„Chybí uvědomění, že se společnost mění a věda s ní“. Bilance 25 let NKC – gender a věda SOÚ AV ČR a výzvy do budoucna
NKC – gender a věda SOÚ AV ČR slaví 25 let. Za čtvrtstoletí jsme dokázaly*i téma genderové rovnosti dostat do povědomí veřejnosti i grantových podmínek, sbírat data nejen o postavení žen a iniciovat řadu strukturálních změn. Vedoucí oddělení Marcela Linková, Ph.D., v rozhovoru bilancuje dosavadní posuny a otevírá palčivé výzvy zítřka. Proč česká věda stále přichází o svůj potenciál? Co se musí změnit? A jak vědeckou práci ovlivní umělá inteligence?
Existuje téma, které dnes diskutujeme v oblasti genderové rovnosti ve vědě běžně, ale před 25 lety bylo nemyslitelné ho otevírat?
Na samotném začátku byl problém vůbec otevřít téma nerovnosti ve vědě. Reakce na představení tehdejšího NKC – ženy a věda, které jsem dostávala, byly výmluvné. Dalo by se to shrnout do věty: ve vědě nezáleží, zda ji dělá muž, nebo žena, jde jen o výsledek. Nutno říct, že tento typ slepoty (a řekla bych, že občas i zaslepení) je tu s námi pořád, i když v mnohem menší míře. Dneska už mnohem více lidí vidí a uznává, že strukturální překážky existují.
Na jaký úspěch oddělení jsi nejvíc hrdá?
Na změnu pravidel grantů v souvislosti s rodičovstvím. Že je skloubení mateřství a profesní dráhy neuralgický bod českého výzkumného prostředí, bylo jasné hned od první národní konference v roce 2005. Tenkrát ještě existoval věkový limit 35 let u grantů pro začínající vědce a vědkyně a z důvodu rodičovství na ně spousta žen nemohla dosáhnout. Tehdejší Grantová agentura AV ČR po konferenci na naše návrhy reagovala dost rychle, horší to bylo s Grantovou agenturou České republiky. A protože se nám situaci dialogem s tehdejším vedením nedařilo měnit, podaly jsme stížnost k ombudsmanovi, který nám v roce 2013 dal ve všem za pravdu a označil nastavení za nepřímo diskriminační. Přístup se pak pomalu začal posouvat a dneska jsme už opravdu naštěstí jinde.
Co je naopak téma, které se posouvá minimálně?
Úplné tabu je stále ještě leadership. Jeden aspekt je to, že Česko má dlouhodobě jedno z nejnižších zastoupení žen ve vedení institucí a grémií. To se pochopitelně promítá do toho, jak je spousta věcí nastavena. Druhý aspekt je kvalita leadershipu. Člověk nezíská dobré vedoucí schopnosti tím, že napíše dobré články nebo dostane prestižní grant. Právě toto téma jsme otevřely na letošní národní konferenci a chceme v tom pokračovat.
Kam mizí český talent?
Co dnes v Česku ženám či marginalizovaným skupinám osob nejvíc komplikuje vědeckou kariéru?
Často jsou to zaryté předpoklady a předsudky o tom, kdo může být vědec a jaký má být, kdo má mít přístup k vysokoškolskému studiu, kdo má na co buňky. S tím se pak pojí představy o potřebné odolnosti, která se ale netýká jen toho, jestli člověk zvládne, že mu nevyjde experiment, odmítnou mu článek nebo nedostane grant, ale týká se i představ o časových nárocích a přesčasech, toxickém prostředí a předsudcích vůči pracujícím matkám vědkyním. Ve výsledku jde hodně o organizační kulturu.
Jak se do vědeckých kariér promítá rodičovství, nejistota získání grantů, nebo třeba český způsob hodnocení excelence?
To je všudypřítomné. Dalo by se říct, že vědecká kultura v Česku je stále nastavená tak, že máš děti a končíš. To neznamená, že bys úplně musela vypadnout z vědy, i když hodně to tak je, ale že se s tebou spíš nepočítá do budoucna; že už nikdy nebudeš excelentní vědkyně. Právě grantové financování bez institucionálního úvazku je pro lidi na počátku vědecké dráhy nejvíc ohrožující, a pro ženy zvlášť. Když odejdou na rodičovskou a skončí jim smlouva, z vědy vypadávají. Náš nový výzkum managementu kariérních pauz ukazuje, že instituce až nyní, i díky grantům OP JAK nebo GA ČR, začínají kariérní pauzy a návraty řešit. Což je skvělý a fakt důležitý začátek! Zároveň ale vidíme, že instituce tyto granty někdy využívají poměrně oportunisticky a po skončení grantového financování zavedená opatření dál neplánují udržovat. Jenže strukturální problémy nejde řešit grantovým financováním.
Co výzkumná instituce ztrácí, když nevytváří podmínky pro různé životní situace nebo nedbá o bezpečný prostor pro sdílení problémů na pracovišti?
Ztrácí lidi, jejich kreativitu a soustředěnost. Když musíš uvažovat o tom, jestli splatíš hypotéku, jestli budeš mít příští rok práci, protože ti šéf neřekl, jestli s tebou počítá do dalšího grantu, nebo když nahlásíš šikanu či sexuální obtěžování a instituce reaguje tak, že není v její gesci řešit interpersonální problémy, těžko se soustřeďuješ na vědecký výzkum. Je mnoho studií, které prokazují, že výkonnost a oddanost lidí roste, když jsou jejich potřeby reflektovány a mají bezpečné prostředí pro svůj růst a vyjádření názoru. To ale v Česku stále často chybí.
„Z genderu se stalo politické heslo.“
Co proměnu české vědy k té férové a inkluzivní nejvíc brzdí?
Jednou z hlavních překážek je stávající způsob vedení institucí – lidi (často muži) jsou zvyklí to dělat nějakým způsobem, který odkoukali od svých dřívějších šéfů. Chybí uvědomění, že se společnost mění a věda s ní. Přitom o těchto proměnách, stejně jako o nutnosti budovat si vedoucí kompetence, máme množství vědeckých studií. Pro mě je poměrně fascinující, že přestože se pohybujeme ve vědě, tak v oblasti leadershipu jako by vědecké poznatky ztratily váhu.
Naše práce má jasný cíl: férové a bezpečné prostředí pro vědeckou práci. Poznatky o tom, jaké překážky existují a jak je odstraňovat, musejí být podložené výzkumem. Proto analyzujeme statistická data, zkoumáme zkušenosti lidí a fungování institucí a připravujeme doporučení založená na těchto poznatcích. Za stejně důležité považujeme také analyzovat, zda opatření přinášejí výsledky, případně jak je nastavit lépe.
Proč jsou témata genderové rovnosti předmětem tak vyhrocených debat?
Z genderu se stalo politické heslo. Pak se i konkrétní otázky náboru, hodnocení vědecké práce nebo řešení různých forem genderově podmíněného násilí stávají předmětem kulturního konfliktu. Přitom o každém opatření můžeme a máme vést věcnou debatu. Označit celé téma za aktivismus takovou debatu rovnou zavře.
Chtěla bych, aby veřejnost lépe chápala, že naše práce se týká velmi konkrétních pracovních podmínek, v nichž vzniká věda, a také toho, jaké otázky si věda klade. Výzkum je disciplína, která je klíčová pro život celé společnosti, a pokud nedostatečně reflektuje nebo opomíjí životy velkých částí populace včetně žen a jejich zdraví, tak je to špatně. A součástí toho, jaké otázky si věda klade, je i to, kdo si ty otázky klade. Je dost nabíledni, že pokud výzkumné směry definují grémia složená dominantně z mužů, těžko tam budou figurovat například témata ženského zdraví nebo společenské péče.
Co by sis přála, aby bylo za dalších 25 let ve vědě samozřejmostí?
Rovnost, respekt a důstojnost. Je šílené, že takovéto základní věci mezilidského chování jsou něco, na co v dalších 25 letech aspirovat, ale je to bohužel tak.
Jaká témata budou i pro naši práci s časem ještě důležitější? Která budou nabývat na významu?
Umělá inteligence. Už teď raketově rostou počty podávaných grantů a počty článků. Mám anekdotické informace, že si lidi nechávají generovat článek na denní bázi. Zatím granty a články hodnotili vědkyně a vědci, často zadarmo. V tomto objemu to ale nebude možné. Řeší se, jak zapojit AI do hodnocení. Ale když je AI předsudečná, jak zajistíme, že nebude předsudečná i při hodnocení? Otázek spojených s užíváním AI ve výzkumu je však mnohem víc…
Co bude muset česká věda změnit, aby dokázala využít potenciál všech lidí, kteří v ní pracují?
Míň řešit přístrojové vybavení a infrastrukturu či abstraktní investice, a víc se zabývat tím, jak se ve vědě pracuje různým skupinám lidí a jak maximalizovat podmínky pro jejich rozvoj. Pro mě je klíčová otázka, i s ohledem na celkovou proměnu trhu práce, klimatickou změnu a společenské otřesy, jak si česká věda bude uchovávat svoji relevanci, když nebude řešit palčivé otázky, které určují naši budoucnost.
Autorka rozhovoru: Barbora Těthal Schneiderová