Genderová lingvistka Jana Valdrová: Kladu si vysoké laťky

Průkopnice v tématu přechylování příjmení, generických maskulin, autorka jediné knihy o reprezentaci ženství v českém jazyce a v neposlední řadě dlouhodobá bojovnice za rovné jazykové pojednávání žen a mužů.  To je zakladatelka české genderové lingvistiky a genderonomastiky, doktorka Jana Valdrová, jež v rozhovoru pro NKC – gender a věda hovoří o svém působení na univerzitě v Innsbrucku i o tom, proč je důležité etablovat genderovou lingvistiku jako obor.

Vy jste, paní doktorko, vystudovala germanistiku a rusistiku. Jak se stalo, že jste se začala zabývat genderovou lingvistikou?

Odstartoval to článek jedné české jazykovědkyně z roku 1995 o tom, že na západě je nová móda zviditelňování žen v jazyce, a že češtiny, která má tři rody, z nichž si každý přijde na své, se to netýká. Mě to tak zaujalo, že jsem se tím začala zabývat a v roce 1998 jsem na to téma obhájila disertaci. Čím víc se tomu věnuji, tím víc zjišťuji, jak jazyk tlačí na podvědomí. My vidíme svět hlavně tak, jak nám ho někdo jiný připravil, a najít cestu k realitě jde jen přes velké překážky. Já ty překážky popisuji, mj. i ve své knize Reprezentace ženství z perspektivy lingvistiky genderových a sexuálních identit.

Jaké překážky máte na mysli?

Jsou to především jazykové stereotypy, podle nichž jsou ženy a muži jakoby předurčeni pro různé životní role. „Táta je víc, než předseda“, zdůvodnil Marek Výborný na sjezdu KDU-ČSL své odstoupení z funkce předsedy strany. Složil by ale svou funkci, kdyby nedošlo k tragédii v rodině? Nemyslím. Stereotypy tedy brání vnímat životní volby, například aktivní otcovství, v celé jejich smysluplnosti a pestrosti. Dalším problémem je zahrnování žen pod takzvané generické maskulinum; jejich podíl na veřejném dění tak zůstává nedoceňován.

Jakým tématem jste rozšířila práci na vaší knize?

V roce 2000 jsem na žádost Českého helsinského výboru podpořila protesty cizinek proti českému přechylování jejich příjmení. Tehdy jsem se začala systematicky věnovat pohledu na jména z hlediska genderu: jak jména i příjmení utvářejí pohlaví; málokterá jiná oblast je tak spojená s genderem. Nejstarší rodná jména vznikala jako označení žádoucích vlastností žen a mužů, třeba Marek znamená „bojovník“, Greta je „perla“. Příjmení žen se utvářela od mužských; když muž byl kovář a žena hrnčířka, říkalo se jí kovářova, později Kovářova. Formant -ová se vyvinul jako gramatikalizovaná příslušnost ženy k muži. Když jsem se později pustila do jmen trans lidí, tak jsem si uvědomila, jak velký a v Česku zatím neobjevený obor to je.

Máte nějaké téma, kterému byste se chtěla věnovat v budoucnu?

Jména trans lidí nyní zkoumám z hlediska možností a limitů, které nabízí matriční praxe. Tito lidé si totiž volí nová jména ve fázi tzv. léčby, která je po všech stránkách náročná, a stávající pravidla jim to jen komplikují. V české jazykovědě se zatím nikdo nezabývá tím, jak hrozně úzké a nespravedlivé jsou volby jmen trans lidí ve srovnání s tím, co by v češtině bylo možné.

Genderová lingvistika je ve veřejném prostoru velmi aktuální díky tématu přechylování. Co si myslíte o postavení vašeho oboru ve společnosti? Zajímá mě zejména srovnání mezi českými a německo-jazyčnými zeměmi. 

V Rakousku, kde žiji, se genderuje naprosto důsledně; genderovat znamená dbát o vyvážené označování pohlaví a vyhýbat se stereotypům. Když například jeden sociální demokrat řekl na nějaké schůzi, že by rád omluvil kolegyni, která leží s angínou v posteli, a že by si ji teď v té posteli nechtěl představit, málem jej to stálo funkci! Takže, když srovnám německo-jazyčné země a nás, kde se exministryně chlubí, jak jí nevadí sexuální obtěžování, tak to tam nepřipadá v úvahu. Já si ale myslím, že u nás už veřejnost taky přestává tyto lidi tolerovat. Kdo má sexistické projevy na veřejnosti riskuje, že se zesměšní. Také díky satirickým pořadům, jako jsou Branky body kokoti, které sexistům nastavují zrcadlo. To začíná být rozdíl oproti období před rokem 2010.

Co by se dalo udělat pro zlepšení pozice genderové lingvistiky?

Nerada to říkám, ale určitá generace musí odejít do důchodu, aby uvolnila místo lidem se svěžím myšlením (smích). Neplatí to bez výjimky, jsou starší vědkyně a vědci, kterých si nesmírně vážím, a kteří výzkum genderu v češtině vítají jako obohacující prvek. V bohemistice je ale obecně příliš málo lidí, kterým leží genderová lingvistika na srdci, a tudíž za ni nemá kdo lobbovat. Já proto sázím na mladé lidi; databáze www.theses.cz obsahuje už stovky bakalářek a diplomek na téma jazyka a genderu, a mnohé z nich mohou být velmi solidním východiskem pro další výzkumy. Je důležité etablovat genderovou lingvistiku jako obor. Abychom zcitlivěli veřejnost na to, jak se vyjadřovat genderově vyváženě, jaké to má důsledky, a ohradit se, když to někdo nedělá, nebo když má naprosto nepřijatelné poznámky.

Jakou vlastnost považujete za zásadní při budování vaší kariéry?

Tak teď jste mě zaskočila, to je dobrá otázka. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, proč jsem to vlastně celou dobu vydržela (smích).

Je pravda, že útoků na svou disciplínu jste musela vydržet hodně.

Setkávala jsem se s odmítáním, podezříváním z ideologismu i osočováním z toho, že gender zajímá akorát feministky a běžným lidem k ničemu není. A jak to, že jsem to vydržela? Já asi přece jenom mám bojovného ducha a sama sobě musím pořád něco dokazovat tím, že si kladu vysoké laťky. Trápím se tím, abych je překonala, ale když je překonám, tak si další laťku nastavím ještě výš. Teď mě napadá, že moje matka se jako školní dítko po válce musela vyrovnávat s posměchem a nepřátelstvím, protože mluvila jen německy, a to se neodpouštělo. Možná mám tu houževnatost po ní?

I přes tyto těžkosti ale o vašich úspěších nelze pochybovat. Co vy osobně vnímáte jako vrchol vaší kariéry?

Jedním z vrcholů kariéry je určitě má knížka, která je přehledem zásadních a ožehavých bodů používání českého jazyka. Za svůj úspěch ale považuji především to, že se vůbec o těchto tématech začalo mluvit. Generické maskulinum přede mnou nikdo nikdy nezpochybňoval, přechylování příjmení nikomu nevadilo, než jsem na něj já před dvaceti lety upozornila. A jsem první, kdo kritizuje zdánlivě nedotknutelné autority, zodpovědné za nerovné pojednávání trans lidí v oblasti jmen.

Za váš úspěch lze jistě považovat i vaše aktuální působení na univerzitě v Innsbrucku. Co považujete za největší přínos vašich zahraničních pobytů?

Na univerzitě v Innsbrucku pracuji v mezifakultní vědecké platformě. Spojuje nás uplatňování kategorie genderu ve výzkumu. Před lety jsem se v rámci bádání o genderově citlivé pedagogice zúčastnila stáže v severním Německu v jedné škole, která měla v každé třídě někoho z žactva jako třídní psycholožku či psychologa. Když měly děti nějaké problémy, tak to nejdřív řešily s tímto jim nejbližším člověkem, a teprve pak se obrátily na své vyučující. To samozřejmě s genderem souvisí, protože když má kluk problém a má se s ním svěřit holce, která ho má řešit, tak spolu musejí mluvit jako rovný s rovným. Neříkám, že tahle modelová situace je nějaký návod pro české školství, ale je vidět, kde všude se může využít potenciál genderové kompetence. To byl ohromně přínosný zážitek.

Vnímáte, že vaši profesní dráhu ovlivnilo nějak to, že jste žena a matka?

Stoprocentně. Jako muž bych to měla všechno lehčí. S tímhle tématem bych sice taky byla bílá vrána, ale brali by mě asi víc vážně. Navíc, když jste muž a děláte gender, tak vás nikdo nepodezřívá z toho, že vás nikdo nechce, nelíbíte se nebo nemáte dostatek sexu, jak mi často lidé píší do diskuzí pod moje blogy (smích).

Bylo složité vybalancovat pracovní a rodinný život?

Bylo, zcela určitě, a hlavně, já patřím do generace, kterou nazývám „Zamíchala jsi mi to kafe?“ Neříkám, že jsem to zažila osobně, ale zažila jsem to kolem sebe do takové míry, že ženy kvůli starostem o domácnost neměly tolik šancí po večerech studovat. Až později jsem si uvědomila, že otázku: „Zamíchala jsi mi to kafe, prosím tě?“ má právo říct jenom člověk, který má obě ruce v sádře (smích).

Když se bavíme o generačním vývoji, myslíte, že to dnes mají začínající vědkyně přece jen jednodušší, než jste to měla vy a vaše vrstevnice, nebo se kvůli vzrůstajícímu tlaku na výkon jejich situace zhoršuje?

Dnešní začínající vědkyně musejí být stejně velké bojovnice, jako ty první vědkyně. Já si myslím, že takhle to dál nejde. A to bez ohledu na pohlaví – ten tlak na výkon, kvůli kterému někteří publikují v predátorských časopisech. To musí už konečně přestat.

Co si myslíte o aktivitách jako je Cena Milady Paulové? Je podle vás pořád důležité upozorňovat na ženy ve vědě?

Upozorňovat na to, že máme ženy vědkyně, které vykonaly úplně stejně nebo víc, než muži je životně důležité pro vědkyně, vědce i celou společnosti. Cena Milady Paulové je toho naprosto jasný důkaz, a naštěstí také medializovaný. Na konci roku 2018 vysílal Česká televize pořad Sto let československé a české vědy. Naše vědkyně tam zastupovala pouze Eva Zažímalová vzpomínáním na profesora Holého, a ženský vědecký přínos tam zůstal skryt. Naproti tomu Cena Milady Paulové dává obrovskou naději na uznání mladým ženám a vědkyním. To se mi moc líbí.

Autorka: Kristýna Veitová