Iva Stuchlíková: Ženy jedou ve vyšších otáčkách

Domů Iva Stuchlíková: Ženy jedou ve vyšších otáčkách

Ať jde o autorství více než stovky odborných publikací, či dvacetileté vedení katedry pedagogiky a psychologie na Pedagogické fakultě  Jihočeské univerzity, profesorka Iva Stuchlíková svou prací významně ovlivnila kvalitu vysokého školství v České republice. V rozhovoru pro NKC – gender a věda promluvila o pedagogické psychologii, vědeckém bádání i o tom, jaké je to být v České republice vědkyní.

Jak jste se dostala k oboru pedagogická psychologie? 

Vystudovala jsem nejdřív učitelství matematiky a fyziky. Původně jsem chtěla studovat psychologii, ale protože moji rodinu zasáhly procesy v 50. letech, bylo studium v Praze a na atraktivním oboru naprosto bez šancí. Třídní mi poradil jít do vzdálenějšího města a na obor, o který není zájem, tak se mi podařilo se dostat na Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích. Na učitelské fakultě jsem se o psychologii zajímala dál, a protože jsem se svými studentskými pracemi byla postupně druhá a první v celostátní studentské soutěži v oboru psychologie a získala Cenu ministra za studijní výsledky, podařilo se mi později, už jako pracující, se přece jenom na studium jednooborové psychologie na Karlovu univerzitu dostat. Mám tedy vystudováno učitelství a psychologii. Profesní cesta k pedagogické psychologii byla klikatá; udělala jsem si psychoterapeutický výcvik, docenturu mám z obecné psychologie a věnovala jsem se jí – pracovali jsme na s kolegy z Minnesoty a Walesu výzkumu motivační struktury alkoholové závislosti, kolegyně z Psychologického ústavu AV mě přitáhly ke kosmické psychologii. Ale protože pracuji na Pedagogické fakultě, zabývala jsem se i pedagogickou psychologií, nakonec jsem v ní získala profesuru a v poslední době, kdy naše pracoviště sílí, mě to k ní vrací víc a víc i výzkumně.

Věnujete se zajímavým disciplínám, které nejsou ve veřejném prostoru tak známé. Zmínila jste např. kosmickou psychologii. Mohla byste přiblížit svou práci v této disciplíně?

Na Institutu biomedicínských problémů Ruské akademie věd (IMBP RAN) ve spolupráci s Evropskou kosmickou agenturou probíhal v letech 2010-2011 projekt MARS-500, tehdy byla posádka simulovaného letu na Mars 17 měsíců (520 dní) izolována v pozemním simulátoru kosmické lodi. Simulace napodobovala psychologické podmínky kosmického letu, agenda odpovídala činnostem posádky na takovém letu, posádka komunikovala s řídícím centrem, simulovala rozdělení posádky při přistání, apod. Když probíhalo vzdalování od Země, měla komunikace autentické zpoždění, simulovaly se zátěžové situace, např. ztráta kontaktu se Zemí kvůli kosmickému dešti, roji meteoritů, apod. S kolegyněmi z Psychologického ústavu AV jsme se soustředily na emoce a na tzv. motivační strukturu, tedy co se děje s motivací a osobními cíli člověka, když je v malé posádce tak dlouho izolován od svého „běžného“ života na Zemi. To jsou hodně zajímavé věci.

Čemu se věnujete teď?

V posledních letech jsem se věnovala víc psychologickým otázkám ve vzdělávání v přírodních vědách. Řešili jsme v 7. rámcovém programu EU pro výzkum dva projekty, které byly zaměřené na možnosti jak posilovat tzv. badatelskou výuku a formativní hodnocení, kromě didaktických otázek jsme se věnovali motivaci žáků, jejich vzájemnému hodnocení, nebo tomu, co učitelé prožívají, když jsou povzbuzováni, aby změnili svůj způsob práce a začali používat pro ně nové přístupy k výuce. Letos jsme začali s aplikačním projektem TAČR, který by měl naše výsledky využít pro podporu učitelů, kteří se snaží formativní hodnocení ve své práci více používat.

Co vás baví na vědecké práci?

Na bádání a vědecké práci v psychologii mě baví především to, že se můžete podívat, poeticky řečeno, za oponu. Můžete se podívat hlouběji na věci, které zažívá každý z nás, a více pochopit, co se vlastně odehrává. Porozumět do hloubky věcem, které na první pohled sice vnímáte, ale nepřemýšlíte nad nimi, je vzrušující; umožňuje to pak samozřejmě citlivější a přesnější postupy při intervencích.

A je něco, co vám na vědě vadí?

Nemůžu říct, že by mi něco přímo vadilo na vědě jako takové. Ale každá vědecká disciplína má svůj vývoj a svoje problémy. V psychologii se poslední dobou hodně diskutovalo o tzv. replikační krizi, kdy se ukázalo, že výsledky některých slavných, přímo učebnicových experimentů se nedaří v opakovaných pokusech potvrdit. Začalo se také víc debatovat o tzv. psaní do šuplíku. Zejména mladší část odborné komunity poukazovala na to, že spousta věcí skončí v šuplíku, protože neodpovídá mainstreamu a odborné časopisy je označí jako out-of-scope, mimo jejich záběr. To se naštěstí rychle proměňuje s kulturou tzv. open access. V poslední době si také uvědomuji, jak se věda strašně mění. Kolegové mé generace říkají, že je strašně málo času na přemýšlení. Tlak na výkon je tak velký, že se bádání stává jistou rutinou, řemeslem. I když se zvětšil okruh lidí, kteří se vědou zabývají, kvůli tlaku na výsledky často pracují na tématech, o nichž lze předpokládat, že povedou rychle k publikačním výstupům. Kvůli tomu nedostatku času na postupné zrání se možná ty velké myšlenky už tolik nerodí.

A existují témata, kterým se naopak daří a jsou teď v pedagogické psychologii v módě?

Samozřejmě, patří mezi ně problematika spojená s inkluzivním vzděláváním, problematika spojená se změnami kognice vlivem moderních technologií, efektivita nových způsobů učení, např. jestli vyjde na stejno, když se učíte experimentováním ve skutečné laboratoři a skutečně s věcmi manipulujete, nebo když je to virtuální laboratoř a jen klikáte na počítači. Potom se samozřejmě hodně řeší komunikace, motivace, multikulturní třídy, protože škola se strašně rychle proměňuje. Zátěž učitelů je evergreen, tím spíš, že učitelů ubývá a jejich práce je stále náročnější, takže ji nevydrží dělat dlouho, a odcházejí. Ale to není jen problém u nás, ale ve všech zemích OECD.

Když zmiňujete mezinárodní kontext, jaký je váš názor na to, jak si Česká republika a její pedagogická psychologie stojí v porovnání s jinými zeměmi?

Kdybyste hledala nějakou výraznou podobu české pedagogické psychologie, tak ji prakticky nenajdete. Lidí, kteří se jí věnují, je poměrně málo, témat je vícero a pedagogičtí psychologové často dělají ještě i něco jiného. Mají přesah do dalších oborů (např. speciální pedagogiky, pedagogiky, sociologie) nebo se věnují i jiné psychologické oblasti (např. psychologii zdraví, psychoterapii, didaktice psychologie). Díky tomu je česká pedagogická psychologie v mezinárodním měřítku opravdu malá disciplína.

Myslíte si, že by vaše cesta vědeckou kariérou byla jiná, pokud byste nebyla žena? Pedagogika je velmi feminizovaný obor. Setkávala jste se i přesto někdy s předsudky?

Kvůli velmi masivní feminizaci pedagogiky tam problém předsudků vůči ženám není. Ale je pravda, že pokud jsou v oboru schopní muži, kteří jsou ochotní tvrdě pracovat, tak pro ně je ta kariérní cesta otevřenější možná právě díky tomu, že je jich tam tak málo. Když to řeknu zjednodušeně, tak ta jejich cesta je možná strmější. Ženy to mají těžší, a to teď vidím na mladých kolegyních na katedře. V situaci, kdy se jim možnost kariérního růstu sejde s péčí o malé děti, jsou prostě před Sofiinou volbou. Moje mladší kolegyně často mluví o tom, že když dělají jedno, přemýšlí nad tím, co jim utíká v tom druhém, a opačně. Upřímně, když vidím, jak to všechno zvládají, dvě děti, pět dětí, a přitom všem ještě dokáží zastat všechnu tu profesní práci, tak před nimi mám velkou úctu. Neříkám, že se muži tolik nesnaží, ale tak nějak mě to přivádí k respektu, když vnímám, jak jsou ty kolegyně neustále v běhu. Ono je to na tom pracovišti nějak víc cítit, že ženy jedou ve vyšších otáčkách.

Vy máte dvě děti a zároveň jste dosáhla až na profesuru. Ovlivnilo mateřství vaši kariéru?

Když se mě ptali kdysi dávno, jestli je to profesně jiné, když jste matkou, tak jsem říkala, že mám pocit, že v tom žádný rozdíl není. Ty rozdíly v možnosti se soustředit na práci, v míře zátěže, v nutnosti obětovat práci volné chvíle atd. totiž vidím až dnes, když pozoruji mladší kolegyně a kolegy, právě kvůli tomu rostoucímu tlaku na okamžitý výkon. Já jsem se snažila velmi intenzivně pracovat zhruba do doby, než se mi narodilo druhé dítě, a potom už to nešlo, nebo jsem možná nechtěla. Kvůli tomu uplynulo třináct let mezi mou docenturou a profesurou, protože ten čas byl vyplněný jinak. Pokračovala jsem dál, ale jak se říká ve sportovní terminologii, neměla jsem takový tah na branku. Zpětně vnímám, že najít tu rovnováhu mezi tím, kolik času věnuji čemu, je dost těžké.

Co si myslíte, že by vám tehdy pomohlo k nastolení té rovnováhy? A je něco, co by podle vás pomohlo vašim studentkám a kolegyním, které tohle zažívají?

Záleží na konstelaci rodiny, jak si partneři vyhoví a rozdělí si role. Já jsem si v tomhle ohledu nemohla stěžovat, měla jsem velkou podporu, oba jsme byli do jisté míry zaměnitelní a dokázali jsme obstarat všechno, co bylo potřeba. Takže se šlo od té rodiny vzdalovat. Ale jestli to jde ve vědě bez toho vzdalování? Myslím si, že ne a že je strašně těžké pro mladé holky ustát ten tlak, udržet se v tom proudu, tempu, a zároveň nemít pocit, že šidí čas, který by mohly trávit s dětmi (tím, že ho mají méně, nebo třeba tím, že myslí ještě na něco jiného, že jsou unavené apod.)

Co si myslíte o postavení vědkyň v české vědě? V Čechách je velká disproporce mezi počty vědců a vědkyň. Čím si myslíte, že to může být?

Asi tam pořád vládne ten genderový stereotyp, v psychologii motivace se tomu říká obava z úspěchu. Že když je žena úspěšná v doméně, která je považovaná za mužskou, tak jí to v očích okolí úplně nesvědčí a ona se v tom nemusí cítit příliš dobře. V těch dominantně mužských oborech to možná někde stále na té podvědomé úrovni přetrvává. Na té vědomé nejspíš ne, protože se hodně mluví o vyrovnávání příležitostí, ale na úrovni nějakého ženského sebepojetí to možná může hrát roli ještě pořád. Ostatně, v přírodovědném vzdělávání se občas používá takový minitestík, kdy požádáte žáky, aby namalovali někoho, kdo se věnuje vědě. Co myslíte, je na obrázcích stejně často žena jako muž?

Jak vnímáte takové iniciativy jako je Cena Milady Paulové?

Já si myslím, že je potřeba o ženách a jejich profesních úspěších ve vědě mluvit a že je dobře, že se to děje, například právě kvůli rozpouštění té obavy z úspěchu. Většina středoškolských studentek vám na vědomé úrovni řekne, že nic takového nepociťují, ale na té neuvědomované to zřejmě jejich volby a rozhodování ovlivňovat může. Pokud změníme veřejné povědomí v tom smyslu, že je naprosto samozřejmá věc, když žena pracuje ve vědě, pak se dívky budou s touto rolí snáz identifikovat. V tomto ohledu si myslím, že takové iniciativy jsou hodně užitečné.

Autorka: Kristýna Veitová