Rozhovor s doc. Janou Řepkovou

Domů Rozhovory Rozhovor s doc. Janou Řepkovou


doc. Jana Řepková, CSc.

„Každá kulturní plodina má své nedostatky. A jejich eliminace nás zajímá.“

V jakém oboru působíte, paní docentko?

Zabývám se genetikou rostlin a zaměřuji se na studium genomů s cílem identifikovat geny, které by mohly být nápomocné při šlechtění plodin. Jedná se o propojení základního a aplikovaného výzkumu. Konkrétně se zabývám kulturním druhem jetelem lučním, což je významná pícnina, která se využívá jako krmivo pro dobytek a do směsí pro skot. Jako každá kulturní plodina má svoje nedostatky. Jsou to například nízká odolnost k různým patogenům, suchu a nízkým teplotám či nízká vytrvalost. To jsou znaky, které nás zajímají a které se snažíme změnit.

Jak vypadá práce na eliminaci takových nežádoucích vlastností rostlin?

S touto problematikou jsem začínala už před dvaceti lety ve Výzkumném ústavu pícninářském v Troubsku, kdy jsem použila metodu mezidruhové hybridizace, tedy vlastně křížení, což je nejjednodušší šlechtitelská metoda. Křížila jsem kulturní druh jetele s planými druhy, které mají dobré vlastnosti. Překonat genetické bariéry křížitelnosti je velmi obtížné a byl to můj první úkol, který se po několika letech podařilo splnit. Práci jsem při odchodu na mateřskou předala kolegyni, s níž dodnes úzce spolupracuji. Po druhé rodičovské jsem nastoupila na Masarykovu univerzitu. Tady jsem se problematikou začala zabývat z hlediska studia genomů. Nakonec jsem se dopracovala až k sekvenování genomu jetele lučního.

Můžete k tomu říct nějaké podrobnosti?

Rostlinné genomy bývají obrovské, a tak jsem se začala zabývat i identifikací DNA markerů, sekvencí na molekulární úrovni, které lze pak využít pro identifikaci genů jednotlivých vlastností rostliny. Vytvořila se databáze tak zvaných kandidátních genů, u nichž hledáme podobnosti s geny jiných druhů, o jejichž vlastnostech už víme. Pak musíme zjistit, jestli jsou opravdu funkční u našeho materiálu. A pokud máme DNA marker pro vhodný gen, pak je můžeme využít ve šlechtění rostlin s požadovanými znaky.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Ve spolupráci s inženýrkou Jakešovou a kolegy z Výzkumného ústavu pícninářského se nám podařilo vyšlechtit první odrůdu jetele na základě mezidruhové hybridizace, jmenuje se Pramedi. Dostali jsme se k ní jak klasickou cestou šlechtění, tak molekulární cestou. Teď bychom chtěli oboje spojit, aby se molekulární metody využily při efektivnějším šlechtění.

Jak dlouho trvá, pokud se jde tou klasickou cestou?

Vyšlechtění nové odrůdy trvá klidně desítky let. Molekulární metody by celý proces velmi urychlily.

Řekněte víc o rostlině, kterou se zabýváte…

Jetel luční patří do čeledi Fabaceae, což jsou druhy, které fixují dusík. Vyrábí si vlastní hnojivo a navíc obohacují půdu o dusík. Nejen že je to tedy krmivo, eliminuje také nutnost používání umělých hnojiv a ještě snižuje skleníkové plyny. Bohužel, není to obilovina, a ty jsou z hlediska výživy člověka nejdůležitější; pro zemědělce proto není jetel tak finančně efektivní.

Jak vypadá váš pracovní den?

Výuka a příprava na ni jsou dané, mám dvě přednášky, dvě praktika. Průběžně se musím samozřejmě věnovat výzkumu. Je to kombinace práce u počítače, v laboratoři, ve skleníku nebo v kultivační místnosti. Není možné nechat pokus třeba týden ležet ladem. Průběžně se věnuji projektům i vedení mých studentů. Osmihodinová doba na to určitě nestačí.

Jak jste se dostala k vědě a k tomuto oboru?

Moje představa byla naprosto jasná; už na střední škole jsem věděla, že chci dělat genetiku. K biologii jsem inklinovala vždycky, už na základní škole jsem si dělala herbáře. Na střední mě zaujala genetika, která tehdy byla úplně novým oborem. Měli jsme vynikající profesorku biologie, která se nám, kdo jsme o to měli zájem, velmi intenzivně věnovala. Přijímačky byly velmi náročné, a ona nás skvěle připravila. Učila jsem se opravdu hodně a dostala jsem se i na vysněnou genetiku.

Měla jste podporu v rodině?

U rodičů jsem měla maximální podporu. Dobře jsem se učila a oni měli radost, že jsem se dostala na vysokou školu, protože oni nemají vysokoškolské vzdělání. Se svým manželem jsem se seznámila na svém prvním pracovišti, ve Výzkumném ústavu pícninářském v Troubsku, byl botanik, dělal podobnou práci a měla jsem pocit, že i tady vše funguje. Potom přišly děti, k tomu dvě náročné profese, času bylo méně.

V 90. letech už se mnohé začalo měnit z hlediska dostupnosti veřejné péče o děti či fungování vědy. Bylo těžké kombinovat práci a rodinu? Vycházel vám vstříc zaměstnavatel?

V Troubsku mi vyšli vstříc, měla jsem zkrácený úvazek a i po té stránce pracovní jsem byla velmi spokojená. Ale potom s dvěma dětmi a dojížděním jsem se rozhodla o změně zaměstnání a přešla sem na Masarykovu univerzitu. Dodnes s nimi spolupracuji.

Co je podle vás důležité pro úspěšné uplatnění se ve vědecké profesi?

Člověk musí mít vlastní motivaci, nějaký vnitřní motor.

Co je vaším motorem?

Určitá cílevědomost, vytrvalost a houževnatost. Pro mě neexistuje přestat řešit nějaký problém. Něco vzdát.

Co říkáte na reakce veřejnosti na GMO plodiny?

Já jsem spolupracovnicí české komise pro GMO, takže je to pro mě blízké téma. Je to hodně zpolitizované. Spotřebitelé jsou na to citliví, a tak i když má GMO plodina o 10 % vyšší výnosnost, zemědělci ji raději nepoužijí.

Čím je to podle vašeho názoru dáno?

Je to věc konkurence. Ti, kdo jsou pro klasické plodiny, mají velké plochy, a nemají pochopení a informace o GMO plodinách. Také tomu nepomáhají aktivisté. Lidé často nemají dostatečné informace o nezávadnosti a procesech, kterými GMO plodina musí projít, než se vůbec dostane na pole. Kdybychom měli léky takhle otestované, to bychom mohli být rádi.

Moc děkuji za rozhovor!

Rozhovor vedla a editovala: Hana Tenglerová
Korektury: Alena Ortenová
Foto: Michal Ureš
Publikováno 20.11.2016