Rozhovor s doc. Márií Režňákovou
doc. Ing. Mária Režňáková, CSc.
„Nebaví mě stereotyp, mám ráda nové věci a změnu.“
H.T.: Jak jste se dostala k ekonomii?
M.R.: Moji rodiče měli špatnou zkušenost s tím, že se starší bratr nedostal po gymnáziu na vysokou školu. Proto nesouhlasili, abych studovala na gymnáziu, ale trvali na tom, že musím mít odborné vzdělání. Vzhledem k tomu, že se nedokážu dívat na bolest a utrpení a strojní průmyslovka mě nelákala, zůstala na výběr ekonomická škola. Po absolvování střední školy jsem cítila, že musím pokračovat ve studiu na vysoké škole. Nedovedla jsem si představit, že bych šla pracovat někam do účtárny a roky dělala tu samou práci. Po absolvování střední ekonomické školy jsem mohla pokračovat ve studiu pouze na vysoké škole ekonomické. Rozhodnutí padlo na Bratislavu. V posledním ročníku studia mi nabídli, abych zůstala na fakultě jako asistentka.
H.T.: A co vás nasměrovalo k oblasti, jíž se dnes věnujete?
M.R.: Na vysoké škole jsem na jedné straně měla velkou výhodu, že jsem měla dobré základy z ekonomiky, ale slabší stránkou byla matematika, tu jsem musela hodně dohánět. Měla jsem ale dobré spolužáky, kteří mi pomohli, když něco nešlo. Věnovala jsem se matematickým metodám a jejich aplikaci v ekonomice, resp. v rozhodování v podniku.
Pak přišlo manželství a protože manžel byl Moravák, chtěl se po rozdělení republiky vrátit zpátky. Uplatnění jsem hledala v Brně. Rozhodlo to, že jsem měla dobrý ekonomický základ. Fakulta podnikatelská vznikla oddělením ze strojní fakulty a pedagogové, kteří na fakultě při jejím vzniku působili, byli převážně rekvalifikováni technici, popřípadě matematici, nikoli ekonomové. Vedení hledalo odborníka, který bude rozvíjet ekonomické předměty. Mojí doménou se staly finance. Využila jsem přitom své zkušenosti z předešlého působení v Bratislavě, kde jsem spolupracovala s Národní agenturou pro rozvoj malého středního podnikání. Zabývala jsem se získávání finanční podpory pro realizaci projektů, později jsem připravovala metodiku tvorby podnikatelských plánů. Do mého nového působiště se toto téma vlastně přeneslo.
H.T.: Co pro vás vaše práce znamená?
M.R.: Moje práce mne baví, mám z ní radost. Vždy jsem se snažila získat více hledisek na určitý problém a vytvořit si vlastní názor. Na druhé straně mě vedle samotného poznávání baví informace dál předávat. Spolupracuji proto jednak s podniky, což mě velice těší, ale i práce se zvídavými studenty mne posouvá dál.
H.T.: Nyní jste již v druhém funkčním období na pozici proděkanky…Co na to říkalo vaše okolí?
M.R.: Není to jednoduché. Na jedné straně jsem si mohla zorganizovat čas, jak jsem potřebovala. Klidně jsem mohla pracovat v noci, a to jsem často dělávala. Moje pracovní doba začínala mnohokrát, až když ostatní spali. To byla a je velká výhoda. Na druhé straně jsem nikdy nedokázala úplně vypnout. Když jsem přišla domů, připravila večeři, chvíli jsme si povídali a pak jsem se vracela a stále se vracím myšlenkami do práce. To je zase negativum této práce. Dokázala jsem dlouho kloubit práci i péči o rodinu, ale nebylo to jednoduché. Nejhorší situace byla, když jsem byla proděkankou v prvním období, od roku 2002. Syn byl tehdy ještě příliš malý a v myšlení společnosti je stále zakódovano, že pokud jsou oba rodiče pracovně vytíženi, péči o rodinu převezme žena.
H.T.: Jaký máte názor na školky na univerzitách?Myslíte, že by vám ve své době něco takového pomohlo?
M.R.: Myslím si, že zajištění hlídání třeba jen na čtyři hodiny, když si rodiče potřebují vyřídit nutné záležitosti nebo jít na zkoušku, by bylo především pro mladé doktorandy velice přínosné. Školky na univerzitách jsou velmi dobrá myšlenka. Mimochodem VUT teď bude školku zakládat, má na to připraven projekt, ze Strukturálních fondů, myslím.
Je to o otevírání očí, o tom, že jsou tu ženy, které něco dokážou
H.T.: Co říkáte na postavení žen ve vědě a aktivity jako je Cena Milady Paulové. Myslíte si, že je to důležité? Jaký na to máte názor?
M.R.: Domnívám se, že ženy jsou pořád ještě vnímané jako subjekt, který je ve vědě spíš výjimečně a je brán s určitou nedůvěrou, i když v ekonomických vědách se ženy vyskytují častěji. Mnohdy však zaznívají pochybnosti o našich schopnostech. Držet krok ve vědě je velice náročné a ne vždy dokážeme sladit své rodičovské povinnosti a práci.
Mně se například stalo, když jsem se poprvé odvážila oponovat svému školiteli, mimochodem je to člověk, kterého si velice vážím, že se na mně podíval a řekl: „A jaký je ten váš názor, mladá kolegyně?“ Řekl to tak, jako co si dovoluji odporovat nebo něco navrhovat. Když jsem svůj názor vysvětlila, pak ho respektoval a už nikdy nic podobného nezaznělo. Jiný příklad je ze současnosti: Když paní děkanka naší fakulty kandidovala do funkce, tak avizovala, že má zájem spolupracovat s dalšími dvěma ženami a jedním mužem. Nakonec to dopadlo tak, že i čtvrtým proděkanem je muž. Z ostatních fakult však zaznívaly otázky typu: „Co jste to za fakultu, to tam nemáte schopné muže?“ Takže i takhle to někdy vypadá. Možná je to i tím, že působím na technicky zaměřené univerzitě, kde je skutečně víc mužů – tedy kromě naší fakulty. Na VUT jsou sice už dvě děkanky, ale v technických vědách jednoznačně převažují muži. Například v celé vědecké radě VUT jsou jenom tři ženy. Také se mi v minulosti stalo, že mi nadřízená řekla: „Víš já ti nemůžu dát tolik peněz co mužům, protože oni by mi odešli.“
Na druhé straně musím zdůraznit, že se situace mění. Děkanka naší fakulty se rovným příležitostem žen a mužů v zaměstnání výzkumně věnovala a své spolupracovníky hodnotí pouze podle schopností.
A co se týká oceňování práce vědkyň např. i Cenou Milady Paulové, je to cesta otevírání očí, přesvědčování o tom, že jsou tu ženy, které něco dokážou.
H.T.: Myslíte si, že vědkyně mají k dispozici podmínky pro to, aby mohly dosahovat stejných výsledků jako jejich kolegové?
M.R.: Ne, ženy na ně častokrát nemohou dosáhnout, a to z několika důvodů. Když přijde žena do kolektivu, málokdy je muži přijata jako rovnocenný partner, ještě hůř je přijímána jako vedoucí týmů. Další věc je například mobilita. V minulosti bylo relativně málo příležitosti absolvovat zahraniční pobyt. Později to nešlo z důvodu péče o rodinu. Protože jsem neměla zázemí pro dítě, nikdy jsem nemohla dlouhodobě pobývat v zahraničí. Maximální doba, na jakou se mi povedlo odjet, bylo pět dní, a to už byl problém. Tuto skutečnost považuji za svůj velký handicap. Ženy skutečně mají tuhle šanci omezenou. To by musely vyjíždět celé rodiny. A i tak by mohl nastat problém, protože často muž není ochoten následovat svoji ženu. Tyto stereotypy jsou stále silně zažité.
Finanční řízení podniků: podfinancování a evidence činnosti
H.T.: Můžete říct, čím se dnes konkrétně zabýváte, jestli máte nějaký stávající výzkum?
M.R.: Věnuji se podnikové ekonomice, konkrétně finančnímu řízení podniků, tj. jak nejlépe řídit podnik, aby dosáhl stanovených cílů a byl úspěšný. Také se věnuji problematice získávání finančních zdrojů na mezinárodních kapitálových trzích. Zpracovali jsme na toto téma jako první v republice publikaci. V současnosti řeším jeden bilaterární projekt s kolegy z Ekonomické univerzity v Bratislavě o využívání informací z finančních trhů pro finanční řízení podniků. Zkoumáme jaké indikátory z finančních trhů, ale i obecně z okolí podniků, mají firmy sledovat, aby odhadly budoucí směřování kurzů, ceny peněz, dokázaly včas reagovat na změny v okolí podniku, apod. Další projekty se svými spolupracovníky připravujeme.
H.T.: Jaký je váš názor na situaci v ČR z hlediska (finančního) řízení podniků?
M.R.: Je faktem, že zahraniční firmy jsou lépe řízené. Naše podniky mají nedostatky v oblasti obchodní činnosti a ve finančním řízení. Mnohé podniky evidují informace o svém hospodaření pouze podle legislativních požadavků, např. vůči finančnímu úřadu, ale to není pro řízení postačující. Je třeba evidovat jednotlivé činnosti a procesy v podniku, sledovat náklady na produkty a podle tohoto rozhodovat. Zejména v menších firmách se tato činnost opomíná. Když podnik rychle roste a je úspěšný, tak vedení opomíná sledovat náklady. Až v tomto období, poznamenaném poklesem poptávky, začaly tento přístup přehodnocovat…
Podniky v ČR jsou také z dlouhodobého hlediska podkapitalizované. Ve srovnání se zahraničím mají nízký objem dlouhodobých zdrojů financování. To se projevuje ve vysoké mezipodnikové zadluženosti a v poklese schopnosti splácet bankovní úvěry. Pokud nejsou pravidla financování na začátku dobře nastavena, nastávají problémy s platební schopnosti podniků.
Uznání ekonomie jako vědy je velice nízké
H.T.: Co si myslíte obecně o vnímání ekonomie ve společnosti z hlediska současné hospodářské krize…
M.R.: Zájem o studium je velký. I když demografická křivka klesá, na naší fakultě zájem o studium stále roste. Co se týče uznání ekonomie jako vědy, je u nás velice nízké. Pořád je převládá názor, že ekonomice všichni rozumí. Je to do určité míry pochopitelné: ekonomika je věda společenská a týká se nás všech, není však jednoduchá. Přispívají k tomu i sdělovací prostředky: vysvětlení problému v souvislostech vyžaduje dostatečný prostor. U nás však převládá snaha o rychlé závěry. Pokud problém není prezentován v souvislostech, ale jsou uváděné jen jednostranné úzce zaměřené názory, vznikají polopravdy, které mohou mít až manipulativní charakter.
A co se týče odhadů budoucnosti, například krize na finančních trzích a následné recese, je situace těžká. Něco se skutečně dalo předvídat. Příliš optimistická očekávání podložená dlouholetým vývojem na finančních trzích se promítala i do modelů odhadujících budoucí vývoj. Například při určování ceny akcií se vychází z jednoduchého předpokladu: podnik funguje trvale, objem produkce neklesá nebo roste. Tyto modely se ukazují jako zavádějící, neboť podporují i obory, které nemohou najít tolik spotřebitelů. To je jeden úhel pohledu.
Druhým problémem je přílišná matematizace ekonomie a přeceňování modelů chování ekonomických subjektů. Ve 20. letech minulého století došlo k odklonu od ostatních společenských věd, od psychologie a sociologie. Neekonomické vědy se rozvíjely cestou exaktních věd a zapomnělo se, že o použití peněz rozhodují lidé – subjekty, které se nechovají vždy racionálně. Teprve v posledních letech se zkoumají ekonomické jevy i z tohoto pohledu. Já mám v tomto směru také rezervu, jsem poznamenaná matematickými modely, ale s radostí čtu články, které se zabývají nahlížením na člověka nejen jako na „homo oeconomicus“, tj. racionální subjekt, ale člověka vnímají jako subjekt, který se může chovat iracionálně…
H.T.: Děkuji za rozhovor!
Rozhovor vedla Hana Tenglerová