Když chcete kvalitu, je třeba afirmativní akce

Není mnoho výrazů v českém jazyce, které by nesly negativnější konotace než afirmativní akce, kvóty či   nepřesný, ale v ČR hojně užívaný, termín pozitivní diskriminace. Vyrovnávací opatření nejsou v Čechách vnímána jako nástroj, jak napravit křivdy minulosti a často i současnosti (vždyť co jiného zákaz studovat na vysokých školách a vstupovat do laboratoří bylo, než 100 % pro muže). Jsou naopak vykreslována jako hluboce  nespravedlivý systém, který zvýhodňuje ty horší oproti těm lepším – často jsou mylně interpretována jako situace, kdy je horší uchazečka vybrána jen proto, že je žena. Tento odmítavý přístup pomáhá udržovat další strategie, totiž apel na to, že takováto berlička přeci   musí   být   urážející  pro ty opravdu schopné ženy, které mohou uspět jen na základě svých kvalit, ale to se nikdy nedozví, protože s afirmativní akcí vždy zbude pachuť toho, že byly vybrány čistě jako ženy. Každá schopná žena by  tedy  měla údajně proti kvótám vystupovat, a bohužel tak mnohé činí, především političky.

Tyto   předsudky   vycházejí   z představy, že pokud máme 100 lidí na vedoucích pozicích, kde 70 je mužského a 30 ženského pohlaví, potom změna na zastoupení 60 : 40 znamená, že  10  mužů  vyšší  kvality  bude  nahrazeno ženami, které by jinak neměly šanci uspět. Jedním  z problémů  takového  přístupu  je,  že stojí na pochybném předpokladu, že výběrový proces, který vedl k výběru 70 mužů a 30 žen, je férový a transparentní a oni zvolení muži jsou skutečně nejlepší z nejlepších. Velké množství studií, o nichž se můžete dočíst na našich  webových  stránkách www.zenyaveda.cz, ukazuje, že takový předpoklad je i ve vědě naprosto lichý. Měřítka kvality jsou na ženy a muže aplikovány totiž velmi odlišně.

Studie ekonomů Loukase Balafoutase a Matthiase  Suttera  z Innsbrucké  university s názvem „Affirmative Action Policies Promote Women and Do Not Harm Efficiency in the Laboratory“ v Science  335:  579  (3.  února 2012), poukazuje na fakt, že afirmativní akce naopak podporuje kvalitu. Balafoutas a Sutter vytvořili experimentální prostředí, kde testovali ochotu 360 osob soutěžit ve výpočetních úkonech – během tří minut měli za úkol vyřešit maximum matematických problémů. Účastníci a účastnice byli rozděleni to skupin po šesti (vždy tři muži a tři ženy). Všechny týmy se účastnily několika kol, která simulovaly reálné situace různých typů afirmativní akce. V některých kolech si pak účastníci a účastnice mohou vybrat, zda se chtějí zúčastnit soutěže, nebo výpočty provádět samostatně. Rozdíl je ale v bodování: pokud soutěží sami, dostanou jeden bod za každou správnou odpověď. Pokud soutěží v týmu, potom tým,  kde  je jedním  z vítězů  žena,  dostane vyšší  počet bodů. Jaké byly výsledky? Mattias Sutter v tiskové zprávě uvedl, že „Mnoho ekonomických studií prokazuje, že ženy mají tendenci do soutěže nevstupovat (opt out), i když jsou stejně nebo lépe kvalifikované než jejich mužské protějšky“. V tomto experimentu došli Balafoutas a Sutter k tomu, že  bez jakékoli intervence byl počet žen ochotných zúčastnit  se  soutěže  poloviční ve srovnání s muži. Ochota  žen  se  soutěže  účastnit  se ovšem změnila, pokud před začátkem soutěže dostaly výhodu.

O co šlo? Skupina 1 byla kontrolní skupinou, kde probíhala standardní soutěž bez jakýchkoli opatření. Skupina 2 zavádí do soutěže kvóty. V soutěži zvítězí dvě osoby, ale jedna z nich musí být žena. V praxi to  znamená,  že  žena s nejlepším výkonem bude vždy mezi dvěma vítězi, i kdyby to mělo znamenat, že muž s lepším  výsledkem nevyhraje. Do skupiny 3 je zavedeno mírné přednostní zacházení. Pokud mají žena a muž stejné skóre, vyhraje žena a muž se stejným výkonem nevyhraje. Ze soutěže vycházejí vždy dva vítězové – takže pokud se na prvním místě umístí muž a žena, tak ve skupině 3 vyhrají oni dva. Pouze pokud má žena a muž stejný výsledek na druhém a třetím místě, vyhrává žena. Skupina 4 zavádí silně přednostní zacházení. Pokud je skóre ženy jen o něco málo horší než muže, vyhraje žena. Pokud je tedy muž nejlepší a žena druhá, potom oba vyhrávají. Pouze pokud muž skončí druhý a žena třetí, vítězí žena. Ve skupině 5 se požaduje, aby mezi vítězi byla alespoň jedna žena, ale skóre není nijakým způsobem upravováno.  Pokud  v soutěži  nezvítězí  ani jedna žena, potom se soutěž provádí tak dlouho, dokud žena není mezi dvěma výherci. To by v reálném životě  mohlo   odpovídat situaci, kdy se opakuje výběrové řízení, pokud se žádná žena nedostane do užšího výběru. Je  zajímavé,  že  v případě  mužů  k žádným proměnám v ochotě se účastnit soutěže podle měnících se podmínek nedocházelo. Naopak u žen došlo  k největšímu  navýšení  počtu  žen v soutěži ve skupině 3 se slabým přednostním zacházením a  skupině  4  se  silným přednostním zacházením. V kontrolní skupině bez jakékoli afirmativní akce se soutěže účastnilo pouze 30  %  žen.  V situaci  silného přednostního zacházení se soutěže účastnilo 70 % žen ve výzkumném vzorku!

Co z tohoto plyne? Pokud se ženy rozhodnou soutěžit,  činí  tak  v případě  afirmativní  akce. Afirmativní opatření zvyšují ochotu žen se soutěže účastnit, a tím zvyšují celkovou talentovanost skupiny, protože se soutěže účastní kvalifikované ženy. Výkony soutěžících jsou dále hodnoceny bez jakékoli úpravy výsledků. Obrovský nárůst počtu žen, které do soutěže  vstupují,  pokud  je  zavedeno afirmativní opatření, může tedy zásadně zvýšit kvalitu. Ženy, které by do soutěže jinak nevstoupily, se jí nyní účastní. Jak uvádějí autoři studie, „prakticky nedošlo k situaci, kdy by byl lépe kvalifikovaný muž přeskočen kvůli intervenci“.  Například ve  skupině  5,  kde  se měla soutěž opakovat tak dlouho, dokud mezi vítězi  nebude  alespoň  jedna  žena, k tomuto nikdy nedošlo. Jak uvedl Sutter: „Zjistili jsme, že vítězky byly tak kvalifikované, že i bez afirmativních opatření by jejich výkon byl lepší nebo minimálně stejný jako v případě mužů.“ Jinými slovy, podpora žen, aby se soutěže účastnily,  nese  ovoce,  protože  když  už  se soutěže účastní, jsou v průměru stejně dobré jako  muži.  V dalším  kroku  se  pak  Sutter  a Balafoutas zaměřili na dopad takového afirmativního opatření na schopnost týmu fungovat.  Pracovali s  předpokladem,  že  by bylo v týmu jednoduché diskriminovat někoho, kdo zvítězil kvůli nějaké intervenci- afirmativnímu  opatření.  V experimentu   ale žádný podobný efekt nenašli. Týmy, kde ženy dostaly výhodu, pracovaly stejně dobře jako týmy, kde žádné opatření zavedeno nebylo. Jak řekl Sutter, „to…bylo překvapující“.

Není tedy skutečně čas se začít spíše ptát, proč se ženy nechtějí soutěží účastnit do té míry jako muži? Někteří jistě budou odpovídat esencialisticky, že jde o vrozený rozdíl mezi muži a ženami. Spíše než nějaké vrozené predispozice bude ale spíše hrát roli to, že člověk nemá chuť se soutěže účastnit, pokud má dojem, že je tam jen do počtu, že stejně nemá šanci  vyhrát   –   což  v případě   žen rozhodně není neopodstatněný předpoklad. Pokud by se vytvořily transparentní podmínky, které by jednoznačně deklarovaly snahu nalézt co nejschopnější ženy (a muže), potom je šance,  že  by  se  soutěže  účastnilo mnohem více  žen  –  včetně  těch  rozhodně talentovaných.

Autorka: Marcela Linková