Blanka Nyklová: Na vývoj kariér bude mít koronavirus zásadní vliv

Rozšíření choroby covid-19 v posledních měsících ovlivnilo životy všech lidí, na ženy ale z řady důvodů, jako je mateřství či práce ve zdravotnictví, dopadlo ještě tvrdším způsobem. V Čechách se přitom o této skutečnosti takřka nemluví, stejně jako o dopadech pandemie na rodiče-vědce a vědkyně, na nichž ale vyřešení této situace významně závisí. Více o genderových dopadech koronavirové krize prozradila v našem rozhovoru socioložka a členka týmu NKC – gender a věda, doktorka Blanka Nyklová.

Jakým překážkám jsi coby vědkyně s malým dítětem musela zatím čelit ty? 

Pro naši rodinu – muž je také sociolog – bylo určitě překážkou zavření jeslí. Nám je naštěstí zavřeli jen na dva týdny, ale vzhledem k selhávající komunikaci ze strany státu se pořád bojím toho, že je zase zavřou. Na rozdíl od řady vědkyň naštěstí nemusím řešit domácí výuku, která akademickou práci téměř znemožňuje a nerovnoměrně dopadá právě na ženy. Díky tomu i  díky posunutí lhůty pro odevzdání projektových žádostí Grantové agentuře ČR (GAČR) jsem tak dokázala svůj návrh odevzdat. Tento krok GAČRu hodnotím pozitivně, ukázalo se ale, že pro mnohé měsíc navíc nestačil právě proto, že se najednou ocitli doma s dětmi, o které musejí nepřetržitě pečovat, a navíc je vyučovat. Sama vím o několika vědkyních, které letos přípravu grantu vzdalo, protože na to jednoduše nemají prostor. Bylo by dobré zmapovat, konkrétně jakých žádostí ubyde, kdo si grant nepodá.

Ze strany některých institucí se při volání po zohlednění genderových aspektů objevily i určité rezistence. Jaká úskalí podle tebe přináší neochota vědeckých pracovišť zohlednit povinnosti péče o děti, starší rodiče, ale i o sebe?

Průzkumy ze zahraničí ukazují, že na budoucí vývoj kariér bude mít koronavirová krize zásadní vliv. Jako u jiných celospolečenských nerovností se i v rámci vědy prohloubí stávající problémy. Zjednodušeně řečeno, lze očekávat, že ti, kdo teď nemusejí o nikoho pečovat, případně pečují poměrně výrazně méně, budou kariérně postupovat rychleji než ti, kdo pečovat musí. V kombinaci se systémem financování vědy, z více než poloviny závislým na účelovém financování, to může řadu lidí z vědy úplně vyloučit. I jeden (ne)získaný projekt může hrát ve vědecké kariéře ohromnou roli.

O problémech, jimž čelí vědkyně a vědci, kteří se snaží zkombinovat vědeckou práci s osobním životem, se ví už velmi dlouho. Proč tedy teď opět narážíme na staré problémy?

Přestože se o problémech ví, dlouhodobě se systémově neřeší. Řešení, která se objevují, neodpovídají tomu, co a jak dlouho o nich víme, ani tomu, že jsou systémové. Svou roli tu hraje zideologizované vnímání kritického sociologického přístupu ke společenské realitě, což ještě víc platí o genderových studiích. Přestože oba přístupy velmi dobře vykreslují společenské problémy, především pak nerovnosti, jejich příčiny a dopady, vedení státu i jednotlivých institucí snadno prochází, když je ignorují. To lze alespoň částečně přičítat stále ne úplně přiznanému dědictví normalizačního technokratického přístupu k sociální realitě, které lze shrnout zhruba takto: buď se člověk podobá abstrahovanému zprůměrovanému občanovi, a politiky státu s ním tak nějak počítají, nebo ne, a pak čelí problémům, které jsou chápány – mnohdy i lidmi, kterých se přímo týkají – jako individuální. Ve skutečnosti ale individuální nejsou, plynou z chybného chápání společenské reality. Pokud nebudete rozlišovat mezi červenou a zelenou, může to pro vás mít na přechodu vážné důsledky, které se nedotknou jen vás, ale i vaší rodiny, řidiček, ostatních chodců atd. Pokud společenskou realitu chybně vnímají ti, kdo mají moc a odpovědnost ji ovlivňovat, důsledky jsou mnohem závažnější. Ne náhodou jsou právě společenské a humanitní vědy dlouhodobě napadány a podfinancovány, i když mají potenciál právě na tento obecný problém a jeho konkrétní dopady poukázat.

Do určité míry tomu ale sama sociologie moc nepomáhá – osobně mám pocit, že přes to, že čelíme především hluboké společenské krizi, byť výrazně ovlivněné krizí ekonomickou, sociologie k ní, alespoň u nás, víceméně mlčí. Výjimku tvoří právě genderová studia, což platí i pro Sociologický ústav, kde analýza dopadů stávající krize, jež vychází částečně z rozboru krize minulé, vzešla právě z oddělení Gender a sociologie.

Komunikace některých vědeckých a akademických institucí v Česku vypadá o to zvláštněji, pokud ji porovnáme s rozhodnutími obdobných institucí v zahraničí, kde se lidem s dětmi dostává úplně jiného zacházení. Čím si to vysvětluješ?

Faktorů je celá řada, podfinancovanost vědy v našich podmínkách ale zcela jistě hraje velkou roli, jelikož významně ovlivňuje možnost pro vydávání určitých opatření. Pokud není jednoznačné rozhodnutí o tom, že státní financování bude dostatečně pružné, aby umožnilo např. převod části peněz do dalšího roku či přesměrování některých balíčků peněz, těžko na sebe takovou zodpovědnost mohou vzít jednotlivé instituce. Zároveň tu hraje roli právě uznání oprávněnosti takových opatření – tady se vracíme k zideologizovanému vnímání některých závěrů kritických společenskovědních disciplín včetně genderových studií. I v ČR ale existují případy dobré praxe – třeba na Masarykově univerzitě, kde došlo ke kobercovému odložení odevzdávání diplomových prací o tři měsíce bez ohledu na to, jestli se někdo stará o dítě či dobrovolničí, a to i za cenu toho, že oddálení termínů je nutně spojeno s finanční zátěží.

Co vnímáš ve spojení s koronavirovou krizí jako největší problém?

Absenci většího zaměření na vzdálenější budoucnost. Chápu, že v situaci, kdy není jasné, do kdy budou trvat vládní opatření, se nejedná o snadná rozhodnutí, jenže zároveň není možné je nedělat. Chybí mi jednoznačný signál, že instituce rozhodující o vědeckém provozu si jsou vědomy nerovností v rámci vědy a jejich dopadů a že jejich rozhodnutí budou toto vědomí reflektovat. Přestože jsem řešitelka grantu, nedostala jsem žádnou zprávu o tom, jak se krize promítne do hodnocení výstupů, jak se do nich promítne to, že člověk pečuje o dvouleté dítě, protože i když do jeslí chodí rád, pořád o něj většinu času pečujeme doma.

Zároveň vzhledem k výše řečenému neoplývám optimismem, co se financování společenskovědního výzkumu týče – reálně hrozí, že se veškeré finance napřou jen a jen na lékařské a technologické řešení koronavirové krize, která má ale hlubší kořeny, než je ad hoc primárně aplikovaný výzkum schopný ukázat. Za pár let se tak můžeme potýkat se situací, kdy nám budou chybět poznatky, jejichž získávání nebylo prostě dost trendy, což souvisí s preferencí okamžitých výstupů a aplikací. V této souvislosti si nemohu odpustit jeden postřeh – při výzkumu aplikovaného chemického výzkumu za normalizace a transformace si nelze nevšimnout podobnosti neustále opakovaných apelů na „propojování akademického (rozuměj základního) výzkumu s praxí (rozuměj průmyslovou výrobou)“ a současného důrazu na aplikace a inovace. Aplikace ale zároveň není neutrální – do praxe se jen minimálně promítají právě třeba poznatky o nerovnostech a jejich příčinách a důsledcích.

Autorka: Kristýna Veitová