RNDr. Věra Kůrková, DrSc. : Těším se, že přijde inspirace, o které ještě nevím
Dá se nějak jednoduše popsat, čemu se ve své práci věnujete?
Věnuji se matematické teorii umělých neuronových sítí. Neuronové sítě se v posledních letech, hlavně díky možnostem hardwaru, překotně rozvíjejí a slaví nebývalé úspěchy. Většina výzkumu je ale experimentální, a tak se zde otevírá mnoho teoretických otázek týkajících se toho, jaké modely sítí (jejich architektury a typy výpočetních jednotek) se hodí pro různé typy úloh a hlavně proč to funguje. I když byly neuronové sítě původně inspirovány biologicky, dnes se využívají sítě sestavené z výpočetních jednotek, které mají vhodné matematické vlastnosti.
Co Vám na matematice přijde zajímavé?
Na matematice je krásné, že je nadčasová. Velkým mystériem je souvislost mezi empiricky pozorovatelnými přírodními ději a abstraktními koncepty rodícími se v lidské mysli. Tady v Praze se udála historická událost, když Kepler nalezl vztah mezi elipsami (což jsou čistě platonské koncepty, kuželosečky zkoumané ve starověkém Řecku) a pohyby planet změřenými Tychem Brahe. Myslím, že některé koncepty existují v platónském světě idejí a matematici je jenom objevují. Kromě objevů jsou ovšem v matematice i vynálezy, například různé chytré algoritmy.
Zaujal Vás v posledních letech v matematice nějaký počin?
V poslední době mě velmi zajímá geometrie vysoce dimenzionálních prostorů. To je oblast, do které se lze dostat jen díky matematice, protože naše představivost končí v třírozměrném prostoru, maximálně si můžeme představit čtyřrozměrný prostor, pokud přidáme čas. Vzhledem k tomu, že současné neuronové sítě mají obrovská množství parametrů, matematika vysokých dimenzí pomáhá porozumět jejich fungování.
Jak jste se dostala právě k matematice?
Velkou roli sehrála matematická olympiáda, účastnila jsem se jí od deváté třídy. Úplně mě matematika nadchla na gymnáziu ve speciální třídě zaměřené na matematiku. Konečně se mi začalo líbit ve škole, byli tam zajímaví spolužáci a měli jsme skvělého učitele. Také jsem chodila na populárněvědecké přednášky do městské knihovny a četla životopisy vědců. Neměla jsem v matematice ženské vzory, ale četla jsem knihu o Marii Curie a líbila se mi její vytrvalost a touha věnovat se vědě, které byla ochotná hodně obětovat.
Bylo pro Vás automatické se matematice vědecky věnovat, nebo šlo o „klikatou” cestu?
Moje cesta nebyla lineární. Sice jsem už jako studentka publikovala několik matematických článků, ale skončila jsem aspiranturu v normalizačních letech, a tak jsem se na žádné vědecké místo nedostala. Pracovala jsem jako programátorka ve Výzkumném ústavu matematických strojů, kde sice byla spousta inteligentních lidí, ale jejich kapacita nebyla využita kvůli nekompetentnímu komunistickému vedení. Naštěstí jsem se dočkala konce totality v ještě relativně mladém věku 41 let, a tak se mi na jaře roku 1990 splnil sen a nastoupila jsem do ústavu Akademie věd. Tehdy to ještě bylo Středisko výpočetní techniky, které se postupně v několika krocích transformovalo na současný Ústav informatiky.
Vnímáte nějaké proměny vědy, vědeckého prostředí?
Věda se bohužel strašně byrokratizuje. Vzpomínám na mé učitele a starší kolegy, kteří vědu dělali s nadšením, chápali ji jako životní poslání. Jako editorka časopisů pozoruji, jak se mladí lidé přizpůsobují scientometrickým kritériím, zvyšuje se počet spoluautorů a počet publikací na úkor kvality.
A jaké dopady má taková byrokratizace vědy u Vás?
Náš ústav získává cca polovinu peněz institucionálních a polovinu účelových, tj. musíme je získat z grantů. Úspěšnost žádostí je cca 20 procent, což znamená obrovské plýtvání časem a energií vysoce kvalifikovaných lidí, navíc se dost peněz vydá na zahraniční posudky. Myslím, že by bylo lepší, kdyby ústavy dostaly více institucionálních prostředků a rozdělily by je na základě kvalifikačních stupňů, které se pravidelně aktualizují v atestacích.
Myslíte, že je matematika stále spíše doménou mužů?
Ano, ale nevím vlastně proč. Matematika je přece o kráse a ženy mají krásu rády. Chápu, že ženy tolik nepřitahuje technika, ta je spíše o síle. Paradoxně možná bylo studium matematiky atraktivnější pro dívky za socialismu, protože tehdy se z politických důvodů mnohé ani nemohly na humanitní obory dostat nebo je nechtěly kvůli ideologické deformaci studovat.
Jak byste motivovala studentky pro studium matematiky?
Příklady matematiček, matematickou olympiádou, speciálními matematickými třídami, populárními přednáškami. Změnou výuky matematiky, zahrnující i její fascinující historii. V této souvislosti bych ráda vyzdvihla zásluhy mé bývalé spolužačky, též nominantky na CMP 2021, Aleny Šolcové, která již léta vede seminář SEDMA věnovaný historii matematiky.
Co se Vám ve vaší kariéře nejvíce povedlo? Na co jste nejpyšnější?
Pyšná nejsem, vím, že jsem měla v životě velké štěstí v tom, že jsem se vrátila k vědě zrovna v době, kdy se začaly rozvíjet neuronové sítě. Pochopila jsem význam určitých matematických nástrojů, které byly vytvořeny v souvislosti s fyzikou, ale při volbě alternativních operátorů se dají využít i pro objasnění vlastností neuronových sítí. Za největší vnější úspěch považuji zvanou plenární přednášku pro cca 1000 lidí na hlavní světové konferenci oboru. Ale nejlepší je ta radost, kterou člověk zažívá, když má nějaký nový dobrý nápad.
Jaké máte další profesní cíle?
Chtěla bych vnést trochu jasu do problematiky hlubokých neuronových sítí, které jsou nyní velmi populární díky mimořádně úspěšným aplikacím. Jsou ovšem hodně složité a je těžké je teoreticky studovat. Mám takovou intuici, že je potřeba k nim přistupovat z hlediska pravděpodobnostního a zkoumat situace, kdy se díky vysoce dimenzionální geometrii některé náhodné jevy chovají téměř deterministicky. Nejvíc se ale těším, že přijde nějaká nová inspirace, o které ještě nevím.
Autorka: Martina Fucimanová