nejrychleji to jde.

A co byste poradil ženám na začátku vědecké dráhy?

Aby se nenechaly zbytečně zastrašit, kdyby se potkaly s někým, kdo jim bude házet klacky pod nohy. Měly by normálně jít a řešit to, být odvážné.

Rozhovor proběhl v srpnu 2016, vedla jej Hana Víznerová.