Mentoring: Díky mentoringu (asi) dodělám doktorát, ve vědě ale zůstat nechci
Karin je studentkou doktorského studia politologie. Politika pro ni není jen předmět studia, ale i způsob života. Je veřejně aktivní, zapojuje se do debat na sociálních sítích, v minulosti publikovala komentáře v některých českých médiích. Jejími oblíbenými tématy jsou česká i světová politika, sociální otázky a genderová rovnost. Nyní pracuje na ministerstvu na pozici vedoucí oddělení. Mezi její záliby patří vedle politiky také sci-fi a fotbal.
Měla jsi už nějakou zkušenost s mentoringem, než ses přihlásila do našeho programu?
Ne, byla to moje úplně první mentoringová zkušenost.
S čím jsi do toho šla?
Já skoro nikdy nic neočekávám. Přihlásila jsem se, když jsem nastoupila čerstvě na doktorát a můj školitel byl v té době na své zahraniční studijní cestě. I když jsme spolu konzultovali nějaké věci třeba po e-mailu, tak jsem najednou měla pocit, že jsem strašně osamělá. Jde totiž o úplně jiný režim studia, než zná člověk z magisterských programů, kam prostě chodí, je v nějakém kolektivu a v permanentním kontaktu s vědou nebo s bádáním jako takovým. Takže jsem se cítila osaměle a vlastně jsem nevěděla, jestli to chci dál dělat. Také na mě dopadl tlak související s publikováním a granty, a tak jsem si říkala, že bych díky mentoringu mohla zjistit, jestli to vůbec chci dělat a případně jak. Třeba i díky sdílení nějakých zážitků nebo pocitů a zkušeností s ostatními lidmi, kteří byli nebo jsou v podobné pozici.
Mentoring jako lék na osamělost doktorátu
Teď jsi přesně popsala aspekty doktorátu, s nimiž má mentoring ambici pomoci.
Mně vlastně pomohlo už jenom to, že jsem si vyplňovala materiály na úvodní workshop, protože jsem si začala promýšlet strašně moc věcí do budoucna. A když jsem si to takhle ujasňovala, tak jsem si uvědomila, že mě to bádání baví. Pouze jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli to bude na vědeckou kariéru, nebo jestli to budu zatím dělat spíš pro zábavu a pak se teprve uvidí.
Takže jsi chtěla zjistit, jestli se chceš živit vědou?
Nejen to. Můj problém vždy byl a dosud je, že lepím spoustu malých úvazků. Mám malý grant na fakultě, zároveň jsem byla v té době na poloviční úvazek v neziskovém sektoru a ještě jsem měla další dohody všude možně. Ta situace byla strašně náročná na time management, takže jsem potřebovala inspiraci, jak to všechno sladit, abych mohla dělat víc věcí najednou a zároveň se nezbláznila, nevyhořela (úsměv) a měla dost klidu pro to bádání.
A povedlo se?
Ano. Díky mentoringu jsem se rozhodla, že vědu dělat nechci. Zároveň jsem ale díky programu na doktorátu zůstala a nepraštila s tím rovnou.
Jak sis hledala mentora nebo mentorku?
Já jsem si v průběhu úvodního workshopu uvědomila, že chci, aby to byla žena a zároveň někdo, kdo má pochopení pro slaďování bádání a veřejného angažmá. Měla jsem tam příležitost víc se nad tím zamyslet a logicky mě napadla má mentorka, která má v tomto ohledu bohaté zkušenosti.
Proč jsi chtěla ženu?
(úsměv) Protože si myslím, že v českém prostředí, které je stále dost machistické a sexistické, ženy lépe reflektují mocenské vztahy, které jsou přítomné jak v politice nebo ve státní správě, tak ve vědě. Pro mě jako ženu bylo klíčové, aby gender v rámci mocenských vztahů ten člověk reflektoval podobně jako já, a to si myslím, že v českém prostředí může dělat pouze žena. Samozřejmě tu asi jsou i nějací takoví muži, ale není jich moc a myslím si, že to nereflektují tolik, protože prostě mají tu pozici lepší a jejich život v akademickém prostředí je snadnější.
„Díky mentoringu jsem se rozhodla, že vědu dělat nechci.“
Debaty o moci a ego „boost“
V čem vaše spolupráce spočívala?
Byl to pro mě prostor hlavně pro sebeuvědomování. Přemýšlení o tom, kam dál; jestli vědu, případně jak, a když ne vědu, tak kam a co. Mentorka se mnou o tom velice intenzivně mluvila, radily jsme se, bylo to velice přirozené a neformální.
Řešily jsme i praktické věci ohledně fungování ve vědě jako takové, řetězení úvazků, nakolik jde dělat napůl to a napůl tamto a hodně jsme řešily politické, mocenské aspekty vědy. Jaké to je, když je žena v nějakém vědeckém, politickém poli, kde je hodně mužů a ženy mají tu pozici komplikovanou různými strukturálními překážkami.
Jaký byl tvůj mentoringový plán, který sis vytvořila na úvodním workshopu? A podařilo se ti jej naplnit?
Ano, víceméně. Nastřelila jsem svůj plán, který moje mentorka zhodnotila jako velice ambiciózní, ale mně se až na jeden článek povedl splnit, což je celkem uspokojivý výsledek. Naše diskuse však byly ve finále důležitější než prvotní cíl, který jsem si dala, kdy jsem se chtěla zlepšit v plánování a disciplíně tak, abych byla schopná skloubit vědu a zaměstnání.
Mohla bys mi říct jednu konkrétní věc, kterou ses od mentorky naučila? Něco, co si odnášíš?
Já jsem si z toho odnesla opravdu strašně dobrý pocit, že tak úžasný člověk jako ona se mnou vedl naprosto partnerské konverzace. Je to důležité pro mé sebevědomí. Ne, že bych měla se sebevědomím problém, ale je to přece jen velký „ego boost“ (úsměv). Ujasnila jsem si spoustu věcí do budoucna, ale tím konkrétním výstupem je asi právě ten ego boost.
Myslíš, že se budete potkávat i po skončení mentoringu?
Určitě. Už jsme se domluvily, že zajdeme občas na kávu, popovídáme si, poradíme si, budeme sdílet zkušenosti z různých jednání a tak.
Když říkáš „poradíme si“, znamená to, že vaše setkání byla přínosná i pro mentorku?
Já doufám (smích). Explicitně jsme o tom nemluvily, ale myslím, že ano. Ono to vyplynulo z těch setkání, kdy jsme si uvědomovaly, jak strašně důležité je tvoření sítí, zejména pokud se bavíme o nějakých vysoce kompetitivních polích, ve kterých se pohybujeme. A tohle zjištění, myslím, bylo důležité i pro ni. A samozřejmě bych si ráda myslela, že jsem k tomu přispěla i já.
Vnímáš nějaká možná úskalí takovéhoto mentoringového vztahu? Něco, čemu je lepší se vyhnout?
Určitým rizikem by možná mohla být odlišná očekávání, která se dostatečně nevykomunikují.
Případně situace, kdy by ten mentor byl z nějakého jiného, řekněme nepřátelského sociálního kroužku, než je školitel a ten by se o tom dozvěděl, tak by to asi mohlo být nepříjemné… Ale jinak mne nic nenapadá. Já jsem nic takového nezažila.
Doktorát jako koníček
Proč jsi šla na doktorát?
Protože jsem si myslela, že chci být vědkyně. A pak jsem zjistila, že nechci (smích). Ale jak jsem říkala, strašně mě baví bádat, takže to bylo vlastně celkem logické.
Jakou vědkyní jsi tehdy chtěla být?
Já jsem chtěla být ta vědkyně, která je na Akademii věd, čte knížky, píše články, jezdí na konference, pracuje v malém kolektivu a má se dobře. V průběhu magisterského studia jsem rok pracovala na jednom ústavu Akademie věd jako asistentka výzkumného projektu a přišlo mi, že to vědecké prostředí je takové hezké a že bych v něm asi chtěla nějak působit. To mi ale ještě nedocházely ty různé konstelace materiálního zajištění, a že to není zas taková sranda.
Jak jsi tedy po tomhle prozření změnila své plány?
Moje původní idea byla, že bych dělala doktorát a přitom bych pracovala na poloviční úvazek v nějaké neziskovce. Jenže ty částečné úvazky jsou pro sladění práce a rodinného života peklo. Tak jsem si to zařídila jinak a našla jsem si práci ve státní správě. Pracuji od devíti do pěti, ve středu chodím na doktorský seminář a o víkendu a po večerech mám čas si číst a psát. Teď mi to tak vyhovuje.
Takže máš doktorát jako takovou volnočasovou aktivitu?
V podstatě ano. Je to taková neortodoxní volnočasová aktivita (vesele). Ale od té doby, co jsem si to takhle vyřešila, mám pocit, že se mi bádá daleko líp, než když tam byl ten neustálý tlak na výkon. Možná mě osvobodilo i to, že vím, že nemusím, ale že chci, byť samozřejmě musím plnit nějaké povinnosti. Ale mám pocit, že tím, že tam není ten tlak na shánění materiálních zdrojů, je to pro to bádání jako takové daleko produktivnější. Což je pro českou vědu svým způsobem smutná zpráva.
To zní opravdu trochu pesimisticky, vzhledem k tomu, že s tlakem na výkon a grantovým financováním se česká věda asi jen tak nerozloučí.
Bez těch materiálních záležitostí a boje o granty bych se opravdu obešla. Vždyť i když člověk grant získá, tak má vyhráno jen na chvíli. K tomu se přidává to, že obor, kterému se věnuji, je hodně specifický a u nás obecně strašně konzervativní a zaměřený směrem, který mne nebaví. Témata, která mne zajímají, tu téměř nikdo nedělá a na jejich výzkum tedy nedostanu moc peněz. Navíc tohle konzervativní zaměření bohužel vede k tomu, že v hodnoticích panelech často sedí taková různá bratrstva kočičí pracky, takže grant pravděpodobně nedostanu už jenom z toho důvodu, že jsem z nějaké instituce. A jak je těch lidí málo, tak je samozřejmě jasné, kdo co dělá, protože když něco dělají dva nebo tři lidi v Česku, tak o sobě ví. Takže to jsou ty věci, které mě nebaví.
„Já jsem si z toho odnesla opravdu strašně dobrý pocit, že tak úžasný člověk jako ona se mnou vedl naprosto partnerské konverzace.“
Momentálně tedy bádáš, když přijdeš večer z práce. Co tě na vědě tolik baví, že jsi ochotná jí věnovat svůj volný čas?
Mě strašně baví ten intelektuální výkon sám o sobě. Něco si číst, něco vymýšlet. Třeba analýza diskurzu, tu mám pocit, že provádím permanentně. Když jsem nastoupila do státní správy, tak jsem se cítila jak v neomatrixu. Když jsem viděla, jak ty diskurzy létají kolem mě, říkala jsem si: Jo, to je krása (úsměv).
O angažované vědě a plánech do budoucna
Máš nějakou ideu správného vědce nebo vědkyně?
Já mám takovou představu, že ten člověk by měl být svérázný. Neměl by mít obavu jít proti proudu, protože to je ten základ, uvažovat kreativně nad rámec všedních představ. Zároveň by měl být veřejně angažovaný, resp. popularizovat vědu, svoje výstupy. To si myslím, že je potřeba ve společenských vědách možná skoro víc než v těch přírodních.
Řekla jsi, že ty sama se nejspíš budeš věnovat vědě jako takové své volnočasové aktivitě. Myslíš, že to jde skloubit s touhle představou správného vědce nebo správné vědkyně?
Z mého pohledu je optimálním modelem nějaká provázanost, ať už soukromé sféry, aplikovaného výzkumu nebo třeba učení. Ale pořád by tam měl být nějaký kontakt s vnějším světem. A teď neříkám, že to, jak to chci dělat já, je optimální, spíš by to mělo být naopak, že bych jako volnočasovou aktivitu dělala někde na tom úřadu (úsměv). Dobrá věda by měla pořád komunikovat s tím světem, jehož je součástí.
Kde se vidíš v nejbližší budoucnosti?
Ve státní správě existuje standardizovaný kariérní řád, takže počítám, že tam půjdu postupně výš a budu budovat kariéru. Zjistila jsem, že mě tahle práce baví, hlavně různé strategické úvahy, koncepční přemýšlení mimo zavedené rámce. To si myslím, že je můj hlavní přínos pro státní správu, který má kořeny právě v mém působení v akademické sféře.
Co se týká školy, tak chci dodělat doktorát, v jeho průběhu bych ráda učila, a když se zadaří, tak bych asi ráda trochu učila i po něm. Už jsem vedla jeden kurz se svým školitelem a bavilo mě to. Zároveň si myslím, že když to baví mě, tak to musí bavit i studenty (úsměv).
O nárocích na doktorátu a pár rad pro ty, kteří o něm uvažují
Máš nějakou zkušenost se zahraniční stáží?
Během magisterského studia jsem byla přes Erasmus půl roku v cizině. To bylo super. Strašně mě to bavilo i kontextuálně, protože bylo těsně před tamními předčasnými volbami. S jedním vyučujícím jsem si tam udělala takový individuální plán, přičemž dodnes nevím, jestli mě chtěl vystrašit, nebo otestovat. Nicméně mi dal během tří týdnů přečíst asi patnáct set stránek knih, a potom ať za ním přijdu s tématem nějakého paperu (angl. odborný článek, pozn. editora). Tak jsem je přečetla, vymyslela jsem téma a pak jsem ten paper napsala, přičemž každou část jsem s ním konzultovala a celý ten proces mě ohromně bavil. Díky tomu jsem se pak víc dostala k některým teoretickým směrům, kterými jsem se začala víc zabývat a pak jsem si na ně psala i doktorský projekt. Ten sice teď asi budu měnit, ale to nevadí, to je takový standardní postup, jak jsem pochopila – člověk začne něco dělat, pak zjistí, že to vlastně dělat nechce a že chce dělat něco úplně jiného.
Na doktorátu jsem zatím nikde nebyla, ale máme stáž ve studijních povinnostech, takže budu řešit, co s tím.
A ty můžeš vyjet na měsíc či déle v kuse, když pracuješ na plný úvazek ve státní správě?
Právě že to pro mě bude celkem problém, což souvisí s tím, jak je ten doktorát nedomyšlený. Pokud je to teď nastaveno tak, že člověk má pouze nějaké stipendium, ze kterého ani nezaplatí nájem, je nutné si nějak vydělávat. V optimálním případě samozřejmě v akademické sféře, ale vzhledem k omezeným možnostem tomu tak bohužel často není. No a v situaci, kdy má člověk příjem z regulérního zaměstnání, není možné po něm chtít, aby někam třeba na několik měsíců vyjel. A to nemluvím o situaci, když má třeba dítě.
Takže i když si myslím, že mobilita jako taková je dobrá, tak z výše uvedených důvodů není dobré dělat z ní za současného nastavení podmínek povinnost. Samozřejmě je dobré udržovat kontakty se zahraničím i jinými institucemi, vidět, jak to tam funguje. Obecně je věda jako taková prostě mezinárodní prostředí, takže z tohoto hlediska je to určitě dobře. Ale jak říkám, ty překážky jsou jinde.
Co bys poradila dalším doktorandům nebo lidem, kteří o doktorátu teprve uvažují?
Určitě by se měli připravit na to, že ten doktorát je opravdu strašně jiný a že přijdou pocity osamělosti. Je to daleko víc individuální činnost a člověk se tím nesmí nechat rozhodit. A potom neztrácet ten kontakt s realitou, uvědomovat si společenský kontext, ve kterém člověk tu vědu dělá, jaké důsledky může věda mít. U nás mám pocit, že se vědecká komunita bojí nějaké veřejné angažovanosti, a myslím si, že to je velká škoda.
Může s těmihle konkrétními věcmi náš program pomoct?
Určitě. Minimálně co se týká sebepoznání a síťování. Z těchto dvou úhlů pohledu si myslím, že je to rozhodně důležité a že by takových aktivit pro doktorandy mělo existovat víc.
Rozhovor v březnu 2017 vedla Martina Fucimanová.