Slavistka Ludmila Stěpanova: Bohatství českého jazyka

Pokud někdy budete potřebovat rusko-český frazeologický slovník, bez jména profesorky Ludmily Stěpanové se rozhodně neobejdete. Svou prací se výrazně zasloužila o lexikografické zpracování české a ruské slovní zásoby, a je tak jednou z hlavních tváří této disciplíny. V rozhovoru pro NKC – gender a věda prozradila, co a kdo jí k oboru přivedl, jak se liší věda v Čechách a Rusku i to, jak její kariéru ovlivnilo mateřství.

Co vás přivedlo k vašemu oboru a vaší hlavní specializaci na česko-ruské lexikum?

Prapočátkem byl obdiv k paní učitelce, která bydlela v naší ulici. Jako malá školačka jsem snila o tom, že také budu učitelka a budu nosit kufřík se sešity. Pak přišla záliba v angličtině, ale při výběru oboru, který bych chtěla studovat na univerzitě, jsem si řekla, že bych si měla zvolit ještě nějaký slovanský jazyk. Jsem Ruska, babička byla Polka, pár slovíček jsem polsky uměla, tak jsem si řekla, že čeština bude pro mne ten nejzajímavější jazyk, i když jsem o češtině neměla ani ponětí. Přihlásila jsem se na bohemistiku na Petrohradské státní univerzitě. Zájem o obor byl obrovský a brali jen pět lidí, ale nějakým zázrakem se mi podařilo udělat přijímací zkoušky na výbornou.

Mimo vaší paní učitelky, byly i další osobnosti, které vás ovlivnily?

Například proslulá paní profesorka Liličová, nebo páni profesoři Mokienko, Makogoněnko a Bondarko, kteří nám přednášeli na katedře slavistiky v Petrohradě a díky kterým bylo studium vynikající. To oni mi vštípili lásku k češtině a k lingvistice, především k lexiku a frazeologii. Zvláště frazeologie jako věda studující expresivní rčení mě upoutala natolik, že se stala mým celoživotním koníčkem. Na studium na katedře vzpomínám moc ráda, vládla tam tvůrčí atmosféra, pro studenty se pořádaly tzv. Slovanské pátky – večírky, kde se přednášely vědecké referáty, povídalo se o slovanských zemích a zpívaly se slovanské písně.

Jakému tématu se momentálně věnujete?

I teď se věnuji rusko-české a česko-ruské frazeologii a historickému výzkumu frazémů v obou jazycích. V současné době píšu Historicko-etymologický slovník české frazeologie. Česká frazeologie  je mimořádně zajímavá, neboť má jak slovanské kořeny, tak mnoho výpůjček z němčiny. Jejím prostřednictvím získala celé bohatství starobylé klasické a evropské frazeologie.

Jsou ve vašem oboru momentálně nějaká moderní témata?

Hned několik témat, je to například lingvokulturologie a jazykový obraz světa, výzkum starého vidění světa, který je zachycen ve frazémech. Dále je to také diachronní analýza frazeologie, která je velmi málo rozpracovaná.  Je velký nedostatek lexikografických rusko-českých a česko-ruských publikací, proto se snažím vydávat slovníky, které jsou věcí téměř nadčasovou.

Máte pocit, že Vaši vědeckou dráhu nějak ovlivnilo to, že jste žena a matka?

Ano, myslím si, že to mou vědeckou dráhu ovlivnilo, protože jako matka jsem neměla tolik času na vědeckou práci, kolik ho měli muži. Dobře si pamatuji, jak jsem psala články s malým dítětem na klíně, nebo jak jsem v kuchyni, abych nerušila ostatní členy rodiny, psala na stroji disertační práci až do třetí hodiny ranní. A ráno pak šla učit.

Bylo složité skloubit rodinný a pracovní život? Co by podle vás ženám usnadnilo harmonizaci těchto dvou sfér?

Ano, to bylo dost složité, chtělo to mít hodně energie a vytrvalosti. Naštěstí jsem měla hodného manžela a hodnou tchyni, která mi pomáhala s dítětem. Bylo by dobré, aby ženy-matky mohly pracovat na částečný úvazek a také, aby bylo víc dobrých jeslí a školek pro děti, třeba jen na část dne.

Jak se proměňuje postavení mladých lidí, především doktorandek ve vašem oboru? Mají to podle vás dnes těžší, než jste to měla vy, když jste začínala?

Myslím si, že to mají trochu snazší díky novým vymoženostem, které ženám usnadňují život, ale v podstatě to mají pořád těžké. Často se stává, že mladé maminky po narození dítěte přeruší studium, pak se ale do rytmu vědecké práce dostávají velmi těžko, mnohé z nich studia nechají.

Dokázala byste porovnat na základě své zkušenosti fungování vědy u nás a v zahraničí?

Mohu porovnat Rusko a Česko. Technická vybavenost je v Česku rozhodně lepší. Ale v Rusku se vědcům pracuje lépe, protože je výzkum otevřenější, inspirativnější: je víc možností konzultovat s kolegy, společně projednat vědecké otázky, v Rusku se vám také dostane větší pomoci ze strany kolegů.

Čím si tento stav vysvětlujete?

Vysvětluji si to národní povahou. Rusové jsou celkem mnohem otevřenější a jsou kolektivisté. V Česku si každý hledí svého, žárlivě si svoje téma střeží, svou negativní roli hraje i závist.  Když český vědec odejde do důchodu, většinou rozdá svoje knihy a už se vědě nevěnuje, pro ruského vědce je jeho věda srdeční záležitost, píše třeba do šuplíku, ale pracuje. Přístup k vědě je v Rusku emocionálnější a učitelé se tam těší větší úctě.

Co si myslíte o vnímání vašeho oboru společností? Je povědomí o vaší disciplíně výstižné?

Bohužel, společnost vnímá lingvistiku jako něco nedůležitého, méněcenného v porovnání s průmyslem nebo IT technologiemi atd., společnost si neuvědomuje důležitost kultury a vědy pro výchovu dětí a dospělých, negativní výsledky toho vidíme v celkovém poklesu dobrých mravů.

Jak lidé reagují, když jim řeknete, že se věnujete slavistice?

Většinou lidé o slavistice nic nevědí, ale uslyší-li, že učím ruštinu, tak se ptají: To se ještě učí? A hlásí se vám na to někdo? A potom: No jo, obchodovat se musí.

Co si myslíte o aktivitách, jako je Cena Milady Paulové? Vnímáte, že by si práce vědkyň zasluhovala větší pozornost?

Myslím si, že je dobře, že se tomu věnuje pozornost. Ve filologii je žen hodně, rychlé tempo je nyní samozřejmostí, stejně jako je samozřejmostí honba za granty a body, Scopusy a publikace ve WOSu. Mnoho mladých vědkyň zůstává bez rodiny, dávají přednost kariéře před mateřstvím, protože není možné skloubit dvě tak náročné „disciplíny“. Budeme-li o tom mluvit, třeba alespoň něco se pro mladé matky změní k lepšímu.