Jedna velikost nesedí všem: Díl 7.
Ve třech posledních vydáních série Jedna velikost nesedí všem, jejímž cílem je upozorňovat na genderovou jednostrannost ve výzkumu a vývoji, jsme se věnovali problematice genderově slepé medicíny v zahraničí. V tomto díle se přesuneme do České republiky a podíváme se na to, jak si z pohledu genderové dimenze stojí zdravotnictví v Česku.
Jedním z témat o genderu a lékařství bylo zastoupení žen a mužů v klinickém výzkumu. V této věci NKC – gender a věda kontaktovalo Státní úřad pro kontrolu léčiv s otázkou, zda je v procesu klinického hodnocení léčiv a jejich registrace v ČR zohledněno zastoupení žen a mužů. SÚKL odpověděl kladně, avšak zmínil, že „v některých případech ale není možné zařadit ženy, protože v některých klinických hodnoceních nemohou být zařazeny ženy schopné otěhotnět, (tzv. WOCBP – woman of childbearing potential), pokud se jedná např. o látky, které mají vliv na reprodukční systém.“ Princip WOCBP, jež z výzkumu vyřadil každou menstruující ženu, byl reakcí na tisíce postižených dětí v důsledku podání léku Thalidomid těhotným ženám. Lékařská a vědecká komunita se jím více než 20 let snažila chránit ženy a plody před poškozením, aniž si uvědomila, že vyloučení žen schopných otěhotnět znamená, že máme nulová data o tom, jak právě je podaná léčiva ovlivňují. V roce 1993 proto iniciátor tohoto opatření, americký Lékařský institut, nařídil, aby byly ženy i menšiny zapojeny do jakéhokoliv vládou financovaného výzkumu ve zdravotnictví. [1]
Dále SÚKL uvedl, že o tématu zastoupení žen a mužů v klinickém výzkumu, cituji, „hezky pojednává recentní publikace Gender differences in clinical registration trials: is there a real problem?“, z jejíchž závěrů vyplývá, že genderové rozdíly v klinickém testování žádným problémem nejsou. Pokud je vám toto tvrzení povědomé, v paměti vám uvízl čtvrtý díl naší série, jenž se věnoval právě této publikaci a jejím mnoha metodologickým pochybením. Můžeme tedy konstatovat, že SÚKL se ve své odpovědi odvolává jednak na výzkumný princip, jenž je jako takový neplatný již 27 let, a jednak na publikaci, jejíž závěr byl kvůli závažným chybám zpochybněn. Nakolik je tedy skutečně v procesu klinického hodnocení léčiv a jejich registrace v ČR zohledněno zastoupení žen a mužů?
Dalším tématem jednoho z dílů bylo rozdílné vnímání pacientek a pacientů a jejich bolesti zdravotnickým personálem. Ženám jsou v důsledku analgetika podávaná méně a později než mužům a stanovení diagnózy je nezřídka několikaletým procesem, během něhož jsou navíc přesvědčovány, že nemají fyzické obtíže, nýbrž psychické. Jak je patrné ze zahraničních studií, takovýchto rozdílů v přístupu k pacientkám je mnohem více, potřebná data, jež by vykreslovala situaci v Česku, ale bohužel chybí. Zohledňování pohlavních a genderových rozdílů v lékařství je zde totiž mnohými i nadále považováno za zbytečné, jak dokládají výpovědi lékařů Michala Krčmy a Jana Václavíka v dotazníku Kristýny Čillíkové. A to i přesto, že sběr výzkumných dat s ohledem na pohlaví a gender je stále výraznějším požadavkem pro schválení (nejen) lékařských výzkumů.
Údaje o zacházení s pacienty chybí v ČR stejně jako z hlediska pohlaví také z hlediska etnika a rasy. Zahraniční výzkumy průkazně dokládají, že v lékařské péči poskytované lidem tmavé pleti jsou rozdíly oproti té, jež se dostává bělochům a běloškám. Jde zejména o zhoršený přístup ke zdravotní péči i o kvalitu poskytované péče. Dle průzkumu Ústavu pro studium totalitních režimů přitom 71 % českého zdravotnického personálu zaujímá nenávistné či netolerantní postoje vůči romské komunitě. Je proto více než relevantní se ptát, zda se netolerance promítá i do přístupu lékařů a lékařek k Romkám a Romům, a jestli i u nich vede k opožděným diagnózám a horším léčebným výsledkům.
Genderové ale i rasové předsudky jsou, byť zatím neprozkoumaným, ale zjevně dlouhodobým, problémem i v českém zdravotnictví. Otázkou je, jak tento problém změnit? Jedním z často navrhovaných kroků v zahraničí je upozorňovat na předsudky už v rámci studia na lékařských fakultách a vzdělávat budoucí zdravotnický personál v oblasti odlišnosti lidských těl a empatie ke všem ošetřovaným. Dalším krokem je dle některých větší diverzita mezi lékaři – ty v ČR tvoří z 60 % ženy a mělo by se tak blýskat na lepší časy. Je to ale sázka na nejistotu, jelikož postavení žen v českém lékařství není problematické jen na úrovni pacientek, ale i samotných lékařek. Ty se dle nejnovějších dat už od studií setkávají s vysokou mírou sexismu a diskriminace, která je mnohdy příčinou jejich odchodu do lékařských disciplín stereotypně označovaných za vhodné pro ženy (gynekologie či pediatrie) či do úplně jiných oborů. Otevření tématu genderových a rasových předsudků v českém zdravotnictví je proto zcela nezbytnou záležitostí, a to na celé řadě úrovní – pacientské, lékařské i politické.
Nestihli jste si přečíst jeden z dílů rubriky Jedna velikost nesedí všem? Stačí kliknout sem a dozvíte se vše, co potřebujete.
[1] Jackson, G. (2019). „The female problem: how male bias in medical trials ruined women’s health“ (Online).
Autorka: Kristýna Veitová