„Pozitivní psychologie může pomoci lidem posílit jejich odolnost a udržet si naději a optimismus. Obojí v dnešní společnosti velmi potřebujeme“

Specializací docentky Kateřiny Zábrodské je psychologie zdraví, pozitivní psychologie práce a studia vysokého školství. Dlouhodobě se zabývá výzkumem psychosociálních rizik v zaměstnání ve vztahu k pracovnímu well-being, pracovnímu stresu a vyhoření. V oblasti aplikovaného výzkumu a transferu znalostí do praxe se věnuje intervencím na podporu duševního zdraví v práci a prevenci šikany na pracovišti. Jejím dlouhodobým cílem je identifikovat a vytvářet nástroje pro zkvalitnění pracovních podmínek v Česku, a to zejména ve státním sektoru. Realizuje školení a workshopy zaměřené na podporu pracovního zdraví a prevenci neetického chování na pracovišti, je také aktivní v oblasti popularizace vědy.

Můžete čtenářstvu vysvětlit, čemu se ve svém výzkumu věnujete?
Věnuji se psychologii pracovního zdraví, tedy oboru, který zkoumá, jak pracovní prostředí ovlivňuje naše duševní zdraví a výkon v práci. V praxi to znamená, že se zaměřuji na to, jak kvalita pracovních podmínek souvisí s pracovní spokojeností, stresem nebo vyhořením, nebo jak lze předcházet jevům, jako jsou šikana, toxické vedení nebo workoholismus. Stále více mě ale zajímá i pozitivní stránka – jak budovat odolné organizace, kde lidé mohou dosahovat excelence a naplno rozvíjet svůj potenciál. Kromě výzkumu a výuky se také snažím aplikovat tyto poznatky do praxe prostřednictvím školení a webinářů.

Jakou roli má podle vás psychologie v současné době?
Jsem přesvědčena, že zásadní. O současné době se hovoří jako o době polykrize, kdy se setkává množství různých krizí, jako je geopolitické napětí, socioekonomické nerovnosti, klimatická krize nebo krize duševního zdraví. Všechny tyto krize mají společný zdroj, a tím jsou lidé – jejich emoce, myšlení a jednání. Psychologické poznání je klíčem k tomu, abychom lépe porozuměli našemu prožívání a chování a dokázali se jako lidstvo měnit tak, abychom tyto krize dokázali řešit a dále je neeskalovat. Často se zdůrazňuje nutnost technologického pokroku, ale ve skutečnosti je efekt technologií závislý na tom, jak je budou lidé používat, a to jsme už opět u psychologie. Psychologie je klíčem k fungujícím a udržitelným řešením v současném, velmi nejistém světě.

Proměnil se na ni pohled veřejnosti v posledních letech?
Z médií i politických debat je zřejmé, že veřejnost si mnohem více než dříve uvědomuje klíčový význam i praktickou užitečnost psychologie. Souvisí to právě se zmíněnými krizemi, a zejména se vzrůstajícím počtem lidí, kteří bojují s psychickými obtížemi a potřebují odbornou psychologickou péči. Pokud chceme uspokojit současnou poptávku po psychologických službách, je nutné výrazně navýšit počty psychologů a psycholožek, například větší podporou psychologie jako studijního oboru. 

Měla jste vy ve svých profesních začátcích podporu okolí, rodiny?
Pocházím z lékařské a právnické rodiny, takže myslím, že moji rodiče si pro mě představovali spíše tato povolání, protože se jim zdála více praktická a asi i prestižnější než psychologie. Zároveň jsem ale měla obrovskou podporu u svých prarodičů, zejména u své babičky, která se pro psychologii nadchla, a dokonce pravidelně studovala všechny mé články a výzkumy. Na fakultě v Brně jsem už pak kolem sebe měla komunitu spolužáků a přátel, se kterými nás spojoval zájem o psychologii a další sociální vědy, takže to prostředí bylo velmi pozitivní. Největší podporu mi ale poskytl můj manžel, se kterým jsme se seznámili právě při studiu psychologie. Jeho podpora byla, a stále je, neuvěřitelná. Doprovázel mě třeba na všechny mé zahraniční stáže – neměl problém sbalit se a odjet se mnou na rok do Austrálie, Skandinávie nebo Ameriky. Umožnil mi také skloubit mou práci s péčí o děti. Zkrátka bez jeho podpory by určitě moje profesní dráha byla výrazně komplikovanější.

Vnímala jste tedy z pozice matky nějaké překážky spjaté s nastavením vědeckého prostředí?
Ve vědeckém prostředí je mnoho překážek, které komplikují dosahování kariérních cílů jak ženám, tak obecně pečujícím rodičům – tedy včetně pečujících otců. Těchto překážek jsem si velmi dobře vědoma, protože právě touto oblastí se výzkumně na PSÚ AV ČR zabýváme. V našich i zahraničních výzkumech se opakovaně ukazuje, že právě konflikt mezi prací a péčí o děti je hlavním zdrojem vyhoření akademiček i akademiků. I pro mě je skloubení pracovní a rodičovské role náročné, ale zároveň vnímám, že mám štěstí jak na podpůrné okolí, tak na podpůrné instituce a nadřízené. Klíčovou roli sehrál i můj manžel, který je velmi rovnostářský a od narození našich dětí se naprosto rovnocenně podílí na péči o ně i na chodu domácnosti. Díky tomu jsem nikdy nemusela volit mezi kariérou a rodinou, což považuji za obrovskou výhodu, ale zároveň vím, že to bohužel není samozřejmost.

Jaké největší výzvě jste ve své kariéře čelila a díky čemu jste ji zvládla?
V období, kdy se mi narodily děti, jsem se potýkala se zdravotními problémy. Měla jsem dvě riziková těhotenství, při kterým jsem musela strávit mnoho měsíců nehybně na lůžku, což byl opravdu velký nápor na psychiku. Do toho procházel náročnou onkologickou léčbou mně velmi blízký člen rodiny, který nakonec nemoci podlehl. Souběh těchto událostí byl pro mě psychicky i zdravotně velmi náročný. Největší výzvou pro mou kariéru tedy jednoznačně bylo toto krizové období překonat a znovu získat svůj „drive“ pro akademickou práci. Naštěstí se to, opět díky podpoře mé rodiny a dalších lidí, povedlo. O to víc si teď své akademické kariéry, a samozřejmě i dalších oblastí života, vážím.

I díky vašim otázkám si uvědomuji, že lidí, kteří mě v průběhu mé akademické dráhy podporovali, bylo opravdu hodně, a že jejich podpora byla klíčová pro to, že se mi v akademické sféře daří. Někdy můžeme mít tendenci vidět své úspěchy výhradně jako výsledek vlastní píle nebo nadání, ale je dobré si připomenout, kolik kroků v naší kariérní dráze se odehrálo díky lidem nebo institucím, kteří nás při těchto krocích podpořili.

Vnímáte obecně v rámci vědeckého prostředí nějaké významné proměny?
Ve vědě se pohybuji zhruba dvacet let, a i když to není tak dlouhá doba, proměny jsou velké. Vědecké prostředí se především stalo mnohem více soutěživé a konkurenční – je větší tlak na excelentní výsledky, externí finanční zdroje, a celkově ta výkonnostní laťka je mnohem výše. Když jsem začínala, bylo v mém oboru zcela v pořádku nemít grant a pracovat celý rok na jedné knižní kapitole do české monografie. Dnes by to bylo vnímáno jako zcela nedostatečné.

Co se konkrétně v tomto ohledu změnilo?
Je potřeba publikovat několik článků ročně v kvalitních zahraničních impaktech, mít vlastní grantové peníze, být součástí mezinárodních projektů a popularizovat vědecké výsledky. V posledních letech se také mnohem více cení podnikatelský přístup, vědci a vědkyně například mohou zakládat spin-offy a generovat tak zisk podobně jako soukromé subjekty. Hodnocení těchto proměn je různé, ale já osobně jsem s tímto vývojem převážně spokojena. Líbí se mi, že možnosti toho, co ve vědě dělat, jsou dnes výrazně rozmanitější a umožňují rozvíjet velmi různé formy akademického potenciálu. Na druhou stranu, vnímám i negativa, a tím hlavním je z mé perspektivy jednoznačně přebujelá administrativa.

Jak jste se dostala právě k psychologii?
Už na gymnáziu mě fascinovaly sociální vědy a rozhodovala jsem se mezi psychologií, sociologií a politologií, které jsem pak krátce studovala všechny najednou v tehdejším Institutu základů vzdělanosti (dnes FHS UK). Nakonec zvítězila právě psychologie, ke které mě inspirovala hlavně četba klasiků, jako jsou Jung, Freud a Fromm. Je zajímavé, že ani po dvaceti letech se toho příliš nezměnilo – při přijímacím řízení na psychologii na FF UK i dnes většina mladých lidí zmiňuje právě tyto autory jako klíčový důvod svého zájmu o obor.

Bylo pro vás automatické věnovat se vědě a výzkumu, případně konkrétně psychologii, nebo šlo o “klikatou” cestu?
Moje cesta k psychologickému výzkumu byla sice přímočará, ale určitě ne rychlá – trvalo mi poměrně dlouho vůbec zjistit, že něco jako vědecká kariéra v psychologii existuje. Už ale během studia psychologie na FF MU jsem k vlastnímu překvapení zjišťovala, že mě nejvíce zajímají metodologické a výzkumně orientované předměty, zatímco většinu spolužáků a spolužaček naopak bavily ty praktické. Takže tu vědeckou orientaci jsem asi vždy v sobě měla, ale o vědecké kariéře jsem nevěděla – před těmi dvaceti, pětadvaceti lety se o vědě jako reálném povolání moc nemluvilo, alespoň tedy ne ve vztahu k psychologii. Naštěstí jsem ale měla dva skvělé školitele, profesory Iva Čermáka a Marka Blatného, se kterými jsem začala výzkumně spolupracovat a kteří mě pak přizvali do svých týmů na Psychologický ústav AV ČR. A tam pracuji dodnes. 

Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Jakožto sociální vědkyni mě na psychologii nejvíce baví výzkum – možnost neustále se dozvídat nové věci a prozkoumávat nově vznikající problémy. Například v poslední dekádě obrovsky narostl výskyt tzv. technostresu, tedy přetížení lidí sociálními sítěmi a dalšími technologiemi. Když mě nějaký takový problém zaujme, mohu se poměrně rychle pustit do jeho výzkumu a snažit se hledat jeho řešení. Velmi mě také baví neuvěřitelně široký záběr psychologie.   

Jaký počin vás v posledních letech v psychologii nejvíce zaujal?
Myslím, že obzvlášť zajímavé jsou pokroky v oblasti neurověd s využitím zobrazovacích metod, které umožňují propojit neurální procesy s lidským chováním. Stejně tak klíčové jsou průlomy v oblasti využití umělé inteligence a samozřejmě i vše související s riziky AI a obecně online světa. V této souvislosti mě třeba velmi zaujala myšlenka „kognitivního antiviru“, tedy jakéhosi virtuálního asistenta, který by lidem mohl pomáhat filtrovat důvěryhodné a nedůvěryhodné informace a chránit je před informačním přetížením. V mé vlastní disciplíně psychologie pracovního zdraví pak vidím velký potenciál v trendu pozitivní psychologie a pozitivně-psychologických intervencí.

„V současnosti máme v Česku velmi silnou generaci skvělých výzkumnic.“

Měla jste nějakou ženu jako svůj profesní či osobní vzor?
Měla jsem obrovské štěstí, že jsem zejména na počátku své kariéry mohla úzce spolupracovat s několika velmi inspirativními, úspěšnými, i lidsky skvělými ženami. Nejvíce mě ovlivnila profesorka Bronwyn Davies, u které jsem během doktorátu strávila téměř rok na stáži v australském Sydney. Vzala si mě pod svá křídla, a i přes věkový rozdíl dvou generací jsme se staly opravdu blízkými přítelkyněmi. Další inspirativní figurou pro mě byla profesorka Dorte Marie Sondergaard, u které jsem stážovala v Kodani. V Česku to pak byla hlavně docentka Hana Havelková. Všechny tyto ženy byly vynikající a uznávané vědkyně, oblíbené pedagožky, a zároveň velmi vstřícné a podpůrné k nám mladším kolegyním. Určitě to bylo i díky jejich pozitivnímu vzoru, že jsem nikdy nepochybovala o tom, že ženy do vědy patří a že ji mohou skloubit s fungujícím osobním životem a rodinou.   

Dá se říct, zda je psychologie spíše doménou žen, či mužů?
To říct úplně jednoznačně nelze, protože psychologie je velmi různorodá disciplína. Pokud se podíváme na psychologii jako na studijní obor a na psychologickou praxi, tedy na osoby, které pracují v psychologickém poradenství, psychoterapii, klinické praxi a podobně, tak jde stále převážně o doménu žen. Ženy určitě výrazně převažují mezi studujícími psychologie. Při pohledu na psychologii jako vědu a akademickou disciplínu je už ale situace odlišná. Podobně jako v jiných oborech, tak i v psychologii jsou většina profesorů a docentů muži, a muži také převažují mezi vedoucími kateder, garanty oborů, členy oborových rad, a podobně. V akademické psychologii tedy stále do určité míry přetrvává problém „děravého potrubí“, tedy že ženy s postupem na vyšší akademické funkce ze systému odpadávají.

Zároveň bych ale řekla, že v poslední dekádě došlo v zastoupení žen k viditelnému pozitivnímu posunu, zejména v psychologickém výzkumu. V současnosti máme v Česku velmi silnou generaci skvělých výzkumnic zhruba mladšího středního věku, které jsou úspěšné publikačně i grantově, jsou zapojené do mezinárodních sítí, a také začínají vstupovat do poměrně vysokých akademických funkcí. Zrovna na mých dvou pracovištích, Psychologickém ústavu AV ČR a Filozofické fakultě UK, je jich opravdu hodně! Je to, myslím, díky kombinaci skvělého výkonu těchto kolegyň a nediskriminujícího, podpůrného prostředí na obou těchto institucích.  

Kam myslíte, že bude psychologie v budoucnu směřovat?
V odborné komunitě se říká, že právě žijeme ve „věku psychologie“. Například mezinárodní psychologická asociace APA zaznamenává výrazný nárůst poptávky po psychologických službách, hlavně v oblastech klinické psychologie a psychologie práce. Dá se tak, myslím, odhadovat, že psychologické poznatky budou stále šířeji využívány napříč celou společností, například ve vzdělávání, v organizacích a firmách a třeba i při řízení státu. Psychologické know-how tedy zřejmě bude stále více ovlivňovat náš každodenní život.

A z výzkumného hlediska?
Z hlediska trendů v psychologickém výzkumu očekávám velký rozvoj bádání zaměřeného na vztah lidské psychiky a digitálních technologií, tedy rozmach výzkumu zaměřený na umělou inteligenci, kyberbezpečnost nebo podporu duševního zdraví v digitálním prostředí. Zároveň ale myslím, že právě kvůli obrovskému rozmachu online světa se bude objevovat i opačný trend, totiž že na významu bude nabývat osobní, mezilidský kontakt. Protože už dnes například vidíme, že osamělost a sociální izolace patří mezi velké krize současnosti. Psychologie tak může hrát klíčovou roli v tom, jak dokážeme zvládnout výzvy spojené s technologickým pokrokem a zároveň posilovat duševní zdraví a význam lidského kontaktu.

V dnešní době se o psychologii ve veřejném životě velmi mluví – vnímáte takovouto popularizaci jako pozitivní?
Popularizaci psychologie vnímám hlavně pozitivně, protože psychologické poznatky mohou být v životě opravdu velmi užitečné. Vezměte si například takový stres: psychologie nabízí spoustu ověřených a praktických nástrojů, jak se stresem zdravě pracovat, jak ho zmírňovat, nebo naopak využívat ve vlastní prospěch. Známe řadu technik na stres management, umíme také říct, které z nich jsou účinné a které ne. Poznatky tohoto typu se učí studenti a studentky psychologie, ale ve skutečnosti by se tyto vědomosti hodily úplně všem napříč celou společností. Stejně tak třeba problematika výkonové motivace – většina rodičů řeší, jak děti motivovat k učení nebo sportu, a část si s tím neví moc rady. Přitom v psychologii máme teorie i postupy, které všechno toto poměrně jasně odhalují, jenže k velké části rodičů se tyto poznatky nedostanou. Bylo by skvělé, kdyby se taková praktická psychologická témata vyučovala už na základní nebo střední škole.

Co považujete za největší výzvu vašeho oboru v současné době?
To souvisí s předchozí otázkou. O psychologické poznatky je velký zájem, ale má to i svou stinnou stránku – spousta informací, které se k veřejnosti dostávají, mají s odbornými poznatky málo společného. Zejména na sociálních sítí koluje spousta pseudopsychologických rad, které na první pohled znějí atraktivně, ale nemají žádnou oporu ve vědeckém výzkumu, ani v odborné psychologické praxi. Týká se to třeba stylů rodičovské výchovy nebo partnerských vztahů. Pro lidi, kteří se ale systematicky psychologii nevěnují, je obtížné odlišit ověřená fakta od různých psychologických mýtů. S tím souvisí i problém takzvané clickbaitové psychologie, tedy různých nepodložených psychologických rad a tipů šířících se po internetu, jejichž hlavním cílem je upoutat pozornost. Odborná psychologická komunita tedy musí vyvíjet nástroje, jak s takovým masovým šířením pseudopsychologie pracovat, například vzděláváním veřejnosti v tom, jak rozlišit důvěryhodné a nedůvěryhodné zdroje informací. 

Myslíte si, že by se vědci a vědkyně měli angažovat ve veřejném životě?
Společenská angažovanost je podle mě důležitá součást vědecké profese, třeba právě proto, že vědci a vědkyně tak mohou šířit ověřené poznatky a bojovat proti dezinformacím. Angažovanost je také klíčová pro to, aby stát mohl efektivně využívat vědecké poznatky, v případě psychologie například při navrhování opatření a reforem ve školství nebo v péči o duševní zdraví. Má to ale také řadu úskalí – veřejnost může angažované vědce a vědkyně vnímat jako zaujaté a podezřívat je nebo i obviňovat z prosazování nějaké agendy. V online prostoru mohou čelit kritice a ostrakizaci. Je to tedy určitě psychicky i časově náročná role, a nemyslím, že je vhodná pro každého.

„Mým snem je založit spin-off společnost, která by ve spojení s výzkumem nabízela organizacím a jednotlivcům vzdělávání a intervence vycházející z pozitivní psychologie.“

Co se vám ve vaší kariéře nejvíce povedlo? Na co jste nejvíce pyšná?
Těší mě, že se mi do českého akademického prostoru podařilo vnést některá nová psychologická témata a přístupy, od diskurzivní psychologie na počátku mé dráhy, přes psychologický výzkum vysokého školství, po psychologii pracovního zdraví, které se věnuji nyní. Za nejsmysluplnější považuji výzkum, který má silný společenský a praktický přesah, o který je mezi veřejností zájem a který se dá využít ke zlepšování životních podmínek. Takový výzkum jsem se vždy snažila dělat, a mám radost, že tyto atributy začínají být čím dál tím více oceňovány a podporovány. Připadá mi důležité neuzavírat se do slonovinové věže akademického výkonu a impaktovaných časopisů, ale snažit se pozitivně ovlivňovat své okolí, ať již výukou nové generace psychologů a psycholožek, nebo formou popularizace. A samozřejmě jsem hrdá na ocenění, kterých se mi za mou práci dostává, jako je tato nominace na Cenu Milady Paulové nebo letošní nominace do výběru top vědkyň časopisu Forbes. 

Jaké máte další profesní cíle?
Mým hlavním cílem a současně výzvou je propojovat kvalitní vědecký výzkum s popularizací a praktickou aplikací vědeckých poznatků. V následujícím roce se o to budu snažit například v popularizačně-naučné knize Štěstí v práci, kterou připravuji pro nakladatelství Portál, nebo v monografii Bad Leadership, kterou píšeme s mezinárodním týmem pro Oxford University Press.

Mým dalším snem je založit spin-off společnost, která by ve spojení s výzkumem nabízela organizacím a jednotlivcům vzdělávání a intervence vycházející z pozitivní psychologie. Každodenně čelíme přílivu mnoha negativních událostí a zpráv, což činí současnou dobu mimořádně náročnou. Myslím, že pozitivní psychologie může pomoci lidem posílit jejich odolnost a udržet si naději a optimismus – hodnoty, které v dnešní společnosti velmi potřebujeme.