Docentka Adriana Wiegerová: Ženy si musí vybojovat větší respekt

Zakladatelka Ústavu školní pedagogiky na Fakultě humanitních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, autorka a spoluautorka řady monografií, studií a příspěvků v domácích i zahraničních časopisech.  Jen krátký výčet úspěchů docentky Adriany Wiegerové, která v rozhovoru pro NKC – gender a věda hovořila o lásce k pedagogice, srdcových tématech i o tom, jaké to je být v České republice vědkyní. 

Vaším oborem je preprimární a primární pedagogika, zabýváte se malými dětmi a učiteli, kteří s nimi budou pracovat. Jak se stalo, že jste se v pedagogice vydala tímto směrem?

V podstatě to byla náhoda, jako by mi práce s malými dětmi byla předurčena. Já jsem ani jeden z těchto oborů nestudovala, studovala jsem učitelství pedagogiky a biologie pro střední školy. Jako začínající učitelka jsem shodou okolností krátce působila v mateřské škole a také jako zástup ve třetí třídě, kde potřebovali odučit přírodovědu. To byly velmi silné zážitky, protože po dětech v pubertě jsem najednou pracovala s dětmi, které jsem mohla více, téměř od základu ovlivnit. Tam jsem začala vnímat lásku k dětem jinak a možná právě díky těmto zkušenostem jsem v oboru zůstala.

Jakým tématům se ve svém oboru věnujete v tuto chvíli?

Teď se věnuji takovému svému srdcové tématu, které vás asi překvapí, protože nesouvisí s malými dětmi – jsou to senioři akademici. Začalo to spontánně před dvěma roky, kdy jsem ukončila výzkum, který se věnoval začínajícím vědeckým pracovníkům na univerzitách. Postupem času mi došlo, že mladými vědci se zabývá skoro každý, ale na ty, kteří odcházejí a něco tady zanechali, nikdo nemyslí. Takže nový výzkum je momentálně věnovaný jim, ale mám ještě další srdcovku, a to je práce na výzkumném projektu TA ČR, na kterém pracuji s kolegy z mého pracoviště, což je Ústav školní pedagogiky FHS UTB. Jde o vytvoření koncepce bádání pro děti v mateřských školách.

Kde berete inspiraci pro výzkum? Jak vás napadlo věnovat se například odcházejícím akademikům?

Toto téma byla náhoda, ale všechno je ovlivněno zážitky a zkušenostmi, které člověk získává. Já mám na pracovišti mnoho kolegů, kteří v tomto věku jsou a myslím si, že jsme k nim někdy nespravedliví. Všechno, co nám dávali během života, bereme jako samozřejmost a nevěnujeme se jim tolik, jako by potřebovali. Po všem, co dali vědě a co nás naučili, by neměli odcházet tak, že si jich nikdo nevšimne a nikdo je nepotřebuje. I proto jsem si téma akademiků seniorů, kterých si velmi vážím, vybrala.

Existují momentálně ve vašem oboru nějaká módní témata? 

Ta existují v každém oboru. My jsme velmi dlouho měli téma dvouletých dětí v mateřské škole. Někdy mám pocit, že objevujeme Ameriku, protože ku příkladu dvouleté děti do školky chodily vždycky. Další vlna byla povinná předškolní docházka po dovršení věku pěti let. To jsou ale trendové věci, o které se svým způsobem postará stát, protože situaci ovlivňuje zákony.

Téma dvouletých dětí českou společnost značně rozděluje. Jaký je váš názor na to, jestli by měly chodit do školky?

Já si myslím, že je to individuální. Je tu velmi důležitá racionální pozice rodiny a matky, která musí vnímat, jak je dítě nastavené. Když jsou dítěti dva roky a potřebuje společnost svých vrstevníků, proč ho proboha nedat do školky. Pokud je ale dítě takové, že se okolí bojí, je asi lépe ho nechat ještě doma.

V zahraničí máte ale běžně situace, že matky musí jít po šestinedělí do práce, a nikdo se jich neptá, jestli se jim to líbí, nebo ne. Samozřejmě že máma je máma, ale musí myslet na to, že někdy příliš mnoho mámy škodí. Dítě potřebuje své vrstevníky a najít si samo své místo v kolektivu, to s mámou neudělá. Někdy mám pocit, že problémem je spíše u matek přeříznutí pomyslné pupečníkové šňůry. Já jsem to zažila na sobě, celý den jsem přemýšlela nad tím, co můj syn v té školce dělá a jestli mu to neubližuje. To je normální, ale čím dřív si uvědomíte, že váš syn nebo dcera ostatní děti potřebuje, tím lépe. Samozřejmě pokud na to z hlediska svého osobnostního vývoje má.

Vašemu synovi je čtyřiadvacet  let, to znamená, že prakticky celá vaše kariéra se odehrávala souběžně s péčí o dítě. Bylo to složité zkombinovat?

Bylo to složité, navzdory tomu si myslím, že to jde, když má člověk vizi. Každé zaměstnání má svoje specifika a ženy to budou mít vždy těžší, protože přivádí na svět další generaci. Já jsem dělala doktorskou práci v době, kdy jsem byla těhotná a obhajovala jsem, když už byl syn na světě. Přiznám se, že sladit to se vším, co po mně chtěla rodina, bylo náročné. Mnohokrát to byly noci, které byly jediné volné na to, abych mohla něco napsat. Tím se čas odevzdání práce prodlužuje. Já si ale myslím, že jsem nebyla ani tak těžký případ. Mám kolegyni, která je v mém věku a má tři děti. Pro ni každé těhotenství znamenalo zabrzdění kariéry. Stejně si ale myslím, že obě vnímáme naše mateřství jako velké požehnání, protože nám to v našem oboru otvírá oči a poskytuje jistou citlivost, kterou bychom jinak neměly. Když se učitelky a učitelé na věci dívají i z pohledu rodiče, tak mění svoje nastavení k situacím, ve kterých se ocitají. Mají více empatie, a ta je pro kvalitní výuku zásadní.

Když zmiňujete, že úděl žen je ztížený mateřstvím, vnímáte, že kariérní postup mužů a žen se ve vašem oboru odlišuje?

Myslím si, že muži dostávají lepší pracovní nabídky. Když si kdokoliv v jakékoliv instituci vybírá do vedoucí funkce mezi mužem a ženou, vybere si muže, protože „muž racionálněji uvažuje“, „ženy jsou hysterické“, a vyjmenoval by vám mnoho dalších vlastností, které mají muži údajně lepší. Na druhou stranu, i ženy jsou racionální, možná daleko více než muži, právě kvůli jejich mateřským povinnostem. Také zvládají i pět věcí najednou, protože jsou tak naučené z rodinného prostředí. Společnost jejich role a vlastnosti ale stále vnímá poněkud stereotypně.

Mluvíte o tom, že když si někdo vybírá do vedení katedry mezi mužem a ženou, stále sáhne spíše po muži. Vnímáte, že se během vaší kariéry změnilo postavení žen vědkyň?

Určitě ano a citelně. Myslím si, že máme velmi mnoho kvalitních žen, které se dostaly do vyšších pozic a měly šanci něco ovlivnit. Chce ovšem čas, aby se to dostalo do povědomí veřejnosti. Když se dnes například zeptáte malých dětí, jak vypadá vědec, nakreslí muže, který má neučesané vlasy a bílý plášť. Nikdy by nenakreslily ženu, která plášť nemá, nebo nikdy neuvedou, že vědkyně může být i pěkná. Na tom musíme pracovat.

Znovu narážíme na téma společenských předsudků. Pedagogika je velmi feminizovaný obor. Setkávala jste se i přesto s předsudky, že by ženám bylo například na základní škole lépe než ve výzkumu?

Stalo se mi to jednou. Měla jsem na svém předchozím pracovišti kolegu, který měl pocit, že všichni, kdo nedělají vědu tak, jak si to on představuje, nemají okolo něj co dělat. Posílal nás tedy na nižší stupně školy (smích). Setrvání je potom věcí tvrdohlavosti a osobního nastavení každé ženy. Já si myslím, že ženy si v jistých časových pásmech musí vybojovat větší prostor a respekt. Já jsem „revoluční dítě“. V období sametové revoluce jsem byla na vysoké škole.  Naučila jsem se za své cíle bojovat. Ženy jsou o dost tvrdohlavější než muži a když se pro něco rozhodnou, jdou do toho a je úplně jedno, jaké jsou okolnosti a překážky. Nemusejí mít přitom moc a sílu.

Hrála tvrdohlavost zásadní roli v tom, že jste dnes tam, kde jste?

V mém případě byla dominantní. Kdybych nebyla tvrdohlavá, kdybych nevěděla, co chci, neměla směr a nevěděla jsem kam chci jít, asi by to nešlo. Takže ano, vnímám svou tvrdohlavost jako dost zásadní fenomén toho, že jsem se dostala tam, kde jsem.

Jste členkou několika vědeckých rad, musíte se tedy setkávat s vládními dokumenty, jako je inovace Rámcového vzdělávacího programu či Strategie 2030, které ovlivňují školství. Co si o takovýchto dokumentech myslíte?

Mám na tyto dokumenty možná trochu ostřejší názor, ale nikomu ho nevnucuji. Domnívám se, že tyto dokumenty jsou už poměrně zastaralé. Rámcový vzdělávací program vznikal začátkem 21. století, od té doby ale uplynulo téměř šestnáct let a já si myslím, že se změnily hlavně děti. Co dáme do těch dokumentů, by mělo tedy reflektovat především to, jaké jsou dnešní děti. Takže já bych produkci takových dokumentů zastavila a zkusila udělat něco nového.

Co si myslíte o aktivitách, které zviditelňují ženy ve vědě, jako je Cena Milady Paulové?

Musím říct, že bylo velmi krásné se se všemi nominovanými profesorkami setkat a vidět, že si jich jejich pracoviště váží. Myslím si, že Cena Milady Paulové je nositelkou povědomí o ženách, které někde v koutě dělají svou mravenčí práci, a že je to cesta, jak je zviditelnit. Děkuji za to, co děláte pro zvyšování veřejného povědomí o nich, protože je jich velmi mnoho a kolikrát o nich možná ani nevíme.

Taky chci říct, že já jsem o své nominaci nevěděla. Kolegyním jsem dala za úkol nominovat mou kolegyni, profesorku Hanu Lukášovou, která byla „někdo“ už v době, kdy já jsem začínala. Moje nominace tedy byla jejich „spiknutí“ proti mně (smích). Chvíli jsem dokonce zvažovala, jestli souhlas s nominací udělím, protože jsem měla pocit, že je okolo mě mnoho žen, které by si to zasloužily více. Nakonec jsem se ale rozhodla, že nemůžu důvěru mých kolegů zklamat a chci jím tímto poděkovat. Neměla bych dobrý pocit, kdybych to neřekla.