Rozhovor s PhDr. Jiřinou Langhammerovou

PhDr. Jiřina Langhammerová

„Po většinu dvacátého století vládly Národopisu v Národním muzeu ženy.”

Jak jste se dostala k oboru, v němž působíte?

Národopis, kterému se věnuji, je obor velice široký, sahající do různých odvětví. Dotýká se do jisté míry sféry umělecké, muzikantské, literární, výtvarné, ale především vědecké, muzejní a osvětové oblasti. Základní zaměření mně dala vlastní rodina, kde se pěstovala hudba, výtvarnictví, byl u nás zakořeněný kladný vztah k folkloru, lidovému umění a umělecké práci obecně. Po maturitě, na konci padesátých let, jsem se z důvodů politické orientace mé rodiny nedostala na vysokou školu. Protože mně ale zajímalo lidové umění, tradiční textil a kroje, získala jsem místo v Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) ve vysněném krojovém oddělení.

ÚLUV byl ve své době avantgardní a inspirativní podnik se skvělými lidmi a velmi zajímavou činností zachraňující lidová řemesla, ale vedený moderní ideou převádět tradiční hodnoty do současného života. Pracovala jsem zde devět let a při práci jsem externě vystudovala národopis. Tentokrát to šlo i ideově, kolegové mi totiž napsali kvalitní posudek a na externí studium nebyla tak přísná kádrová kritéria jako na denní. Takže jsem vystudovala národopis, etnologii – přesně etnografii a folkloristiku, jak se tehdy obor nazýval. I přes pracovní zatížení jsem absolvovala s červeným diplomem. Po několika letech jsem složila doktorát z českých dějin a původních oborů, etnografie a folkloristiky. V ÚLUV jsem byla nejprve členkou oddělení rekonstrukcí krojů, posléze jsem se ujala úseku zaměřeného na reálnou terénní činnost, pod kterou spadalo vyhledávání tradičních řemeslníků, navrhování nových objektů a v neposlední řadě výzkum. V roce 1968 mě ředitelka Historického muzea Národního muzea doktorka Helena Johnová požádala, abych převzala vedení rozsáhlé krojové sbírky v jeho Národopisném oddělení. Nabídku jsem ráda přijala z několika důvodů – je to významné centrum národopisné práce v naší zemi, a pro mne tedy prestižní výzva, ale hlavně to byla cesta ke skutečně odborné a vědecké práci na poli Národního muzea. Toto oddělení bylo navíc ve své době jistou oázou klasické národopisné práce a bez silného vlivu komunistické doktríny, který byl  silný v tehdy atraktivnějších institucích odborného světa – Akademii věd a na vysokých školách.

Pražské Národopisné muzeum (tradiční název zmíněného Národopisného oddělení) má svou odbornou i společenskou tradici, vedenou od dob první republiky, kdy zde pracovala docentka Drahomíra Stránská. Ta sem přivedla své dvě skvělé studentky z Karlovy Univerzity – již zmíněnou Helenu Johnovou a také doktorku Alenu Plessingerovou. Poslední ze jmenovaných pak za mého působení řadu let zmíněné oddělení vedla. Od obou jsem se toho hodně naučila. V tu dobu sem přišli mimo mne ještě dva, tři mladí kolegové. Pořádali jsme pak nejen avantgardní výstavy, ale i folklorní koncerty, do té doby v muzeích neobvyklé, často s tehdy provokující tematikou – duchovní tradice, jesličky, koledy. Dnes jde o samozřejmosti, ale v době přelomu šedesátých a sedmdesátých let to byly akce jinde nevídané a lidmi velmi oblíbené. Dokud jsme tento druh kulturní činnosti mohli provozovat, bylo Národopisné muzeum oázou duchovní klasiky. Navštěvovali nás davy lidí, včetně osobností jako Jaroslav Seifert, Jan Werich, Karel Höger nebo Radovan Lukavský. Později byl vedením muzea tento skromný kulturní odpor vůči znivelizované kultuře socialismu zakázán, ale inspiroval mojí další činnost, realizovanou až po letech.

Za komunismu se mělo bádat především na téma současnosti, a tak jsem začala dělat výzkumy současného lidového oděvu. Vybrala jsem si tradiční a dostupné Chodsko a pak jsem po řadu let studovala dozvuky živého nošení kroje. Napsala jsem o tom odbornou studii. Přes úspěchy na poli národopisné vědy mně kvůli nulové politické angažovanosti nebyla v Národním muzeu povolena kandidatura. Po revoluci, kdy se politické poměry změnily, jsem zase neměla na osobní vědeckou kariéru čas, byla mně dána do vínku práce podstatnější – obnova Národopisného muzea. Ta zabrala celých deset let mého profesního života, ale stálo to za to.

Řekněte prosím více o vašich výzkumech a tématech, kterým jste se věnovala.

Dlouhou dobu pro mě byly hlavním a tedy i nejoblíbenějším tématem lidové kroje a zůstaly jím vlastně doposud. Lidový kroj je jeden z nejvýraznějších fenoménů tradice a také téma národopisného bádání od dob jeho vzniku. Kroji jsem se zabývala hned od mého vstupu do muzea a byly předmětem celé řady mých výzkumů, výstav, expozic i publikační a ediční činnosti. Za všechny výstupy uvádím například knihu Lidové kroje z české republiky z roku 2001.

Lidový kroj je klasický fenomén oboru etnologie. Má mnoho sfér výpovědi, nejen na poli dokumentace a vědy, ale i v širším kulturním a společenském významu. To je na něm zajímavé. Může sloužit jako symbol, kterého se dá využít, i zneužít. Je to patrné už od prvních vážných zmínek o něm. Na příklad v době osvícenství se krojů využívalo jako symbolu poddaného lidu na šlechtických a státem organizovaných slavnostech. Při korunovaci Ferdinanda V. na českého krále roku 1836 se na příklad venkovský lid v krojích poprvé zapojil do proklamativních a holdovacích oslav. A tak to šlo dál a dál. Během národního obrození se kroj stal předmětem zájmu měšťanské společnosti jako symbol českého národa, inspirovaly se jím kroje národní gardy a dokonce i dobová móda. Podstatné ale je, že se lidový oděv postupně stává tématem vědeckého bádání a muzejní dokumentace, k čemuž přispěly již zmíněná Národopisná výstava v roce 1895 a zrod Národopisného muzea. Za první republiky se pak kroje využívaly v duchu potřeb nově formulované občanské společnosti, jako ozdoba veřejných slavností pořádaných Sokolem, Orlem nebo agrárními spolky. V této době se ke slovu se hlásí kroje zdobné, vyšívané, reprezentační.

Druhého konce krojového spektra se chopila doba komunismu, kdy se pro akce folklorních souborů využívaly kroje vpravdě lidové – v tehdejším slova smyslu všední, pracovní a kroje z chudých oblastí. Místo dříve opěvovaného Slovácka se do popředí dostává například kroj z Valašska. Trvalo hodně dlouho, než se z toho dobového názorového okruhu soubory vymanily ((úsměv)).

Další okruh mého zájmu představují lidové zvyky, jako stále živá záležitost. Za socialismu jsem se více věnovala krojům, tedy materiální kultuře, protože duchovní stránka lidové kultury byla v pozadí obecného zájmu. Ze spektra udržovaných zvyků se tehdy vylučovaly veřejně slavené církevní obřady, se svými tradičními průvody a slavnostmi, takže celek se představoval v neúplné a nepříliš lákavé podobě. Nevítané byly například slavnosti typu Boží tělo, obyčeje kolem Velikonoc, Adventu a Vánoc. Z původních zvyků se udržovaly hlavně ty, které byly bez náboženského podtextu: masopust, pálení čarodějnic, máje nebo hody, jiné se naopak účelově tvořily. Na příklad vítání občánků, nebo novodobá oslava sklizně. Podobně zploštěné zůstaly i rodinné zvyky. Po pravdě je ale třeba říci, že se obyčeje vytrácely nejen vlivem komunismu, ale vývojem jako takovým. Po revoluci se situace v tradicích značně zlepšila, některé obřady se navrátily, jiné zapomněly nebo změnily. Lidové zvyky tak ovládly mé výzkumné pole na řadu dalších let. Dělala jsem komplexní výzkumy, dokumentaci a rešerše. Výsledkem je například dodnes vyhledávaná kniha Lidové zvyky. Výroční obyčeje z Čech, Moravy a Slezska. Terénní cesty, fotodokumentace, zvykoslovné akce jsou činnosti a témata, která můj život naplňují dodnes.

Můžete, prosím, rozvést dnešní situaci obyčejů a zvyků? Jak jsme na tom z vašeho pohledu z hlediska jejich udržování?

Jsme na tom celkem dobře, a to i v evropském srovnání. Pod svícnem je někdy tma, a tedy i ve středu kontinentu, v zemi průmyslové a plně moderní se najdou překvapivě silné tradice. Od středověku jsme civilizovaná země s vlivem městské kultury a vzdělanosti, a přesto třeba v jedné obci u Prahy stále chodí kluci v pašijovém týdnu s klapáním, stavějí se máje, drží se domácí poutě, pořádají tradiční i obnovené masopusty, vinobraní. Zcela výjimečné a celosvětově ceněné jsou některé výroční zvyky. Na příklad Masopustní obchůzky na Hlinecku nebo Jízda králů na Uherskobrodsku. To jsou obřady, které byly díky odborné péči státu v posledních letech zapsány do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva v rámci UNESCO. Většina zvyků ale ožívá přirozeně, bez vnější podpory, včetně svátků církevních, a to hlavně tam, kde měly kořeny v tradici. Za všechny jmenuji podzimní pouť v Žarošicích na Brněnsku, která má své kořeny v době baroka. Na ni se dodnes sjíždí řada tradičně vystrojených procesí z celé Moravy, se všemi atributy a náladou, mariánskými sochami na ozdobených nosítkách, korouhvemi, s kroji družiček a hlavně s procítěným zpěvem účastníků. Bylo by ale mylné myslet si, že zvyky ožívají či prostě žijí jen v archaické podobě. Řada z nich se koná v souladu se současným stylem života, bez okázalých atributů či krojů, ale v plné síle a životnosti. Právě z nich prýští naděje na jejich udržení v dalších generacích.

Jakou mají slavnosti dnes funkci, co v tom lidé nacházejí?

Myslím, že jistou oázu, duševní očistu. Já se přirozeně na tradiční svět dívám nejen jako odborník, ale i osoba pro věc zanícená, takže ho možná vnímám jinak než ostatní. Podstatnější jsou ale názory místních lidí, těch, kteří zvyky v obcích dodržují, nebo opouštějí. Oni mají tradici v rukou. Na příklad když mluvíme o místy zaniklém a znovu vzkříšeném masopustu, je to o místní komunitě. A dlužno říci, že mnohde je tradice tak silná, že přežije nejen nás, ale i generace následující. Navíc lidé nejen ony tradiční příležitosti a zvyklosti vytvářejí a drží, ale rádi se jich účastní jako diváci. Navštěvují se hojně různé slavnosti a festivaly, malé, místní i celostátní a známé, typu folklorní festival ve Strážnici, dudácký festival ve Strakonicích a řada dalších. V České republice jsme festivaly přímo posedlí. Jen těch folklorních se každoročně koná kolem šedesáti, snad nejvíc v Evropě.

Folklorní sdružení České republiky sdružuje a podporuje asi čtyři sta souborů. Všechno jsou to dobrovolníci, kteří pracují ze zájmu, bez finančních odměn. Vazba k obyčejnému zpěvu, muzice a tanci je naštěstí stále silná. Je to prostě v  lidech, kteří jsou činorodí a nechtějí jen tak sedět doma a sledovat televizi, video, poslouchat hotové nahrávky. Například soubor Hořeňák z Horní Nové Vsi u Lázní Bělohradu funguje již šedesát let. Je to velký, úspěšný soubor s řadou tanečních párů, tradiční muzikou, krásnými kroji, se souborovou líhní dětí. Působí v něm řekněme padesát, šedesát lidí – a to funguje už oněch šedesát let, takže násobek vychovaných zpěváků a tanečníků jde do tisícovek. A tak dříve folklorně pusté Podkrkonoší má dnes své pevné zpěvné zázemí. Podobné to je i v jiných místech a krajích, zejména na Moravě, především na Slovácku, kde ve srovnání s Čechy zůstala folklorní tradice velmi živá. Když vezmeme v potaz jen ty čtyři stovky jmenovaných souborů, tak v násobku jejich aktérů máme vskutku silné podhoubí tradičního muzicírování i do budoucna – navzdory obecnému trendu raději poslouchat a dívat se, než tvořit!

Mluvila jste o svých předchůdkyních, které působily na půdě Národopisného muzea. Máte nějakou teorii pro to, že tu bylo tolik žen ve vedení? To není zrovna obvyklé.

Je pravda, že po většinu dvacátého století vládly Národopisu v Národním muzeu ženy. Vedle zmíněné zakladatelky moderní muzejní práce, docentky Stránské, to byly rovněž jmenované etnografky, doktorky Johnová a Plessingerová, na krátkou chvíli před revolucí také doktorka Kopřivová. Po krátké mužské mezivládě jsem v roce 1993 převzala vedení Národopisného oddělení Historického muzea já, a to na dalších patnáct let. Možná, že ženská ruka má v národopisném světě svoje opodstatnění. Snad je to lákavostí křehké lidové kultury, inklinace ke kráse a umění, ale i tradice předávání tématu. Možná je to i tím, že ženy si zkrátka k sobě rády berou zase ženy, protože si v práci i mentalitě dobře rozumějí. Tak tomu, myslím, je i v jiných oborech.

Už jste zmínila letohrádek Kinských a obnovu Národopisného muzea. Jak na celou událost vzpomínáte?

To je moje životní téma. Dům, kde dnes sídlí Národopisné muzeum, postavila rodina hrabat Kinských na začátku devatenáctého století jako své letní sídlo za Prahou. O necelých sto let později již této bohaté rodině starý letohrádek k rekreaci nevyhovoval. V roce 1901 objekt se všemi pozemky Kinští prodali městu Praze. V tu dobu se již plně zformovala česká intelektuální společnost s orientací na národopis, především v souvislosti s konáním Národopisné výstavy českoslovanské v Praze roku 1895. Z jejího základu následně vzniklo Národopisné muzeum českoslovanské, které po přelomu století potřebovalo nové prostory. Dohromady se tak sešly dvě okolnosti – prázdný letohrádek a potřeba nového muzea. V roce 1901 se Národopisné muzeum nastěhovalo do letohrádku Kinských. A od té doby zde funguje, prošlo slavnými časy s fungujícími expozicemi a další kulturní činností, i dobami méně slavnými. K nim patřila postupná devastace objektu, která vyvrcholila v druhé polovině 80. let 20. století. Sbírky se musely odstěhovat, hrozila celková destrukce objektu. Do vedení tohoto muzejního celku jsem se dostala až po revoluci, v roce 1993, kdy už byl dům skoro na spadnutí – plísně, dřevomorka, padající trámy, zcela zchátralý prostor. Tehdy jsem si řekla: „Za mě muzeum nepadne!“ A nepadlo.

Majetek patřil městu a Národní muzeum, pod které Národopisné muzeum patří, je instituce státní. Nikdo nechtěl za takto nejasné situace dát na obnovu objektu finance. A tak jsme spolu s kolegy z oboru zorganizovali petici pro jeho záchranu. Petici podepsalo během jednoho měsíce asi pět tisíc lidí – odborníků a vědců z oboru etnologie, historie, mnoho folkloristů, architektů, výtvarných umělců, svůj podpis připojili i členové celého sdružení Hollar, ale hlavně dlouhá řada lidí v národopise nijak neangažovaných. Petice se pak projednávala v Senátu, kde jsem ji sama v petičním výboru obhajovala, a prošla i Poslaneckou sněmovnou. Petiční akce hnula stavem věcí ve dvou směrech. Jednak se majetek z města převedl na stát, a stát, tedy Národní muzeum, do toho pak mohl vkládat přidělené peníze. O obojí se žádalo tak dlouho, až se povedlo. I samotná rekonstrukce probíhala velmi dlouho a já jsem si v této souvislosti měla možnost uvědomit řadu věcí – fungování nastalé demokracie, sílu trpělivosti, úctu k řemeslníkům, kteří dům restaurovali, sounáležitost zúčastněných odborníků a řadu dalších věcí.

Byla to krásná doba trvající deset let, za níž vykrystalizovalo mnohé. Stala jsem se hlavní autorkou ideového záměru a scénáře expozice i její realizace. Vedle rozsáhlé, moderně pojaté expozice jsme zde vytvořili reálný prostor múzám – koncertní halu a dílny pro lidové umělce, místa pro setkávání, debaty i relaxaci, a to v samotném muzeu a i přilehlé zahradě. Národopisné muzeum bylo také proto nově nazváno Musaion, z řeckého chrám múz. Expozice si vyžádala dlouholetou vědeckou i odbornou přípravu scénáře, ale i detailní výběr a anotaci předmětů, jejich restaurování a instalaci. S architektem objektu inženýrem Tomášem Šantavým a výtvarníkem expozice akademickým malířem Janem Poláškem jsme byli dobře sehraná trojka a muzeum jsme tvořili s velkým nadšením. Ovšem je třeba připomenout spolupráci dlouhé řady odborníků, kurátorů, restaurátorů, kolegů z muzea i externistů. Musaion byl slavnostně otevřen v roce 2005. Dílo se povedlo a teď skvěle funguje. Uznáním odbornosti a kvality našeho úsilí byla nominace Musaionu na mezinárodní muzejní cenu Evropské muzeum roku v roce 2007. V roce 2009, po čtyřicetileté práci, jsem v Národním muzeu, a tedy i Národopisném oddělení, jako stálý zaměstnanec a vedoucí tohoto celku skončila. Dnes jsem jeho emeritní vědeckou pracovnicí s činností publikační a ediční, přednáškovou, věnuji se přípravám folklorních festivalů a podobným oborovým záležitostem.

Děkuji moc za rozhovor a přeji hodně inspirativních poznatků z terénu!

rozhovor připravila Hana Tenglerová
korektury Alena Ortenová
profilové foto: Michal Ureš