Rozhovor s prof. Evou Stehlíkovou

Prof. PhDr. Eva Stehlíková

„Divadlo je nejblíže životu, ten také netrvá a nedá se lehce popsat.“

Mohla byste představit obor, ve kterém působíte?

Dějiny divadla, dějiny a teorie divadla… Co o tom říct? Divadlo je nejkomplikovanější z uměleckých oborů. Je živé, trojrozměrné, slučují se v něm všechny možné druhy umění, tím pádem je to velice komplikované. Má jednu fantastickou výhodu i nevýhodu: Ono to netrvá! Divadlo je nejblíže životu, ten také netrvá a taky se nedá lehce popsat. Když divadlo funguje, je jedním z nejmocnějších prostředků, jak se člověk může o životě něco dozvědět. Ale musí to být dobré divadlo, samozřejmě.

O čem teď píšete, čím se zabýváte?

Teď mi má vyjít kniha, která se jmenuje Co je nám po Hekubě, což je o inscenacích antických her u nás, a píšu knížku o Sofoklovi.

Jaký je časový rámec té první knihy, zabýváte se minulostí, současností, obojím?

Samozřejmě, že se trochu vracím k počátkům na konci devatenáctého století, ale ve skutečnosti píšu zcela osobní vyznání o tom, co jsem viděla a jak to vidím, protože jsem na stará kolena usoudila, že si to můžu dovolit. Když jsem řekla, že chci napsat knihu o Sofoklovi, dostalo se mi otázky „Prosím vás, proč o Sofoklovi?“ Povzdechla jsem si a dodala „Tak napíšu detektivku.“ S tím byli všichni hned srozuměni. To je vynikající – detektivku by mi vydali všichni. ((úsměv)). Knížka o Sofoklovi bude asi poslední, co napíšu, pak se definitivně začnu věnovat jenom svým vnučkám.

Jak hodnotíte kvalitu antických her, které se adaptují u nás?

Pro mne to není otázka hodnocení. Recenzenti často píšou, že se u nás antické hry vůbec nehrají. Přitom na počet obyvatel jsme v uvádění těchto her (zvláště řeckých tragédií) velmocí. Problém je v něčem jiném: ty inscenace nejsou tak dobré, aby se zapsaly do dějin divadla, aby způsobily nějaký obrat – jako třeba Hilarova[1] inscenace Oidipa. Pro mne je zajímavé sledovat, kdy a proč se co hraje. V době, kterou sleduji, samozřejmě nacházím velice zajímavé věci a byla bych moc ráda, aby nezapadly, protože pamětníků ubývá.

Čím to je, že se inscenace hrají často, ale nejsou kvalitní?

Nebudu si stěžovat, že nemáme režiséry, nemáme herce atd. Je tady strašlivě nevzdělaná vrstva těch, co divadlo dělají, a těch, co na ně chodí. A to je úplně zásadní problém.

Lidé nemají klasické vzdělání…

Nemusí mít klasické vzdělání, ale musí mít dobré humanitní vzdělání. Jenomže už nemají ani to! Moje kolegyně, která učí na takzvaných Sdružených uměnovědách na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, psala se studenty test a v něm se ptala, jestli si dotyční myslí, že se dá hrát Sofoklova tragédie Oidipus král. A poslala mi odpověď: „Myslím, že by to bylo těžké, ale asi by to šlo, ale je to opravdu moc těžké, protože dneska už nikdo nevěří na věštby, a taky kdyby někdo zabil svého otce, tak ho policie odhalí.“ Chápejte, že to pro takového člověka hrát Oidipa krále nemá cenu. Je tu strašně nízká úroveň vzdělání a bohužel i u těch, kteří divadlo dělají. Když slyším třeba anglické režiséry nebo herce, jak vykládají o divadle, vidím, že by to od hodiny mohli učit na vysoké škole. Toho se v Česku nedočkáte. Úpadek vzdělání je bohužel nesmírný. A nemyslím tím prostý nedostatek znalostí – ty se dají nabýt a já si vždycky připomínám, co všechno jsem nevěděla, když jsem začala studovat. Zjišťuji s jistou lítostí, že většině studentů chybí to, co bylo ještě pro mou generaci podstatné: zvídavost.

Jsme tedy velmocí, co se týče uvádění antických her. Zároveň nám ale chybí znalosti a pochopení. Co je na nich pro naše divadla tak lákavého, že jsou tak často uváděny? Dá se to nějak vysvětlit?

Nedá, nedá. Snad je tu stále určitá vrstva divadelníků, která si myslí, že se takové divadlo má hrát.

Je to tradice.

Tradice ani ne. Pro divadelníky je tu obrovská šance něco dokázat, protože antické drama je úplně jiné než to, co se běžně v divadlech hraje, klade na všechny jiné požadavky. Herci, i když inscenace třeba není úspěšná, si nesou dál tu zvláštní novou zkušenost, která je obohatila. Takže ono to má vždycky svůj smysl. A konec konců znám případy, kdy to má obrovský smysl i pro obecenstvo.

Můžete uvést příklad?

Mým oblíbeným příkladem je inscenace Oidipa krále v Horáckém divadle v Jihlavě v roce 1999 v režii paní Hany Kofránkové (to je rozhlasová režisérka a tohle byla její první scénická inscenace). Oidipa tam nesmírně dobře hrál mladý herec Jakub Škrdla. Co ale bylo podstatné, obecenstvo se o přestávce sázelo, jestli Iokasté je Oidipova matka, nebo ne. A vedle mě seděla paní, která představení usedavě proplakala, a když Oidipus zničený odcházel, tak opravdu řekla nahlas: „Ten je tak ubohej.“

Prostě to fungovalo.

Fungovalo to absolutně. Na rozdíl od kritiků, z nichž každý viděl Oidipa několikrát, tito lidé to už nikdy znovu neuvidí. Pro ně to byl absolutní a jedinečný zážitek. To se stává. Ne vždycky, ale stává se to. A bohužel naše blazeovaná kritika si moc obecenstva nevšímá. Divadlo je dnes příliš zahleděno do sebe.

Je něco aktuálního, co vás zaujalo v současnosti, co se hraje?

Teď se hrají fantastická Aristofanova Oblaka v Bratislavě. To je nejlepší Aristofanés, kterého jsem ve svém životě viděla. Taky se moc v Bratislavě nelíbí, protože obecenstvo to nechce poslouchat. Všichni si zřejmě pod slovem Aristofanés představují Lysistratu a takové lechtivé legrácky, ale tohle je ostrá, vysoce politická hra, velký útok na společnost jako takovou. Je to moc pěkná inscenace. Teď hrají Oidipa v Českých Budějovicích, toho jsem ještě neviděla.

V Divadle v Dlouhé se ještě loni hrála Senekova Faidra, kterou jsem přeložila, takže jsem u toho trošičku byla. Když jsme hru uváděli, říkali jsme si, že pět repríz by nám stačilo. To byl totiž první Seneca hraný na české scéně od 17. století. Thyestes se hrál v Olomouci už roku 1604, Medea v Jindřichově Hradci roku 1676. Tenkrát se hrálo samozřejmě latinsky. A víte, kolik měla Faidra repríz? Sedmdesát!

To je slušné.

A i když to bylo malé divadlo, kam se vejde devadesát lidí, tak sedmdesátkrát devadesát, to už je pěkný počet lidí, kteří teď vědí, co je to za autora.

Tak to s tím diváctvem nebude tak beznadějné.

Ne, tohle není beznadějné. Já si samozřejmě uvědomuji, že v případě antických inscenací nejsem cílová skupina. Člověk musí být velice opatrný, takové divadlo je určeno pro někoho jiného než pro odborníka, který se tím zabývá. Taky nevím, jestli to nevidím zkresleně, protože jsem zažila šedesátá léta, kdy byla Praha hlavním městem evropského divadla (a nebyla to jen Praha!). Dneska by na to nikdo nechodil, poněvadž by se to divákům odchovaným stupidními televizními seriály zdálo moc komplikované. Jak upadá školství, tak s ním upadá samozřejmě i divadelní školství. Studenti vycházejí ze škol naprosto profesně nepřipraveni, neumí mluvit, neumí se pohybovat. To je pak těžké hrát Oidipa krále, toho může hrát jen někdo, kdo má všechny tyhle věci v malíčku a nemusí se jimi zabývat, a co je ještě důležitější, takové role může hrát jen ten, kdo je skutečná osobnost.

Je v Čechách divadlo, které vy považujete za úplně nejlepší nebo vynikající? Lze to takhle vůbec říct?

Samozřejmě, že to takhle nejde říct. Tak zaprvé jsou módní trendy, které přešumí, získávají velikou podporu, a za dva roky o tom nikdo neví. Trendem jsou dnes muzikály. Je to nejdůležitější žánr této doby a není dobře nad tím ohrnovat nos, ale má smysl se dívat, jak to je. K tomu vedu své studenty, ačkoli já sama muzikály příliš v lásce nemám ((úsměv)). To je jedna věc; druhá věc je, že je velmi subjektivní, co považujete za nejlepší. Já samozřejmě mám svá oblíbená divadla jako každý jiný. Můj největší momentální zážitek byl z divadla, které si říká Divadlo Járy Pokojského. To jsou amatéři, brněnští vozíčkáři, lidé s přerůznými hendikepy a samozřejmě i někteří civilové. Hráli teď Baladu pro banditu. Dávno jsem neviděla tak krásné představení. Během pěti minut jsme zapomněli, že herci jsou hendikepovaní. Paní, co tu hru režírovala, mi napsala: „Víte, my divadlu moc nerozumíme. My to tak zkoušíme.“ Tak to je ono. Oni to dělají absolutně spontánně, dělají to rádi, mají z toho potěšení a my ho měli taky. To se v kamenných divadlech moc nestává. Nerada bych, aby to vypadalo, že se mi nic nelíbí – čas od času se v každém divadle urodí něco pěkného a potěšujícího.

A co byste řekla o pražských divadlech?

Od té doby, co jsem se přestěhovala do Brna, mám k pražským divadlům dál. Když nebudu mluvit o Dejvickém divadle (kam jsem se už roky nedostala), v Praze byla pro mě dvě divadla, která pro mne splňovala ideál divadla: Divadlo v Dlouhé a Divadlo Komedie. To jsou divadla, která překračovala (Divadlo Komedie minulý rok zaniklo) – byť každé jiným směrem a jinak – to běžné niveau. Přitom osobně jsem Divadlo Komedie nijak nemilovala, jen jsem si ho velmi vážila. Občas jsem tam seděla a říkala si: Tak je to naprosto vynikající, nedá se tomu nic vytknout, ale mě to nebaví! Prostě to není divadlo pro mne, ale vidím na divácích kolem sebe, že je pro někoho jiného. Na to si člověk musí zvyknout.

Máte za sebou úctyhodnou práci, jste uznávaná napříč oborem, o tom svědčila vaše nominace na Cenu Milady Paulové, kterou podepsali zástupci a zástupkyně několika českých kateder a ústavů, i vaše profesní CV je toho dokladem. Co pro vás znamená úspěch?

Úspěch – to nic není, to je vanitas vanitatum. Napsala jsem knížky, aby byly základní informace (na úrovni dnešního odborného diskursu) tak říkajíc po ruce. A když vidím, co se o antickém divadle a o antických inscenacích píše, mám pocit, že jsem to psala úplně zbytečně. Takže v tom to není. Jediné, v čem já spatřuji můj úspěch, to jsou mí studenti. Protože ti roznesou, co se u mne naučili, pokračují v tom – a co je nejlepší: najdou si svou cestu. Mám vynikající studenty, a to je jediné, co považuji za úspěch – jinak nic. Jinak nic.

Je to i tak, že vás nejvíc na tom, co děláte, baví právě ta spolupráce s mladými lidmi?

Samozřejmě, protože oni vás jednak neskutečně dopují. Protože nemají ještě mnoho znalostí, mají geniální otázky. Ve chvíli, kdy už něco vědí, už se neodváží, protože se jim zdá, že jejich otázky jsou naivní, hloupé. Ale v té první fázi vám položí neobyčejně inspirující otázky. A pak: je krásné vidět je, když přijdou a jsou to ještě takové dětičky a pak odcházejí a jsou to krásní mladí lidé. To mě opravdu těší.

Daří se studujícím zůstávat ve vědě? Jsou pro ně k dispozici pracovní pozice ve vašem oboru?

Mám jednu velmi šikovnou disertantku. Místo pro ni bude, až já odejdu (a já samozřejmě odejdu, a to nejen kvůli svému věku, ale především kvůli ní). Takže to není úplně beznadějné, i když většina absolventů jde spíš někam do médií. Moje největší neštěstí je, že moje nejlepší studentky, které se opravdu dobře etablují, se vdají a odejdou do ciziny. Například, jedna bývalá studentka, která je u nás zaměstnaná, by klidně mohla zůstat a my jsme o to moc stáli – ale ona si našla partnera na stáži v Americe. A co s tím uděláte? Odchází za ním. Doufáme, že s ní budeme dál spolupracovat, protože naštěstí díky moderním technologiím to není tak obtížné. Ale je to moje čtvrtá studentka, co odchází, a všechny byly výborné, byly prvotřídní ve své specializaci.

Nebyla možnost, že by zůstala a její muž by přišel sem za ní?

On je Mexičan, který žije ve Spojených státech. Když se hlásil na konkurz, tak řekl: „Ano, ale já přijedu se svou ženou a potřebuju i místo pro ni.“ A univerzita pro ni vymýšlí místo, což mi připadá velkorysé a rozumné. Amerika je veliká, tady by tohle šlo jen stěží. Snažil se tu najít místo. Všude by ho vzali, kdyby dělal zadarmo. Má v Americe výborné postavení, takže přijít sem do nějakého centra Cervantes na 0,2 úvazku, jak mu nabízeli, to nemá smysl.

Jak se změnil váš obor po dobu vaší vědecké a pedagogické dráhy?

Jakýsi převrat se stal po devadesátém roce: byla opuštěna představa českého divadla jako divadla českého jazyka, ztratil se takový ten úzký národnostní aspekt. Víme přece, že na našem území se hrálo divadlo latinsky, německy, italsky a česky (a to nepočítám hostující soubory, které hrály i v jiných jazycích). A samozřejmě začaly být zajímavé ty etapy dějin divadla, které byly předtím z ideologických důvodů pomíjeny nebo dezinterpretovány. Například středověk, baroko. A v tom se dokázalo poměrně mnoho práce.

Další věc jsou počty studentů. Dokud jich máte deset, dvacet, můžete se jim plně věnovat, pokud jich máte pětkrát tolik, tak to prostě nejde. Ten, kdo dříve absolvoval divadelní vědu (a to i za normalizace), vyšel s určitou sumou znalostí, názorem na věc, měl nějakou metodologii. Teď se vzdělání přesouvá až do doktorského studia – a to už je pozdě. Přestože jsou studentů mraky, nakonec z nich zbude stejný počet těch nejmotivovanějších, jako když jsme jich v minulosti přijímali ke studiu jen deset. Je to takové ekonomické hazardování se silami učitelů a konec konců i studentů – oni se nic nenaučí, projdou tím, děkanát vám brání, abyste je vyhazovali, protože fakulta dostává peníze na hlavu atd. Ale jinak si nemůžu stěžovat; odešla jsem z Prahy do Brna, kde jsem už jednou byla, a je to nejlepší job mého života. To myslím naprosto vážně. V Brně je velmi zvláštní situace, kterou jsem v Praze nezažila. Je tam tým velmi pracovitých, inspirativních a výborných pedagogů, kteří se studentům nesmírně věnují. A zdá se, že studenti k nám jdou, protože ví, jak to u nás funguje. Přicházejí k nám i z jiných univerzit, což je vždycky dobré.

Děkuji za rozhovor a přeji spoustu talentovaných studentek a studentů!

Rozhovor vedla Hana Tenglerová.