Profesorka Milada Rabušicová: Škola bez nerovností je základní dětské právo

Průkopnice funkční gramotnosti dospělých, mezigeneračního učení či netradičních studentů a studentek. To je profesorka Milada Rabušicová, která NKC – gender a věda poskytla rozhovor o fascinaci okrajovými tématy, rovných podmínkách ve školství, ale i o tom, co je vrchol kariéry ověnčené oceněními, řadou publikací a dlouhodobou spoluprací i organizacemi jako je OECD. 

Jak jste se dostala k pedagogice? Hrály ve vašem rozhodnutí roli nějaké osobnosti?

K pedagogice jako k oboru jsem se dostala jako studentka Filozofické fakulty, kde jsem studovala dva obory – pedagogiku a bohemistiku. Můj původní záměr, když se mi podařilo dostat na Filozofickou fakultu, byl, že ze mě bude učitelka, ideálně češtiny na gymnáziu. Během studia mě ale z nejrůznějších důvodů pedagogika začala zajímat víc. Jedním z nich byl přístup jedné z učitelek, jmenovitě profesorky Lili Monatové. Na rozdíl od všech ostatních neměla normativní přístup, ale učila nás, že člověk si má na své otázky hledat odpovědi sám, že se nemá učit jen z toho, co mu někdo jiný povídá, nebo co si přečte ve skriptech. Tím mě rozhodně ovlivnila, ale především mě oslovila pedagogikou předškolního věku.

Preprimární pedagogika je jedním z vašich témat. Jakým dalším tématům se v pedagogice věnujete?

Musím říct, že jsem se vždycky snažila přicházet s tématy, která byla spíše na okraji zájmu. Tím neříkám, že byla nedůležitá, spíš byla ve své době u nás nová. Nejdřív, v devadesátých letech, to byla sociologie výchovy, rady škol, komunikace školy a rodiny a podmínky, ve kterých se děti vzdělávají. Zajímaly mě také otázky rovných vzdělávacích příležitostí a to, jakou roli v tom sehrává právě rodinné zázemí dítěte. Dnes to vypadá, jako by škola a rodina stály znovu proti sobě. Postupem času jsem se ale od tématu školy začala vzdalovat čím dál tím víc a začala jsem přemýšlet a o tom, jakým způsobem se učí nejen děti, ale i dospělí. Proč se lidé účastní nebo neúčastní vzdělávání, co je k tomu vede, co jim brání. Tématům andragogiky, tedy oblasti vzdělávání dospělých, jsem se poté začala věnovat docela silně. S tím souvisí i mé další téma, mezigenerační učení. To považuji v situaci stárnoucí společnosti a hrozícího generačního příkopu mezi lidmi za velmi důležité. Momentálně se s kolegy věnuji velice krásnému tématu, a to jsou tzv. netradiční vysokoškolští studenti. Jde o lidi vyššího věku, kteří prošli nejrůznějšími životními peripetiemi a posléze se rozhodli přihlásit na vysokou školu. První výsledky ukazují, že jejich motivace ke studiu, jejich studijní angažovanost a vůbec způsob, jakým oceňují vzdělání, může být inspirativní pro běžné studenty, a hlavně pro vysoké školy, které jim studium nabízejí. To je téma, které mě velmi zajímá a baví.

Říkáte, že jste se vždy zajímala o témata na okraji zájmu. Vnímáte, že jsou ve vašem oboru naopak módní témata v centru zájmu?

Jedno z docela módních témat je gender ve školství, čímž neříkám, že není důležité. Dalším momentálně hodně popularizovaným předmětem zájmu je učitelské vyhoření a vůbec postavení učitelů ve společnosti. Výsledky výzkumných nálezů v těchto oblastech nejsou většinou příliš povzbudivé, a tak jsou to vděčné tituly ve sdělovacích prostředcích.

Zmínila jste překážky, které brání lidem v jejich vzdělávání. Existují nějaké, kterým jste musela čelit vy?   

První překážku jsem překonala v době normalizace, kdy jsem nemohla studovat na vysoké škole kvůli otci, který měl politický škraloup. Nebylo to ale nic fatálního, dva roky jsem si počkala, působila jsem jako učitelka na venkovské mateřské škole a na třetí pokus jsem se na školu svých představ dostala. To je jeden z důvodů, proč mě tak zajímají právě netradiční studenti. Jsou to lidé, kteří museli studium na vysoké škole odložit, věnovat se jiným věcem a překonat překážky. Domnívám se, že takovým procesem jsem prošla i já a ovlivnilo mě to mimo jiné  v tom, že jsem si studia mnohem více vážila. Vyšší úctu ke studiu podle mě má ale většina „netradičních studentů“. Nejsou totiž v pozici čerstvých maturantů, kteří pouze vymění středoškolskou lavici za tu vysokoškolskou.

Když narážíme na rozdíly mezi studenty a studentkami, vnímáte rozdíl například mezi tím, jací jsou dnes a jací byli v devadesátých letech?

Pozoruji své studenty velmi intenzivně, protože učení mě baví a baví mě setkávání s mladými lidmi. Bála bych se generalizace ve smyslu, že jsou horší, méně motivovaní a podobně. Myslím si, že situace je taková, že vzhledem k počtu studentů a k procentu mladých lidí, kteří studují na vysokých školách, se rozevřel vějíř jejich vlastností. Mnozí jsou ve volbě svého oboru a školy nerozhodní, takzvaně se hledají. Tím pádem máme studenty, o kterých si někdy řeknu, že by jim bylo mnohem lépe, kdyby byli někde jinde. Potom máme mimořádné studenty, kteří se zajímají, jsou motivovaní, chytří a je s nimi radost pracovat. Je potřeba na vysokých školách zapomenout na to, že k nám chodí nejlepší z nejlepších. Obávám se, že to tak není. Když se vracíme v čase a říkáme, jak studenti byli dřív výborní, mluvíme o době, kdy šlo početně o deset procent z populačního ročníku, dnes je to padesát procent. To je zkrátka úplně jiný základ, se kterým musíme pracovat. Takže studenti nejsou horší, nebo lepší, jsou zkrátka jiní. A my jako učitelé bychom k nim podle toho měli přistupovat.

Zmínila jste, že vás baví učení a setkávání s mladými lidmi. Co vás na vaší práci baví nejvíc?

Práce s mladými lidmi mi dělá dobře, nabíjí mě, dodává mi sílu a svěžest. Výzkum a publikování mě baví úplně stejně, až na to, že tam není to časté nabíjení. Řeknu to velmi jednoduše, když v pondělí večer odcházím z přednášky, která se mně povedla a studenty zajímala, odcházím domů euforická, protože zpětná vazba je okamžitá, zatímco výzkum a publikování jsou dlouhodobé záležitosti. Co mě baví víc, nemůžu říct, ale z hlediska toho, co mě udržuje více v chodu, tak to je rozhodně učení.

Co vnímáte jako vrchol své kariéry?

Na to se těžko odpovídá. Pokud se bavíme o akademické kariéře, tam je vrchol profesura, pokud se nechcete dát na dráhu akademického úředníka. Já jsem ale nikdy neměla ambice být vedoucí katedry, děkankou či rektorkou. Myslím, že dlouhodobě je pro mě vrcholem pozitivní ocenění mých kolegů. To, že si na mě vzpomene rektor Olomoucké univerzity a pozve mě do vědecké rady. Také posty, které jsem léta zastávala, například pozice předsedkyně České asociace pedagogického výzkumu, či předsedkyně evropské části Světové organizace pro předškolní výchovu. To všechno vnímám jako plody mé práce, které sklízím.

Co vnímáte osobně jako největší problém českého školství?

Největší problém je podle mě v tom, že v rozhodování existuje určitá nekonzistentnost. Navíc se často rozhodování neděje na základě věcných a vědecky podložených argumentů, ale spíše s politickou motivací. Částečně je to tím, že politická garnitura se nedrží vize, na které panuje shoda bez ohledu na aktuální složení Poslanecké sněmovny. To ve vzdělávacím systému dělá problémy, protože výsledky změn ve školství se neprojevují ve čtyřletých intervalech tak, jak je nastavený volební systém. Ty dopady jsou daleko dlouhodobější. A mnohá rozhodnutí mají řadu nechtěných a nezamýšlených důsledků.

Další věc, která mi vadí, jsou vzdělávací nerovnosti, což je velký problém českého školství, trvající celá desetiletí. Sice se o tom hodně mluví, ale ve skutečnosti se s tím stále nic nedělá. Abych byla konkrétní, vadí mi systém, kde socioekonomický základ a kulturní kapitál rodiny dítěte hraje tak podstatnou roli v jeho školní úspěšnosti. Ukazuje se, že škola není neutrální instituce, která by vzdělávala všechny děti bez rozdílu, přitom škola bez nerovností je základní dětské právo. Mimochodem jednou z priorit Strategie 2030 je snižování nerovností ve vzdělávání. Pokud se ale v systému neudělají zásadní změny, nezmění se vůbec nic.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Moje plány jsou dál dobře učit, podílet se na výzkumu, ale už ho neřídit, spíš být nápomocná kolegům. Já jsem na svém pracovišti velmi spokojená a mám to štěstí, že jsem tu třicet let. Prošla jsem celým vývojem našeho ústavu a neskromně si myslím, že k tomu, že je dnes respektovaným pracovištěm pedagogického a andragogického výzkumu, jsem svým dílem přispěla. Téměř všichni mladší kolegové jsou mí bývalí studenti a způsob, jakým se ke mně chovají, je pro mě velké zadostiučinění.

Jak vnímáte aktivity jako je Cena Milady Paulové?

Myslím si, že je to výborný počin a obzvlášť se mi líbí, že každý rok se cena udílí profesorkám z jiného oboru. Rozšiřuje to obecné povědomí o významném zapojení žen v různých vědních oborech. Osobně si této příležitosti velmi cením.