Genderová rovnost v evropském vysokém školství

V říjnu se konaly dvě konference, které se věnovaly tématu genderové rovnosti na evropských vysokých školách. První bylo Symposium Liesel Beckmann na Technické univerzitě v Mnichově, které se zaměřilo na téma genderu, diverzity a hodnocení výzkumu. Druhým byla konference Genderový mainstreaming ve vysokém školství: Mezinárodní praktiky a lokální kontexty. Jakou zprávu obě akce přinesly?

Marcela Linková

Přednášky na symposiu Liesel Beckmann v různých variacích upozorňovaly na problematičnost stávajících systémů hodnocení, které jsou často jednodimenzionální (soustřeďují se pouze na publikační aktivity a opomíjejí obrovské množství jiné práce, kterou dnes vědci a vědkyně provádějí). Hodnocení také v rostoucí míře provádějí externí aktéři a akademická práce je hodnocena na základě kvazi-tržních principů přenosu do praxe a užitnosti. Metrické systémy, které vědu hodnotí, navíc umožňují akumulaci pouze určitých hodnot (např. výše impakt faktoru), jiné ovšem akumulovat nelze, a navíc ne všechno je možné spočítat (např. podpora mladších kolegů a kolegyň v týmu, neformální koučování). Přednášející se shodli, že je nutné udržet pluralitu způsobů, kterými se posuzuje akademická hodnota. Tyto systémy musí být ale především institucionalizované na mezinárodní úrovni. Vzhledem k mezinárodní propojenosti vědy i oběhu zejména začínajících vědců a vědkyň po doktorských a postdoktorských akademických štacích totiž nejsou čistě lokální řešení např. na úrovni jednoho týmu, případně i instituce, funkční. V rostoucí míře se také ukazuje, že vědci a vědkyně svoje chování strategicky přizpůsobují systémům hodnocení a spíš než na proces se soustřeďují na výstupy. To ale neplatí, pokud jsou schopni vyvázat se ze soutěže o grantové prostředky a mohou fungovat na lokálním akademickém trhu práce. Toto však závisí na dostupnosti institucionálních prostředků a případně dalších finančních prostředků, které financují např. strategický cílený výzkum pro danou komunitu.

Závěrečná diskuse Symposia Liesel Beckmann se pak věnovala statusu vědeckého poznání v současné době alternativních faktů a nutnosti uznat důležitost různých kritérií pro hodnocení vědy. Pokud se totiž hodnocení zúží na jedno konkrétní kritérium, velice snadno ho pak může nahradit kritérium jiné, a může tak například dojít k tomu, že vědecké výstupy a poznatky budou hodnoceny například čistě z hlediska úzce chápané okamžité ekonomické návratnosti. Nejsou to jen humanitní a sociální vědy, které by s tímto měly problém. Přestože by se také mohlo zdát, že kvalita vědecké práce se (podobně jako demokracie) stává prázdným znakem, nesmíme na tento pojem rezignovat a naopak musíme diskutovat to, jak o této „nutné fikci“ diskutovávat a chránit ji.

Hodnocení vědecké práce z genderového hlediska bylo i tématem přednášky Marieke van den Brink na konferenci v Bělehradě. Van den Brink je profesorka genderu a diverzity na Fakultě sociálních věd Radboud Univerzity a do povědomí se zapsala výzkumem toho, jak je konstruována excelence a jaké jsou genderové a věkové faktory, které omezují postup žen akademickými institucemi (van den Brink a Benschop 2012, 2014). Její současný výzkum se soustředí na to, jak jsou hodnocení začínajících vědců a vědkyň. Ukazuje se, že postdoktorští stážisti a stážistky jsou ponejvíce nabíráni neformálně, prostřednictvím sítí. V tomto procesu pak hrají velkou roli kolegiální vazby. Často jde o mužské sítě starých známých, a jsou to právě muži, kteří dominantně týmy vedou.  Z procesu náboru i postupu pak začínající vědkyně vypadávají, a to z důvodu tzv. choice homophily (zvolené homofilie) neboli homosociability, tzn., že máme tendenci vybírat si k sobě do týmu lidi, kteří nám jsou podobní. Homosociabilita se projevuje jak u žen, tak u mužů, ale protože většinu těchto rozhodnutí o náboru lidí do týmu činí vedoucí-muži, vybírají si k sobě zase muže. Navíc v jednání s jinými muži „mobilizují maskulinitu“ (Martin 2001). To se projevuje například tím, že v rámci jednání krátce hovoří třeba o mužských tématech, čímž se buduje pocit sounáležitosti, muži si tak projevují vzájemně podporu, a zároveň dominují v diskusích. Tyto praktiky vedou k vylučování a umlčování žen, zároveň se ale tváří, jako by byly neutrální součástí pracovní kultury, která však rozhodně nemá odlišné dopady na možnosti žen a mužů se v takovém prostředí realizovat.

Obě konference poukázaly na nebezpečí, kterému jsou stávajícím systémem financování a organizování výzkumu vystaveny zejména začínající vědkyně, které nejen že vypadávají z aktuálních představ excelence, ale navíc jsou znevýhodněny nízkým zastoupením žen v pozicích vedoucích týmů. K podobným výzkumným výsledkům docházíme bohužel i v České republice, kde je situace ještě o to komplikovanější, že je u nás v mezinárodním srovnání bezprecedentně dlouhá rodičovská „dovolená“ a na ženy jsou kladeny obrovské nároky v souvislosti s výkonem mateřské péče a (pečovatelské) práce.