Nezlomné ženy disentu a bytová revolta

Naďa Straková

Letos si připomínáme čtyřicet let od zveřejnění Prohlášení Charty 77. Při této příležitosti spustil Sociologický ústav Akademie věd ČR (SOÚ AV ČR) projekt Ženy v disentu, který si klade za cíl zachytit činnost a role žen působících v Chartě 77 a disentu.

Jde o téma, které je vědecky nedostatečně zpracované a společnosti obecně méně známé. Přitom disidentek, které se postavily komunistickému režimu, nebylo co do počtu málo, ale povědomí o tom, jak se na Chartě podílely, je ve společnosti všeobecně nízké. Mezi signatáři Charty 77 byla asi třetina žen. Nejvíce exponovanou pozici – mluvčí Charty 77 – zastávalo před rokem 1989 dvacet tři mužů a jedenáct žen.

V rozhovorech, které vyjdou knižně v první polovině listopadu, ženy vzpomínají na to, jaké to bylo neustále čelit sledování, předvolání, výslechům, zadržení na 24 a 48 hodin, odposlouchávání, přítomnosti policie za dveřmi bytu, vazbám, vězení. Marie Rút Křížková byla k výslechu předvolána asi dvě stě šedesátkrát, a jak sama říká, vyrovnalo by se to prakticky ročnímu vězení.

„Pro budoucnost je důležité mapovat a analyzovat klíčové momenty historie, a činnost Charty 77 a disidentských skupin k nim bezpochyby patří. Považujeme historicky i sociologicky za důležité ukázat, jak se zapojily ženy a čeho dosáhly,“ říká Marcela Linková, vedoucí NKC – gender a věda a vedoucí projektu Ženy v disentu.

Kromě péče o děti a domácnost měly ženy v prostředí Charty 77 další dvě směny – výslechy StB a práci disidentskou. V rámci setkání lidí kolem Charty v tzv. otevřených bytech přijímaly návštěvy, skladovaly samizdat, účastnily se nejrůznějších debat, připravovaly texty. Kromě toho pomáhaly organizovat petice a demonstrace a podílely se na mnoha dalších činnostech. Většina disidentských rodin s dětmi čelila častým kontrolám orgánů sociální péče. Sociálka monitorovala, někdy i skrze sousedy, zda jsou děti čisté, zda mají co jíst, jaká je jejich školní docházka apod. Výhrůžky ze strany vyšetřovatelů, že děti nebudou moci studovat nebo bezpečně nepřejdou ulici, byly častým nástrojem nátlaku.

Výslechy a sledování byly téměř výhradně v režii vyslýchajících mužů, a ženy se tak ocitaly v situacích, nad kterými neměly kontrolu. Zdena Tominová vzpomíná, jak při výsleších držela kolena u sebe. Ženské tělo, intimitu a sexualitu StB využívala jako specifickou formu násilí záměrně namířenou proti ženám.

„Měla jsem strach pokaždé, když přišli dělat domovní prohlídku. Žili jsme v situaci, kdy jsme nevěděli dne ani hodiny, kdy přijdou,“ říká Ivanka Lefeuvre a dodává: „Nejvíce mnou otřásl případ mé přítelkyně Ziny Freundové, která byla jednou v noci přepadena ve svém bytě několika příslušníky Státní bezpečnosti, mučena a vystavena sexuální agresi.“

Péči o domácnost a o děti dokázaly ženy neotřele využívat. Eda Kriseová s oblibou chodila na výslechy s taškami plnými nákupu. Eva Joachimová převážela dokumenty francouzské tiskové agentuře AFP v zavinovačce, která měla dvojité dno. Tyto nečekané formy odporu a subverze spojené s rolí pečujících matek ženy do určité míry také chránily.

Velká část činností kolem Charty se odehrávala v bytech, a to byl právě jeden z hlavních důvodů, který ženám umožnil aktivní zapojení. Smazalo se totiž rozdělení na sféru soukromou, kterou máme v našem kulturním kontextu tendenci si spojovat zejména se ženami, a veřejnou, kterou si spíše pojíme s muži a ekonomickou a politickou činností. V bytech se konala setkání mluvčích, bytové semináře a diskuse, v bytech se přepisovaly a k distribuci připravovaly Informace o Chartě, petice a další texty, do bytů chodily návštěvy a zahraniční novináři, ukrývaly se v nich samizdaty a pašované materiály ze zahraničí. Jak říká Věra Roubalová:

„To jsem tedy obdivovala všechny, jak obrovský množství lidí k nim chodilo a jak to ty ženy nesly, protože takovou otevřenou domácnost, to tedy klobouk dolů!“

Všechny tyto činnosti se tak doslova nebo přeneseně odehrávaly ženám v kuchyni a ony se jich mohly, i když měly malé děti, přímo účastnit.

Dějiny jsou často vnímány jako politický boj, ve kterém hlavní roli hrají muži. Z pohledu historie ženy často nevystupují jako hlavní aktéři. Jedním z důvodů je, že se jejich aktivity odehrávají v soukromé sféře a „velká historie“ každodenní provoz, za kterým stojí převážně ženy, nezřídka opomíjí. Dalším je to, že ačkoliv se ženy veřejného dění účastní a v dějinách hrají nespornou roli, často pak z historie mizí.

Publikace Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent má částečně splatit dluh generacím odvážných a statečných žen, které potřebovaly žít v souladu se svým svědomím a postavit se normalizační moci. Tyto ženy chtěly spoluvytvářet lepší podmínky pro život svůj i svých dětí a samy nebo spolu se svými partnery a manžely zabezpečovaly život disentu a nedaly se zlomit.

Křest knihy Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent se uskuteční 17. listopadu 2017 v Galerii Lucerna od 16 hodin. Srdečně Vás zveme!