„Mám štěstí – pořád se umím nadchnout pro to, co celý život dělám. A to je velká radost“
Profesorka Iva Stuchlíková se dlouhodobě věnuje tématům spojených s emocemi, motivací, stresem, resiliencí a dalšími aspekty lidského chování a prožívání, a to jak v rovině psychologie obecné, tak pedagogické. Dlouhodobě se zabývá výzkumem badatelsky orientované výuky a profesním rozvojem vyučujících, zaměřuje se také na problematiku všeobecné psychologické gramotnosti. Za svou práci na formulování strategie vzdělávací politiky ČR byla oceněna medailí MŠMT. Na Jihočeské univerzitě se podílela na vybudování Katedry psychologie, dnes zda působí zde jako proděkanka pro vědu, tvůrčí činnost a koncepci doktorských studií a pověřená ředitelka Školy doktorských studií. Letos je laureátkou Ceny Milady Paulové.
Letos jste získala Cenu Milady Paulové za celoživotní přínos v oblasti psychologie. Nejednalo se však o vaši první nominaci, v roce 2018 jste byla nominována za vědy o vzdělávání. Pohybujete se v obou oblastech, specializujete se na pedagogickou psychologii. Co pro vás obě nominace a letošní cena znamenají?
Mám z ocenění velikou radost. Nevnímám to jako ocenění mě samotné, ale jako vyjádření toho, že se nám na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích podařilo vybudovat psychologická studia, což je naplňující samo o sobě. V tomto smyslu je ocenění i nějakou tečkou a mám pocit, že se dá celý balíček práce na budování studijních programů svázat mašličkou a říci: hotovo. Dlouhá léta mám také mnoho administrativních povinností – na katedře, na fakultě a v odborné komunitě, což mě už trochu zmáhalo. Získání tohoto ocenění prožívám i jako povzbuzení a posílení chuť se ještě pustit do některých nových témat. V mém věku je to možná trochu troufalé, ale věřím, že se mi podaří získat kolegy, kteří nové výzkumné směry mohou táhnout dál.
Jaké nové směry máte na mysli?
Co se týká výzkumu, máme trochu rozpracované téma well-beingu dětí, konkrétně mě tam zajímá well-being ve škole a propojenost se vztahovou sítí v té škole. Zjednodušeně řečeno sledujete, jak se dětem ve škole daří, jak se tam cítí, jestli jsou tam spokojené, jak pracují, jaké mají vztahy. Fakt, že čím lepší je vztahové klima, tím větší je ve škole pohoda a dítě se tam cítí líp a taky se lépe učí, asi nikoho nepřekvapí, a máme k tomu dostatek dat z výzkumu. Zajímavé ale je, že zhruba pětina dětí v našem pilotním výzkumu uváděla, že ve škole necítí žádnou podporu. Že se o ně nezajímají ani učitelé, ani spolužáci, že do své školy nějak chodí a cítí se tam osamocení – i se vším tím, co prožívají nebo čím si procházejí. U takto ohrožených dětí pak nedává smysl ptát se na všechny vztahy ve škole; tam je podle mě důležité se ptát, jestli tam mají alespoň jednoho učitele, který se o ně autenticky zajímá, pomůže jim, když mají problém, důvěřuje jim a podporuje je.
S tím pak souvisí rozšíření zkoumání well-beingu dětí – jednak mimo školu, tedy jak se dětem daří nejen ve škole, ale i doma, v sousedství, ve volném čase, a jednak i ve školách samotných. Ve smyslu toho, jak školy well-being chápou, a co dělají pro to, aby se tam děti i učitelé cítili dobře. Propojenost dat ze všech těchto oblastí by nám dala trochu hlubší vhled do toho, co se v dané škole odehrává, jaké jsou tam individuální vztahy a jak to ovlivňuje celkový well-being dětí. Je nutné výzkumem posílit porozumění, že well-being, dobré žití, není ve školách jen nějaká nadstavba, ale nezbytný základ pro to, aby se lidé mohli učit a posouvat dál. Takový výzkum by se mi líbil, uvidíme, jestli to vyjde.