Rok 2019 očima našich výzkumnic

Domů Rok 2019 očima našich výzkumnic


Nina Fárová: Vedení středoškolské stáže jako lék na všechny neduhy

Na konci loňského roku jsem se rozhodla, že pod hlavičkou Sociologického ústavu vypíšu stáž pro středoškolské studující v rámci projektu Akademie věd Otevřená věda. Z téměř čtyřiceti přihlášek, ze kterých jsem si mohla vybrat pouze tři studující, jsem si na základě motivačních dopisů vybrala Kristýnu, Lauru a Šimona. Vrhli jsme se na výzkum tématu, které si po prvních úvodních setkáních sami vybrali, čímž bylo sexuální obtěžování na středních školách mezi středoškolskými studujícími. Tím se jim po zkoumání teoretických konceptů a odborné literatury otevřel vstup do jim blízkého terénu, kde prováděli kvalitativní rozhovory se svými vrstevníky a vrstevnicemi. Všichni tři byli zvídaví, motivovaní, chytří, sebevědomí, zábavní, přemýšliví, empatičtí. Bylo mi velkou ctí je poznat a provést je zákoutími nejen sociologického výzkumu, ale také různými genderovými tématy objevujícími se v jejich osobních i studijních životech.

Se studujícími si můžete přečíst rozhovor pro magazín Student Times, ve kterém jedna členka týmu Kristýna Bělíková mj. říká: „Já bych byla ráda, aby se sexuální obtěžování vnímalo více jako šikana. O šikaně se mluví. A všichni víme, že je to špatně.  Ale když šikana získává sexuální podtón, tak lidem najednou přijde v pořádku. Přejde se to s tím, že to je normální a že si to sedne. Ono si to sedne, ale sedne si to špatně. A pak to takhle zůstane ještě dlouho. Takže já bych byla velmi ráda, aby se sexuální obtěžování netolerovalo.“

 


Blanka Nyklová: Aplikovaný chemický výzkum před rokem 1989 a jeho transformace

V uplynulém roce se nám spolu s Ninou Fárovou a Hanou Daňkovou podařilo dohledat téměř třicet výzkumnic a výzkumníků, kteří alespoň několik let před rokem 1989 působili v aplikovaném chemickém výzkumu při některé z chemických továren na území dnešní České republiky. Rozhovory s nimi doplňují výzkum v archivech a dobových časopisech některých těchto továren o cenný osobní vhled do každodenního i dlouhodobého fungování aplikovaného výzkumu a jeho osudů v období normalizace  a v dekádě po jejím konci.

Přes často velkou zodpovědnost po celou pracovní dráhu v podnikovém výzkumu, řadu získaných patentů i schopnost zorientovat se v mnohdy chaotickém nástupu místní formy kapitalismu po roce 1989 se stále běžně setkáváme s váháním, zda se výzkumu zúčastnit. V průběhu rozhovorů se ale téměř bez výjimky ukazuje, že chemie a chemický výzkum zvláště pro ně představovaly a často stále představují životní vášeň nebo alespoň práci, která jim pomohla prožít smysluplný život. Podrobné analýze sesbíraných rozhovorů se sice budeme věnovat až v rámci přípravy odborné knihy shrnující výstupu celého roku v nadcházejícím roce, již teď ale můžeme zmínit alespoň jedno stále se opakující téma. Existenci a fungování zařízení péče o předškolní děti, a to včetně jeslí, které většinou zřizovaly samy podniky, někde to pak byla městská zařízení, oceňovali všichni, kdo do nich své děti umístili. Bývalí výzkumníci a výzkumnice jsou dnes většinou dědečky a babičkami a mohou tak zblízka sledovat změnu, kterou zrušení těchto zařízení znamená pro životy jejich dětí. Z jejich hodnocení vyplývá, že současnou situaci, která nutí jejich mnohdy také pracovně vytížené děti a především dcery k velice stresujícímu hledání individuálních řešení systémového problému, nehodnotí pozitivně, a to ani v případech těch, kdo celkový politický vývoj vnímají jednoznačně kladně.