Rozhovor s prof. Pavlou Rovnaníkovou

„Baví mě, když vědění posuneme o trošičku dál a výsledky můžeme využít ku prospěchu praxe.“

Můžete, prosím, vysvětlit, čím se zabýváte?

Jsem chemik a působím v oboru stavebních materiálů. Zabývám se vývojem nových materiálů a jejich degradací a takovou úplně speciální oblastí mého zájmu jsou povrchové úpravy historických staveb, zejména exteriérové omítky. Věnuji se složení historických omítek a vývojem jejich náhrad.

Jak jste se dostala k chemii?

Měla jsem na základní škole kamaráda, byl o rok starší než já, který doma v kuchyni prováděl chemické pokusy. Občas jsme si spolu o tom povídali a já jsem si říkala: „Chemie je asi docela zajímavý obor“, i když já jsem doma pokusy nedělala, výbuchy už tedy vůbec ne, před chemií mám stále respekt. On potom vystudoval přírodovědeckou fakultu, obor biochemiie pak se ale velkou část profesního života chemii nevěnoval, hrál v hudební skupině na banjo a jezdil s ní po světě. Po roce 1990 se k biochemii vrátil. I dnes jsou s ním debaty o chemii a biochemii velmi zajímavé, přestože máme každý jiné oborové zaměření. Další člověk, který se zasloužil o to, že jsem získala kladný vztah k chemii, byla profesorka Vlasta Klabanová na gymnáziu (dříve Střední všeobecně vzdělávací škola), která vynikajícím způsobem uměla chemii zpřístupnit velkému okruhu studentů. Musím říci, že chemie byla pro mě dobrá volba.

Takže jste pak šla na vysokou školu…

Po skončení gymnázia, jsem studovala Přírodovědeckou fakultu MU v Brně, specializovala jsem se na anorganickou chemii, a když jsem skončila, tak byla otázka: „Kam teď?“. Nabídka pracovních míst nebyla nijak široká. Shodou náhod jsem začala pracovat na Stavební fakultě. Tehdejší vedoucí katedry chemie, tehdy docent, dnes profesor Brandštetr, potřeboval pracovníka pro řešení výzkumných úkolů, tak se obrátil na vedoucího mé diplomové práce, zda nekončil studium nějaký šikovný student. Bylo mu odpovězeno, že „kluka nemám, ale mám šikovnou holku.“ Pan docent se nejprve trochu bránil, protože měl představu o tom šikovném absolventovi, ale nakonec mě přijal.

Už v té době jste se věnovala téhle oblasti?

Ne, ne, ne. Já jsem byla čistý anorganik, ve své diplomové práci jsem se zabývala přípravou solí a esterů kyseliny pentafluorotelurové. Studovala jsem infračervená spektra a počítala silové konstanty vazeb. To jsem na stavební fakultě zcela opustila a začala jsem se věnovat stavební chemii. Musela jsem nastudovat silikátovou chemii, která je základem stavebních materiálů.

Čím se teď konkrétně nejvíc zabýváte?

Já bych začala výukou. Základní předmět, který učím, je stavební chemie v prvním ročníku. Pět set lidí každý semestr. Snažím se je zaujmout tím, že v přednáškách uvádím i v částech obecné chemie příklady, které mají souvislost se stavební praxí. Ale přece jen, první ročník je pro studenty velmi náročný, musí se naučit jinému stylu práce, než byli zvyklí na střední škole, a navíc, velká část studentů nemá chemii jako preferovaný předmět. Jiná situace je v předmětu, který je v 1. ročníku navazujícího magisterského studia s názvem Chemie stavebních materiálů. Toto je předmět volitelný na oboru Konstrukce a dopravní stavby a studenti si tento předmět volí již se znalostmi konstrukce pozemních a inženýrských staveb. Tento předmět si při přednáškách vyloženě užívám, protože mohu studentům vyložit chemické procesy probíhající v oblasti stavebních látek, které se navenek projevují fyzikálními, a zvláště pak mechanickými vlastnostmi. Jinak jsem školitelem doktorandů a vedu diplomové a bakalářské práce.

A na jakých výzkumných projektech teď pracujete?

Od roku 1993 se podílím na řešení projektů Grantové agentury ČR jako řešitelka, spoluřešitelka nebo člen týmu, dále jsem byla zapojena do dvou výzkumných záměrů komplexního projektu CIDEAS (Centre for Integrated Design of Advanced Structures) a několika projektů Ministerstva průmyslu a obchodu. V současné době jsem řešitelkou dvou projektů GA ČR a spoluřešitelkou jednoho projektu MPO.

Pochopitelně, že se člověk snaží, aby to, co chce dělat, mělo smysl jak oblasti základního výzkumu, tak i následně v aplikovaném výzkumu a v praxi. K tomu je potřeba finanční podpora, protože bez financí se experimentální práce dělat nedá. Od roku 1996 řešíme společné projekty s Fakultou stavební ČVUT v Praze, s profesorem Černým jsme vytvořili výzkumný tým, který řeší problematiku stavebních materiálů komplexně. Na naší fakultě se materiál vyvíjí, zkoumá se jeho trvanlivost a mechanické a lomově mechanické vlastnosti, v Praze se zabývají transportními jevy v těchto materiálech. V současné době se věnujeme omítkám, které by měly sloužit pro památkovou péči jako doplňující malty nebo náhrady historických povrchů. Také se zabýváme snížením negativního vlivu výroby cementu na životní prostředí (vysoká spotřeba energie a emise oxidu uhličitého), a to jeho částečnou náhradou materiály, které nezatěžují životní prostředí a svými vlastnostmi jsou schopny část cementu v betonech nahradit. Ve velké většině se jedná o vedlejší produkty, které jsou vlastně odpadem v jiných technologiích a jsou velkoobjemové, např. strusky, popílky, cihelný prach a další. Cihelný prach má schopnost reagovat s hydroxidem vápenatým, vzniklým hydratací cementu a vytvářet pevnou strukturu. Byl používán již v historii do vápenných malt a omítek. Teď zkoumáme, jaké ? má složení suroviny a teplota výpalu vliv na reaktivitu cihelného střepu.

Kam se ubírá vývoj ve  výzkumu malt pro zdění a omítání?

Tady je třeba rozdělit problematiku na nové trendy u novostaveb a obnovu omítek historických objektů. Omítky novostaveb jsou většinou koncipovány se směsným pojivem, tj. vápnem a cementem, spolu s přísadami, které zlepšují jejich vlastnosti; jedná se zejména o plasticitu malty, schopnost retence vody a přilnavost ke zdivu. Zdící malty jsou dnes nahrazovány tenkovrstvými tmely, aby se zlepšily tepelně technické vlastnosti zdiva.

Při obnově fasád historických staveb je snaha se přiblížit co nejvíce složení původních omítek. Nejde pouze o chemické vlastnosti, tam problém obvykle není, ale o fyzikální vlastnosti, které se s časem, jak omítka stárne, mění. I když je cement dnes již historickým pojivem, výroba cementu byla patentována v Anglii již v roce 1824, neměl by být používán tam, kde v minulosti nebyl použit. Takže se snažíme vyvíjet takové maltové směsi, které mají vhodné technologické a trvanlivostní vlastnosti a cement je v nich nahrazen přírodními nebo technogenními pucolány. To jsou materiály, které se používaly i v dávné minulosti a zlepšují vlastnosti ztvrdlých malt pro zdění, spárování a omítání. Omítky na fasádách některých hradů a zámků se dožívají i několika set let a omítky nejsou výrazně porušeny; jako pojivo bylo použito vzdušné vápno právě s různými typy pucolánů.

A stále drží.

Jako příklad lze uvést omítky na zámku v Českém Krumlově, které jsou na fasádě asi 600 let. Před několika lety byla provedena jejich obnova, ale z dokumentace je zřejmé, že velká část jich zůstala zachována v původní podobě. Při provádění oprav jsem byla pozvaná na prohlídku fasády z lešení a byla jsem překvapená, že omítky jsou z tak velké části dochovány. Přitom stavitelé v té době měli k dispozici jen vápno, ale již měli povědomost o tom, že některé příměsi zlepšují vlastnosti malt. Byly to např. cihelný drcený střep, nebo odpady z blízkých skláren, které byly nalezeny při analýzách. Navíc, v minulosti vyráběná vápna obsahovala i hydraulické příměsi, nebo popel, který se také může podílet na tvorbě sloučenin, které zvyšují pevnost, trvanlivost a odolnost omítek proti působení okolního prostředí. Dnes se vyrábí vápna ve vysoké čistotě, až 97 % hydroxidu vápenatého, proto je nutné, abychom prodloužili životnost vápenných malt a omítek, se zabývat použitím různých aktivních příměsí. Avšak musím  zdůraznit, že i když postavíme repliku vápenické pece, která byla tehdy použita, použijeme vápenec ze stejné lokality, tedy o přibližně stejném složení, pálit se bude tvrdým dřevem jako v minulosti, použijeme i stejný druh a granulometrii kameniva, tak ve výsledku nebude vyrobená malta identická jako ta původní.

Čím to?

Ona omítka v uvozovkách „stárne“. Probíhají v ní vlivem okolních podmínek procesy, které mění její mikrostrukturu. To znamená, že dochází k rekrystalizaci jejích složek, takže není úplně stejná, jako ta nově připravená. Snažíme se tomuto stavu přiblížit, aby byly i fyzikální vlastnosti omítky podobné, protože z hlediska chemických vlastností a kompatibility složek problém není. Jde zejména o podobnou nasákavost, aby v následné aplikaci nátěrů nedocházelo k rozdílné savosti podkladu, a tím k vytváření skvrn na povrchu.

Takže když se to vyrobí podle stejného postupu, stejná směs, je tedy pravděpodobnost, že bude mít omítka stejné vlastnosti, vysoká…

Ano, tady je vysoká pravděpodobnosti shodnosti vlastností malty. Z pohledu obnovy památek to ale nelze podle popsaného postupu provádět. V minulých letech jsem se zúčastnila několika workshopů o vápenných technologiích na památkách, které byly spojeny s postavením repliky staré pece a pálením vápna. V takové peci se vypálí půl tuny za týden. I když je vápno měkce pálené a velmi vhodné pro použití k obnově památek, tak vzhledem k objemu prováděných prací se musí přistoupit k použití vápna, které se vyrábí průmyslově v moderních vápenkách. Toto moderním způsobem vyrobené vápno je možné také zpracovávat starým způsobem, tzv. hašením na vápennou kaši, ale tato technologie se provádí zřídkakdy. Obvykle se použije vápenný hydrát, dodávaný v pytlích, ale malta z něj, zvláště v čerstvém stavu, má poněkud jiné fyzikální vlastnosti než s vápennou kaší. Malta vyrobená z odleželé vápenné kaše má díky vytvořenému hydrogelu lepší plasticitu a z praktického hlediska se lépe zpracovává.

No, a pak jsou nové stavby, kde se používají prefabrikované směsi, které se nanášejí strojním zařízením. Běžně se používají vápenocementové malty pro omítání, které už není důvod připravovat jako staveništní maltu. Směsi obsahují řadu chemických přísad, které zlepšují technologické vlastnosti malt.

Trvanlivost malt připravených použitím těch nových technologií se dá srovnat s těmi starými postupy? Nebo je to úplně jiná kategorie a nelzee to takhle říct?

To nelze takto hodnotit. Jsou diskuse o zrychlených zkouškách trvanlivosti, jestli lze výsledky degradace, při použití vyšších koncentrací agresivních látek po krátkou dobu, porovnávat s výsledky v reálném čase a koncentracích. Skutečná trvanlivost omítky (či životnost fasády) se ukáže v čase, tak jako je tomu u historických omítek, které se dochovaly po staletí. Určitě je snaha vývojářů, aby omítky měly dlouhou životnost.

Co vás na vaší práci nejvíc baví?

Co mě na práci nejvíc baví? No, ta práce, všechno, co se týká stavebních materiálů, zvláště stavebních pojiv. Neustále se nacházejí nové cesty, jak zkoumat materiály, protože jde dopředu i přístrojová technika. Ta umožňuje dívat se na hmotu z hlediska mikrostruktury na stále menší útvary a z jejich morfologie a struktury můžeme usuzovat na možnosti nového směru v ovlivnění vlastností materiálů.

Co vás naopak nebaví?

Administrativa, která ubírá čas. Mnohé administrativní úkony jsou nesmyslné, zbytečné a obtěžující, ale předpisy, zákony a nařízení musíme plnit.

Co je pro vás úspěch?

Tak pro někoho je úspěch, že je prezidentem významné společnosti, pro někoho je úspěch, když má zlomenou nohu a po uzdravení zase může chodit, to je vlastně velice relativní. Každý člověk má úspěch nastavený jinak. To, čeho jsem dosáhla, bych nenazývala úspěchem, je to výsledek toho, jak život šel……

Máte pro to jiný termín?

Je to běh života a shoda náhod, které člověka dostanou do určitého prostředí, kde má možnost dělat to, co  dělá a co ho baví.

Já jsem nastoupila na stavební fakultu, kde jsem ty možnosti postupně měla. Začala jsem pracovat u pana profesora Brandštetra, docela se mi dařila práce a měla jsem jeho velkou podporu, tak jsem sepsala práci a požádala o rigorózní řízení. Asi po roce mi jedem kolega podsunul myšlenku, abych začala studovat vědeckou aspiranturu. Takže jsem se přihlásila, nejprve mi prokádrovali školitele, jeden neuspěl, až teprve další byl schválen. Tak jsem začala studovat, mezitím se mi narodil syn Pavel. To bylo poměrně složité, protože když jsem psala tzv. minimum (dnes pojednání k disertační práci ke státní doktorské zkoušce), tak jsem měla synka, kterému byl rok a půl na klíně, on si modrou pastelkou maloval do mého konceptu a já jsem psala; bez PC to byla jiná, dnes už těžko představitelná, práce. Po skončení aspirantury, v roce 1981, se mi narodila dcera Andrejka. Po roční mateřské dovolené jsem dále pracovala v oboru chemie stavebních materiálů, publikovala, referovala na konferencích. V roce 1991 mibylo nabídnuto, abych podala žádost o habilitační řízení. Tak jsem napsala habilitační práci a v roce 1992 jsem se stala docentkou pro obor Materiálové inženýrství. A profesura? Do té už mě dlouho tlačili kolegové, ale já jsem pořád měla pocit, že ještě bych měla něco dokázat. Nakonec jsem v roce 2003 byla vyzvána děkanem fakulty a roce 2004 jsem úspěšně prošla jmenovacím řízením v oboru Fyzikální a stavebně materiálové inženýrství.

Ale já to nepovažuji za něco výjimečného, co bych komentovala tak, že „já jsem úspěšná!“ Žiji úplně normální život, snažím se, abych byla prospěšná, aby moje práce měla smysl. Úspěch je i to, že člověk nemá pocit, že žije marně.

Máte vůbec při tom učení a bádání čas na koníčky?

Mám dva koníčky. Jednak sport, to jsem prošla řadou sportovních disciplin. Před deseti lety jsem začala s aquaaerobikem, což je nejlepší cvičení pro „dámy v letech“, opravdu. To je cvičení ve vodě, zároveň to je masáž, je to úžasné. Je to dynamické aerobní cvičení, procvičí se všechny partie těla. A také cvičím Pilates, a to je nejlepší cvičení pro zpevnění těla a nebolestivá záda. Všichni kolem mě chodí, že je bolí záda, a já tedy musím zaklepat na tvrdé a říkám: „A mě záda nebolí!“

Potom už těch koníčků moc nemám. Na chalupě mám malou zahrádku a tam se věnuji hlavně bylinkám, protože jinak nemá smysl pěstovat rostliny, které vyžadují každodenní péči, kterou jim nemohu poskytovat. Kromě toho pěstuji aronii (černý jeřáb), jejíž plody zavařuji na báječný kompot, který milují všichni v mém okolí. Na nic jiného mi moc nezbývá času. Obvykle i v sobotu a v neděli zapínám na chalupě notebook, abych něco zpracovala, co spěchá a na co nezbyl čas v pracovním týdnu. Ráda zajdu na koncert, mám ráda sbory, ale vnímám i jinou vážnou či populární hudbu. Miluji Beatles, to je hudba mého mládí. Příležitostně jdu do divadla nebo do kina.

Chci se zeptat: Máte zkušenosti třeba z nějaké zahraniční stáže nebo nějakého pobytu?  

V mládí jsem byla v Budapešti u Dr. Sajó, který se zabýval termochemií. A pak jsem byla také v Anglii, celkem 3 měsíce v ICI. V posledních letech spolupracuji s prof. Grzeszczyk na universitě v Opoli v Polsku, máme společné projekty a mívám tam i přednášky. Také jsem byla na studijním pobytu v Londýně na City University.

A kdybyste měla srovnat vědu tam a tady nebo to, jak to tam funguje…

V Londýně je to podobné jako v současné době u nás. Snaží se získat projekty, na kterých zaměstnávají doktorandy, nebo i magisterské studenty, kteří řeší problematiku projektu ve svých disertačních a diplomových pracích. A jestli jsou venku lepší podmínky, nebo horší, to asi záleží na tom, jaká je to škola, protože školy mají různou úroveň a rozdílné přístrojové zázemí. V Polsku je to obdobné. Na stavební fakultě v Opoli mají dobré vybavení pro oblast zkoumání stavebních materiálů, také získávají granty pro řešení zkoumané problematiky.

Jaké byly reakce vaší rodiny, když jste se začala věnovat vědecké práci?

Moji rodiče mě podporovali, abych mohla dělat tuto práci. Pomáhali mi, když bylo potřeba, když byly děti nemocné, nebo je občas vyzvedávali ze školky nebo družiny. Ale nebylo to tak, jak je to v některých rodinách, že babička zastoupí matku úplně. Nechtěla jsem je příliš zatěžovat, všechno jsem si organizovala sama. Můj manžel byl zaměstnaný ve výzkumném ústavu a musel jezdit do provozu, často na celý týden, kde zkoušeli to, co vyvinuli v laboratoři. Obvykle se to odehrávalo tak, že v pondělí odpoledne mi zavolal, že odjíždí a přijede ve čtvrtek. Tak jsem ráno musela děti vzbudit, obléct, nasnídat, jedno do jeslí, druhé do školky, pak jedno do školky, druhé do školy, do družiny – a odpoledne zase zpátky. Pak už jsem se věnovala dětem, kontrolovala úkoly, chystala všechno na další den, takže na to, abych si sedla ještě k nějaké práci už nebyl čas.

Když děti odrostly, začala jsem se starat o rodiče. Když pak maminka zůstala sama, tak jsem k ní denně večer chodila, abych jí udělala, co potřebovala, a také si s ní popovídat. To bylo pro ni asi důležitější, než to, že jsem jí uklidila a vyprala.

Teď si to užívám, děti jsou dospělé, nemusím se starat téměř o nic. Jasně, ty „ženské práce“ v naší domácnosti dělám já, ale mě to neobtěžuje, protože nejsem časově závislá, a udělám je, když mám čas. Manžel se stará o technické věci, drobné opravy a podobně. Vnoučata zatím nemám, ale až budou, určitě budu k dispozici, když bude potřeba. A těším se, jak je budu rozmazlovat…..

To je skvělý plán. Máte pocit, když vidíte svoje mladší kolegyně, že se ta situace z tohoto hlediska mění? Myslíte si, že je tohle dělení práce v pořádku? Jak se na to díváte?

Myslím, že co se týče domácích prací, ta myšlenka, že žena všechno dělá, že to jsou ženské práce, je scestná a nepatří do dnešní společnosti. Ta patřila, řekněme, do společnosti první republiky. Pánové se ženili aby ? uživili manželku, protože se předpokládalo, že ona bude doma, bude se starat o děti, vařit, uklízet a vytvářet živiteli rodiny zázemí. Jenomže v dnešní době, kdy žena vydělává mnohdy víc než muž a on chce vést život jako za první republiky, chce mít dokonalý servis, tak to je špatně. Je to jenom o komunikaci a o domluvě, o rozdělení domácích prací na oba partnery. Když to nejde, tak to vede k různým nedorozuměním, hádkám, rozvodům…

Dnešní doba je úplně jiná a je fakt, že některé velice exponované ženy, ať ve vědě nebo v podnikání, si služby kupují. Dnes je možno si objednat úklidovou firmu, aby uklidila, je běžné jít na večeři do restaurace, nebo si nechat jídlo přivézt, nechat si vyprat, nebo si najmout hospodyni, která se o všechno stará. Možnosti jsou, ale záleží na tom, s čím se která žena srovná. Mě by například úklid prováděný úklidovou firmou neuspokojil.

Jaká je podle vás situace žen, které ve vědě začínají?

Ženy začínající ve vědě mají problém ten, že budou chtít mít děti. To je přirozená touha každé ženy, je to i naše poslání. Rozhodnout se, kdy ta chvíle nastane, je mnohdy těžké. Stává se, že se to odkládá tak dlouho, až je někdy už pozdě, nebo nastávají komplikace. Žena je v té době, kdy se má rozhodovat, zda už dítě, nebo ještě nějaký rok věda a pak dítě, poněkud rozpolcená, zvláště, když ve vědě dosahuje významných výsledků. Když už se rozhodne mít dítě, tak pak nastává problém, když se chce vrátit do práce. Situace u nás s předškolními zařízeními není příliš dobrá, jesle téměř neexistují a školky jsou plné.

Na pracovištích, si myslím, že je k mladým ženám pracujícím ve vědě vstřícnost. Dnes, díky internetu, je možno část pracovní doby trávit doma u PC a komunikovat přes internet. Pokud je ale věda založena na experimentu, což v chemii většinou je, tam je to horší, tuto práci je třeba provádět v laboratoři. Tady mají mladé ženy – matky nevýhodu, protože se nemohou do práce plně ponořit a např. experimenty protáhnout do hlubokého večera – mají povinnosti k potomkům.

Co si myslíte o vnímání chemie ve společnosti? Jak je prezentovaná a jak by měla být?

Občané často dělí věci a procesy na „s chemií a bez chemie“. Populace vnímá, že buď je to chemické, nebo je to „eko“ nebo „bio“, to pro ně znamená, že je to bez chemických přípravků. Je fakt, že od doby, kdy vstoupil v platnost zákon o nebezpečných chemických látkách, se více hlídá nebezpečnost různých látek. Vše, co obsahuje nebezpečné chemické látky, musí být na obalu označeno, jaká jsou rizika (R-věty), a dále jaká jsou opatření, aby nedošlo k poškození zdraví (S-věty). Mezi nebezpečné látky v oboru stavebnictví patří např. cement a vápno, jako látky dráždivé.

Jednou jsem měla rozhovor s prodejcem doplňků stravy, který mě přesvědčoval, že jejich výrobky jsou přírodní, „bez chemie“. Když jsem mu vysvětlovala, že i ty zdravé látky jsou chemické sloučeniny, tak se urazil a odešel.

Pro spoustu lidí je chemie velmi složitá a nepochopitelná. To vyplývá z toho, že v době jejich školní docházky je výklad učitelů chemie nezaujal, učili se nazpaměť vzorce a rovnice. Znám ale řadu středoškolských profesorů, kteří umí zaujmout výkladem a získávají řadu studentů pro studium chemie nebo oborů, kde chemie je neoddělitelnou součástí studia.

Pro širokou veřejnost by neměla být chemie prezentována jako „strašák“, který ji připraví o zdraví, ale jako věda, která v mnohém usnadní a zlepší kvalitu života Pochopitelně, že informace o nebezpečnosti chemických látek jsou na místě a děje se tak i prostřednictvím povinností, vyplývajících ze zákona.

Chemie by měla být vnímána jako obor, který má velké možnosti ve svém rozvoji.

Co říkáte na stávající vědní politiku?

To je velmi komplikovaná otázka. Podpora by měla být poskytnuta kolektivům, které jsou schopny produkovat, ať v základním výzkumu nebo v aplikovaném, kvalitní výsledky. Financí na projekty je ale určeno málo, takže podporu dostane jen nepatrná část podaných projektů. Já jsem vloni posuzovala 8 návrhů projektů, podaných na Ministerstvo průmyslu a obchodu. Šest z nich bylo velmi dobře zpracovaných a dva byly vynikající. Cílem všech byla řešení aktuálních témat z oboru stavebních hmot a souvisejících ekologických problémů. Když byly vyhlášeny výsledky soutěže, zjistila jsem, že žádný z těchto projektů nezískal financování. Vzhledem k nízkým objemům peněz, věnovaným na vědu, se neřeší velmi potřebná témata, jejichž vyřešením by se zlepšila kvalita života.

Další překážkou je přebujelá administrativa. Tak například v minulosti se mzdové prostředky, nárokované v projektech GA ČR (Grantová agentura), vyplácely formou odměn. To byl velmi jednoduchý administrativní úkon. Od loňského roku se musejí vyplácet formou mzdy, to znamená, že se např. 30 000 Kč rozdělí na 12 měsíců, napíše se smlouva, musí se psát výkaz odpracovaných hodin. Přitom je zřejmé, že se řešení projektu věnuje daleko více času, než odpovídá pracovní době. Tato činnost zaměstnává ekonomické pracovníky a zatěžuje všechny zúčastněné na projektu.

Pro Akademii věd a vysoké školy, které mají akreditované doktorské studium, by měly být státní prostředky na vědu v dostatečné míře přidělovány úměrně k prezentovaným výsledkům výzkumu. Instituce by přidělení finančních prostředků mohly řešit formou vnitřní soutěže, musela by být provedena podrobná vstupní oponentura návrhu řešení projektu za účasti externích oponentů. Závěrečné hodnocení by provedli externí oponenti na základě publikovaných prací, patentů, užitných vzorů a podobně, resp. oponentního řízení.

Rada vlády pro VaV  vydává kritéria hodnocení výsledků řešení projektů. Zcela jsou vyjmuty výsledky publikované na domácích konferencích. To je mi trochu líto, protože některé domácí konference mají velmi dobrou úroveň a především v oblasti aplikovaného výzkumu mají význam, protože vzhledem k finančním možnostem grantů, zahraničních konferencí se může zúčastnit jen velmi omezený počet osob z řešitelského kolektivu.

Co říkáte na situaci doktorandů? Často jsou nuceni učit, nemají čas na svůj výzkum, zároveň stipendia jen málokdy umožňují věnovat se jen vědě. Jak je to u vás na fakultě?

Přístup k doktorandům je různý. Na fakultě je vydána směrnice děkana, která řeší práva a povinnosti doktoranda. Doktorand by se měl předně věnovat studiu a zpracování disertační práce. U nás na fakultě mají doktorandi povinnost vyučovat tři hodiny týdně, což je nezatěžuje, zároveň nabývají pedagogické zkušenosti. V žádném případě by neměl doktorand sloužit jako levná pracovní síla, která učí mnoho hodin a provádí práce, které jí nepříslušejí, na úkor své vědecké práce.

Stipendia nejsou vysoká vzhledem k tomu, že nároky na potřeby dnešních mladých lidí jsou vysoké. Snažíme se zlepšit jejich finanční situaci tím, že usilujeme o granty, ze kterých se mohu vyplácet doktorandům určité finanční částky (stipendia). Témata disertačních prací zapadají do tématiky řešených projektů.

Je pravdou, že někteří doktorandi jsou zaměstnáni mimo fakultu, pak se obvykle nevěnují plně studiu, a to vede mnohdy k prodlužování doby studia, nebo dokonce k nedokončení doktorského studia.

Moc děkuji za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěchů!