Nemůžu zablokovat lepšího vědce tím, že se bude starat o moje děti
Rozhovor s Janem Mernou
Na podzim letošního roku vyjde v rámci projektu TRIGGER kniha rozhovorů s chemiky, kteří působí na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Navazuje na předchozí knihu rozhovorů s vědkyněmi z téže školy, která představila vědkyně a výzkumnice různých generací i oborového zaměření, jejichž přístup k vědecké a pedagogické činnosti by mohl sloužit jako vzor pro začínající vědkyně.
Připravovaná kniha zachycuje způsoby, jimiž se vědci a výzkumníci vztahují k otázkám genderové rovnosti či dělbě práce na pracovišti i doma. Muži ve vedoucích pozicích na VŠCHT Praha silně převažují, proto naším cílem není nabízet vzory. Spíše chceme ukázat pestrost možných přístupů k vědecké práci i to, že některé zdánlivě genderově neutrální praktiky, jako je samozřejmé očekávání vysokého pracovního vytížení, v praxi neutrální nejsou.
Dobře to ukazuje i první z rozhovorů s Janem Mernou, který vám představujeme v následující ukázce.
Můžete prosím představit téma, jímž se výzkumně zabýváte?
Moje zaměření lze shrnout dvěma slovy – katalytická polymerace. V naší laboratoři se snažíme vyvíjet komplexní sloučeniny, které fungují jako katalyzátory, jež jsou nezbytně nutné pro přípravu některých typů polymerů. Jedná se o ty, se kterými se nejčastěji setkáváme – například polyetylen nebo polypropylen, tedy zejména obalové materiály, trubky a nenáročné konstrukční aplikace. Těchto nejobyčejnějších polymerů se vyrábí nejvíc.
Podobá se tedy vaše práce průmyslovému výzkumu?
Nejde nám o to připravit aktivnější katalyzátory nebo soutěžit s výzkumem firem. Zaměřujeme se na přípravu modelových polymerů, které jsou velice drahé a na rozdíl od průmyslově vyráběných katalyzátorů se dají připravovat jenom v malém množství. Používají je naši kolegové například k měření fyzikálně-chemických vlastností.
Je paradoxní, že srovnatelné průmyslově vyráběné polymery stojí typicky euro padesát za kilo, ale ty naše jsou tisíckrát až desettisíckrát dražší, takže samy o sobě se praktické aplikace dočkat nemohou.
K čemu tedy slouží?
Obrátila se na nás firma s žádostí o partnerství v rámci projektu od Technologické agentury ČR, jehož cílem je inovace výroby. Firmě se hodí modelové polymery, přestože jsou relativně drahé, pro tento projekt jich totiž stačí vyrobit jenom gramy. Polymery vznikající v průmyslových reaktorech mají variabilní vlastnosti. Naše polymery jsou naopak velice přesně definované, což umožňuje pochopit vztah mezi strukturou polymeru a jeho vlastnostmi. Připravujeme polymery šité na míru.
Co dalšího vás výzkumně zajímá?
Poslední dobou se věnujeme novému směru v katalýze, kdy se snažíme využívat netradiční zdroje pro syntézu nových polymerních materiálů. Příkladem může být oxid uhličitý, což je velice nereaktivní látka, kterou máme všude kolem sebe v malé koncentraci ve vzduchu. U podobných látek je katalyzátor velice důležitý, protože takto „líné“ molekuly musíme nějak aktivovat, aby se zúčastnily chemické reakce.
Jak jste se k těmto tématům dostal?
Díky doktorátu, který jsem začal studovat ze tří důvodů. Byl jsem na praxi v průmyslovém podniku v Kralupech, kde se právě testovaly zajímavé metalocenové katalyzátory pro polymeraci styrenu. Můj zájem o tento druh chemie pak probudil můj současný kolega, profesor Roda, který o katalytických polymeracích hezky vykládal v rámci svých přednášek.
Konečně se mi líbilo, že pro práci s katalyzátory je třeba mít pokročilou experimentální techniku. Katalyzátory jsou totiž vysoce citlivé na nečistoty, na kyslík, na vlhkost, takže se všechno musí dělat v uzavřených nádobách, ne v kádinkách, není to běžná technika, kterou se můžete naučit v posluchačské laboratoři. Katalyzátorů se pro reakci používá velice malé množství, a jedna kapička vody tak může zničit katalyzátor pro deset reakcí. Syntéza musí být precizní.
A jak jste se dostal k chemii?
I když jsem neměl na základní škole moc dobrou učitelku chemie, už tam mě zaujala. Nikoho dalšího ten předmět nebavil, a právě proto jsem se na něj zaměřil a začal jsem si půjčovat knížky v knihovně. Jsem z malého města, takže ty knížky byly často zastaralé, ale hezky popisovaly, jak sloučeniny vypadají, jak se izolují, představovaly obskurní metody z devatenáctého století. Dokázaly člověka pro chemii zaujmout. Na střední škole jsem měl fantastického učitele, i když co se učiva týče, už jsem toho měl většinu nastudovanou. Navedl mě ale na VŠCHT, protože tu školu považoval za dobrou, a myslím, že mě nasměroval dobře.
Kromě VŠCHT jste působil i v Brně. Jak jste se tam dostal?
Do Brna jsem odešel dělat doktorát, protože na VŠCHT nebyla možnost studovat katalytické polymerace. Naopak v Brně se tím kromě VUT, kam jsem nastoupil, zabýval i výzkumný ústav Polymer Institute Brno, kde má výzkum katalyzátorů šedesátiletou tradici. Problém byl ale v tom, že na univerzitě jsem nastoupil do úplně nové – a tedy i prázdné – laboratoře, kterou jsme si nejprve museli vybudovat. Takže většinu výsledků jsem získal na ročním pobytu v laboratoři ve Francii, kde byly daleko lepší podmínky a vybavení, a v Brně jsem už výsledky jenom sepsal.
Proč jste si vybral právě Francii?
Vybral jsem si podle článku v časopise. Oslovil jsem sice víc laboratoří, ale ne vždy tam bylo možné jet na stáž. V Bordeaux mi obratem odpověděli, že mohu přijet, pokud seženu peníze, což nebyl díky Erasmu problém. Nakonec jsem na stáži v laboratoři zůstal i s prodloužením jedenáct měsíců.
Po návratu jsem dodělal doktorát a v roce 2006 jsem se vrátil na VŠCHT. Potom jsem s onou francouzskou laboratoří navázal spolupráci. Vyslal jsem tam svého studenta a ten nedávno dokončil doktorát student pod dvojím vedením – já mu práci vedl tady a francouzský kolega ve Francii. Znamenalo to opravdovou spolupráci a během těch čtyř let se z nás stali přátelé.
Sám jsem do Francie ještě jednou vyjel. Bylo to sice jen na měsíc, ale celý jsem ho bez jiných povinností mohl strávit v laboratoři prováděním experimentů. To se mi v Praze nyní již nedaří.
Proč ne?
Protože vedu studenty. Navíc naše laboratoř je jen jedna místnost a teď máme to štěstí, že je plná studentů, takže v ní nemám vlastní místo. Laboratorní práci není možné dělat dvě hodiny a pak od ní odejít, protože se mnou najednou někdo potřebuje něco řešit. Je pro mě těžké najít jeden den, který bych bez vyrušení mohl strávit laboratorní prací.
Podmínky pro vědeckou práci tu jsou ale dobré, hlavně z hlediska vybavení. Máme centrální laboratoře, které kupují drahé přístroje pro všechny, a specializované přístroje si kupují ústavy samostatně. Pro charakterizaci molární hmotnosti, která nám říká, jak dlouhá je molekula polymeru, používáme metodu SEC. V rámci operačního programu Věda a výzkum pro inovace jsme se ale dovybavili unikátním vysokoteplotním SEC chromatografem, který nikdo na východ od Rýna a na sever od Alp nemá.
A jak vnímáte podmínky pro vědu v českém prostředí obecně, mimo VŠCHT?
Obecně si myslím, že jsou dobré, výzkumné vybavení je zde již na srovnatelné úrovni s vyspělými zeměmi a člověk tak nemusí odcházet mimo ČR, aby mohl provádět kvalitní výzkum. Úspěšnost grantů byla sice v minulosti vyšší, ale dnes je srovnatelná s grantovými agenturami po Evropě.
Rozdíl je v institucionální podpoře, která u nás nefunguje dobře, není systémově ošetřená. Vede to k tomu, že všichni žádají o granty, a to i na mzdy, které by měly být placeny z institucionálního rozpočtu. Grantové prostředky by měly být navíc, nad rámec institucionálních peněz, a měly by především pokrýt kvalitní výzkum. Vidím ale pozitivní posun v hodnotící činnosti GAČR, zavedení panelů výrazně zvýšilo objektivitu hodnocení.
„Vždycky jsem si říkal, že když budu chtít mít děti, nebude to na úkor české vědy. Nemůžu zablokovat lepšího vědce tím, že se bude starat o moje děti.“
Výhodou VŠCHT je, že se hodně orientuje i na spolupráci s průmyslovými podniky, a může tak využívat granty Technologické agentury ČR a čerpat prostředky ze smluvního výzkumu pro firmy. Spolupráce s firmami musí být dlouhodobá, aby měla smysl. U českých firem je to občas problém, často chtějí věci rychle a za málo peněz nebo zadarmo. Lepší zkušenost máme se zahraničními firmami, můj doktorand teď pracuje na projektu pro polskou firmu Synthos, která vlastní i provozy v Kralupech. Jsou ochotni investovat peníze, protože si tak hledají zaměstnance do budoucna.
S fungováním vědy je spojen důraz na hodnocení. Jak na VŠCHT vypadá?
Hodnocení tu funguje různě, například Fakulta chemického inženýrství má vypracovaný systém hodnocení až po jednotlivce. Na naší fakultě se přidělují peníze na jednotlivé ústavy podle jejich výsledků, dále je rozdělují vedoucí. Po zkušenosti z Brna jsem rád, že tu existuje vnitřní podpora, takže i pokud zrovna nemáte grant, je možné pracovat díky provozním prostředkům. Jde o malé částky, ale pro výzkum třeba v rámci diplomových prací jsou důležité. Nechováme se k sobě navzájem jako v byznysu, vnitřně podle „kafemlejnku“ nepostupujeme.
Dokážete odhadnout, kolik hodin týdně věnujete práci?
V poslední době jsem ve škole méně, kolem čtyřiceti hodin týdně. Je to tím, že před pěti lety jsme začali rozšiřovat rodinu, takže teď máme tři děti. Nejstarší dceři je čtyři a půl, nejmladší tři měsíce.
V současnosti většinu práce nedělám v laboratoři, ale u počítače, jsem i tajemníkem ústavu. Ve škole je na práci víc klidu, vyzkoušel jsem si pracovat doma s dětmi a je to těžké, ale možné, pokud se nepotřebujete maximálně soustředit. Asi dvacet procent času trávím čistě pedagogickou prací a zbytek výzkumem, do kterého počítám i vedení studentů. Administrativní práce mi zabírá minimum času.
Zmiňujete změnu v souvislosti s rodinným životem. Vyvíjely se vaše představy o pracovní dráze?
Na pozici odborného asistenta jsem nastoupil už s doktorátem, zapojil jsem se do průmyslového projektu a všechno bylo jasné. Na svém vedoucím velice oceňuji, že mi dal příležitost výzkumně se profilovat. Katalytické polymerace se tady předtím nedělaly a já si mohl vybudovat laboratoř s vlastní problematikou. V té době jsem měl představu, že jako ostatní budu mít studenty, kteří budou pracovat na svých absolventských pracích, a možná získám i doktoranda. Když se to podařilo, znamenalo to pro mě ohromný posun.
V chemické laboratoři nikdo nesmí experimentálně pracovat sám, což znamená, že byste tam se studenty vždy měl být, je to časově náročné. Pokud je v laboratoři další člověk, který tam tráví většinu dne, je daleko snazší se vystřídat. V té době jsme neměli ani laborantku, která by nám v tom dohledu pomohla. V současné době je tu už řada doktorandů, což má i tu výhodu, že studentům předávají zkušenosti také oni, takže nemusím každého všechno učit sám. Navíc jsem za deset let neměl smůlu na studenta, všichni byli šikovní.
Hrály ve vaší pracovní dráze roli granty?
Když jsem nastoupil, získal jsem postdoktorský grant od GAČR na tři roky, potom jsem byl spoluřešitelem grantu s kolegou z Akademie věd a od minulého roku máme mezinárodní grant. Líbilo se mi, jak vznikl. Před třemi lety jsem se na konferenci potkal s kolegyní z Drážďan, která v té době již byla senior researcher. Zaujala ji moje přednáška, což mě potěšilo, protože neděláme vysloveně prakticky zaměřené věci. Navrhla spolupráci, takže jsme si podali grantovou přihlášku, která vyšla.
Zkušenosti se zahraničím máte kladné. Plánujete, že ještě někam pracovně vyrazíte?
Teď je to složité, proto říkám studentům, aby vyrazili, dokud ještě nemají rodinu, je to jednodušší a je nutné, aby viděli práci i někde jinde. Když jsem byl ve Francii, byli tam i postdoci, kteří přijeli s rodinou a vychovali tam malé děti. Uvažovali jsme se ženou, která se na Akademii věd zabývá fyzikou polymerů, jak to udělat.
Výjezd by pro nás znamenal svěřit děti někomu na hlídání, nechtěl bych totiž jet kvůli svojí kariéře někam do dobré laboratoře, zatímco by se tam moje žena starala o naše děti. Navíc najít dvě pracovní pozice na stejném místě není snadné. Oba se ženou však zkušenosti ze zahraničí máme, takže to také nepovažuji za kriticky nutné. Teď o tom ale neuvažuju i z toho důvodu, že to není technicky možné. Nemůžu opustit laboratoř plnou studentů. Musel bych přestat přijímat nové studenty, což mi připadá nereálné.
Jinou možností by bylo úplně odsud odejít a nastoupit na zahraniční univerzitu na plnohodnotnou pozici, na postdoka už si připadám docela starý. Mám tady ale závazky, získal jsem tu možnost přednášet a byl by to ode mě nůž do zad, kdyby se musel hledat někdo jiný. Ale mobilitu považuji za velice důležitou, zamezuje se tak inbreedingu v rámci školy a je to možnost zkusit si něco úplně nového, přivézt si nové téma.
Zkombinovat vědeckou mobilitu s rodinným životem může být obtížné. Jak se vám daří vyvažovat vědu a rodinné povinnosti při třech dětech?
Mám velice schopnou manželku, ale jsme specifický případ, protože jsem oba zapojení do výzkumné činnosti a potřebujeme tomu věnovat hodně času. Není možné z toho na dlouhou dobu vypadnout. Myslím si, že moje žena je lepší vědec a má lepší výstupy z výzkumné činnosti. Vždycky jsem si říkal, že když budu chtít mít děti, nebude to na úkor české vědy. Nemůžu zablokovat lepšího vědce tím, že se bude starat o moje děti. Proto jsme se snažili rozložit si péči mezi sebe.
U dvou předchozích dětí se mi dařilo to, že když jim byl jeden rok a už se nemusely kojit, snažil jsem se o ně alespoň dva dny v týdnu starat. Máme hodně dovolené, takže jsem si nějakou našetřil z předchozího roku, když ještě šla převádět, a investoval jsem ji do hlídání dětí. Nemusel jsem si díky tomu snižovat úvazek a byl jsem s dětmi, což je stejně na dovolené to nejdůležitější. Mojí ženě to umožnilo vrátit se alespoň na částečný úvazek do zaměstnání a nevypadnout z projektů, do kterých je zapojená.
Uvítal byste, kdybyste si na péči o děti nemusel brát dovolenou?
Bylo by rozumné, kdyby to bylo ošetřené, momentálně je to na dohodě s nadřízeným. Zvažoval jsem i rodičovskou dovolenou, ale nakonec si ji vzala manželka. Krátit úvazek jsem si nechtěl, protože by to znamenalo výrazný pokles našich příjmů. Sice se tu na hodiny strávené na pracovišti částečně hledí, podstatné jsou ale výsledky, a my jsme s kolegy v té době sepsali řadu publikací, některé jsem psal i z domova, byť to bylo náročnější. Člověk stejně nemůže pracovat s největším nasazením osm hodin denně. Navíc ani tady není absolutní klid, protože studenti potřebují často konzultovat.
Říkáte, že vaše žena je lepší vědec než vy. Jak byste definoval špičkovou vědu? Co je potřeba, aby se z člověka stal excelentní vědec či vědkyně?
Špičková věda je na samé hranici poznání, průlomový výzkum. Vědec je pro mě někdo, kdo má prestiž a je mezinárodně uznávaný, což určitě nejsou všichni, kdo pracují na vysoké škole. Musí být zvídavý, je důležité, aby zůstal dítětem po celý svůj život, aby ho zajímalo něco, co teď neví. Druhou důležitou vlastností je houževnatost, schopnost nenechat se odradit neúspěchem, protože ve vědě často něco nevyjde.
Souhlasím s jedním laureátem Nobelovy ceny, že vědec musí mít talent a nasazení, široký přehled v základních disciplínách tak, aby věděl, jak příroda funguje. Musí dosáhnout špičkové specializace v konkrétní oblasti a být v tom, co dělá, profesionálem. A pokud přijde na něco průlomového, musí být připraven si za svou myšlenkou stát i přes odpor kolegů.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Nejčerstvěji to, že můj první doktorand úspěšně dokončil studium, a to zároveň tady a ve Francii. Beru to jako svou dobrou vizitku. Získali jsme také mezinárodní grant v době, kdy není snadné granty získat. Jako úspěch ale vnímám i to, že se mi tu podařilo vybudovat novou laboratoř s novou problematikou. Bez pomoci školy by se nám to nikdy nepovedlo, řadu aparatur ale není možné koupit a je třeba je zkonstruovat.
V současnosti máte v laboratoři sice většinu studentů, ale máte i studentky. Máte pocit, že je třeba k nim přistupovat odlišně?
Obecně si myslím, že bych k nim jinak přistupovat neměl. Ke studentkám jsem ale asi méně drsný. Klukům řeknu některé věci, které se mi nelíbí, přímočařeji, studentky nechci odradit. Musel jsem se to časem naučit, protože role školitele by měla být i v tom, že studenty optimisticky povzbuzuje, že to půjde, i když to teď nejde.
Myslíte si, že ženy dělají vědu jinak?
Občas si o tom něco přečtu, ale v praxi rozdíly třeba ve schopnosti dělat víc věcí najednou nevidím. Podle výsledků, ke kterým dojdou, vůbec nemůžu tvrdit, že by parametr pohlaví hrál nějakou roli. Než nastoupila nová laborantka, říkal jsem si: Bude to žena, tak třeba v laboratoři klesne míra entropie. Řekne, že je tu hrozný nepořádek, a pánská osádka se vybičuje. Výrazná změna ale nenastala, což je dáno i tím, že vlastně nechci, aby tuto roli bachaře plnila, má vlastní syntetické úkoly a pořádek v laborce je věcí všech.
Vnímáte jako problém to, že přes narůstající podíl žen mezi absolventy, a to i na technicky zaměřených vysokých školách, jejich podíl mezi vědeckými pracovníky stagnuje? Čím si to vysvětlujete?
Objektivně problematickým momentem v kariérách žen je snaha skloubit práci s rodinou. I když mají třeba maximální podporu partnera, první rok to lze těžko udělat tak, aby žena nebyla s dětmi zablokovaná doma. Je to pro ně překážka. Pokud je to navíc během doktorského studia, je velice těžké se k němu vrátit.
Myslím si, že proto řada děvčat nedodělá doktorát, rodina je stojí tolik úsilí, že už nemají sílu se vrátit. Pokud už má žena doktorát a nikdo jí nehází klacky pod nohy, nevidím důvod, proč by se po roce nebo dvou nedokázala vrátit. Když budu začínat novou problematiku, bude mi také trvat alespoň rok, než začnu žádat o grant. V naší práci může pomoct i institut práce z domova, psaním publikací trávíme hodně času, často víc než experimentální prací.
Na druhou stranu, pokud máte víc než jedno dítě, je ten výpadek výrazně větší a může být těžké se do vědy vracet. Když se bavíte jen s malými dětmi, je to na jiné úrovni než s dospělými na vysoké škole, je to na zbláznění. Systémově tu chybí jesle, v Praze je těžké dostat dítě do školky dřív, než jsou mu tři roky. Máme tu Zkumavku, manželka využila školku při Akademii věd, ale většina firemních koutků je až od dvou let, člověk tu nemá volbu. Pro práci se vyplatí podstoupit i to, že za školku platíte, ale pokud na to padne celý plat, vyjít z jednoho akademického platu při cenách bydlení v Praze je hodně složité a je to problém.
Vyřešily by to jesle?
K jeslím tu máme negativní postoj, který pramení z pocitu, že za minulého režimu bylo všechno špatně. Ve spoustě zemí na Západě ale mají mateřskou a rodičovskou dohromady půl až jeden rok a jesle tam fungují. Nemyslím si, že jsem postižený tím, že jsem vyrůstal v jeslích a ve školce a nebyl jsem doma s rodiči do čtyř let.
Péče by neměla být jen na bedrech zaměstnavatelů, měl by ji řešit i stát, demografické analýzy přece máme na dlouho dopředu.
Jak se díváte na to, že ženy chybí na vedoucích pozicích v české vědě obecně i přímo na VŠCHT?
Vyplývá to z toho, že ženy ubývají hned po doktorátu a pak jich je logicky méně na výběr pro vedoucí pozice. Nemyslím si, že by ženy měly z povahy méně zájmu o vedoucí pozice, i když to znamená určitou oběť, protože práce navíc se dělá na úkor vědy. I když má žena větší děti, často víc obstarává domácnost, což také stojí určité úsilí. Je na ni kladen větší nárok na udržování rodiny.
Fungují tu stereotypy, není běžné, že je manželka v práci do devíti večer a manžel mezitím vyzvedne děti a nakoupí. Bez opory v osobním životě mohou investovat do práce méně času, což vede k menšímu objemu výsledků. Obdivuju ženy, které se postarají o děti a pak jdou v noci pracovat na vědě. Práce z domova má i svá negativa, stírá se tím to, kde končí práce a kde začíná osobní život.
Jak se na ženy na vedoucích pozicích pohlíží?
Na naší fakultě žádné vedoucí pracovnice nemáme, je to do určité míry zakonzervované. Tam, kde je ale mají, myslím není ve vnímání žádný rozdíl. Svými schopnostmi na ty pozice patří.
Jste rád, že jste si vybral vědu?
Momentálně jsem trochu v útlumu, někdy si říkám, jestli by tu neměl být někdo jiný. Líbí se mi německý systém, kde si na začátku jasně řeknou, co se očekává, a pak to vyhodnotí. Pokud se očekávání nenaplní, dají šanci někomu jinému. Na druhou stranu tady nejsou srovnatelné platy, takže prostředí není tak konkurenční, i když peníze asi nejsou to hlavní, co lidi do vědy vede. Výběrová řízení tu ale moc nefungují, i když personální politika by měla být klíčová. Osobně oceňuju svobodu v tom, že mi nikdo neříká, co mám dělat.
Co vás kromě vědy baví?
Při třech dětech už nezbývá moc času. Sport teď nedělám žádný, ale začal jsem se starat o zeleň, kterou máme kolem domu, to je občas docela dobrý tělocvik. Věnuju se mořské akvaristice, to mě hodně baví, je to hezké. Chovám korály, kteří mi vodu filtrují, a krevety, kraby, kteří jedí zbytky, takže udržují vodu čistou. Rybičku mám jenom jednu, je to špinič. Kromě toho jsem si pořídil i andulky, takže v souhrnu chovám ptáky, ryby i savce – svoje děti.
Máte plány do budoucna?
Mým hlavním cílem je udržet současnou úroveň laboratoře. Chtěl bych, aby všichni mí doktorandi úspěšně dokončili studium a aby z toho byly dobré publikace. Je tu kariérní řád, který mě stimuluje, abych se habilitoval a časem případně uvažoval o profesuře.
Co byste vzkázal mladým vědkyním a vědcům?
Pokud uvažujete o doktorátu, vyberte si dobře svého školitele. Jeho osobnost a předchozí historie ve vědě jsou strašně důležité, nedejte na dojmy. Pokud už ve vědě jste, nenechte se odradit, vydržte, houževnatost je ve výzkumu důležitá.
Rozhovor vedla Blanka Nyklová.
Ing. Jan Merna, Ph.D., se narodil v Kaplici v roce 1978. V roce 2001 vystudoval obor Technologie výroby a zpracování polymerů na Fakultě chemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V roce 2005 získal doktorát v oboru Makromolekulární chemie na Vysokém učení technickém v Brně. Od roku 2006 působí na Ústavu polymerů VŠCHT, kde se věnuje katalytickým polymeracím a zároveň působí jako tajemník ústavu. Se svými studenty vybudoval specializovanou laboratoř pro syntézu katalyzátorů a jejich polymerační testování.