Baví mě objevovat, jak fungují běžné jevy, které na první pohled vypadají samozřejmě.

Docentka Lenka Lacinová se ve své výzkumné i pedagogické činnosti zaměřuje na to, jak vznikají a vyvíjejí se blízké vztahy mezi lidmi. Nedílnou součástí této práce je snaha o adaptaci a vývoj metod, které jsou schopny tuto oblast měřit. Konkrétně se zabývá vazbou mezi rodiči a dětmi a vývojem vztahů, a to jak v rámci rodiny mezi rodiči a dětmi, tak mezi vrstevníky a partnery. Zajímá ji také problematika rodičovství a výchovy malých dětí v současnosti. Dalšími konkrétními oblastmi jejího zájmu jsou dopady konfliktů mezi rodiči na děti a dospívající, partnerské vztahy v adolescenci a mladé dospělosti. Zkoumá individuální odlišnosti osobnostních vlastností, zabývala se také lexikální analýzou slov popisujících osobnost.

Mohla byste prosím v krátkosti popsat, čemu se věnujete?
Jako psycholožka se věnuji tomu, jak blízké vztahy a emoce formují život. Zajímá mě především, jak se u dětí, dospívajících i dospělých utváří a v průběhu času proměňuje vazba k blízkým lidem – rodičům, partnerům nebo přátelům – a jak podoba a proměny těchto vztahů souvisí s jejich psychickým stavem a vývojem. Ve své práci například zkoumám, co prožívají děti v rodinách, ve kterých dochází ke konfliktům mezi rodiči nebo jak mladí lidé zvládají první lásky a rozchody. Věnuji se také rodičovství, které prochází neustálým vývojem – od proměny společenských očekávání až po individuální zkušenosti. Považuji za důležité poznávat jeho současnou podobu, protože ovlivňuje nejen děti, ale i samotné rodiče.

Působím také jako docentka na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, kde kombinuji, jak se od akademického pracovníka očekává, pedagogickou a výzkumnou činnost v oblasti vývojové psychologie. Věřím, že lepší porozumění blízkým vztahům přispívá k vyšší kvalitě života nás všech.

Jakou roli má psychologie v současné době?
Psychologie hraje v současné době významnou roli na mnoha úrovních. Pomáhá porozumět, jak lidé přemýšlejí, cítí a jednají. To sice dělala od svých počátků, ale dnes je postavena před úkol tyto poznatky získávat rychle v reakci na dynamicky a skutečně velmi rychle se měnící prostředí a podmínky. Společnost se potýká s výzvami, jako jsou rychlé technologické změny, zvyšující se nároky na výkon, ale také osamělost a narůstající duševní problémy. Psychologie přináší poznatky a posléze nabízí možnosti, jak tyto výzvy zvládnout – ať už na individuální, skupinové nebo společenské úrovni.
Z mého pohledu, zaměřeného na vývojovou psychologii, je jednou z klíčových rolí psychologie pochopení, jak lidé utvářejí a prožívají mezilidské vztahy, a jak tyto vztahy ovlivňují jejich pohodu a vývoj. Například v dnešní době, kdy se podoba rodinného fungování mění a role rodičů prochází podstatnou transformací, je psychologie nezbytná pro pochopení těchto změn a jejich dopadů na děti i rodiče samotné.
Psychologie také pomáhá nacházet způsoby, jak budovat a posilovat mezilidské vztahy, zvládat konflikty nebo rozumět vlivům stresu na lidskou psychiku. Nabízí tak praktické poznatky nejen pro jednotlivce, ale i pro instituce, jako jsou školy nebo firmy, které chtějí vytvářet prostředí podporující lidský rozvoj, psychické zdraví a koneckonců životní spokojenost. V době, kdy si společnost stále více uvědomuje důležitost duševního zdraví, je její role nezastupitelná.

Proměnil se v posledních letech nějak pohled veřejnosti na psychologii?
Určitě ano. Dá se říci, že je to obecně změna „k lepšímu“ – k větší informovanosti, snížení stigmat spojených s duševními problémy a onemocněními. Frekvence výskytu popularizačních textů z oblasti psychologie v každodenním zpravodajství, v časopisech, obecně v médiích za posledních dvacet let podle mne exponenciálně narostla, což znamená, že tyto příspěvky veřejnost bezpochyby zajímají a jsou čtené. To bychom mohli vnímat jako dobrou zprávu. Kvalita těchto textů je nicméně velmi nevyrovnaná, mnohdy obsahují velmi zjednodušující tvrzení a někdy tím pádem mohou napáchat pověsti oboru víc škody než užitku.

V této souvislosti můžeme zejména u mladších generací sledovat i větší zájem o péči o duševní zdraví a takzvaný well-being. Vidíte v tomto trendu nějaká potenciální úskalí?
Celkově to vnímám to jako velký přínos, byť to s sebou může nést i některé negativní efekty podobně jako u trendu intenzivního rodičovství, které za jednu z nezbytností považuje to, že by se rodič měl výrazně také řídit při péči a výchově dle expertních rad a poznatků. Pokud někdo podlehne tomuto trendu poněkud „beze zbytku“, sám sebe v roli rodiče tak trochu handicapuje a může to paradoxně zvyšovat jeho nejistotu. Něco podobného by se mohlo stát i u myšlenky, že každý člověk potřebuje psychologa/psychoterapeuta tak, jako potřebuje svého praktického lékaře či zubaře.

Co vás na vývojové psychologii nejvíce baví?
Na psychologii mě nejvíce baví objevovat, jak fungují běžné jevy, které na první pohled vypadají samozřejmě. Většina lidí z vlastní zkušenosti ví, že „to funguje“, ale psychologie se ptá: proč to funguje? Jaké principy za tím stojí? Hledání odpovědí, hledání důkazů a vysvětlení je to, co mě opravdu přitahuje. Je fascinující, že za zdánlivě obyčejnými situacemi se skrývají hluboké a složité procesy, které ovlivňují naše emoce, chování a vztahy.

Co vás v posledních letech na poli psychologie nejvíce zaujalo?
Jedním z nejzajímavějších momentů bylo setkání s výzkumem Jamese Coana, kterého jsem slyšela přednášet v roce 2015 na International Attachment Conference v New Yorku. Coan popisoval jednoduchý, ale velmi účinný způsob, jak uklidnit a podpořit blízkého člověka – obyčejné „držení za ruku“. Jeho výzkum ukázal, že tento jednoduchý akt může snížit stres, a dokonce i vnímanou intenzitu bolesti.
Po návratu z konference jsem tak trochu dobrodružně inspirovala svého studenta Jakuba Krause, který se nakonec tímto fenoménem rozhodl zabývat ve své magisterské diplomové práci na psychologii. Jeho výzkum ukázal, že držení za ruku blízké osoby (ve srovnání s neznámým člověkem nebo samotou) modulovalo aktivitu v EEG frekvenčních pásmech během emočně náročné mentální imaginace. Nejvýraznější bylo snížení theta aktivity, která byla nejnižší při držení za ruku blízkého partnera. Theta aktivita je spojována s emočním vzrušením a zpracováváním emocí, takže její snížení naznačuje zklidnění emočního stavu a snížení stresové zátěže. Tyto účinky byly nejsilnější u osob s jistější vazbou k partnerovi.
Jakub poté pokračoval ve svých studiích na Lékařské fakultě, kde se věnoval programu Neurovědy pod vedením kolegy doc. Roberta Romana. V rámci doktorského studia se zaměřil na hlubší zkoumání fenoménu sociálního doteku a jeho vlivu na lidské emoce a mozkovou aktivitu a oproti našim společným „průkopnickým začátkům“ s měřením pomocí EEG, mohl využít další možnosti neurozobrazovacích metod.

V této fázi svého výzkumu se zaměřil na vliv držení za ruku na mozkovou aktivitu při zpracovávání osobně významných emocionálních podnětů, konkrétně při pohledu na fotografii zemřelého blízkého člověka. Výsledky ukázaly, že držení za ruku partnera vedlo ke snížení aktivity v oblastech mozku, jako je přední cingulární kůra (ACC) a cerebellum, což naznačuje zmírnění emoční reaktivity. Při srovnání s držením ruky cizí osoby bylo také zjištěno snížení propojení mezi insulou a ACC. Toto snížení propojení bylo ovlivněno kvalitou vztahu – vyšší pocit jistoty v partnerském vztahu byl spojen s nižší konektivitou mezi těmito oblastmi, což naznačuje lepší regulaci emocí během přítomnosti blízkého partnera
A to je něco, co mne fascinuje – to, jak obyčejné projevy blízkosti mohou mít hluboký vliv na naši psychiku a pohodu.

Tak jako vy jste inspirovala svého studenta, inspiroval někdo vás k vývojové psychologii? Jak se stalo, že jste se začala věnovat právě tomuto oboru?
Řeknu to stručně – vlastně náhodou. Původně jsem začala studovat hudební vědu a během listopadu 1989 (to jsem byla ve druhém ročníku) jsem zcela romanticky kvůli studentské lásce vymyslela, že musím dělat něco praktického (což hudební věda nebyla), abych mohla odejít pracovat někam do pohraničí a mít tam dům, psa a kočky. Nenapadlo mne nic lepšího, než že v pohraničí bude větší podíl lidí se závislostí na alkoholu, a ještě méně psychologů než kdekoli jinde, kde jich také není dost. Tato naivní představa mne přivedla na studijní oddělení, kde jsem si na začátku roku 1990 domluvila přestup na psychologii (teď mě myslím všichni současní uchazeči o prestižní studium psychologie proklínají). S láskou to nedopadlo, ale s psychologií jsem evidentně uspěla lépe, byť na praxi s alkoholiky (kromě stáže během studia) nikdy nedošlo.

Měla jste v rámci svých studií či profesní kariéry někoho jako svůj profesní či osobní vzor?
Během svého působení jako vysokoškolská učitelka a vedoucí výzkumných projektů jsem si začala uvědomovat, že to, jak dělám celou řadu věcí, a to především ve vztazích s lidmi – studenty, studentkami, kolegy, kolegyněmi, doktorandy, doktorandkami a také respondenty a respondentkami našich výzkumů – se nevědomě snažím přiblížit tomu, jak to dělala moje dávná učitelka na Základní umělecké škole (tenkrát ještě Lidové škole umění) paní Věra Svobodová. Od svých třinácti let jsem k ní chodila na příčnou flétnu a od prvních měsíců zcela propadla jejímu nadšení, lidskosti, neformálnosti, a hlavně její schopnosti i v individuálně pojaté výuce vytvořit z nás flétnistů „třídu“, která spolu drží, podporuje se navzájem, nesoutěží mezi sebou, ale spolupracuje. O takový přístup se pokouším také.

Bylo pro vás automatické věnovat se vědě a výzkumu, případně konkrétně psychologii, nebo šlo o “klikatou” cestu?
Myslím, že to byla spíš náhoda a zásluha profesora Smékala, který si mne a řadu mých kolegů vybral jako mladé doktorské a magisterské studenty a v roce 2000 jsme byli zaměstnáni jako výzkumníci junioři v projektu Centra výzkumu vývoje osobnosti a etnicity při FSS MU, které vedl. A musím říct, že měl víc než šťastnou ruku. Dostali jsme hodně svobody a autonomie a museli jsme tedy na spoustu věcí přijít samostatně. Myslím, že to byl sice z dnešního pohledu netradiční start kariéry (například jsme rovnýma nohama skočili do realizace mezinárodní longitudinální studie a chystali jednotlivé vlny výzkumu, trénovali administrátory, organizovali sběr dat, komunikovali s respondenty apod.), ale i v souvislosti s tím, že výzkumné pracoviště tenkrát mělo sídlo mimo fakultu, bylo umístěno v budově, která byla původně bytovým domem v krásném prostředí přímo pod hradem Špilberk, dalo nás to přirozeným způsobem tak dohromady, že jsme se vnímali a dosud vnímáme jako něco víc než jen kolegové.

Vnímala jste nějaké překážky, které jste ve své kariéře jako žena či matka musela překonávat?
Musím říct, že jsem nad tím dřív moc nepřemýšlela. Ale napadalo mne, že je sice prima mít na psaní habilitace sabbatical, ale ještě lepší by bylo mít na tu dobu „manželku“, aby zastala takzvanou „druhou směnu“ doma.

Jaké největší výzvě jste ve své kariéře čelila?
Myslím, že to bylo vedení katedry během pandemie COVID-19. A nezvládla bych to bez úžasné podpory celého pracoviště. Mám potřebu jim i po letech za to znova moc poděkovat.

Kromě vědecké práce se podílíte také na výuce. Jsou mezi studujícími více zastoupeny ženy či muži?
Myslím si, že lehce převažují ženy, ale nemám pro to žádná data. V posledních letech zároveň sleduji nárůst zájmu mužů, což mne těší. Myslím, že stále přetrvává představa, že psychologii jde studovat ten, kdo má sám nějaký problém, který si chce takto „vyřešit“. Netvrdím, že to nemůže být pravda, ale potkávám spíše mladé lidi, kteří chtějí přicházet záhadám lidského chování a prožívání na kloub, kteří chtějí pomáhat lidem a celkově se podílet na zlepšování podmínek pro duševní zdraví.

Kam se podle vás bude psychologie dále posouvat?
Nejsem zrovna velký vizionář, ale myslím, že posun se již děje směrem k větší interdisciplinaritě. V důsledku replikační krize a hnutí open science se vyvíjí (snad) ještě k větší kritičnosti, transparentnosti a otevřenosti. A asi by bylo nemožné vynechat vývoj v oblasti využití digitálních technologií v různých oblastech psychologického výzkumu, ale třeba i psychoterapeutické praxe. Velkou výzvou je pak role velkých jazykových modelů v oblasti výzkumu i jejich užití v diagnostice a také v péči o duševní zdraví.

Co považujete za největší výzvu psychologie v současné době?
Obstát jako exaktní vědecký obor ve světě, který je zahlcený nadprodukcí výzkumných poznatků rozdílné kvality. Tlak na publikační výkon spojený s existenční nutností, a tedy celý způsob financování vědy, a to nejen u nás, ale celosvětově, to je něco, co podle mého spěje nezadržitelně k vývojové změně. Alespoň v ni doufám.

Myslíte si, že je součástí vědecké profese angažovanost ve veřejném životě?
Záleží na tom, jakým způsobem. Práce pro laickou veřejnost musí naplňovat standardy nezjednodušování, nepodbízení se a musí se vyhýbat laciným „senzacím“.

Na co jste ve své kariéře nejvíce pyšná?
Asi na to, že jsem si dokázala udržet dlouhodobý zájem o témata, která považuji za podstatná, i když nejsou vždy v centru pozornosti grantových agentur nebo médií. Jsem také ráda, že se mi podařilo obklopit se lidmi, se kterými je radost spolupracovat – studenty, kolegy, i účastníky výzkumů. Možná nejsem pyšná v klasickém smyslu slova, ale cítím vděčnost, že jsem mohla dělat práci, která mi dává smysl, a neztratit přitom sama sebe.

Jaké jsou vaše další profesní cíle?
V tuto chvíli mi dělá radost, když můžu poskytnout prostor mladším kolegům a kolegyním – předávat zkušenosti, ale zároveň se učit novým způsobům myšlení. Ráda bych také dokončila výzkumy, které jsem dlouho nosila v hlavě – například ty, které se týkají dětí v předškolním věku a měření vazby. A pokud se ještě někdy najde čas na psaní knihy, která by dokázala propojovat vývojovou psychologii s příběhy ze života, budu ráda. Ale učím se i přijímat, že ne všechno musí být splněno. Někdy stačí dobře dělat to, co je právě teď.