Selhání systému. Proč a jak se akademické prostředí musí změnit? NKC se ptá vědkyň a studujících

Bossing, šikana, odrazování od vědy, ale taky podfinancování výzkumu a zneužívání studujících jako levné pracovní síly. V rámci kampaně k Mezinárodnímu dni žen a dívek ve vědě se ptáme vědkyň a studujících, na jaké překážky naráží a jakou změnu by si v akademickém prostředí přáli*y, aby se jim pracovalo lépe a neměli*y chuť z vědy odejít. Zajímá nás i to, proč se na vědeckou cestu vůbec vydaly*i a co je na ní láká.

Chceme v duchu hesla Accelerate action ukázat, co se musí změnit, aby byla věda férová pro všechny. Je pro nás klíčové připomínat, že je česká věda plná inspirativních osobností, o které vlivem systémových překážek nechceme přijít.

Moc děkujeme vědkyním a studujícím za jejich chuť se zapojit a především za jejich otevřenost, která zároveň ukazuje statečnost a odolnost, kterou nadále k udržení své cesty vědou potřebují.

TW: Některé odpovědi obsahují explicitní případy genderově podmíněného násilí či šikany a nenávistné výrazy.

Anna Rufer Bílá: Proč si musím v roce 2025 vybírat mezi kariérou a rodinou?

BIO: Anna Rufer Bílá, Ph.D., je mediální teoretička se specializací na populární kulturu a studium publika. Působí jako odborná asistentka na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde vyučuje televizní studia.

Jakou změnu byste si nejvíc přála, aby se vám ve vědě pracovalo lépe? 
Aby mi systém nedával najevo, že si musím vybrat, zda chci kariéru nebo rodinu – proč v roce 2025 nemít oboje? Místo kladení překážek by mi měl systém vycházet vstříc nastavením, které mě automaticky nevyřadí na druhou kolej, když chci založit rodinu.

Aby mi systém srovnal plat s mužskými kolegy na stejné pozici a dával mi najevo, že si mě váží. Podle posledních čísel nejen na naší univerzitě panuje značný rozdíl mezi různými obory i napříč fakultami, v humanitních a sociálněvědních oborech jsou platy jednoznačně nižší, zabývá se tím mimo jiné i iniciativa Hodina pravdy. Když k tomu připočítáme ještě genderový aspekt, divím se, že už dávno nepadají hromadné žaloby. 

Co by bylo podle vás třeba změnit, aby se zvýšil podíl žen ve vědě?
Když pominu systémové věci, jako jsou rovné platy, možnosti hlídání dětí, stejné příležitosti a podobně, měli bychom také více naslouchat stížnostem a netolerovat nekolegiální chování. Pokud stále musíme řešit sexismus, nevyžádané poznámky, bossing a navíc vidíme, že viníci nejsou nijak trestáni, zato žena dostane nálepku hysterky, je to selhání takto nastaveného systému a selhání lidí ve vedení. 

Odrazoval vás někdy někdo od vědecké kariéry?
Tady si dovolím citace okolí v reakcích na studium Ph.D.: „Vždyť jsi chytrá dost, to potřebuješ ty písmenka?“ – „A neměla bys mít už tu rodinu?“ – „Tobě se jako ještě nechce pořádně pracovat?“ 

Setkala jste se během studia s nějakými stereotypy, které byly namířené proti ženám či minoritním skupinám?
Jeden vyučující prohlásil, že když se dívá na nevyvážený stav našeho ročníku, nediví se, že tenhle obor jde do háje (z cca 40 lidí tam byli 3 muži). Stejný vyučující pak prohlásil, že všechny ty módní móresy společnosti nepřispívají, vždyť britský princ si bere n*gra. (Tady hodně parafrázuju, pamatuju si hlavně tu pasáž s n*grem, byli*y jsme z toho perplex.) Nebo taky že vysokou školu studují jenom ženské, co si do osmnácti nenašly manžela, tohle je tedy jejich druhá šance. 

Eliška Jandová: Uvažovala jsem, že skončím. Když slýchám historky kamarádek, chce se mi utéct

BIO: Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor molekulární biologie, virologie a genetika. V současné době studuje doktorský program na Lékařské fakultě v Plzni. Její PhD projekt se zabývá vznikem rezistence na imunoterapii u hematologických malignit – nádorů krve. Eliščinou velkou láskou je komunikace vědy, které se věnuje na sociálních sítích (IG: @ellisse13), kde mimo vědecká fakta sdílí i svůj život PhD studentky a život s autoimunitní onemocněním a psychickými problémy a na různých eventech skrz stand-upová vystoupení či workshopy. Je spoluzakladatelkou a moderátorkou podcastu Ochutnej (Přírodo)vědu a mentorkou popularizační soutěže FameLab Academy pro děti 14-15 let ve Velké Británii.

Co vás na vědě láká? Proč se jí věnujete?
Já jsem původně vědu vůbec dělat nechtěla, chtěla jsem být překladatelkou, ale nadchla mě genetika a zažehla ve mě touhu pochopit, jak to naše lidské tělo funguje. Už od prvního ročníku bakaláře jsem věděla, že chci studovat člověka, uvažovala jsem i o medicíně, ale nejsem úplně „člověčí člověk“, a tak práce v laboratoři zvítězila. Na vědě mě baví, že se člověk pořád něco učí a díky tomu rozumí věcem okolo (v mém případě) lidského těla stále víc a víc. Hrozně ráda chci věcem rozumět, chci vědět jak vzniká rakovina, jak s ní bojovat, ale třeba i jak funguje ibalgin, nebo proč zrovna já mám autoimunitní dědičné onemocnění. Práce v laboratoři mě uklidňuje, baví mě zkoumat, proč konkrétní technika nefunguje a nebo i jen v klidu rutinně pipetovat. Nejvíc mě ale baví vědu sdílet, komunikovat ji s lidmi okolo sebe, vysvětlovat, proč se nemusí bát očkování, jak je možné, že hnědoocí rodiče mají modrooké dítě, nebo proč stále nemáme univerzální lék na rakovinu.

Setkala jste se někdy se stereotypy či chováním namířeným proti ženám či minoritním skupinám?
Musím říct, že jsem měla v zásadě na své cestě vědou docela štěstí a všechny ty zlé věci spojené s genderem ke mě chodí spíše jen z dálky nebo hlavně v osobním životě. Mám zkušenost z bakaláře se sexuálním obtěžováním, kdy mi při akci pro nastupující prváky při konverzaci o maturitě z matematiky sáhl jeden student mezi nohy. Ten byl pak jeden čas dokonce i v akademickém senátě. Pak se ke mně problémy spojené s genderem dostávají hlavně od kamarádek, spolužaček a kolegyň. Jedná se hlavně o příběhy o sexistickém chování některých členů výzkumých skupin a vedení kateder, o vyhazování ze zkoušek za hezké oblečení a make-up, o udělování úvazků od mužského nadřízeného na základě toho, jak jste se k němu chovala. Vše to mám ale jen z vyprávění, z vlastní zkušenosti ne. Prošla jsem hodně ženskými vědeckými kolektivy a i mé vedoucí byly a jsou ženy, takže jsem měla a mám docela štěstí.

Co jsem měla pocit, že s mým gendrem souviselo, hlavně proto, že u nás na bakaláři a magistru bylo více žen, bylo chování některých mužských vyučujících. Někteří měli potřebu nás dost shazovat, jejich chování a forma komunikace na přednáškách a při dotazech vás nutila si myslet, že jste hloupí, malí a bezvýznamní. Zažila jsem i dokonce, že na nás jeden vyučující během přednášky křičel, že jsme hloupí a že na to nemáme, ať skončíme. Mně samotné se stalo 3x za studium, 2x u zkoušky a jednou, když jsem si byla domlouvat bakalářku, že mi bylo významně řečeno, že na tuto školu nemám, že bych měla skončit a že už mě nikdy nechce vidět (jednalo se o tři různé mužské vyučující, kteří mě stejně poslali domů jen s dvojkou, bakalářku jsem si nakonec domluvila jinde). Musím říct, že jsem poměrně introvertní co se týče navazování přátelství, takže jsem moc mužských kamarádů na škole neměla, tak nedokážu plně říct, jestli to opravdu bylo spojeno jen s pohlavím, nebo obecně s tím, že jsem byli „jen studenti“. Ale můj kruh kamarádek a spolužaček rozhodně takovou zkušenost měl a sdílely se mnou i pocity, které v nás naši vyučující vyvolávali. Rozhodně to vyvolalo ve mě jakousi nechuť k celému akademickému prostředí, hlavně co se týče té vyučující části. Dokonce jsem uvažovala i že bych skončila.

Co byste si přála, aby se v akademickém prostředí změnilo?   
Co se týče mého zbožného přání, tak je to větší kontrola školitelů a školitelek studentů obecně, ale hlavně těch PhD. Doktorské studium umí být velmi toxické a velmi náročné pro mentální zdraví. Spousta školitelů zachází se studenty jako se spotřebním zbožím, levnou pracovní sílou. Očekává se, že student se věnuje jen PhD a nemá další život, musí tomu obětovat vše: rodinu, kamarády, koníčky. Hlavně pro nás ženy je to náročné, jsme k těmto věcem více citlivé a věci více prožíváme, alespoň taková je moje zkušenost. Také je tu pořád ve vzduchu ta nepříjemná otázka, jestli neotěhotníme a to s podtónem, že nesmíme, že by to bylo pro naši kariéru špatné. A pokud se tak stane, tak se na nás pak dívají skrz prsty, že jsme si dovolili třeba i jen roční pauzu ve studiu či vědě obecně. Pro člověka žijícího s chronickým onemocněním a psychiatrickou diagnózou je to o to náročnější. 

„Ale proč je potřeba projít si zrovna takovou zkušeností?“

Rozhodně dokážu říct, že PhD mi moji cestu k nějakému stabilnímu zdravotnímu stavu neulehčuje, spíše mi to komplikuje. Zažívám pocity úzkosti, kvůli neustálému neviditelnému tlaku podávat ten nejlepší výkon, nedělat chyby. Když si vezmu kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu volno, cítím výčitky, že si dovoluji odpočívat. A to nemluvím o mizerném stipendiu, které dostáváme jako doktorandi. Kdybych neměla partnera, který se mnou dělí procentuálně nájem a finanční podporu od rodiny, nezvládla bych nějaký samostatný život.

S mým onemocněním a náročností PhD studia je totiž skoro nemožné mít další práci, už takhle mám pocit, že nedělám dost, že jsem neustále pozadu. Má zkušenost z komunity PhD studentů je taková, že nás poměrně hodně bojuje se syndromem vyhoření, imposter syndromem, depresemi a úzkostnými stavy a mám pocit, že ženy více než muži. Navíc dovolíte-li si stěžovat, setkáte se s názory, že to není tak hrozné, že takovou zkušenost mají všichni, že se to zlepší. Ale proč je potřeba projít si zrovna takovou zkušeností? Celé to zacházení, neustálý tlak, očekávání, že se člověk vědě podřídí, mě pak demotivuje pokračovat dál, zůstávat ve vědě, a když tak slyším příběhy kamarádek a kolegyň o genderových problémech ve vědě, o to víc mě to láká utéct. 

Abych to shrnula, bylo by krásné, kdyby se z akademického prostředí vytratila neustálá soutěživost a nahradila ji spíše spolupráce. Aby školitelé opravdu školit chtěli a ne jen, aby si to odškrtli jako položku na cestě k dalšímu titulu, nebo aby studenty jen využívali na práci. Aby muži pochopili, že sexistické a mysogynní chování není akceptovatelné nejen v osobní životě, ale i ve vědě. Že kdyby nebylo žen, nebyla by objevena například struktura DNA. Že studenti nejsou konkurence, ale nový čerstvý vítr a že seniornější vědce nechtějí sesadit, ale chtějí se od nich učit. Že těhotenství a mateřství není překážkou a nemělo by být viděno jako selhání. Že komunikace vědy je taky věda. Že i lidé s chronickým onemocněním mohou dělat vědu. Že vědkyně mohou být krásně oblečené a nalíčené a vůbec to neshazuje jejich kompetentnost. 

Tereza Trojanová: Kdyby se začal gender vnímat jako odborné téma, všem by se ve vědě pracovalo o něco líp

Jakou změnu byste nejvíc potřebovala, aby se vám ve vědě pracovalo líp?
Mně by hrozně pomohlo, kdyby gender začal být vnímán jako odborné téma, které se týká všech. Kdyby si ho vzali za své i představitelé a představitelky vědeckých institucí; případně aby v mém oboru (sociologii) bylo normální, že se bere v potaz genderová perspektiva. To téma se netýká jen specifické skupiny žen a queer osob. Gender je zkrátka jeden z konceptů, který pomáhá chápat naše životy a identity v současné společnosti. Pomáhá pojmenovávat principy existujících nerovností, které dopadají různě na různé skupiny. Takové zkoumání nabízí i určité osvobození, které je přínosné pro všechny. Myslím, že by to mělo být ve vědě obecně víc přijímané na strukturální i individuální úrovni.

Zároveň mám za to, že spousta problémů souvisejících s genderovou nerovností nebo heteronormativitou se nevyřeší, dokud se z genderu bude dělat ženské téma a bude nasedat na binaritu „ženy vs muži“. Ta nerovnost samozřejmě existuje a je potřeba ji pojmenovávat, ale gender není rovnítko pro ženy. Je potřeba gender chápat jako součást skládačky, kam patří i queer osoby a muži. Roli ve skládačce hrají i další osy nerovností, jako je etnicita (‘rasa’), postižení, místo původu, socioekonomický status, mateřský jazyk, věk, …

Jsou to do určité míry škatulky a naše vlastní životy jsou samozřejmě vždy rozmanitější. Nicméně dokud tyto kategorie systémově souvisí s tím, jak dobře se nám ve společnosti žije, není možné je ignorovat. Bylo by proto super, kdyby tohle bylo ve vědě reflektováno, i kvůli tomu, že věda sama tyto nerovnosti často reprodukuje. Myslím, že pak by se nám všem ve vědě pracovalo o něco líp.

Odrazoval vás někdy někdo od vědecké kariéry?
Nestalo se mi, že by mě někdo přímo odrazoval od vědecké kariéry a určitě ne na základě toho, že jsem žena. Nicméně věda je obecně velmi kompetitivní, hierarchická a navenek působí prestižně. To samo o sobě může být odrazující, protože je často těžké cítit se ve vědě “patřičně”. Tento pocit je o to silnější pro skupiny, které nejsou ve vědě tolik vidět – jako jsou queer osoby, ženy, postižené osoby, lidé s jinou barvou pleti… 

Setkala jste se během studia s nějakými stereotypy, které byly namířené proti ženám či minoritním skupinám?
Studovala jsem pět let ve Skotsku a tam jsem se s tím naštěstí nesetkala. V Česku se mi stalo, že mi profesor na konferenci řekl, že se tam jezdí kvůli dobré tlačence a hezkým studentkám. Beru to jako exces, pravdou ale zůstává, že přístup (nejen) ke studujícím se tady pořád často liší na základě genderu nebo etnicity. Z mojí zkušenosti jsou to spíš takové “soft” případy než přímá diskriminace – někomu snáze přichází příležitosti budovat svůj akademický a sociální kapitál, což má přímý dopad na to, jak dobře se lidé v akademii cítí a jak se jim daří v tom systému fungovat. 

BIO: Tereza vystudovala filozofii a sociologii na University of Aberdeen, rok strávila na Erasmu na Vrije Universiteit Amsterdam. Věnuje se dekolonizaci sociologie, internacionalizaci akademické sféry a nerovnostem, které jsou ve vzdělávání a akademii reprodukovány. Momentálně je v doktorském studiu sociologie na FSV UK a pracuje jako analytička v Domě zahraniční spolupráce.

Veronika Sellner: Přerušení studia kvůli mateřství jako propast, kde se studující mohou ztratit

BIO: Veronika Sellner je výzkumná pracovnice FaVU VUT v Brně a doktorandka na FF MUNI se zaměřením na teorii umění a médií. Její výzkumné zájmy zahrnují současnou uměleckou praxi, kritický posthumanismus, spolutvorbu s ne-lidským aktérstvem a postdisciplinární spolupráci. Aktuálně je na mateřské dovolené.

Jakou změnu byste nejvíc potřebovala, aby se vám ve vědě pracovalo lépe?
Jako doktorandka, která přerušila studium kvůli mateřství, vnímám právě přerušení jako možnou propast, ve které se studující mohou ztratit. Očekávala bych, že bude existovat pomyslná síť, která tyto studující zachytí, bude s nimi v kontaktu a motivovat je k návratu a úspěšnému ukončení studia. Místo toho jsem se stala duchem bez aktivní afiliace k univerzitě, přístupu ke zdrojům, některým úložištím a licencím programů. Nabyla jsem tak pocitu, že univerzitě na mě jako “matce-doktorandce” vlastně nezáleží – přitom práce na výzkumu pokračuje. Ne všechny samozřejmě musíme na výzkumu při přerušení dál pracovat, ale je dobré mít možnost volby a přístup k nástrojům, které to umožňují. A hlavně pocit, že nejste instituci ukradení a počítá se s vámi.

Na celospolečenské úrovni bych nám v tomto kontextu přála finančně i lokálně dostupnější síť institucí péče o nejmenší a možnost se vrátit do pracovních/studijních procesů třeba v roce věku dítěte. To není ani nereálné přání – inspirací a fungující modely možno hledat na sever Evropy.

Lucie Vránová: Myšlenka, že vědu děláte z lásky, zní romanticky – dokud nezjistíte, že je to pravda

BIO: Lucie je studentkou doktorského studia na Přírodovědecké fakultě UK. Původně se chtěla věnovat genetice, ale během bakaláře se nadchla pro virologii. Během magistra se k virologii přidala i fascinace imunologií. Pracuje na doktorském projektu zaměřeném na imunitní odpověď proti virové infekci v Laboratoři nádorové virologie; aktuálně je na mateřské dovolené. Svou lásku k vědě komunikuje na svém instagramovém profilu a blogu Virologie a Lucie a v roce 2023 byla finalistkou mezinárodní vědecko-popularizační soutěže FameLab.

Co vás na vědě láká? 
Líbí se mi, že věda není jen o přemýšlení, ale i o práci rukama. Plánování experimentů, jejich realizace, napjaté čekání na výsledky a jejich následná interpretace – to všechno tvoří vzrušující koloběh objevování. I když jsou výsledky často tou frustrující částí vědy, o to větší radost pak přináší ty, které za tu námahu stojí. Na virologii mě pak nejvíc fascinuje, jak může něco tak nepatrného tak zásadně ovlivňovat život na Zemi. Troufám si tvrdit že, ač stojí viry na hranici mezi živým a neživým, život, jak ho známe, by bez nich možná ani nevznikl.

Kdybyste mohla na českém vědeckém prostředí jednu věc změnit, co by to bylo?
Možná to zní povrchně, ale z pohledu Ph.D. studenta je největší problém jednoznačně financování. Nejde jen o platové ohodnocení Ph.D. studentů a především pak hotových vědců, ale o celý systém, který by si zasloužil férovější nastavení. Lepší podmínky by umožnily vědcům skloubit lépe práci s osobním životem. Zároveň si myslím, že by tato změna napomohla i celkové produktivitě vědců. Myšlenka, že vědu děláte z lásky, zní romanticky – dokud nezjistíte, že je to pravda.

Eliška Zgarbová: Přála bych si, abychom se víc soustředili*y na vzájemnou komunikaci, respekt a ochotu řešit problémy společně

BIO: Čerstvá absolventka oboru Molekulární biologie na Univerzitě Palackého. V současné době působí jako vědec na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. V rámci svého výzkumu se věnuje dvěma hlavním směrům: prvním z nich je výzkum rakoviny a druhým je oblast idiopatických střevních zánětů, kam se řadí například Crohnova choroba nebo Ulcerózní kolitida. Snaží se aktivně zapojovat také do oblasti komunikace a popularizace vědy.

Eliška Zgarbová v roce 2024 získala Cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy pro vynikající studenty a absolventy studia ve studijním programu a za mimořádné činy studentů.

Proč se věnujete zrovna vědě?
Svět vědy mě lákal už od malička. Věda je krásná, barevná a velmi rozmanitá. Formulujeme nové hypotézy a provádíme experimenty s vidinou toho, že výsledky našeho výzkumu snad pomohou posunout hranice lidského poznání anebo zvýší kvalitu života v různých aspektech. Ačkoliv věda může působit jako rigidní disciplína, ve skutečnosti vyžaduje obrovskou kreativitu. Nejvíce mě na vědě asi baví její dynamičnost – žádný den není stejný a s každým dalším experimentem se posouváme blíž a blíž k novým, unikátním objevům. Věda mě zkrátka nepřestává překvapovat! 

Co byste na vědě změnila, aby se vám pracovalo lépe?
Ve světě vědy se pohybuji přes 10 let a za tu dobu jsem mela obrovské štěstí, protože jsem vždy pracovala ve skvělém kolektivu inspirativních vědců, založeném na vzájemném respektu a komunikaci. Nikdy jsem neměla pocit, že by můj názor nebyl rovnocenný s názory ostatních kolegů a vždy jsem dostala prostor vyjádřit se k různým tématům. Takováto zkušenost však nebývá samozřejmostí. Přála bych si, abychom se více zaměřili na oblast vzájemné komunikace, respektu a ochotu řešit problémy společně. A to nejenom na úrovni jednotlivých týmů, ale i na úrovních vyšších.

Nikola Bečanová: Vědě by pomohlo větší zastoupení žen

BIO: Nikola Bečanová dokončuje své doktorské studium na FF UK. Zabývá se literární historií a teorií, je součástí Centra genderových studií na FF UK a věnuje se problému genderově podmíněného násilí v akademickém prostředí.

Jakou změnu byste nejvíc potřebovala, aby se vám ve vědě pracovalo líp?
Větší reprezentace a zastoupení – v komisích, radách, pracovních skupinách, výzkumných týmech, na akademických pracovištích, ale také v sylabech. Samozřejmě s předpokladem, že všechna tato prostředí budou především respektující, nejen k ženám, ale i dalším marginalizovaným skupinám.

Setkala jste se během studia s nějakými stereotypy, které byly namířené proti ženám či minoritním skupinám?
Bylo mi řečeno, abych mělx radši děti, než se věnovalx akademické dráze.  

Michaela Hošková: Věda je o výzvách

BIO: PhD studentka na Chalmers University of Technology ve Švédsku, kde se věnuje výzkumu kvantové Casimirovy síly, která je přímým měřitelným projevem kvantových fluktuací. Zabývá se zkoumáním základních fyzikálních jevů na mikroskopické úrovni a jejich propojením s reálnými aplikacemi.

Michaela Hošková v roce 2024 získala Cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy pro vynikající studenty a absolventy studia ve studijním programu a za mimořádné činy studentů.

Co vás na vědě láká?
Věda je pro mě o porozumění, pochopení, ale také o výzvách. Dává mi možnost hledat odpovědi na otázky, které rozšiřují chápání jevů kolem nás. Díky nanotechnologiím mohu studovat základní principy, které jsou pouhým okem neviditelné, ale přesto zásadní pro fungování světa kolem nás. A právě to je pro mě klíčové.

Andrea Smith: Věda se stane inkluzivnější, až budeme ukazovat šírší spektrum vzorů častěji než jeden den v roce

BIO: Ing. Andrea Smith, PhD., je vystudovaná biotechnoložka. V současné době působí jako vědecká asistentka na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky (ÚOCHB), kde se věnuje strukturní biologii. Předtím působila jako postdoktorandka ve Fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně a na Masarykově univerzitě (MUNI) v Brně a na Stellenbosch University v Jihoafrické republice.

Co by se mělo změnit, aby se podle vás zvýšil poměr žen ve vědě?
Ja si myslím, že aby sme zvýšili podiel žien vo vede, musíme ukazovať širšie spektrum vzorov. Príliš často sa rôzne kampane zameriavajú len na vedúce skupín alebo držiteľky prestížnych ocenení. To síce môže byť inšpirujúce, ale zároveň aj odstrašujúce. Nie každá žena vo vede chce – alebo môže – nasledovať túto cestu, a napriek tomu môže mať významný prínos. Veda stojí na práci mnohých ľudí: výskumníkov, vedeckých pracovníkov, technikov a ďalších odborníkov, ktorí sú chrbtovou kosťou výskumu, no často ostávajú v úzadí. Ak ukážeme rôznorodosť kariérnych možností a budeme si vážiť prácu všetkých, nielen v jeden deň v roku, ale systematicky, veda sa stane dostupnejšou a inkluzívnejšou.

Tereza Przeczková: Věda jako detektivka plná vzdělávání a týmové práce

BIO: Studentka oboru BSc Biomedical Sciences na University College London, držitelka ocenění Česká hlavička 2024. Již na střední se podílela na výzkumu buněčných transportních systémů ve Fyziologickém ústavu AV ČR v rámci projektu Otevřená věda či pracovala v projektu Badatel UP na Katedře Organické Chemie PřF UPOL.

Co vás na vědě láká?
Odmalička jsem byla zvídavé a nápadité dítě, ke vědě jsem se ale dostala až během studia na gymnáziu díky stáži Otevřené vědy. Má lektorka, paní Zimmermannová, mi vědu ukázala v tom nejkrásnějším kabátku a už nebylo cesty zpět. Nejvíce mě na tom baví to neustálé hledání odpovědí na dosud nezodpovězené otázky. Čím dále se člověk dostane, tím více nových otázek přibude a to je na tom to krásné. Je to vlastně taková detektivka plná neustálého vzdělávání a týmové práce. Líbí se mi i ta různorodost, že celý den nesedíte jen u počítače, ale odběhnete si udělat experiment do laboratoře, sem tam na nějakou tu konferenci, přednášku.

Blanka Collis: Vědecké prostředí musí budovat bezpečné prostředí. A podporovat návrat matek do práce

Co by se podle vás mělo změnit, aby se zvýšil podíl žen ve vědě?
Já si osobně myslím, že největší potřebou je dostupná péče pro děti, a to již třeba od věku 6 měsíců a více, a také to, že společnost akceptuje, že ženy matky nemusí být s malým dítětem 24/7 a že jak jim, tak dítěti, může velmi prospět, když se mohou vrátit do práce. Také je klíčová s tím spojená možnost tu péči o děti nějak financovat.

S tím souvisí, že v rámci podmínek českých poskytovatelů financí už zaznívá možnost využívání nákladů na péči o děti a závislé osoby, nicméně z informací od kolegyň a kolegů z CZARMA víme, že instituce ji nevyužívají, protože to není umožněno interními předpisy/zvyklostmi. Tak to zkusme změnit a jako instituce zkusme umožnit rodičům (a hlavně ženám), aby tyto náklady mohly do grantů psát.

Zároveň je potřeba, aby se instituce dále zaměřovaly na vytváření bezpečného prostředí, kde oběti šikany, nevhodného chování a dalších problematických jevů, mají někoho, za kým mohou jít a nemusí se bát, že oznámení nebudu v konečné fázi obráceno proti nim.

BIO: Biochemička, která část dětství strávila jako dítě stěhujících se rodičů-vědců, nejprve v Německu a poté v Anglii. Ve chvíli, když už si místo svého působení volila sama, se rozhodla pro studium přírodních věd na University of Cambridge v Anglii a poté pokračovala doktorátem na University of Sheffield v oblasti enzymologie proteinů účastnících se opravy DNA. V tomto tématu pokračovala i jako postdoktorandka na University of Oxford, kde se jí po několika letech narodily dvě dcery. Její zatím poslední zakotvení je na pražském Ústavu organické chemie a biochemie, kde nejprve pracovala jako postdoktorandka v oblasti membránových proteinů a regulované proteolýze. Posléze se přesunula do projektové kanceláře tamtéž a nyní se věnuje podpoře ostatních vědců při přípravě projektových návrhů.