Jedna velikost nesedí všem: Díl 8.

Po čtyřech dílech rubriky Jedna velikost nesedí všem, které se věnovaly genderově slepé medicíně, se s naší sérií přesuneme do oblasti ionizujícího záření. To je dobře známou příčinou škodlivých účinků na lidské zdraví, protože jakékoli vystavení živých buněk subatomovým částicím nebo elektromagnetickému záření může u lidí zapříčinit rakovinu. Zda k rakovinovému bujení dojde, závisí z velké části na demografických faktorech, jako je věk, pohlaví, rasa, genetická predispozice či životní styl. Z těchto faktorů je dle výzkumného týmu Nadii Narendran jen obzvlášť malá pozornost věnována vlivu pohlaví.[1] A proto se sedmý díl bude týkat právě jeho.

V průmyslu a medicíně se radioaktivita začala využívat před více než 100 lety. První učiněné regulace se týkaly vojáků a vědců (prakticky všichni byli mužského pohlaví), kteří pracovali na konstrukci jaderných zbraní. Prvními standardy tak byly limity pro vystavení těchto mužů „přípustnému“ ozáření, jež byly vypočteny na základě tzv. „referenčního muže.“ Ten byl Mezinárodní komisí pro radiologickou ochranu z roku 1974 definován jako „bílý muž ve věku 20–30 let, jenž váží 70 kg, měří 170 cm a žije v podnebí s průměrnou teplotou od 10 °C do 20 °C.“[2]

Graf 1.

Limity přípustného ozáření předpokládaly, že referenční muž představuje lidstvo jako celek. I přesto, že k němu v posledních letech přibyly „referenční žena“ i „referenční dítě“. Mary Olson, ředitelka NIRS (Nuclear Information and Resource Service) tvrdí, že se za 75 let atomových testů nikdo nepozastavil nad tím, zda referenční muž opravdu může v otázce škodlivosti ozáření reprezentovat veškerou populaci.[3] Skutečnost, že při porovnání žen a mužů stejného věku, kteří byli vystaveni stejné úrovni radiace, onemocní rakovinou a podlehne jí méně mužů než žen, podle Olson nabízí zápornou odpověď. Rozdíl přitom není malý: na každé dva muže, u kterých rakovina propukne, připadají tři rakovinou zasažené ženy. I přesto ale mechanismus vlivu pohlaví na výsledek ozáření stále není popsán. Dr. Rosalie Bertell, jedna z ikon výzkumu v oblasti účinků záření na zdraví, je přesvědčena o tom, že jedním z důvodů může být to, že ženské tělo má vyšší procento reprodukční tkáně, která je dle dostupných studií na záření citlivější.[4] Její předpoklad by vysvětloval, proč vyšší odolnost mužů vůči radiačnímu poškození potvrzují měření napříč všemi věkovými skupinami.                                                                                                                   

Největší rozdíl mezi pohlavími ovšem existuje tehdy, jsou-li ozářeny děti. Dívky do pěti let totiž onemocní dvakrát častěji než chlapci stejného věku, což dle Mary Olson  vytváří potřebu veškerá radiační ozáření nastavit tak, aby chránila i malé dívky – jedině tehdy totiž ochrání skutečně všechny.[5] Její tezi potvrzuje studie, jež zjistila zvýšené riziko onemocnění prsu u žen, které jako děti podstoupily rentgenové vyšetření skoliózy. Na povrch tak vystupuje otázka, zda by radiologická praxe neměla projít změnami, jelikož velká část ozáření, kterou do těla přijmeme, pochází právě z lékařských vyšetření.

Graf 2.

Ta však dle odborníků a odbornic představují jen extrémně malé dávky ozáření, a jsou tak vnímána jako „obvykle bezpečná“. Dle Petra Papírníka ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost se expozice 20 msV (graf č. 1) v nynější době v běžných situacích v podstatě nevyskytují. „Standardní expoziční situace jsou spojeny s dávkami nižšími o jeden nebo více řádů. Obdobný obrázek pro expozici 2 mSv ale neexistuje, a kdyby po mně někdo chtěl, abych ho nakreslil, pravděpodobně bych plochu toho obrázku vyplnil růžovou a modrou barvou překreslenou přes sebe, protože nejistoty závislosti míry účinků na dávkách ionizujícího záření jsou u takto nízkých dávek prostě obrovské,“ dodává.[6] Na druhou stranu statistické údaje ukazují, že počet ročně provedených CT skenů (které průměrnou dávku ročního ozáření překračují čtyřikrát) se v USA za posledních 40 let zvýšil ze tří miliónů na 85 miliónů.[7] Část odborné komunity proto mnoho testů z tohoto počtu považuje za „excesivní“ a snaží se rizika rostoucího využívání ionizujícího záření v lékařství kvantifikovat. Jako příklad můžeme uvést studii Národního institutu pro rakovinu, jež odhaduje, že 2 % z celkového počtu 1,7 milionu diagnostikovaných rakovin v roce 2007 (tedy asi 29 000) byla způsobena CT skenováním.[8] Z tohoto počtu se rakovina měla týkat 66 % žen. Odborná komunita se  tak neshoduje na tom, jestli někomu takové ozáření škodí, jak moc škodí ani komu škodí víc.

I proto si nejspíš vědkyně a vědci nejednou položili otázku: Kdy je příliš ozáření opravdu příliš? Odpověď na tuto otázku stále neznáme. Z části proto, že důsledky ozáření na zdraví se nesčítají lineárním způsobem, stejně jako neexistuje absolutní počet skenů, který by byl označený za zdraví nebezpečný, neboť lidská těla mají opravné mechanismy, jež si s buňkami poškozenými ozářením poradí.[9] Můžeme tedy říct, že zatímco každý sken zvyšuje šanci, že se problém objeví, ozáření se v těle nehromadí. I přesto je ale zřejmé, že ženy jsou vůči ozáření citlivější, a dokud nebude vliv pohlaví na důsledky ozáření dostatečně prozkoumán, může stávající nastavení radiologické praxe znamenat pro ženy zvýšené riziko.

Rozhodování o diagnostických testech v konečném důsledku vyžaduje porovnání jejich potenciálních přínosů s potenciálními škodami. Tuto rovnováhu lze snadno změřit, pokud má někdo zlomenou nohu nebo fragment kulky uvízlý v těle. Rozhodování se však stává obtížnějším např. u mamografických vyšetření, která u některých žen mohou zachytit rakovinu prsu, ale u jiných vyvolat falešný poplach, který způsobí zbytečnou úzkost, a následné testování, jež s sebou nese další ozáření.

[1] Narendran, N., Luzhna, L., Kovalchuk, O. (2019). „Sex Difference of Radiation Response in Occupational and Accidental Exposure“. Front Genet;10:260.

[2] Olson, M. (2017). „Females Exposed to Nuclear Radiation Are Far Likelier Than Males to Suffer Harm.“ [Online] Dostupné z: https://www.passblue.com/2017/07/05/females-exposed-to-nuclear-radiation-are-far-likelier-than-males-to-suffer-harm/

[3] Olson, M. (2017). ibid.

[4] Bernell, R. (2000). No Immediate Danger. Book Pub Co, 438 p.

[5] Olson, M. (2011). „Atomic radiation is more harmful to women.“ [Online] Dostupné z: https://www.wiseinternational.org/nuclear-monitor/736/atomic-radiation-more-harmful-women

[6] Osobní komunikace s Mgr. Petrem Papírníkem ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.

[7] Sohn, E. (2018). „Should I worry about radiation exposure from X-rays, mammograms and other scans?“ [Online] Dostupné z: https://www.washingtonpost.com/national/health-science/should-i-worry-about-radiation-exposure-from-x-rays-mammograms-and-other-scans/2018/09/28/cf17ea26-b536-11e8-a2c5-3187f427e253_story.html

[8] Berrington de González, A., Mahesh, M., Kim, K. P., Bhargavan, M., Lewis, R., Mettler, F., Land, C.  (2009). „Projected cancer risks from computed tomographic scans performed in the United States in 2007“. Arch Intern Med.,Dec 14;169(22):2071-7.

[9] Osobní komunikace s Mgr. Petrem Papírníkem ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.