Slavistka Hana Gladkova: Čeština se strašně vzpírá nepřechylování

foto Tomáš Krist

Vysokoškolská profesorka, členka Českého i Mezinárodního komitétu slavistů a vědkyně specializující se na teorii, současnost a vývoj slovanských jazyků. Jen krátký výčet profesních rolí slavistky Hany Gladkove, která v rozhovoru pro NKC – gender a věda hovořila o své cestě k oboru, postoji k přechylování i genderové problematice.

Paní profesorko,  vaše příjmení dává tušit jistý vztah k jihoslovanskému prostředí, že?

Ano. Slavistika se mi stala osudnou nejen profesně, protože jsem v jisté fázi svého života potkala jednoho úžasného Bulhara a toho jsem si vzala.

Proto jste se začala věnovat bulharistice?

Ne, naopak, já jsem se jí věnovala i dlouho předtím, dokonce jsem si ji trošku vyvzdorovala, protože jsem původně studovala češtinu a ruštinu, a bulharštinu jsem si přibírala jako třetí obor.

Co vás přivedlo k češtině a k ruštině?

Zase životní osud. Můj tatínek pracoval v Radě vzájemné hospodářské pomoci, a jako dítě jsem pět let v Bulharsku žila. Tam jsem chodila do ruské školy, a když jsem uvažovala, co budu studovat, tak z toho vyšly slovanské jazyky.

Jaký vztah má současná společnost ke studiím slovanských jazyků?

Slavistika v současné době, měkce řečeno, rozhodně není prioritou, a má také velice záporné asociace kvůli období socialismu, kdy je zapojení Československa do tehdejšího východního bloku vnímáno jako zapojení do slovanského kontextu, což samozřejmě vůbec nebylo jeho podstatou. Slavistika je daleko starší, a kdybychom si vzali devatenácté století a vyškrtli myšlenku slovanské vzájemnosti, tak z našeho kulturního vývoje nezbyde pomalu kámen na kameni. Ještě v meziválečném období až třetina posluchačů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy studovalo slavistiku. Dnes ale nejsme oborem, který by byl aktuální, profilující, či dokonce určující z hlediska společnosti a je to vlastně poprvé od té doby, co se u nás slovanské filologie rozvíjejí. Tomu odpovídá i celkový stav oboru od počtu studentů po počet učitelů a rozsah vědecké práce.

foto Tomáš Krist

Další očividná změna ve vašem oboru je, že ruština už není hlavním ani povinným jazykem. Jaké změny ve slavistice za dobu vašeho působení vnímáte jako klíčové?

Ale rusistika i nadále zůstává, tak jako všude na světě, oborem důležitým, je to jazyk velké kultury. Klíčová změna, která se udála během mého života, je, že filologické pojetí studia je údajně zastaralý koncept. Na naší fakultě se například měla filologie nahradit takzvanými areálovými studii, s čímž já nesouhlasím. Jsem hluboce přesvědčena, že problém současné civilizace nespočívá v tom, jestli jezdíme na benzin, naftu, nebo elektřinu, ale v tom, že přestáváme být schopní spolu komunikovat. To by měli samozřejmě zkoumat zejména lingvisté. Takže já si nemyslím, že ten koncept je zastaralý, možná že je málo aplikovaný, ale bez znalostí jazyků nemůžou existovat ani areálová studia. Jinde na univerzitách se areálová studia pěstují souběžně s filologickými.

Když narážíme na trendy v jazykovědě, jsou ve slavistice momentálně nějaká módní témata?

V současné době je módou jazykový kontakt, takže se provádí výzkumy akvizice cizích jazyků. V našem případě je to specifické tím, že jde o akvizici blízce příbuzných jazyků, což je oblast, která je nesmírně zajímavá, a z hlediska společnosti taky užitečná, protože nejvíc imigrantů, kteří se u nás usazují, jsou Slované.

Jakému tématu se teď věnujete vy?

V současné době jsem zapojena do velkého grantu, který se jmenuje Abeceda českých reálií. Vychází z myšlenky, že pro výuku češtiny jako cizího jazyka neexistují pomůcky pro výuku reálií. Jsou nějaké drobné práce, ale teprve my podáváme cizincům pomocnou ruku a říkáme: „Jestli chcete vědět, proč se Hliník odstěhoval do Humpolce, tak tady se můžete podívat,“ – to si dělám samozřejmě legraci, elektronický portál a mobilní aplikace bude mít 2000 zcela vážných hesel.

V českém veřejném prostoru se momentálně hodně řeší přechylování. Je toto téma i pro ostatní slovanské národy?

Ano, mám například doktorandku, která zkoumá přechylování v češtině, ruštině a bulharštině. Já sama mám možná konzervativní názory, jelikož se domnívám, že není možné takto povrchně zasahovat do jazyka, který vzniká tisíce let. Konkrétně čeština se strašně vzpírá nepřechylování, jelikož gramatický rod v češtině neznamená jenom, že slovo máma je ženského rodu ve shodě s pohlavím pojmenované osoby, ale znamená také, že když to slovo použiji, tak ve stejném rodě musím uvést všechny atributy, které se k němu vztahují – ta moje milá maminka mi včera volala. Například, když jsem přišla, tak vy jste řekla „vědci a vědkyně“. Mně stačí úplně vědci, protože když se podívám do slovníku, tak tam najdu, že vědec je člověk (ne primárně muž), který se zabývá vědou (tzv. generické maskulinum). Takže já si myslím, že z hlediska genderu by bylo daleko důležitější prosazovat, že slovo vědci v množném čísle znamená ‚lidé‘.

Jaké je rozložení žen a mužů ve vašem oboru? Předpokládám, že tam dominují ženy.

Vzhledem k počtu nominací, které jste pro letošní rok Ceny Milady Paulové dostali, vám to musí být jasné. V dřívějších ročnících bylo nominantek tak sedm, osm, a najednou třináct, takže si myslím, že ta odpověď je nasnadě. Ano, filologie je feminizovaný obor, ale jako všude jinde, čím jdete výš po karierní struktuře, tak se tam muži objevují častěji a nakonec převládají.

Je tohle něco, co se změnilo za dobu vašeho působení?

Nevím, jestli to je dáno výchovou nebo životními zkušenostmi, ale já jsem nad tím nikdy nemusela přemýšlet. Já jsem vysokoškolačka, učitelka, vědkyně a něco vytvářím, podle toho mě hodnoťte. Jestli v tom hraje roli, zda jsem muž, nebo žena, opravdu nikdy nebylo v perimetru mého uvažování. A že se tedy může jevit i podle poměru mužů a žen, že to ženy mají těžší – no asi to mají těžší, ale usilovat o úplnou rovnost je velmi obtížné. To bychom nedělali nic jiného, než usilovali o tu rovnost, a to občas pak taky může sklouznout do formalismu, pozitivní diskriminace a podobně.

foto Tomáš Krist

Šlo mi o to, že systém vědy byl nastavený v době, kdy do ní ženy neměly přístup. V důsledku toho se třeba dnes nepočítá s tím, že by vědec nebo vědkyně odešli na rodičovskou, což samozřejmě ovlivňuje jejich kariéru. Proto mě zajímá, jestli něco takového vnímáte u svých doktorandek, pokud jste něco takového sama nevnímala na svojí kariéře.

Já jsem to na svojí kariéře nevnímala, protože jsem měla štěstí na svého manžela a na období, kdy se nám dcera narodila. Je to vědec světového formátu, a v té době jsem já byla jako lektorka na Sofijské univerzitě v Bulharsku. Lektorát je výhodný v tom, že jste v cizím prostředí a nikdo po vás nechce žádnou organizační činnost, jenom učíte, manžel, když bylo třeba, bádal v noci. Takže to se dalo skloubit a asi po dvouměsíční mateřské jsem nastoupila zpátky do práce, zaplatila jsem si hlídání a vyšlo mi to.

A teď tedy ještě k těm mým doktorandkám. V našem projektu máme, tuším, už čtyři děti, nějaké další jsou na cestě, jestli dobře počítám. Samozřejmě, že to vyvolává problémy, ale vždycky se to dá skloubit, pokud moje studentky mají podobné štěstí na partnera, jaké jsem měla já. Ale tento problém by se měl řešit, a pokud vím, tak se i řeší, celospolečensky, bez ohledu na typ práce. Ale vědecká kariéra či kariéra vysokoškolského učitele musí stavět  na vysoké motivaci, člověk nastavuje noci a obětuje tak zvané volno i z jiných důvodů.

Jak se slaďovaly dvě vědecké kariéry?

Dobře v tom smyslu, že základem byla tolerance. Já teď dopisuju habilitaci, takže se tomu přizpůsobí chod domácnosti, ty dopisuješ článek nebo doděláváš grant, takže to bude naopak. Vstřícnost jako vědomí toho, že je to pro mě důležité a že má-li být v rodině klid a štěstí, tak je potřeba tomu pomoci. Je ale pravda, že požadavky na výkon v konkrétních fázích jsou enormní a to skloubení se nemusí vždy podařit.

Myslíte, že je nějaký systémový prvek, který by to třeba doktorandkám a vědkyním ještě více ulehčil?

Musím říct, že jsem s úžasem pozorovala, jak po roce 1990 Praha prodávala školky a jesle s tím, že: „To byla hromadná socialistická výchova, to my nechceme.“ Teď se oboje klopotně vrací, protože ten první krok byl chybný, a já myslím, že je důležité mít možnost dát děti do předškolního zařízení. Třeba naše fakulta je v tomto velmi vstřícná, máme dětský koutek, kam můžete zavolat a dítě tam nechat, a moje doktorandky jsou s tím spokojené.

A co si myslíte vy o aktivitách, jako je Cena Milady Paulové? Myslíte si, že je důležité, aby mluvilo o ženách ve vědě?

Já se teď projevím jako staromilec, protože si myslím, že je důležité mluvit o Miladě Paulové a o tom, že to není tak dlouho, kdy na vysoké škole mohla učit a bádat žena a dostat se až na úroveň profesury. Takže je určitě podstatné, že si mohou ženy přečíst, kdo tu byl před námi. Taky bych chtěla zdůraznit, že Milada Paulová byla slavistka, a to, že jsem byla nominovaná, bylo pro mě podstatné a velmi mě potěšilo, protože je to pokračování jedné linie.