Není čas na jednoduchá řešení

Domů Není čas na jednoduchá řešení


Složitá doba, ve které žijeme, si nevystačí s jednoduchými řešeními komplexních a globálních problémů dnešního světa. Složitá a nutně spíše pomalá řešení problémů se však příliš dobře neprodávají, a mohou v široké veřejnosti vzbuzovat pochmurné pocity či dojem, že politici i vědci selhávají, pokud nenabízejí řešení přitažlivě jednoduchá a rychlá.

Že toho zneužívají mnozí přední politici a vytvářejí dojem, že oni vědí, jak na to, rychle a levně, je nebezpečné. Vědecká obec by tím spíše neměla přistupovat na hru na hrdiny, kteří znají všechny odpovědi – měla by lidem nejen předkládat výsledky své práce, nýbrž jim i naslouchat. I tak by se dala shrnout hlavní myšlenka přednášky Maji Horst, která zazněla v pátek 23. června v Praze na konferenci Science and Technology in Democratic Society: How to Make Research and Innovation Responsible?, organizované v rámci Strategie AV21 ve spolupráci s TA ČR.


Maja Horst se věnovala potřebě obousměrné komunikace vědy, spíše než jen její popularizaci. Tedy nejen od vědců k veřejnosti, ale i opačně, což není snadno uskutečnitelné. A proto vám přinášíme tipy, které v přednášce zazněly:

  • Nesnažme se lidem jen jednoduše vysvětlovat vědecké experimenty a výsledky, aby je i oni konečně pochopili a ocenili.
  • Neposilujme pozitivistický obraz vědců a vědkyň jako neomylných géniů, kterým mohou ostatní smrtelníci jen naslouchat a ti chytřejší z nich jim i trochu porozumět.
  • Neposilujme obraz vědy jako slonovinové věže, z níž na svět sestupují neotřesitelné pravdy.
  • Berme se méně vážně. Ukazujme lidem, že i věda má za sebou své slepé uličky, že i vědu dělají jen lidé, kteří jsou omylní jako kdokoli jiný, ve středověku, stejně jako dnes.
  • Zbavme veřejnost ostychu před vědci a vědkyněmi a přiznejme kredit jejich vlastním životním zkušenostem a obavám. V opačném případě je těžké lidi povzbudit, aby se vůbec o vědu zajímali a aby se chtěli, uměli a nebáli ptát.

V České republice jde o ožehavé téma. Kladení kritických dotazů se v našem školství, a často bohužel ani na tom vysokém, příliš nedaří. Jsme již od základní školy zvyklí na frontální výuku, tedy pasivní přijímání zdánlivě daných pravd. Nejsme zvyklí se ptát, natož vést skutečný dialog. Kdokoli se pokoušel vést s bakaláři interaktivní semináře, ví, jak je těžké české studenty a studentky rozmluvit.

Možná si v tuto chvíli říkáte: hm, takže problém je už na „základkách“, my vědci a vědkyně s tím už nic neuděláme. Nejdřív nám ty diskutéry musí školy vychovat, a my pak s nimi budeme moci skutečně diskutovat. Jakkoli je však potřeba reforem školní výuky, nevzdávejme se tak snadno.

V době, kdy lidé volí Trumpa, kdy věří, že Česku by bylo lépe mimo EU, a hovoří se o ztrátě důvěry v expertní vědění, je to více než potřeba. Ukazuje se, že budeme-li se snažit jen posilovat aureolu neomylnosti vědců a vědkyň, tím spíš ztratíme na důvěryhodnosti a naše autorita utrpí, když se některá z našich tvrzení ukážou jako mylná. Přiznat nejistotu není známkou slabosti, nýbrž lidské i vědecké poctivosti.

Je třeba seznamovat veřejnost s našimi poznatky a prezentovat je nikoliv jako absolutní pravdu, ale jako v danou chvíli nejlepší dostupné vědění. Vysvětlujme, proč si myslíme to, co si myslíme. V žádném případě nereagujme arogantně, pokud se nám například někdo svěří, že holduje alternativní medicíně, jak jsme občas svědky v případě českých lékařů. Tím, že takového člověka ztrapníme, nepodpoříme jeho ani ostatní, aby byli obezřetnější ve výběru léčebných metod, ani nepomůžeme západní medicíně, aby se třeba od té alternativní něco naučila, například jinému přístupu k pacientům, a získala si důvěru i těch, kteří se od klasické medicíny nyní odvrací.

Nezohledňovat ve vědě zkušenosti a pocity veřejnosti znamená ochuzovat vědu o možnost být společensky odpovědnou, takovou, která bude co nejlépe vycházet vstříc potřebám společnosti a eliminovat negativní dopady na ni. Společensky odpovědné není ani pěstovat v lidech pocit, že někteří z nás jsou neomylní, ať už politici nebo vědci, protože to nevede k rozvoji kritického myšlení. Kritické myšlení přitom spíše odolá svodům představ o absolutních pravdách a autoritách, které je znají, umí rychle a snadno vyřešit společenské problémy, a lze je jen pohodlně následovat.

Skutečně funkční komunikace vědy tak není výzvou jen pro vědce samotné, nýbrž i pro organizátory popularizačních akcí, zejména těch největších, jako je AFO či Týden vědy a techniky Akademie věd, a také pro novináře, jak poznamenala organizátorka konference Tereza Stöckelová. Neptejme se vědců jen „jak to je“, klaďme jim i polemické otázky. Pak to bude zajímavější i pro vědce navzájem.


Maja Horst a její partner Alan Irwin nám před konferencí poskytli rozhovor, z něhož vám přinášíme to nejzajímavější. Ptaly se Kateřina Cidlinská a Blanka Nyklová za přispění Terezy Stöckelové.

Vzhledem k vašemu zaměření na vztah a komunikaci mezi vědou a společností by nás zajímalo, jak vidíte roli společenských a humanitních věd?

Maja: Je zřejmé, že jsou velmi potřeba, ale ukazuje se, že různé národní kontexty vnímají témata těchto věd a jejich roli různě.

Ve Velké Británii, odkud pochází Alan, je jejich potřebnost uznávána. V Dánsku, odkud pocházím já, je situace spíše podobná České republice – před rokem 2000 se těšily společenskému uznání, pak se situace na deset let změnila, a dnes se zdá, že se respekt vrací, protože je jasné, že třeba auta, která se sama řídí, prostě nebudou fungovat, pokud se nám nepodaří vyřešit společenské stránky jejich fungování.

Alan: Společenští vědci by se měli veřejně vztahovat ke konkrétním problémům. Někdy jsou podivně konzervativní a nechtějí být otevřeně kritičtí, předpokládají, že by měli dostat peníze, ale vůbec si nechtějí nechat zasahovat do toho, co budou dělat.

Maja: Pokud bych zastávala přístup, že jsem důležitá už jen sama o sobě, nehledě na to, jak se to, co dělám, vztahuje ke společnosti a mému okolí, což někdy u lidí ze společenských věd také pozoruji, tak bych neseděla v radě univerzity, kam jsem se dostala i díky tomu, že jsem žena. Tu příležitost bych nemohla využít, abych si zachovala jakousi „čistotu.“ Já si však myslím, že takový přístup je nesmyslný – pokud dostanete příležitost, prostě ji využijte, i když to ve vás může ze začátku vzbuzovat obavy. Vždyť já díky tomu, že jsem v té radě, mohu přispívat k efektivnějšímu řízení univerzity, k tomu, aby její výuka i výzkum byly kvalitnější.

Bohužel ten spíše konzervativní přístup vidím i v mém oddělení (Média, poznání a komunikace na Kodaňské univerzitě). Výzkumníci nechtějí být účelově využíváni zejména v technických a přírodovědných projektech, jejichž donátoři, tedy grantové agentury, ve snaze o rozvoj interdisciplinárního bádání a komunikaci vědy podmiňují získání grantu spoluúčastí výzkumníků ze společenských či humanitních věd. Jenže všichni vědci jsou na univerzitě proto, že je tam chtěli z nějakého důvodu. Nikdo se tam neocitl jen tak sám o sobě.

A že se někteří přírodovědci chovají vůči nám arogantně? Ano, samozřejmě mám takové zkušenosti, ale čeho docílím tím, že se s nimi nebudu bavit? Tím nepomůžu ani jim, ani sobě. Myslím, že je třeba spíše se pokoušet najít nějakou cestu ke komunikaci.

Začala jsem proto pracovat na projektu se syntetickými biology, kteří měli pocit, že by měli jen bádat a já že mám čekat, až si to vybádají, a pak to vzít a zajistit nějakou prezentaci. Musela jsem je přesvědčit, že pro skutečnou efektivní komunikaci projektu se s nimi potřebuju bavit od samého začátku, nemůžu jen přihlížet zvenčí. Navíc je to součást projektu, na který jsme dostali peníze. A jestli se jim to tolik příčí, tak ty peníze nemuseli přijmout.

Věnujete se rozdílu mezi popularizací a komunikací vědy. V čem spočívá?

Alan: Komunikace znamená, že se bavíte nejen o tom, co zajímá vaši instituci. Neprezentujete jen její skvělé výsledky. To by byla popularizace velmi úzkého výseku z celých problematik navázaných na jednotlivá výzkumná témata.

Například u geneticky modifikovaných organizmů tak nebudete mluvit výhradně o odhalených rizicích, která představují a postupech, jak s nimi nakládat. Komunikace v tomto případě znamená, že otvíráte diskuzi i o různých chápáních vztahu mezi GMO a zemědělstvím. Rolí komunikátorů vědy je přesvědčit vlastní instituci, že to všechno jsou otázky, které by si měla položit a které by měla být ochotna veřejně diskutovat.

Maja: Debata o GMO byla velmi užitečná v tom, že ukázala, že popularizace nefunguje. Lidé jí sice byli vystaveni, ale bez výsledku. Jejich postoje a obavy to nijak výrazně neměnilo. Štěstím v neštěstí byla nemoc šílených krav, jejíž epidemie donutila instituce více se otevřít světu a navázat s veřejností dialog.

Alan: A právě společenští vědci takový vývoj předvídali, ale nikdo je neposlouchal. Lidé rozhodující o politikách měli pocit, že společenští vědci prostě nerozumějí tomu, jak se politiky dělají.

Když přišla krize okolo nemoci šílených krav, uvědomili si, že popularizace není funkční a jen věci zhoršuje. Ale aby to nevyznělo, že to, za co pléduji, je nějaký relativismus. Věřím, že studia vědy a technologií jako obor ukazují, že fakta nejsou nikdy naprosto určitá, protože jsou vždy nějak konstruovaná, což ale není to samé jako tvrdit, že jsou zcela nahodilá. Je ale třeba zdůrazňovat, že jak naprostý objektivismus, tak jakási postmoderní hra na pravdu jsou extrémy.

Maja: Pokud se chcete začít s někým bavit, nejúčinnější je začít tam, kde se dotyčný právě nachází. Lidé ve vědě věří, že by všichni měli být, nebo dokonce že jsou jako oni. Je potřeba si ale přiznat, že to takhle nefunguje, protože lidé věcem věří z různých důvodů. Není možné změnit něčí názor na očkování, pokud nejprve nepochopím, proč se na něj dívá tak, jak se na něj dívá. Je až fascinující, jak málo se o toto věda a technika snaží. Měli bychom daleko více experimentovat.

Publikováno 3. 7. 2017 (celé vydání v PDF).