Profesorka Jana Nechutová: Žena na nejvyšší pozici je pořád vzácnost

Zakladatelka latinské medievistiky v Česku, první a zatím jediná děkanka filozofické fakulty Masarykovy univerzity, ale i význačná vysokoškolská pedagožka a překladatelka. To je profesorka Jana Nechutová, která v rozhovoru pro NKC – gender a věda hovořila o své profesní dráze, významných vlivech, ale i o představách společnosti o latinské medievistice i vědkyních samotných.

Jak se, paní profesorko, stalo, že jste se dostala k latinské medievistice?

Na začátku byla zase žena, moje maminka. Byla velmi vzdělaná, ovšem akademického vzdělání se jí nedostalo, ale o to větší úctu k univerzitnímu prostředí měla. Pod jejím vlivem jsem se dostala ke studiu latiny, protože mě ještě na základní škole vedla k tomu, abych četla latinské klasiky v originále, což samozřejmě moc nešlo, protože jsem latinsky neuměla. Už diplomovou práci jsem psala z pozdní latiny. A potom pan profesor Ludvíkovský, který byl mým vzácným učitelem, potřeboval někoho, koho by do svého oboru zaučil. Tak se ze mě stala latinská medievistka.

Jaká je reakce lidí, když řeknete, že se věnujete latinské medievistice?

Nikdo neví, co je latinská medievistika, vlastně ani co je to klasická filologie. Když ale řeknu, že dělám latinu, odpovídají: „To je úžasný, to já bych nemohl, takový těžký obor.“ Takže se běžně setkávám s tím, že lidi to považují za obor velmi vznešený a obtížný, jistě právem, ale ne zase tak, že by byl nedostupný středně inteligentnímu vysokoškolákovi.

Vaším celoživotním tématem je česká reformace. Čemu se věnujete aktuálně?

Česká reformace je mé dlouhodobé téma, účastním se práce na kritických edicích Husových latinských spisů, to je skutečná vědecká práce. V posledních letech mě kromě toho baví především překládání. Letos jsem se zabývala překladem historického spisu Casus Sancti Galli, odvážně přeloženo Osudy Svatohavelského kláštera. Myslím, že bude čtenářsky velice zajímavý, protože je pojatý spíš anekdotickým způsobem. Pojednává o příbězích osobností, které žily ve Svatohavelském klášteře ve švýcarském Sankt Gallen.

Když zmiňujete, co vás baví, lze říct, zda máte radši činnost badatelskou, nebo pedagogickou?

Mě nikdy badatelská práce neobtěžovala, ale učit se mi občas nechtělo. Přesto říkám, že jsem za učitelskou práci hrozně vděčná, koneckonců za sebou po té stránce vidím výsledky. U badatelství se sice nějaké výsledky samozřejmě vidí, ale je to příliš v dlouhodobém horizontu, a dokonce člověk někdy až pochybuje o smyslu. V práci se studenty ale takhle pochybovat nemusíme. Tam má člověk možnost předávat věci, které ví, a přivádět mladé lidi k hodnotám, které sám vyznává. Já si myslím, že se mi to jakž takž dařilo. Dodnes mám v každé generaci pár lidí, se kterými jsem v kontaktu a oni se ke mně hlásí jako ke své učitelce. Pedagogická práce pro mě tedy nepochybně měla velký význam.

Stály za vašimi úspěchy nějaké vlastnosti, které pro vás byly v mužském prostředí důležité?

Já jsem obdařena vlastností, které se říká extroverze, takže jsem nedokázala být tiše zalezlá a v pokoře si bádat. Vždy jsem měla potřebu se společensky uplatnit, když to řeknu slušně, kdybych to chtěla říct tvrději, tak bych řekla, že jsem vždycky měla potřebu předvádět se. Dost značnou roli hrálo tedy to, že jsem dávala najevo, co dělám, a byla jsem vidět víc než třeba i lepší kolegyně, které byly skromnější a tiché.

Co se týče toho mužského prostředí, já jsem přesvědčená, že nás naši kolegové obecně respektovali, a že si navíc byli vědomi toho, že to máme těžké, protože většinou máme taky manžely, děti a domácnost. Dokladem toho respektu je, že hned v devadesátém roce mě první polistopadový děkan povolal do vědecké rady, kde jsem ale byla jediná žena, a že mě v pětadevadesátém roce zvolili děkankou. Kdyby si říkali: „Ta ženská ať jde od toho, ať se drží doma“, tak by mě asi nebyli zvolili.

Podotkla jste, že ve vědecké radě jste tenkrát byla jediná žena. Vnímáte, že se za vaši dobu působení změnilo postavení žen ve vědě?

Tehdy jsem ve vědecké radě byla opravdu jediná žena, pak se to začalo trošku měnit, ale ženy tam i potom později byly většinou jako externí členky. V současnosti je z třiceti členů vědecké rady šest žen, takže žádná sláva. Děkanskou funkci od roku 1998 nezastávala žádná žena, v kolegiu děkana, která má deset členů, je jediná žena, proděkanka pro ediční činnost a PR. Je to v podivném poměru k celkovému počtu akademických zaměstnanců fakulty a jistě to o něčem svědčí. Co také stojí za pozornost, jsou katedry, kde v profesorské funkci není žádná žena, takoví historici, ti mají profesorů jako psů, ale profesorky ne, mají možná jednu docentku nebo tak. A takových oborů je víc.

Zmínila jste, že si vaši mužští kolegové uvědomovali, že to ženy měly a stále mají těžší kvůli péči o rodinu a domácnost. Jak se vám dařilo sladit vědeckou práci a péči o domácnost?

Já jsem poněkud netypická, protože jsem se provdala a měla děti pozdě, takže jsem si v zásadě stačila vybudovat svou pozici ještě za svobodna. Mně se první dítě narodilo v roce 1974 a já už v roce 1969 odevzdala habilitační spis, který mně tedy nepřijali, ale nicméně jsem se v oboru etablovala ještě, než jsem začala s mateřskými záležitostmi. Kromě toho jsem ale měla vynikající sousedku, která v době, kdy jsem potřebovala nebýt doma, nebo být doma a něco udělat, děti pohlídala. Dodnes mně občas děti k mému pohoršení říkají: Vždyť nás vychovala teta. To není pravda, vychovala jsem je já se svým manželem, ale jelikož jsem měla tuto možnost, tak jsem nakonec pracovávala docela zdatně i v době, kdy jsem děti měla.

Pozorujete například u svých doktorandek, že čelí problémům s harmonizací práce a rodiny?

Já mám většinou doktorandy mužského pohlaví, ale u svých dvou docentek vnímám věci dvě. Jednak to, že ony už mají manžely, kteří jsou schopni postarat se o děti v podstatě v plném rozsahu. Tam opravdu vidím zcela jasně, že rozdělení ženských a mužských funkcí doma, a zejména tedy v péči o děti vypadá úplně jinak než v mé generaci. Ta druhá věc není obecná, ta je zcela konkrétní., Jedna ze zmíněných docentek má čtyři děti. Jak to ona dělá, to ví Bůh. Čtyři malé děti, a dokázala odevzdat habilitační práci na mimořádně vysoké úrovni. Ve své práci „Od arniky po zimostráz, o lékařské latinské literatuře českého prostředí z doby přibližně Karla IV. a Václava IV.“ dokázala najít spoustu věcí v rukopisných fondech, které otřásly dosavadními názory na česko-latinskou literaturu v této době. Čili se budou muset napsat některé věci v encyklopediích znova, tam jsou věci, které nejsou pravda. A to ona v té habilitační práci dokázala zjistit, napsat a vydat, jak říkám, při čtyřech dětech.

Dotkla jste se toho, že vám odmítli habilitační spis, to bylo z politických důvodů?

Jistě, žádné jiné nebyly. A nebyla jsem sama. Asi se už nějak zapomnělo, že za socialismu normální habilitační řízení neexistovalo. Člověk mohl být docentem jmenován, ale to se musel straně a vládě sakra líbit. Aby člověk jen tak přišel s habilitačním spisem, to neexistovalo. Mně ho vrátili hned poté, co jsem ho odevzdala, a já se ani neptala proč, poněvadž to bylo naprosto evidentní. Já si ale nemohu stěžovat, v práci jak pedagogické, tak odborné mně nikdo nebránil, ale pravda je, že jsem měla zastavený postup. Trošku mě to štvalo, ale samozřejmě ne do té míry, abych se cpala do partaje jako někteří.

Co si lidé představí pod pojmem vědkyně?

Tak především se za vědkyně nepovažují ženy pracující v humanitních oborech, ale to platí i pro muže. Věda je tam, kde se hledí do mikroskopu. Taková lidová představa je, že vědkyně je suchá vyzáblina, anebo naopak žena extrémně obézní a příslušně škaredá, které nezbylo nic jiného než se věnovat vědě, ale to je představa značně karikující, známá, ale snad ne obecně sdílená. Ani když se lidi dívají třeba na političky nebo komentátorky v televizi, snad už normálně nikoho nenapadne říct: vždyť tam nemá co dělat, je to jenom ženská. Tento předsudek je, myslím, překonán. Ale realita je nicméně v každém případě taková, že je pořád vzácné, když je žena na té nejvyšší profesní úrovni, ale to je podle mého mínění přirozené, protože ženský úděl je v tomto případě přece jenom brzdou.

Co si myslíte o aktivitách, jako je Cena Milady Paulové? Máte pocit, že je důležité, aby se upozorňovalo na ženy ve vědě, a především možná na ženy v humanitních vědách?

Já si myslím, že to dobře je. To, že se upozorňuje na ženy, které jsou ve vědě činné, i to, aby se vědělo, že humanitní obory jsou věda v plném slova smyslu, i když se v nich většinou mikroskop nepoužívá.