Bohemistka Jana Hoffmannová: Víme málo o tom, jak vlastně mluvíme
Téměř čtyřicet let zasvěcených výzkumu mluvené češtiny a snaze zbavit ji nálepky méněcenné varianty našeho jazyka. Životní přínos profesorky Jany Hoffmannové, jedné z hlavních tváří této disciplíny, která v rozhovoru pro NKC – gender a věda hovořila o posedlosti svým oborem, nezbytnosti kuráže i o zásadní proměně postavení žen ve vědě.
Ve svém oboru se zabýváte především stylistikou a mluvenou češtinou, která je mnohými vnímaná jako „pokažená“ podoba jazyka. Co vás přivedlo k této specializaci?
Na přelomu 50. a 60. let se historicky sešly dvě zcela různorodé okolnosti, které umožnily zaměřit se na soustavný výzkum mluvené češtiny. První je, že jazykovědci přestali mít zájem jen o popis jazykového systému a začali se věnovat jeho fungování v různých situacích. Druhou je vývoj techniky, který umožnil chodit s magnetofonem, nahrávat si mluvené projevy a všestranně je využívat k výzkumu. Jazykovědci totiž dlouho věnovali – a dosud převážně věnují – pozornost hlavně textům psaným, které jsou snáze přístupné. V komunikaci ale přece neužíváme pouze spisovnou češtinu, proto je podle mého nutné zkoumat i specifika mluvené češtiny, která je pro mě i po čtyřiceti letech fascinujícím předmětem bádání.
Jakému tématu se momentálně věnujete?
V posledních letech jsme s kolegy vydali Stylistiku mluvené a psané češtiny, kde jsme se snažili vysunout do popředí dosud značně zanedbávaný styl mluvených projevů. V současné době se rovněž podílím jak na jednom stylistickém projektu, tak na projektu zaměřeném na výstavbu mluvených dialogů: jak se mluvčí střídají, jak se dostávají ke slovu, kdy mluví současně a jejich repliky se překrývají, čím jejich vstupy do rozhovoru začínají atd. U tohoto grantu mě čeká výzkum založený na videonahrávkách; to je pro mě zajímavé novum, protože dosud jsem byla zvyklá pracovat pouze s audionahrávkami a jejich přepisy.
Kde berete inspiraci k vašim výzkumným pracím?
Zajímavé podněty přináší sledování médií, běžné mluvené komunikace i četba beletrie. Všímám si třeba momentálně aktuálních nebo frekventovaných jazykových jevů. Jejich registrace a přemýšlení o nich je ovšem založené na dlouholetých zkušenostech i intuici. Za hlavní zdroj inspirace bych ale považovala kontinuitu výzkumné práce v oboru; pokud mě už několik desetiletí zajímá stylistika, výstavba textu nebo mluvená čeština a každodenní komunikace, vím o tématech, která zatím nejsou dostatečně prozkoumána. V průběhu výzkumů i při přípravě publikací se pak stále „nabalují“ další náměty, které by si také zasloužily pozornost. Vždycky bude více témat, kterým bychom se rádi věnovali, než kolik skutečně stačíme probádat.
Máte za sebou velké profesní úspěchy, jste profesorkou, hodně publikujete. Jaké vlastnosti a schopnosti vám dopomohly k vybudování vaší kariéry?
Nikdy jsem o tom příliš nepřemýšlela, ale rozhodně mi pomohla pracovitost, vytrvalost a schopnost soustředit se na práci. Po celý svůj profesionální život neznám nic takového, jako je „pracovní doba“; pracuji vlastně pořád, jak jen to jde. To samozřejmě souvisí s maximálním zaujetím oborem, s tím, že je to skutečně můj ústřední životní zájem, asi až jakási posedlost. Dále to „vybudování kariéry“ asi umožnila i určitá odvaha a rozhodnost. Předseda komise při mém profesorském řízení, vynikající jazykovědec profesor František Čermák, tehdy řekl, že na mně velmi oceňuje moji „kuráž“. Možná právě ta kuráž, schopnost udělat v určitém okamžiku závažné rozhodnutí, zbytečně neváhat, někdy chybí ženám – i když asi i některým mužům.
Myslíte, že se za dobu, co ve vědě působíte, změnilo vnímání žen v této profesi?
Ano, myslím, že se vnímání žen změnilo. V době mých začátků, před téměř padesáti lety, i ve vzpomínkách ještě o něco starších kolegyň, představovali uznávané špičky, nejvýraznější osobnosti jednotlivých oborů téměř výhradně, či převážně muži – oni byli profesory, řediteli ústavů, vedoucími kateder, oddělení a výzkumných týmů. Měli sice kolem sebe na pracovištích řadu spolupracovnic, ale ty byly přece jen až na výjimky spíše na pozici asistentek, které k nim s obdivem a respektem vzhlížely. Neřekla bych, že tu už došlo k úplnému vyrovnání. Například ředitelkou ústavu, kde celý život pracuji, se ještě nikdy nestala žena. Ale rozhodně je v současné době profesorek, ředitelek, šéfek týmů, dokonce i děkanek, rektorek atd. nepoměrně více a není to už nic překvapivého, požívají všeobecné úcty. Sice mohu posoudit jen situaci ve svém oboru, eventuálně ve sféře humanitních věd, ale předpokládám, že ani v jiných skupinách oborů to nebude příliš odlišné.
Potýkala jste se s předsudky, např. že se ženy pro vědu či určité obory nehodí?
S podobnými předsudky jsem se potýkat nemusela – i když v době mých začátků vědecké instituce řídili v naprosté většině muži, nikdo z nich se myslím nedomníval, že by se ženy pro jazykovědu nehodily, ani je snad nijak výrazně nepodceňoval.
Jak se proměnilo postavení mladých vědkyň ve vašem oboru?
Soudím, že dnes to mají doktorandky a mladé adeptky vědy přece jen snazší. Jsou většinou velmi sebevědomé, technicky zdatné, schopné si vše optimálně zorganizovat. Objednají si veškeré nákupy přes internet; mohou využívat nejrůznější služby, které jsou dnes na daleko vyšší úrovni. Navíc tatínkové dnes pokládají za přirozené své zapojení do výchovy dětí nebo do domácích prací – určitě v průměru mnohem víc, než tomu bylo dříve. Jen by tohle všechno samozřejmě chtělo odpovídající finanční ohodnocení mladých vědkyň. Nemám o tom velký přehled a jistě se situace výrazně liší podle různých oborů, institucí apod. Ale leckde – například v mém oboru – jsou platy ještě opravdu nevalné. A rozhodně by neměly být u žen nižší než u mužů; ale nic takového ze svého ústavu ani fakulty, kde jsem učila, absolutně neznám. Co je ale samozřejmě trvale obtížné, je skloubit rodinný a pracovní život.
Má společnost výstižné povědomí o vaší disciplíně?
Myslím, že příliš výstižné není. Širší veřejnost a neodborné publikum má obvykle představu, že pracovníci Ústavu pro jazyk český se zabývají jazykovou kulturou, hlavně pravopisem, vydáváním Pravidel, že mají bránit často konstatovanému „úpadku češtiny“ a prosazovat ideál kultivovaného spisovného jazyka. Abychom ale mohli náš jazyk kultivovat, musíme ho dobře poznat, a proto se jednotlivá oddělení ÚJČ zabývají i mnoha dalšími vlastnostmi a aspekty češtiny, té psané, ale i mluvené. Nejsilnějším pojítkem mezi ÚJČ a veřejností je dnes asi jazyková poradna a veleužitečná Internetová jazyková příručka. Ale bylo by skvělé, kdyby se – kromě těchto vyhledávaných a bezprostředně nabízených služeb – zvýšilo právě i povědomí společnosti o bohemistice jako vědě a její společenské ocenění. Ale snad se i v této oblasti „blýská na časy“, protože mediální zájem o jazykovědce je v poslední době opravdu velký.
Co si myslíte o aktivitách, jako je Cena Milady Paulové? Zdá se vám, že by si práce vědkyň zasluhovala větší pozornost?
Opravdu si nemyslím – aspoň ze svého prostředí k tomu nemám důvod – že by práce žen-vědkyň byla nějak upozaďována. Předsedkyní Akademie věd ČR je v současné době profesorka Zažímalová, jednou z jejích předchůdkyň v poměrně nedávné době byla rovněž žena, profesorka Illnerová. Asi jen náhodou můj ústav ještě žena neřídila, ale nic tomu nebrání. Přesto si však myslím, že udělování Ceny Milady Paulové je záslužná aktivita, která může vědkyně, a to nejen ty zasloužilé, povzbudit a přispět k propagaci jejich práce.
Autorka: Kristýna Veitová