Anglistka Ludmila Urbanová: Ženství udělalo ohromný pokrok

Málokterá anglistka ovlivnila podobu výuky anglického jazyka na českých univerzitách tak, jako profesorka Ludmila Urbanová. Ať už šlo o zavedení nových jazykovědných disciplín, či výrazný podíl na vybudování několika kateder anglistiky v Čechách i na Slovensku, ke své práci vždy přistupovala s ohromnou pílí a  zaujetím. V rozhovoru pro NKC – gender a věda hovořila o své profesní cestě, kterou ovlivnila náhoda, politická situace, ale především odvaha. 

Co vás přivedlo k vašemu oboru?

Přišla jsem k němu jako slepá k houslím. V době mých studií nebyla angličtina v popředí zájmu, ale od dětství mě jazyk fascinoval a byla jsem dychtivá čtenářka. Když jsme se v maturitním ročníku měli rozhodnout, co budeme studovat, bylo mi jasné, že se chci věnovat jazykům. Původně jsem si chtěla vybrat kombinaci němčina-ruština nebo němčina-čeština, ale jediný vypsaný obor byl němčina-angličtina. Jenže já jsem tehdy anglicky neuměla ani slovo. Na přijímací zkoušce na mne sice všichni překvapeně zírali, pryč mě ale neposlali. Jen zjišťovali, jestli se to doučím. Já jsem řekla ano. Nevím, kde se ve mně vzala tato nesmírná odvaha, ale odvážná jsem byla celý život. Myslím, že jsem si chtěla dokázat, že to zvládnu.

Váš tatínek říkal, že dívce nestačí umět číst, že musí i umět vařit. Setkala jste se s takovými názory později?

Myslím, že mnoho mužů je mělo, ale musím říct, že mě jiní muži zase velmi podpořili, především moji „guruové,“ profesoři Josef Vachek a Jan Firbas. Možná je to dnes jiné kvůli velké feminizaci školství, ale já si v tomhle ohledu nemohu stěžovat. Rozhodně si ale uvědomuji, že jsem měla štěstí.

Zažila jste nepřejícnost, či překážky, i v jiné podobě?

Ano, souviselo to s politickou situací za socialismu. Byla jsem považována za excelentní studentku, a proto jsem na konci studia byla vyzvána, abych se stala členkou KSČ. Nechci říct, že jsem byla nucena, ale tlak tu byl, a tak jsem v pátém ročníku do strany skutečně vstoupila. Po událostech v roce 1968 jsem ale stranickou knížku vrátila. Od té doby začalo martyrium. Jednak proto, že jsem se věnovala angličtině, která byla „jazykem nepřátel“, a jednak proto, že jsem sama byla za nepřítele považovaná tím, že jsem vystoupila ze strany.

To, že jsem nebyla vítaná, mi na pracovišti dávali často najevo. Než jsem se vrátila po druhém dítěti do práce, vedoucí katedry mi řekl, že by uvítal, kdybych vůbec nenastoupila. To jsem si ale nemohla z finančních důvodů dovolit. Měla jsem rodinu, mého manžela předtím z fakulty z politických důvodů vyhodili. Já však věřím, že čím je život těžší, tím je toho člověk schopen víc zvládnout.

Když se bavíme o těžkých momentech ve vaší kariéře, existují naopak chvíle, na které vzpomínáte ráda?

Řeknu vám jednu krásnou příhodu, která se mi stala na mém druhém zahraničním pobytu v roce 1994 na Universitě v Lundu. Tam měl patronát nad mou stáží profesor Jan Svartvik, kterému jsem se svěřila, že je fantastické, co všechno mají k dispozici, s politováním, že já takové pracovní prostředí doma nemám. Když jsem odjížděla, zavolal si mě a řekl: „Katedra dostala peníze na to, že jste tady. Já vám je dávám, běžte do univerzitního knihkupectví a za všechny ty peníze si kupte knihy.“ Nakoupila jsem tolik knih, že jsem je horko těžko vezla domů. Jeho velkorysost byla povznášející, i to, že s námi v cizině jednali jako se sobě rovnými. To byla pro člověka, který měl mindrák, protože jako persona non-grata jsem celé dlouhé roky neměla možnost vycestovat, velká satisfakce. Myslím, že vědomí, že mě anglisté v cizině přijímají jako kolegyni, ve mně ještě více posílilo odvahu pokračovat ve své práci.

Tady se dotýkáme tématu předrevolučního fungování věcí. Co vnímáte jako nejzásadnější změnu akademického prostředí v porovnání s obdobím před rokem 1989?

Já hrozně moc přeji mladým lidem. Uvědomuji si, že mají výhodu v tom, že jsou neustále v kontaktu se světem. Jezdí na stáže v projektu Erasmus, na zahraniční konference, jsou na tepu doby. Tím se hodně změnilo k lepšímu. Také dostupnost literatury je jiná, dnes existují i elektronické prameny, takže najít knížku už není tak strašně namáhavé. To jsou velmi pozitivní skutečnosti.

Co je záporné… často od svých mladších kolegů slyším, že jsou velice přetížení, jelikož se od nich vyžaduje, aby dělali vědeckou práci na stejné úrovni jako v akademii. To není možné. Mají spousty studentů a je dobře, že je mají, myslím si, že jsme tady kvůli nim. S tím jsem měla v posledních letech problém. Chce se od nás mnoho položek do RIVu, ale já mám vést doktorské studenty. Vedla jsem jich dvacet, kteří své disertace úspěšně obhájili, a ti byli pro mou satisfakci mnohem důležitější.

Existuje něco, v čem vás porevoluční změny zklamaly?

Já se vám přiznám, že mne trápí, když se stále objevuji další a další práce, které byly opsané. Viním v tom ohledu školu, protože ta je neměla pustit. My jsme měli na katedře případ studentky doktorského studia, která svou práci odevzdala pozoruhodně rychle. Naštěstí oponentka disertace zjistila, že v práci bylo opsaných třicet stran. Nastal lítý boj, studentka tvrdila, že nic neopsala. Nakonec obhajobu nepodstoupila. Já si myslím, že opsaná disertace jakéhokoli druhu je chybou školy a determinuje její úroveň. Problém tkví v tom, že se nemělo brát tak velké množství studentů. Pokud se učitelé nemohou věnovat nadaným a schopným lidem, rozdíl mezi nimi a těmi nenadanými se stírá. Studium má být individualizováno, aby student mohl vyrůst a aby vzdělávání bylo kvalitní. Nechci říct, že by byla úroveň nízká, ale není optimální. Člověk si to uvědomuje v situacích, kdy jsem například studentce řekla, že by měla svou diplomovou práci vylepšit a přepracovat. Zeptala se: „Proč? Takhle to stačí.“ Tak to ne, nic nestačí! Člověk má chtít ze sebe dostat maximum.

A to jste vy vždy dělala, například tím, že jste výuku anglistiky obohacovala o nové disciplíny, kterým se do té doby nikdo nevěnoval. Jste tedy svým způsobem průkopnicí.

To ano, působila jsem na několika štacích a pomáhala zavádět nové předměty, velmi výrazně například pragmatiku v Českých Budějovicích, ale i v Ostravě, Zlíně a Prešově. Nebylo to jednoduché, do Budějovic trvala cesta z Brna skoro pět hodin. Já jsem ale vždy měla pocit, že své znalosti musím rozdávat, abychom byli v porovnání se západním světem na stejné úrovni. Pražská lingvistická škola byla světová. Nemůžeme zůstat u toho, že jsme v minulosti dobří byli, máme být na úrovni i nyní. Co proto můžeme udělat? Navázat na naše české tradice, které já velice pokorně ctím.

Zmínila jste, že vaše práce nebyla jednoduchá. Jak se vám dařilo skloubit rodinný a pracovní život?

Musím připustit, že moje děti často říkají: „No, mami, moc času jsi na nás neměla.“ Pamatuji si, že si někdy  stěžovaly, že je nestačím vypravit ráno do školy. Já jsem ale sotva zavřela oči, protože jsem šla spát ve čtyři ráno. Spánkový deficit byl v mém pracovním období zkrátka konstanta. Je to těžké, ženy mají málokdy dostatečnou podporu a musí si mnoho věcí zařídit samy. Navíc když jsou děti malé,  nemůžou ženy jen dělat vědu, musí se víc věnovat rodině. V tom je plné pracovní nasazení pro ženu obtížné. Žena má velké dilema, často se rozhoduje mezi rodinou a profesí.

Co by ženám pomohlo?

Já si všímám, že se zavádějí dětské skupiny na pracovištích a pomoc funguje také v domácnosti. Dnes už je možné si někoho objednat na úklid. Další pozitivum je, že dnešní generace mužů jsou jiní tátové, než byli kdysi, většinou více žijí pro potřeby rodiny. Myslím, že dnes už žena není nucena dělat úplně všechno, jak tomu bylo dříve.

Co si myslíte o tom, jak jsou ženy vědkyně vnímány? Donedávna se slovo vědkyně ani nepoužívalo.

Důležité je konstatovat, že i v minulosti byly ženy-vědkyně. Hodně záleželo na společenské vrstvě, ve které se pohybovaly. Já jsem vzešla z neintelektuálního prostředí. To, co jsem dělala, vzbuzovalo často údiv. Maminka se mne vždycky ptala: „Po čem ty pořád toužíš?“ Moji touhu po vědě nesdílela, nerozuměla jí. Sama chtěla být učitelkou, ale nepodařilo se jí to právě kvůli sociálním podmínkám, do kterých se narodila. Představovala si, že budu učit děti v první třídě na malém městě, ale že bych byla vědecká pracovnice, to ji ani ve snu nenapadlo. Ale je pravda, že když jsem končila nějaké kvalifikační práce, vždycky mi širší rodina pomáhala. Myslím, že si vážili toho, že se snažím něco dokázat.

Říkáte, že vaše práce vzbuzovala údiv. Domníváte se, že je tomu tak u žen vědkyň i dnes, a je proto potřeba na ně upozorňovat, například aktivitami jako Cena Milady Paulové?

Chci říct, že jsem moc ráda, že jsem byla nominovaná. Jak říkal profesor Firbas: „Ocitl jsem se v dobré společnosti,“ a já jsem v této nominaci byla ve velmi dobré společnosti. Za to moc děkuji. Dále chci říct, že je potřeba vyzvednout vědeckou práci žen. Ke své hanbě musím připustit, že jsem si nejdříve musela zjistit, kdo byla Milada Paulová, protože jsem o ní nevěděla vůbec nic. Byla to úctyhodná osobnost, ve své době skutečná rarita. Od té doby ženství udělalo ohromný pokrok. Tak to mělo být, říkala vždycky moje maminka. Já tím končím tento rozhovor: Tak to mělo být!