Rozhovor s prof. Jaroslavou Durčákovou

Domů Rozhovory Rozhovor s prof. Jaroslavou Durčákovou


prof. Ing. Jaroslava Durčáková, CSc.

„Celý život dělám něco, co mě těší.“

H.T.: Můžete prosím popsat předmět vašeho zájmu

J.D.: Od samého počátku svého působení se zabývám oblastí, kterou stále považuji za zajímavou a vzrušující, a to je problematika mezinárodních financí. Ve své užší specializaci jsem měla tu úžasnou příležitost zabývat se problematikou devizových kurzů.

Když jsem přišla na katedru, rozhodovalo se o tématu mé disertační práce a jeden z mých starších kolegů přišel a říkal: „Čím vy se budete zabývat?“  „Problematikou devizových kurzů“, odpověděla jsem. A on na to: „A jak to chcete pojmout?“ A já: „Jako cenu deviz.“ On se na mě podíval, připomínám, že to bylo před mnoha lety, a říká: „To si teda hodně troufáte.“ Teprve po několika dalších letech jsem pochopila smysl jeho slov, protože zabývat se v době hluboké totality touto problematikou a říct, že devizový kurz  pojmu z hlediska ceny deviz čili z hlediska tržního přístupu, to byla opravdu velká troufalost. Já jsem pak také dostala přes prsty, takže po té, co se mi v roce 1968 podařilo publikovat článek o tom, jak by to u nás mohlo vypadat, kdyby se otevřela cesta trhu, to bylo celou řadu let s mým publikováním velmi složité.

H.T.: Jak jste došla k rozhodnutí studovat právě ekonomii?

J.D.: Moje představa byla původně taková, že bych měla studovat angličtinu spolu s nějakým dalším jazykem. To bylo ovlivněno mojí zkušeností ze střední školy, z gymnázia. No, ale na filologii, obor angličtina, který jsem si vzala dohromady s perštinou, mě naštěstí nevzali. A já jsem se dostala vlastně takovým osudovým řízením na Fakultu financí a úvěrů VŠE. A protože jsem inklinovala k prostředí, kde se používají cizí jazyky, zejména ta angličtina, tak jsem byla moc ráda, že mi tam bylo nabídnuto téma devizových kurzů, které tehdy navíc nebylo nijak odborně rozpracováno.

Myslím, že to byla veliká náhoda a že někdy ta náhoda v životě nemusí působit špatně, že to bylo ku prospěchu. Původně jsem chtěla dělat úplně něco jiného, nakonec si ale říkám, jak to vlastně bylo všechno dobře. Protože se celý život zabývám něčím, co mě nesmírně těší, proto také stále pracuji a doufám, že tady ještě nějaký rok pracovat budu. Mezi studenty se cítím nesmírně dobře a šťastně a myslím, že oni se se mnou taky cítí dobře. Považuji to za svoje obrovské životní štěstí, že dělám něco, co dělám velice ráda.

Profesní dráha

H.T.: Jak vypadal dál váš profesní život?

J.D.: Já jsem takřka celý profesní život, až na dva roky po promoci na praxi ve Státní bance československé, strávila tady na této škole. Prošla jsem zde vlastně všemi pozicemi. I když jsem nepatřila mezi ty, kteří měli po roce 1968 otevřené dveře, nebylo mi bráněno učit. Asi proto, že nás zase nebylo tolik, kteří byli zaměřeni na tuto problematiku, nevím. Nebylo to nic příjemného, ale na druhé straně jsem byla mezi studenty a vlastně jsem měla možnost se jim plně věnovat. Takže jsem nebyla nějak zatrpklá a kromě toho jsem měla čas na spoustu věcí, například si řadu věcí prostudovat. Velmi dlouho jsem setrvávala na pozici odborné asistentky a docentkou jsem se stala až po roce 1989. V roce 1990 jsem byla jmenována docentkou a po třech letech jsem se habilitovala jako docent podle nových pravidel.

V roce 1990 jsem začala působit jako první vedoucí nově ustavené katedry měnové teorie a politiky. Zakrátko jsem byla požádána, abych přijala pozici proděkanky pro zahraniční vztahy na této fakultě, pak jsem přešla na rektorát jako prorektorka pro zahraniční vztahy a na této pozici jsem setrvala 7 let.

H.T.: Nakonec jste se stala i rektorkou, můžete blížeji popsat, čemu konkrétně jste se v těchto vysokých pozicích věnovala?

J.D.: To byla úžasná doba, měla jsem vizi, kterou jsem chtěla prosadit, a ono se to povedlo. Měla jsem to štěstí, že jsem se obklopila lidmi, kteří byli stejně nadšení pro tyto věci jako já. Podařilo se nám prosadit naší školu do naprosto prestižní sítě škol obdobného typu, to znamená ekonomických a manažerských škol v Evropě, Community of European Management Schools (CEMS). Do této sítě je pozvána jen jedna škola z každé země. Takže to byl obrovský úspěch, ale také obrovská práce. Začínali jsme takřka od nuly. Když jsem přišla jako prorektorka pro zahraniční vztahy na rektorát, chtěli jsme především otevřít možnosti mobility pro studenty.  V té době jich bylo hodně málo. Když jsem odcházela z rektorátu, byla naše škola členem také další prestižní celosvětové sítě škol Partnership in International Management (PIM) a pro naše studenty se stalo samozřejmé, že mohou studovat na prestižních školách nejen v Evropě, USA a Kanadě ale i např. v Austrálii nebo na Novém Zélandě – aniž by museli platit školné..

Velmi dobře jsem si uvědomovala, že když pro tu vizi nebudeme mít dostatek finančních zdrojů, můžeme na ni rovnou zapomenout. Podařilo se mi nejprve pro fakultu prosadit, sepsat a obhájit projekt, na který jsme získali evropský grant, později se mi podařilo dát dohromady a prosadit v poměrně velké konkurenci dva další obrovské mezinárodní projekty: „An Integrated Strategy for the University of Economics, Prague, and Warsaw School of Economics to develop the network with CEMS schools“ a „Premier European Standards project – An Integrated Development Strategy for the University of Economics, Prague”. S tím už se něco dalo dělat, mohli jsme posílat studenty ven, ale také jsme začali budovat mezinárodní program, abychom získali zájem zahraničních studentů o studium na naší škole.  Žádná zahraniční škola nemůže dlouhodobě přijímat studenty ze školy, aniž by mohla na tuto školu vysílat ty svoje. Prostě i v mobilitách musí být z dlouhodobého hlediska rovnováha. Kromě toho jde v této souvislosti i o vzájemné uznání kvality studia. Dnes jsem už pátým rokem zpátky na katedře, od doby, kdy skončilo moje druhé funkční období rektorky, a věci, které se započaly tehdy, fungují a dál se rozvíjejí a z toho mám opravdu radost a příjemný pocit, že třeba jednoho dne odejdu do důchodu a ta škola bude jaksi žít z toho, co bylo uděláno v době, kdy jsme to zakládali.

H.T.: Co říkali vaši blízcí na změnu vašeho postavení a pracovní vytížení?

J.D.: Já jsem se začala angažovat v době, kdy už mi zdaleka nebylo 30. Mám dvě dcery, ty obě byly dospělé, takže jsem neměla problém, že bych měla malé děti, asi by to s malými dětmi bylo jinak. Když jsem působila jako rektorka, přicházela jsem do práce ráno, domů jsem se dostávala pozdě večer. Když ale děláte něco, co vás těší, tak to nevadí, a když se ještě navíc něco podaří, tak nemáte pocit, že vás to vyčerpává. A moje  rodina pro to naštěstí měla  pochopení. To jinak nejde. Můžu vám taky říct, že kdyby se to všechno mělo vrátit, nic měnit bych ani nechtěla. Myslím, že to všechno šlo, jak mělo. A že to tak bylo dobře.

H.T.: Jaké je vaše současné výzkumné téma? Čím se nyní zabýváte?

J.D.: V současné době řídím jeden třímilionový grant Grantové agentury ČR, který je zaměřen na výzkum finančních trhů a jejich regulaci, takže je to velmi aktuální. Výzkumný tým tvoří dohromady 11 osob., Kromě toho také vyučuji v kurzu, který je otevřen jak českým, tak mezinárodním studentům, a to je úžasná práce. Dává mi šanci pro interaktivní vyučování a větší prostor pro diskusi. Je báječné, když můžete slyšet komentáře od studenta, který je z Německa, Holandska nebo z některé z mimoevropských zemí. Nejen pro studenty, ale i pro mne je taková debata zajímavá, protože je obohacena o pohledy na tentýž problém, ale z různých stran.

Ekonomie dnes

H.T.: Jaký je váš názor na současnou ekonomickou situaci?

J.D.: Dnes se velmi skloňuje problém eurozóny, zavedení eura a tak dále. Vytvoření eurozóny byl politický projekt, ale kritéria, podle nichž tam země vstupují, jsou měnově-ekonomická. Když se rozvine globální finanční krize, tak by bylo velmi zvláštní, kdyby se to nedotklo i těch zemí, které jsou v eurozóně. V současné době jsme ve velmi složité situaci a můžete se setkat s dvojím přístupem. Hovoří se o tom, jestli přijmout taková pravidla, která vytvoří nějaký záchranný pás, tak jak se to děje, anebo jestli by se nemělo přemýšlet o tom, že ti, kteří nevyhovují těm kritériím nebo udržitelnosti těch kritérií,  by neměli eurozónu opustit. To je velmi složitá otázka a já si myslím, že život ukáže, co přežije a co bude správně. Já si nemyslím, že by v situaci, kdy už se do určitého projektu tolik investovalo, bylo dobře, aby se ten projekt zhroutil, ale na druhé straně si vždycky musíme klást otázku za jakou cenu.

H.T.: Co si myslíte o vnímání ekonomie ve společnosti, její role…?

J.D.: Problémy v ekonomické oblasti se dotýkají našeho všedního života, to lidé vnímají. Ne vždy mohou mít dostatek informací o tom, aby se zorientovali v tom, co je důležité udělat z krátkodobého hlediska a co může mít  a jaké dopady dlouhodobě. Ta situace je v současné době poměrně dost citlivá, protože opatření, která je nezbytné z hlediska celkové ekonomiky udělat, v těch jednotlivostech nemusí být přijímána vůbec vstřícně. Doba není jednoduchá, jsem zvyklá dívat se na vše velmi pozitivně, a myslím si, že tohle všechno vyžaduje určitý čas.

H.T.: Myslíte si, že dojde v souvislosti s krizí k nějakým paradigmatickým změnám v samotné ekonomii?

J.D.: Já vždycky říkám svým studentům, že prakticky každá teorie je ovlivněna dobou, ve které vzniká, to ani nemůže být jinak. I tato doba určitě přinese nějaké nové fenomény, které se potom prosadí dál do určitých přístupů k řešení některých problémů.

Rektor v sukních? Spíš dobrý nebo špatný rektor

H.T.: Co si myslíte o postavení vědkyň?

J.D.: Možná vám řeknu něco, co vám bude připadat trochu netypické. Já jsem vlastně bývala při různých jednáních často jediná žena mezi mnoha muži, ale nikdy jsem to nevnímala tak, že je třeba to brát z tohoto pohledu, jako  ženskou a mužskou záležitost. Když jsem se stala rektorkou, byla jsem po osmdesáti letech první žena na takovém postu v historii naší školy a vím, že v novinách psali nějaké články o tom, že nastupuje rektor v sukních. Nechápala jsem proč. Rektor může být dobrý, nebo špatný, buď má nějakou vizi, nebo nemá vizi, ale ten aspekt, že jsem žena, mně v tomto kontextu nepřišel až tak důležitý.

Tady na škole je to, co se týká žen a mužů, vyrovnané. Já jsem třeba během svého rektorování měla dvě prorektorky, teď je tady děkanka, několik proděkanek, několik žen na postech vedoucích kateder a samozřejmě tady taky bylo vždy docela dost studentek, takže možná i to prostředí nějak ovlivnilo, že mi to až tak nepřipadalo. Je ale asi důležité, aby byla nějaká rovnováha.

H.T.: Moc děkuji za váš čas…

Rozhovor vedla Hana Tenglerová