„Můj osobní vzor byla babička. Zažila jsem od ní to, čemu se v psychologii říká bezpodmínečné přijetí“

Docentka Ilona Gillernová se celoživotně věnuje tématům pedagogické psychologie, konkrétně psychologie výchovy a vzdělávání. Zabývá se sociální psychologií, zejména problematikou komunikace a interpersonálními vztahy. Tato sociálně psychologická témata propojuje s psychologií výchovy, principy edukačních charakteristik dospělých a dětí v rodinném i školním prostředí. V rámci pedagogické přípravy učitelek a učitelů všech stupňů škol usiluje o podporu a rozvoj pohledu na dítě, který je veden respektem k jedinečnosti lidské individuality, životního příběhu a světa dítěte.

Můžete popsat, čemu se v psychologii věnujete?
Zmíním tři oblasti výzkumu s možnostmi využití jejich výsledků v psychologické praxi, o což jsem stála a vždy usilovala:
• Interakce rodičů a dětí vyjádřená prostřednictvím rodičovských stylů výchovy v reflexi samotných dětí. Dlouhodobý výzkum v této oblasti zjistil trendy ve výchově v rodině v našem prostředí, když se zhruba od druhé poloviny 90.let minulého století opakovaně ukazovalo, že významně narůstá volnost ve výchově, přičemž kvalita emočního vztahu se příliš neměnila. Děti v rodinném prostředí získávají vyšší míru volnosti, i když si samy často od rodičů přejí jistější vedení a stanovení hranic. Souvislosti kvality emočního vztahu a výchovného vedení se pak promítají do různých oblastí života dětí i rodinných vztahů (volnočasové, společné činnosti rodičů a dětí, školní úspěšnost, sebepojetí apod.).
• Pro vývoj a rozvoj dítěte jsou důležití nejen rodiče, ale i jiní dospělí, mezi nimiž rozhodně mají své místo učitelé. Proto jsem se také zabývala profesními dovednostmi učitele, zejména dovednostmi sociální povahy, které mohou přispět k efektivitě edukačních procesů a vztahů ve školním prostředí. Pro praxi jsem připravila a realizovala nespočet výcvikových setkání zaměřených na rozvoj sociálních dovedností v edukační praxi a pro zjišťování edukačních stylů učitele jsem využila také dimenze edukačního vztahu a edukačního řízení (podobně jako v rodině) a sledovala, jak žáci své učitele reflektují a mohou jim tak poskytovat velmi strukturovanou zpětnou vazbu.
• Pro obě výše uvedené oblasti je velmi důležitá komunikace, ať už uvažujeme o komunikaci rodičů a dětí či učitelů a žáků. Rovněž mě zajímala komunikace i ve specifických podmínkách, kupříkladu při vyšetřování závažných trestných činů (zpravidla v rámci kriminalistické psychologie). Tím jsem se ocitla v oblasti forenzní psychologie, která je pro mě velmi zajímavá a její poznatky jsou důležité pro fungování jedince i celé společnosti.
Všechny uvedené oblasti se odrážely v mých pedagogických, publikačních i praktických aktivitách.

Jakou roli má psychologie v současné době? Proměnil se na ni pohled veřejnosti v posledních letech?
Domnívám se, že role psychologie pro jedince i celou společnost spíše roste a nabývá na významu. Setkáváme se s řadou nových nebo staronových fenoménů (např. válečných konfliktů v bezprostřední blízkosti, změn klimatu, virové epidemie), které v současnosti přinášejí mnoho výzev, se kterými psychologie může pomoci se vyrovnávat, zvládat či je reflektovat. Jistě není náhodou, že zájem o psychologické intervence různého druhu pro děti a dospělé narůstá a zjišťuje se, že chybí psychologové v různých oblastech praxe.

Co vás na vašem oboru nejvíce baví?
Je to člověk ze všech možných stran a úhlů pohledu. Asi to zní trochu obyčejně, ale mě poznávání jedince na úrovni individuální, skupinové i společenské připadá nesmírně zajímavé. Jak se pozměňují různé společenské jevy a procesy, do jisté míry se mění i chování a prožívání člověka, což mi připadá úžasné k pozorování i zkoumání.

Co vás v posledních letech v psychologii nejvíce zaujalo?
Zaujal mě na obecné úrovni rozvoj metodologie v psychologii, nové přístupy i postupy zpracování dat, které umožňují podrobnější a sofistikovanější analýzu získaných dat, dále šíře výzkumně řešených otázek nebo relevantní možnosti využití AI.

Jak jste se dostala právě k psychologii?
„Pomalu, dlouho, ale jistě“, řekla bych. Co si pamatuji, už v předškolním věku mě zajímalo a bavilo pozorovat lidi kolem sebe v úplně běžných interakcích (např. v obchodě, na koupališti…). Občas jsem byla rodiči napomínána, že není slušné „takhle koukat na lidi“. Tomu jsem moc nerozuměla, já na ně jen tak nekoukala, ale pozorovala a pak o tom přemýšlela. Také si dodnes vybavuji různé situace mezi učiteli a žáky (nyní bych řekla řadu školních edukačních interakcí) z různých stupňů škol, kam jsem chodila a asi je reflektovala trochu jinak než spolužáci – nikoli jen jako nějaký zážitek, ale podnět k přemýšlení a laické analýze, jak k tomu mohlo dojít a co to vyjadřuje či znamená. Takže bylo přirozené, že jsem zvolila studium pedagogiky a psychologie na FF UK v Praze. Opravdu nikdy jsem nelitovala, byla to pro mě správná volba.

Měla jste nějakou ženu jako svůj profesní či osobní vzor?
Můj osobní vzor byla babička. Zažila jsem od ní to, čemu se v psychologii říká bezpodmínečné přijetí. Naučila jsem se od ní mnohé, co jsem pak využívala v interpersonálních i profesních vztazích. Vnímala jsem a obdivovala její pracovitost, sílu překonávat životní překážky, rozdávat péči o své blízké a být jim na blízku, když potřebovali (mě nevyjímaje). Profesní vzory se objevily spíše až na vysoké škole, mám-li zmínit ženy, tak na vysoké škole to jistě byla doc. B. Rotterová, prof. J. Skalková, prof. J. Taxová, dr. M. Sedláková – ať už svou výjimečnosti v oboru, který rozvíjely či v lidském přístupu k vědě i studentům. A mou kontinuální inspirací byli a jsou studentky a studenti.

Bylo pro vás automatické věnovat se vědě a výzkumu, případně konkrétně psychologii, nebo šlo o “klikatou” cestu?
Nikterak klikatá cesta to nebyla. Ve svém prvním zaměstnání po absolvování FF UK jsem se věnovala výzkumu zájmových aktivit dětí a mládeže MŠMT. Potom jsem dostala nabídku působit na FF UK, katedře psychologie v oddělení pedagogické psychologie pod vedením prof. J. Čápa. Tak začala moje dlouhá akademická dráha, na které se věnuji pedagogickým, vědeckým i manažerským činnostem, nejdříve na FF UK, nyní také na FP TUL.

Měla jste ve svém úsilí podporu okolí, rodiny? Ovlivnilo vnímání okolí nějak vaši kariéru?
Pro práci, které jsem se celý profesní život ráda věnovala, je myslím podstatné mít ujasněné, jaké jsou moje životní priority v různých etapách života. Rodinné zázemí pro mě bylo podporující, ale na druhou stranu ani já sama jsem nechtěla takříkajíc vše věnovat jen svému pracovnímu nasazení. Ohlédnu-li se zpět, nejbližší rodině jsem vděčná za podporu a za to, že jsem většinou měla i dost prostoru pro svou akademickou práci. A na druhou stranu jsem snad i já pro svou rodinu byla dostatečnou a fungující oporou.

Vnímala jste ve své kariéře nějaké překážky spjaté s nastavením vědeckého prostředí ve vztahu k ženám či matkám?
Jsem ráda, že na tuto otázku mohu odpovědět, že nikoli. Překážkou byl jen čas, když jsem si vytkla více úkolu, něž jsem mohla zvládnout.

Jaké největší výzvě jste ve své kariéře čelila?
Nad takovou otázkou jsem dosud úplně nepřemýšlela. Jak jde život, staví před člověka různé výzvy a překážky, které se snažíme zvládat, odvalovat, přeskakovat, srovnávat se s nimi. Moje životní heslo je „co mě nezabije, to mě posílí“.
Snad bych v této souvislosti mohla zmínit, jak jsme v nedávné době všichni zažívali tzv. covidové období. Také pro mě bylo velkou výzvou, kterou jsem složitě zvládala, protože se dotkla jak profesního, tak osobního života, i když v oblasti osobní to byla jen shoda náhod a nepříznivých okolností života. Tím se stala i profesní rovina této výzvy daleko náročnější, znamenala i nečekané personální změny, které už tehdy se jevily problematické, ale nadřízenými bagatelizované a neřešené. To se odrazilo v dalších nepříznivých dopadech na celé pracoviště na FF UK.

Vnímáte nějaké proměny vědy, vědeckého prostředí?
Domnívám se, že věda a vědecká práce se přirozeně vyvíjí a pozměňuje. Rozhodně přicházejí možnosti spolupráce se zahraničím, zapojení do mezinárodních výzkumných týmů. Na druhou stranu je v oblasti psychologie zřejmá zvyšující se náročnost vědecké a výzkumné práce, vysoké požadavky na publikační aktivity a v jiné kvalitě než před cca 5-10 lety. Také však se těším z toho, kolik kolegů středního věku i mladších se těchto příležitostí chopilo a jak skvělé výsledky mají.

Kam se bude podle vás psychologie jako obor posouvat?
Přiznám se, že úplně předvídat nedovedu. Ale rozhodně bych přála jednotlivcům i společnosti, aby měli/měla možnost více využívat rozvíjející se psychologické poznatky ve svůj prospěch.

V dnešní době se o psychologii ve veřejném životě velmi mluví, zejména mezi mladší generací. Je to podle vás pozitivní posun?
Ano, proč by ne? Vždyť se na každém kroku setkáváme s nedostatkem psychologické péče, když si dovolím trochu patetičnosti. Její potřebnost podporují zcela věcné faktory a potřeby dětí a dospívajících (kupříkladu jen několik takových: vývojové poruchy učení u žáků ZŠ a SŠ, adaptační problémy studentů VŠ, vztahové problémy partnerské i rodinné, kariérové rozhodování). Práce v psychologických poradnách pro vysokoškoláky na jednotlivých vysokých školách či fakultách také je toho obrazem i důkazem.

Co považujete za největší výzvu vašeho oboru v současné době?
Zvládnout fakt, že před psychologický výzkum a psychologickou praxi stojí výzva poskytnout kvalitní psychologickou podporu těm, kteří ji potřebují. Dětem i dospělým. K tomu patří adekvátní finanční a personální zabezpečení. V tomto ohledu to je náročné a nelze to uskutečnit z roku na rok, ale takové cíle bychom si jistě měli klást a při každé příležitosti je do veřejného a politického prostoru intenzivně vysílat.

Myslíte si, že je součástí vědecké profese angažovanost ve veřejném životě?
Do jisté míry asi ano, abychom mohli zprostředkovat aktuální až akutní potřebu psychologické intervence (čekat na vyšetření dítěte v pedagogicko-psychologické poradně několik měsíců je rozhodně velmi problematické a nepříznivé pro dítě a adekvátní možnosti jeho dalšího vývoje), psychologického výzkumu a aplikace jejich výsledků do praxe aj.

Co se vám ve vaší kariéře nejvíce povedlo? Na co jste nejvíce pyšná?
Především mi bylo velkým potěšením a ctí pracovat v akademickém prostředí s řadou vynikajících kolegyň a kolegů, převážně s motivovanými studenty, provázet je oborem na různých úrovních od bakalářského po doktorské studium, přenést některé poznatky do běžné praxe prostřednictvím kolektivních monografií, mnoha vzdělávacích programů pro učitele a výchovné poradce. Těšila mě i manažerská a personální práce v oblasti studia i jeho organizace, jakkoli byla náročná a někdy i tak trochu marná.

Jaké máte další profesní cíle?
Pokračovat ještě s trochu větším nadhledem ve své práci, být užitečná vysokoškolským studentům a mladším kolegům těmi několika málo zkušenostmi, které zůstávají přenosné i do stále se rozvíjejícího vědeckého poznání a pedagogické praxe.