O mezinárodní akademické mobilitě: Trocha dat a evidence z výzkumů
Akademická mobilita patří k často zmiňovaným termínům současné vědy. Akademická mobilita se v posledních letech stala klíčovým rysem uvažování o vědeckých kariérách a kvalitní vědě. Mobilita je přitom chápána zpravidla velice pozitivně, a to jak v rovině vědních politik, tak v rovině individuálních zkušeností. Na úrovni vědních politik je mobilita označována za jeden z předpokladů pro budování konkurenceschopné vědy, potažmo i ekonomiky, která stojí na tvorbě nové znalosti, technologií a inovací. O akademické mobilitě se často uvažuje jako o tzv. páté svobodě EU (spolu s pohybem lidí, kapitálu, zboží a služeb). V rovině individuální je pak akademická mobilita spojována s růstem kvalifikace, zvyšování kompetencí, rozšiřováním obzorů a budováním osobních sítí. V mnoha oborech se pak stává nutným předpokladem pro úspěšné nastartování akademické dráhy a kariérní růst. Ze svobody pohybu se však pomalu stává povinnost být mobilní, jak ostatně naznačují i proměny grantového schéma GA ČR týkající se podmínek pro udělování juniorských grantů. Zahraniční pobyt trvající alespoň šest měsíců byl totiž stanoven jako jedna ze základních podmínek, které uchazeče opravňují o takový grant vůbec žádat. Je třeba si však uvědomit, že ne každý může těmto nárokům na mobilitu dostát.
Akademická mobilita v číslech
Pojďme se nejprve podívat na pár zajímavých dat, která přinesla velká celoevropská studie mobilitních vzorců a kariérních drah evropských vědců a vědkyň s názvem MORE z roku 2010. Podle výše zmiňované studie, jež zahrnovala 27 evropských zemí, mělo zkušenost s dlouhodobou mobilitou (kterou tato studie definovala jako mobilitu trvající alespoň 3 měsíce) v průběhu své kariéry 56 % výzkumníků/ic v sektoru vysokého školství a kolem 65 % výzkumníků/ic působících ve veřejných výzkumných institucích. Pokud se zaměříme na mezinárodní srovnání (viz graf dále), nejvyšší úroveň akademické mobility vykazují země jižní Evropy, jako jsou Řecko, Portugalsko, Španělsko a Itálie spolu s Irskem – tedy země, které byly výrazně zasaženy ekonomickou krizí a redukcí financování veřejného sektoru. V těchto zemích mělo zkušenosti s dlouhodobou akademickou mobilitou mezi 60-73 % dotázaných výzkumníků a výzkumnic. Zdá se tedy, že je patrná určitá souvislost mezi mírou zahraniční mobility a nejistoty pracovních míst ve vědě na jedné straně a možnostmi kariérního růstu na straně druhé. Na průměrných hodnotách akademické mobility – mezi 45 a 56 % – se pohybují země jako Švédsko, Velká Británie či Německo, tedy důležití hráči evropského výzkumu. Česká republika patří ke skupině zemí s nižší mírou akademické mobility. Podle studie MORE s ní mělo zkušenost kolem 44 % respondentů/ek ve vysokoškolském sektoru. Podobných hodnot jako ČR pak dosahuje také Slovensko nebo Dánsko. Vůbec nejnižší úroveň akademické mobility vykazuje Finsko, kde mělo zkušenost se zahraniční mobilitou pouze 33 % dotázaných. Postdoktorandi a doktorandi v severských zemích akademickou mobilitu do zahraničí nevyhledávají patrně i z důvodů vyšších standardů své profese ve svých mateřských zemích. Stáže v zahraničí pro ně nejsou natolik atraktivní, ať už z hlediska finančního ocenění, nebo pracovních podmínek a standardů, jak uvádí i další studie provedená pro Evropskou komisi v roce 2012 (Deloitte, 2012). Zdá se přitom, že v případě České republiky souvisí celková nižší míra mobility s určitým generačním zlomem. Pokud se totiž zaměříme pouze na mobilitu v posledních třech letech, dosahuje její míra v ČR průměrných hodnot EU (v EU bylo v posledních 3 letech mobilních 29 % dotázaných, v ČR to bylo 28 %).
Studie MORE dále ukázala, že zdaleka největší míry mobility dosahují vědci a vědkyně působící v oblasti přírodních a technických věd, a to jak v případě vysokoškolského sektoru, tak v případě sektoru veřejných výzkumných institucí. V ČR mělo zkušenost s mobilitou 56 % výzkumníků/ic v oboru přírodních a technických věd, 47 % výzkumníků/ic v oboru sociálních a humanitních věd, ale jen kolem 25 % výzkumníků/ic v lékařských a zemědělských vědách. Údaje týkající se zkušenosti s mobilitou v posledních třech letech přitom naznačují, že se model vysoké mobility pomalu rozšiřuje také do sociálních a humanitních věd.
Pokud jde o etapu vědecké kariéry, v níž vědci a vědkyně nejčastěji vyjíždějí do zahraničí, jedná se zejména o postdoktorandy/ky. Podle jiné evropské studie z roku 2008 (EC 2008, s. 30) jsou přitom nejvyšší míry mobility patrné mezi 25 a 40 rokem věku a po 41. roce strmě klesají.
Graf: zkušenosti se zahraniční mobilitou v sektoru vysokého školství
Převzato ze studie MORE, EU 2010a, s. 77.
Velice podstatným zjištěním, nejen této studie, ale i dalších výzkumů, které se problematikou akademické mobility zabývaly, je také skutečnost, že: „gender je stále hlavním vysvětlujícím faktorem akademické mobility v EU-27.“ (EU 2010a, s.118). Data z této studie totiž jasně ukazují, že ženy mají méně zkušeností s dlouhodobou zahraniční mobilitou než muži. V rámci EU-27 absolvovalo zahraniční stáž v délce alespoň 3 měsíců 59 % dotázaných mužů, ale pouze 56 % žen. V případě České republiky je přitom rozdíl v mobilitě mužů a žen mnohem výraznější. V případě vysokoškolského sektoru má v ČR zkušenost s mobilitou kolem 45 % mužů, ale pouze 33 % žen, a v případě veřejného výzkumného sektoru je tato genderová mezera ještě výraznější. Zatímco v rámci EU-27 činí v sektoru veřejných výzkumných institucí 7 procentních bodů (68 % mužů a 61% žen), v České republice tento rozdíl dosahuje hodnoty 17 procentních bodů (70 % mužů, 53 % žen), což je zároveň jedna z nejvyšších hodnot genderové mezery v rámci EU (EC 2010b, s. 59).
Co se týče dopadů mobility, většina dotazovaných, kteří měli zkušenost se zahraničním pobytem, uvedla, že absolvování stáže mělo pozitivní vliv na jejich další pracovní kariéru. Pokud jde o bariéry mobility a jejich důvody, ukázalo se, že mobilita bývá většinou motivována faktory, jako jsou kariérní růst, vlastní výzkumná agenda a zvyšování kvalifikace, ale také faktory spadající do oblasti kvality života. Podstatné je však to, že soukromý život a partnerství, stejně jako pečující závazky (nejen) vůči dětem patří jednoznačně k hlavním bariérám akademické mobility. Právě tyto důvody totiž uvedly jako příčinu své nemobility ¾ respondentů/ek bez zkušenosti s dlouhodobou akademickou mobilitou. Ženy s dětmi přitom uváděly tyto důvody mnohem častěji než muži. Rozhodnutí vyjet do zahraničí kromě toho ovlivňují také další faktory nezávislé na jedinci, jako je např. možnost získat financování, nalezení odpovídající pozice, nebo dostupnost péče o děti, kterou zmiňovaly opět zejména ženy s dětmi.
Jak ukazují další studie, mobilita je výrazně ovlivněna také rodinným statusem a rodičovstvím, zvláště pak v případě žen. Zatímco single muži a ženy vykazují přibližně stejnou míru mobility, vdané ženy jsou méně mobilní než ženatí muži (Moguérou, 2004). Stejně tak se ukazuje, že i rodičovství je výraznou překážkou v mobilitě na straně ženy, nikoliv však muže (Shauman & Xie 1996; Stalford 2005). Svůj podíl na tom do velké míry má i stále poměrně tradiční rozdělení domácích prací a péče o děti mezi muže a ženy, stejně jako skutečnost, že většinou jsou to právě ženy-vědkyně, které žijí ve dvoukariérním partnerství, v němž si oba partneři budují svou vlastní pracovní kariéru, a následování jednoho z nich do zahraničí, spojené s opuštěním zaměstnání, proto může být obzvlášť problematické. Zatímco muži-vědci častěji žijí v tradičních manželstvích a jsou v roli hlavního živitele rodiny, jeho kariéra a profesní rozvoj je pro rodinu prioritou, a podřizuje se jí proto profesní dráha manželky.
Kvalitativní studie zahrnující české vědce a vědkyně se zkušeností s akademickou mobilitou (Vohlídalová, 2014) přitom ukázala, že důležitou roli v rozhodování o akademické mobilitě hraje i genderové ideologie páru. Egalitární páry, které přiznávají obdobnou důležitost kariérám obou partnerů, většinou odmítají vystavit jednoho z partnerů vázanému stěhování a proto se snaží zajistit pracovní místo i druhému partnerovi. Zatímco v tradičních partnerstvích, kde je kariéra muže považována za prioritní, ženy následovaly muže téměř automaticky. To může implikovat, že muži z tradičních partnerství mají nejen vyšší mobilitu než ženy, ale také než muži z egalitárních partnerství. Zdá se tedy, že vysoká míra geografické mobility mužů je podmíněna zejména ochotou jejich partnerek přizpůsobit se potřebám jejich kariér. Naopak, nižší geografická mobilita žen vědkyň patrně nesouvisí „pouze“ s jejich případným rodičovstvím, ale také s tím, jakou roli partneři přiznávají ženské a mužské kariéře a co samy ženy očekávají od svých partnerů. Jak se totiž ukázalo, vědkyně, které směřují na stáž, často ani nenapadne, že by jejich partner mohl jet s nimi a samy tuto možnost a priory vylučují, protože nechtějí vystavit svého partnera situaci vázaného stěhování. Studie však ukázala, že muži berou tento ústupek ze strany jejich partnerek většinou jako něco neproblematického a samozřejmého.
Co na to politiky?
Přestože data jasně ukazují, že akademická mobilita má výrazně genderovou dimenzi, často je s ní zacházeno jako s genderově neutrálním fenoménem, který bývá ztotožňován s kvalitou a excelencí. Vědci a vědkyně bývají ve vědních politikách věnujících se mobilitě často chápáni jako zcela svobodná a na nikom a ničem závislá individua, která se mohou svobodně pohybovat mezi vědeckými institucemi a rozvíjet své dovednosti a znalosti, nebo následovat lepší příležitosti a pracovní podmínky, jak ostatně ilustruje také rétorika Grantové agentury ČR. Překážky, stejně jako možné negativní efekty akademické mobility na životy migrujících vědců a vědkyň, jsou často opomíjeny, případně jim není věnována náležitá pozornost. I z výše uvedených stručných a popisných dat je však poměrně zjevné, že akademická mobilita má velice silný genderový rozměr a že rozhodnutí o ní jsou ovlivněna řadou bariér, podmíněna řadou faktorů a odehrávají se v sítích sociálních a genderových vztahů.
Jak tvrdí Louise Acker, která se problematikou mobility dlouhodobě zabývá: „Možnost vyhovět nárokům zahraniční mobility je dána řadou faktorů, přičemž vědecký talent a potenciál odráží pouze částečně. Osobní okolnosti, jako např. partnerská situace, rodinné vazby a závazky, nebo jednoduše i přání zůstat a nevyjíždět, nezprostředkovávají žádnou vazbu mezi mobilitou a vědeckou excelencí. Ti, co jsou nejvíce mobilní, totiž často nemají žádného partnera ani děti“ (Acker, Gill, & Guth, 2007, s. 4). Podle Acker přitom genderové rozdíly v mobilitě mohou být jednou z příčin nízkého zastoupení žen ve vyšších akademických pozicích. Jak přitom opakovaně dokládají naše Monitorovací zprávy o postavení žen ve výzkumu, problém děravého potrubí je v České republice zvláště palčivý (ženy tvoří jen 13 % profesorek a 23 % docentek a jejich zastoupení v rozhodovacích pozicích vědy a výzkumu v ČR je v evropském srovnání vůbec nejhorší). Poslední kroky Grantové agentury ČR týkající se nastavení pravidel juniorských grantů přitom naznačují, že se situace může ještě zhoršovat. Nižší mobilita žen bude totiž vědkyně od letošního roku diskvalifikovat v soutěži o juniorské granty u de facto jediné grantové agentury, která v ČR rozděluje finance na základní výzkum. Kolika ženám se tedy za těchto podmínek v budoucnosti podaří prolomit tento skleněný strop?
Autorka: Marta Vohlídalová
Literatura
Acker, L., Gill, B., & Guth, J. (2007). Moving People and Knowledge: Scientific Mobility in an Enlarging European Union A Summary Report. University of Liverpool.
Deloitte 2012. The Researcher Report. Eropean commission, Brussels. (http://ec.europa.eu/euraxess/pdf/research_policies/121003_The_Researchers_Report_2012_FINAL_REPORT.pdf)
European Commission. (2008). Evidence on the main factors inhibiting mobility and career development of researchers. European Commission DG Research, Brussels
(http://www.cied.uminho.pt/uploads/rindicate_final_report_2008_11_june_08_v4[1].pdf)
European Commission. (2010a). Study on mobility patterns and career paths of EU researchers. Brussels (HEI sector) (http://ec.europa.eu/euraxess/pdf/research_policies/MORE_HEI_report_final_version.pdf)
European Commission. (2010b). Study on mobility patterns and career paths of EU researchers. Brussels (non-university research institutes) (http://ec.europa.eu/euraxess/pdf/research_policies/MORE_RI_report_final_version.pdf)
Moguérou, P. (2004). „A double gender-family inequality phenomenon in the international mobility of young researchers.“ (http://128.118.178.162/eps/it/papers/0403/0403003.pdf)
Shauman, K., & Xie, Y. (1996). „Geographic mobility of scientists: sex differences and family constraints.“ Demography 33(4), 455–468.
Stalford, H. (2005). „Parenting, Care and Mobility in the EU“. Innovation, 18(3), 361-368.
Vohlídalová, M. 2014. „Academic Mobility in the Context of Linked Lives”. Human Affaires 24 (1): 89-102.