Jitka Čejková: Nejdůležitější je mít silnou vůli

Doc. MUDr. Jitka Čejková, DrSc., se věnuje očnímu výzkumu, mimo jiné špatně se hojícím ranám oka, problému suchého oka či léčení chorob sítnice způsobeným diabetem či degenerativními změnami. Úspěšně pracuje na vývoji inhibitorů destruktivních proteolytických enzymů, antioxidant a dalších látek, které potlačují zánět a chrání povrch oka před jeho poškozením.

Mohla byste prosím popsat pro nás laiky, čím se zabýváte?

Pracuji již velmi dlouho v oblasti očního výzkumu. Původně jsem histoložka, i když vždy s očním zaměřením, a věnuji se imunofluorescencím^[1] a imunohistochemii^[2]. Ale všechna moje práce směřuje k tomu, abychom vyvinuli nějaké nové oční kapky nebo přišli s novým pohledem na oční onemocnění, které bylo doposud těžko léčitelné, nebo nebylo léčitelné vůbec. Takovým příkladem je třeba syndrom suchého oka. Suché oko může být různě závažné onemocnění, které není sice zdraví nebo dokonce život ohrožující, ale dovede lidi velmi trápit. Pacienti popisují pocit sucha v oku, jako když jim tam něco spadne, pocity pálení a řezání. Je to velmi nepříjemné. Nám se podařilo vyvinout ve spolupráci s jednou francouzskou firmou kapky, které se už vyrábějí a jsou účinné nejen na lehčí a střední formu ale v kombinaci s další medikací i při závažnějších formách suchého oka.

Mám radost, že jsou s lékem lidé velmi spokojeni a pomáhá jim.

Jaké jsou příčiny vzniku syndromu suchého oka?

Je to onemocnění vyššího věku a souvisí s hormonální nerovnováhou, ale onemocnět mohou i mladí lidé, kteří jsou jinak úplně v pořádku. O etiologii se toho moc neví, ale máme informace o změnách, které onemocnění doprovází, a proti těm bojujeme. Hlavním mým cílem je vyvinout takový lék, který nemá sekundární toxické vlastnosti. To je v medicíně hodně vzácné a to se nám i u toho zmiňovaného léku povedlo.

Je syndrom suchého oka léčitelný?

U mladých lidí to je vyléčitelné; někdy při vzniku onemocnění může hrát důležitou úlohu například i stres, a po jeho odeznění a při léčbě příznaků vše pomine. U starších osob, kde je nemoc daná hormonální nerovnováhou, se to dá utlumit tak, že si třeba kapou do očí jenom jednou za měsíc, když mají pocit, že to cítí.

To je obrovský úspěch dovést výzkum a jeho aplikace v lék a vidět jak funguje. Jak dlouho jste na tom pracovali?

Snažíme se ((úsměvy)). Práce trvala asi tak šest sedm let. S vymýšlením výzkumu a tou teoretickou prací na něm, deset. Je to velmi dlouhá cesta, protože nejdřív to musíte vyzkoušet experimentálně, potom následuje preklinický výzkum a teprve potom se to může zavést. I když to máte všecko promyšlené a opublikované, tak tuhle cestu prostě musíte ujít. A je to nakonec dobře, protože i v tom preklinickém výzkumu se může najít nějaká komplikace.

Medicínu jsem u nás doma měla vždycky tak trochu na talíři.

Jak jste se dostala k medicíně a později k oftalmologii?

Moji oba rodiče byli lékaři, psychiatři, a s tím se ráno vstávalo a večer chodilo spát. Když jsem studovala, chodila jsem dělat na biochemii pomvěda^[3], kde se člověk postupně učí základům vědecké práce. A pak se naskytla příležitost. Do oční laboratoře, která už tehdy patřila k Akademii věd, a vedl ji pan profesor Kurz, byl vypsán konkurz. Byla jsem přijata a chtěla jsem dělat biochemii, ale už tu na ní někoho měli, tak mi pan profesor u pohovoru řekl: „[Tak budete dělat histochemii. Tam je taky chemie.“ To bylo sice hezké, ale nikdo to tu nedělal.

Takže jste byla na vašem pracovišti průkopnice…

Ano. Ze studia jsem znala pana profesora Lojdu, který byl vynikající histochemik a pracoval na Albertově na histologii, takže v rámci pracovišť v Praze tu kolegové a zdroje inspirace samozřejmě byli. A tak jsem začala dělat oční výzkum. Hrozně mě to zajímalo.

Po smrti profesora Kurze laboratoř převzal vynikající klinik a teoretik, šéf oftalmologické kliniky na Vinohradech profesor Vrabec. To byl člověk, na kterého se nedá zapomenout. Dělal vědu (sítnici) na světové úrovni, byl vynikající odborník, skvělý chirurg a bylo úžasné jenom ho poslouchat. Mimo vysoké erudice měl ještě nádherný tenor, takže všechna naše sezení končila tím, že přišla klavíristka a pan profesor začal zpívat. To bylo něco ((úsměv)).

V roce 1974 vznikl sloučením několika laboratoří včetně té naší Ústav experimentální medicíny. Já jsem pak vedla laboratoř histochemie a farmakologie oka.

Spolupracovala jste také s profesorem Wichterlem. Na čem?

Znala jsem pana profesora Wichterleho moc dobře, protože jsme léta pracovali na dalším výzkumu kontaktních čoček. Byl to vzácný člověk, neobyčejně chytrý a přitom skromný. Vždycky říkal: „Věda, to je vlastně detektivka na pokračování.“ A měl pravdu. Byla to moc hezká doba. Zkoumali jsme, jak kontaktní čočky působí na oko. A zjistili, že když má kontaktní čočka menší obsah rovnovážné vody, tak působí na oku hypoxii.^[4] Porovnávali jsme tento stav s mechanickými změnami, které vedou k podráždění a které může čočka způsobit. Dneska už jsou ty kontaktní čočky jiné, ale věhlas těch původních měkkých čoček, jejichž vynálezcem byl prof. Wichterle, je pořád velký. Před ním byly jen čočky z tvrdého materiálu a jejich snášenlivost byla podstatně menší. Byl to opravdu světový objev.

Které momenty na vaší vědecké dráze byly nejdůležitější?

Strašně důležitá je právě ta spolupráce. A bylo to tak nastavené už od začátku, ještě když jsme byli samostatná laboratoř. Měli jsme třeba výbornou spolupráci s profesorem Reimem, který byl přednostou oftalmologické kliniky v Heidelbergu a potom v Aachenu. Předháněli jsme se, kdo dřív s něčím novým a vědecky významným přijde. Taková zdravá konkurence to byla.

A komunikace za komunismu se zahraničím byla v pohodě? Člověk má často takovou představu, že se nemohlo jezdit, nebyl internet.. Ty informace se k vám i přesto dostávaly?

Bylo to obtížné, protože na kongresy se prakticky nejezdilo, ale nikdy to nebylo tak, že bychom nemohli publikovat v zahraničních (západních) vědeckých časopisech. My jsme tam mohli publikovat, před posláním jsme museli práci přeložit do češtiny a odevzdat ke kontrole a schválení, ale publikovat jsme mohli.

Odborné časopisy se sem dostávaly běžně?

Něco sem přišlo, ale nebylo toho tolik. Psali jsme autorům, aby nám poslali reprinty. Oni nám je posílali a my jsme zase posílali naše práce jim. To by bylo nejhorší, kdyby člověk nemohl publikovat, ty konference se daly spíš oželet, tam bylo opravdu obtížné se dostat.

Teď je situace jiná, teď kdo nejezdí ven na konference, ale i na stáže, jako by nebyl…

Ano a je to dobře. Bylo to vždycky, třeba tesař musel na zkušenou, jezdilo se do Vídně. Když to byl kumštýř, jel do Itálie. Když takhle mladí vyjedou, poznají svět.

To určitě. Jenže pokud je to podmínka a nutnost, pak to může někoho handicapovat: mobilita žen a mužů je před narozením dětí stejná, ale po narození dětí už jsou mobilní spíš jen muži, protože ta žena s mužem vyjede, ale muž s ženou ne. Navíc jsme v tom nejhorší v Evropě, takže to je taková ta odvrácená tvář té mobility…

Ženy jsou vždycky po téhle stránce znevýhodněné, přece jenom trochu ztratí. Když jsme dělali kandidatury, byla jsem zrovna na mateřské, přerušení se ale zvládnout dá, když máte vůli, tak zvládnete všecko.

Taky by se mohli muži víc zapojit do péče a tak…

To určitě.

Dělá dnes v České republice hodně lidí oftalmologii? Jak velká je výzkumnická komunita?

Oftalmologie je úzký obor. Je podstatně užší než například neurologie nebo velká chirurgie. Z toho pohledu je nutné se na ni i dívat. Ve spolupráci s profesorem Holáněm jsme tu například vyvíjeli a testovali mezenchymální kmenové buňky, které se vypěstovaly na nanovláknech, na rohovku poleptanou louhem sodným. To je moc ošklivý typ poleptání. A moc pěkně se to hojilo. Nejsme tedy nijak izolovaní, spolupráce s dalšími experty a odvětvími je základ.

Pro mě je věda doslova potěšení. Je to zábava.

Na čem teď konkrétně bádáte?

Momentálně zjišťujeme, jaký antioxidant je vhodné použít při poškození oka. Při poškození oka vznikají toxické produkty kyslíku, které rozbíhají nadměrný zánět. My pracujeme na tom, co použít, aby se ten zánět nerozvinul. Už jsme podali i patentové přihlášky.

Budeme držet palce, ať všechno proběhne, jak má. Jak vlastně vypadá postup při patentování?

Podává se nejdřív patentová přihláška u nás, do roka se musí podat evropská patentová přihláška. Spojené státy a Japonsko se patentují zvlášť. Problém jako vždy je, že to něco stojí. Částky jsou kolem 150 tisíc na jednu přihlášku a o jejím podání rozhoduje náš ústav. Je třeba vždycky zvážit, jestli to stojí za to. No, a pokud se dojde k tomu, že ano, pak se hledá někdo, kdo by to vyrobil nebo koupil licenci.

Jak se tenhle letitý proces, který vede ke vzniku léku, popasovává se systémem krátkodobých grantů?

Tříleté granty tu po devadesátém roce byly vždycky a my jsme zvyklí pracovat v těchto cyklech. Vždy se podalo grantů víc, aby byla jistota, že nějaký vyjde. Teď spolupracujeme s jedním z ústavů Maxe Plancka a tam žádné granty nemají. Oni dostanou dotaci od státu a musí se činit, a když mají výsledky, dostanou další peníze. V USA nebo na německých univerzitách granty jsou. Ty systémy jsou různé a vždycky to nějak jde.

Co vás na vaší práci nejvíc těší?

Těší mě, když k něčemu dospějeme. Základní výzkum je strašně důležitý, bez toho to nejde, ale jeho výsledky musí mít nějaké vyústění v aplikaci. To si myslím, že se nám daří, a klinici s námi proto rádi spolupracují.

Jaký máte názor na postavení medicíny jako oboru v očích veřejnosti?

Lidi si medicíny váží a to je dobře.

Nepochybně i díky vaší práci. Děkuji moc za rozhovor a přeju, ať se daří!

Rozhovor vedla a editovala Hana Tenglerová, foto: Michal Ureš, korektury: Alen Ortenová.

^[1] Imunofluorescence je molekulární biologická metoda, používaná v biologickém výzkumu a v diagnostice chorob, https://cs.wikipedia.org/wiki/Imunofluorescence.

^[2] Imunohistochemie je histologická technika barvení histologických preparátů, která umožňuje znázornit přítomnost v ideálním případě jedné konkrétní látky pomocí specifických protilátek, https://cs.wikipedia.org/wiki/Imunohistochemie.

^[3] Pomocná vědecká síla.

^[4] Hypoxie je souhrnný název pro nedostatek kyslíku v těle nebo jednotlivých tkáních. Termín hypoxie je nutné odlišovat od hypoxemie, což je nedostatek kyslíku v arteriální krvi https://www.wikiskripta.eu/w/Hypoxie.