Nina Fárová: „Potřebujeme zjistit, že je stejně špatných učitelů jako špatných učitelek.“

O českém školství se v posledních letech mluví především v souvislosti s jeho „krizí“. Ta je přičítána řadě faktorů, jako je nedostatek vyučujících, nízké finanční ohodnocení či vysoká feminizace oboru. Kvůli té se v Česku často volá po zvýšení počtu mužů v základním školství, kteří v současné chvíli na prvním stupni tvoří jen 3 % učitelů. O tom, jaké jsou příčiny a opodstatnění tohoto apelu, v rozhovoru pro NKC – gender a věda hovoří socioložka Nina Fárová, jež se potřebě mužů v primárním školství věnovala ve své dizertační práci.

Vysoká feminizace českých škol je často kritizovaná, a někdy i považovaná za příčinu jeho krize. Na prvních stránkách své práce však trefně konstatuješ, že tuto příčinu nikdo vědecky nepotvrdil. Čím si tuto situaci vysvětluješ?

Když jsem psala svou dizertaci, začala jsem pátrat po tom, kdy vlastně feminizace učitelství nastala. Sama jsem měla pocit, že to bylo už dávno, a zajímalo mě, proč to tedy řešíme až dnes. Pak jsem přišla na to, že ženy ve školství začaly převažovat už v 60. letech, a v 80. letech už na prvních stupních výrazně dominovaly. Pokud tedy chceme feminizaci nazývat problémem, pak je problémem už čtyřicet  let, ale v 80. ani 90. letech se vůbec neřešil. Jako problém se feminizace primárního školství začala v mediálním prostoru objevovat přibližně od roku 2015, a to velmi výrazně. Já si to osobně vysvětluju příklonem ke konzervativnějším hodnotám, který můžeme v posledních letech pozorovat ve veřejném prostoru. Ve společnosti tak začalo být tolerovatelné říkat o ženách, že nejsou tak dobré, a naopak zvýznamňovat mužský princip.

Ve své dizertaci dále říkáš, že i když se u nás vyzdvihuje mužský princip, tak žádné konkrétní aktivity na přilákání mužů k učitelství v Čechách nejsou. Je v tomto ohledu situace jiná v zahraničí?

Ano, tam se tyto aktivity dějí. Například ve Velké Británii jsou reklamní kampaně zaměřené na vysvětlování širší veřejnosti, že práce v primárním vzdělávání, ať už ve školkách nebo základních školách, není jenom ženská práce, že ji můžou dělat i muži. To se odehrává občas i v Čechách, ale je to zaměřené spíš na holky, kterým se ukazují pro ně v budoucnu hůře dostupná povolání, takže hlavně IT, stavařina nebo obecně technika. Tím druhým směrem, že bychom klukům přibližovali práci v jeslích či jiných pečovatelských zařízeních, se tady ale nic podobného neděje.

V Čechách se v souvislosti s motivováním mužů ke vstupu do učitelských kariér také nejednou hovořilo o jejich finančním zvýhodnění oproti ženám. I dnes dostupné statistiky ukazují, že na stejných pozicích berou muži o 6 – 8 % vyšší plat než jejich kolegyně. Jak hodnotíš tento přístup?

Navyšovat platy jen mužům je samozřejmě nesmysl, to by se nemělo dít. Když se mluví o mužích ve vzdělávání, automaticky se předpokládá, že se jejich počty zvýší v návaznosti na růst platů. To ale takhle jednoduše nefunguje, ten problém je mnohem komplexnější. Hlavní roli hraje to, že o učitelství přemýšlíme jako o ženském povolání, a muži tak o něm ve svých kariérních volbách neuvažují.

Co osobně nejvíc fascinuje mě, je to, že když se podíváme na snahy zvýšit vyučujícím platy, tak to často není spojené se snahou dostat tam více kvalitních lidí, ale více mužů, u kterých se ale už neřeší jejich kvality. Najednou se spoléháme jen na genderové hledisko a přestáváme řešit odbornost, která by měla být genderově neutrální.

Další často zmiňovanou příčinou krize českého školství je jeho nízká prestiž. Co bylo první, nižší prestiž učitelství nebo jeho feminizace?

Slepice nebo vejce (smích). To je hrozně těžké říct. Spousta teorií se přiklání k tomu, že se prestiž snížila s příchodem žen. Jelikož v naší společnosti vnímáme ženství a mužství dost hierarchizovaně, tak na pomyslném žebříčku vlastností a charakteristik ty spojované s ženstvím stavíme níž než ty spojované s mužstvím. Tím pádem, když ženy začnou nějaké profesi dominovat, tak to tomu oboru ze společenského hlediska neprospěje a často v něm začnou klesat výdělky, a tudíž i prestiž. Děje se tomu také proto, že naše společnost má tendenci podceňovat ženskou práci, která je často spojovaná s péčí – péče žen, tedy i péče učitelek o děti ve škole je totiž vnímána jako něco automatického, jako určité poslání.

Takže zde existuje stereotyp, že ať už dělají muž a žena cokoliv, muž vždycky odvede lepší práci?

Bohužel ano. Projevuje se to na spoustě úrovních, a ne vždy takto explicitně. Nemůžeme tudíž říct, že by si vyučující i společnost mysleli, že učitelé učí lépe než učitelky. Obecně ale lze říct, že díky vysokému počtu žen ve školství jsou vlastnosti a projevy, které zdánlivě přichází pouze s mužem, více oceňované a vnímané jako nějaká spása. Vytváří se tak dojem, že muži jsou na opačné straně spektra než ženy a přinášejí do školství něco diametrálně odlišného, což považuji za problematické.

Stereotypy neobklopují jen učitelky a učitele, ale i žákyně a žáky. Jaký stereotyp jsi v tomto ohledu ve svém výzkumu zaznamenala ty? 

Že převaha učitelek znamená zvýhodnění žákyň, tedy že feminizované prostředí oceňuje dívčí vlastnosti – pečlivost, spolehlivost, – a že bychom to měli změnit tak, aby se začaly více oceňovat i vlastnosti chlapců –  průbojnost, samostatnost. Tím se ale zase spoléháme na to, že jsou holky a kluci zcela rozdílní, což tak samozřejmě není. Ta neustálá polarizace a vytváření dvou odlišných skupin neprospívá vůbec nikomu, ani vyučujícím, ani dětem.

Když se bavíme o polarizaci, každý z nás zná dělení učitelek na „mladé a milé“ a „staré a nepříjemné.“ Projevovalo se i tohle během tvého výzkumu?

Určitě, a to hodně. Jde o to, že i učitelky a učitelé si feminizované školství spojují s rigiditou a zakonzervovaností. Ztělesněním toho je představa staré, nepřizpůsobivé a nepříjemné učitelky, která dělá věci třicet let stejně, nechce je měnit, a tím samozřejmě trpí děti. Individuální případy takové být určitě můžou, ale problém je v tom, že se představa stárnoucí a nepřizpůsobivé učitelky aplikuje na celé školství a dominuje tomu, jak o něm přemýšlíme. V tomto smyslu to mají z pohledu společnosti mladé učitelky jednodušší, ale zase vydělávají méně peněz, a ani u nich se neuvažuje o tom, že by ve školství chtěly dělat kariéru.

V tomto ohledu se často se říká, že muži do školství nechodí právě proto, že kariérní postup je zde velmi omezený. Je zde možnost být jen učitelem, zástupcem nebo ředitelem, a to pro ně není dost perspektivní.

Ano, buď jdou výš po těch kariérních stupních, jak jsi řekla, nebo jdou cestou vytváření určité specializace. Zároveň ale tím, že na prvním stupni je kontaktní výuka jen pár hodin denně, mají učitelé větší prostor pro seberealizaci a vlastní rozvoj na dané škole nebo i mimo ni, například ve srovnání s kolegyněmi, které po škole pečují o své vlastní děti. U mužů se totiž předpokládá, že o jejich děti se doma postará jejich manželka. Další problém je ten, že jsou muži ve školství někdy až tlačeni, aby zastávali pozici zástupce či ředitele. S tím se ale pojí další stereotyp, že všichni muži chtějí kariéru, a ženy o ni zájem nemají.

Takže i zde narážíme na problematiku skleněného stropu a skleněného výtahu.

Určitě, to je zde bytostně přítomné. Obecně muži ve feminizovaných povoláních mají urychlený přístup do vedoucích pozic, protože přepokládáme, že mají vlastnosti vhodné pro vedení.

Dál mě velmi zajímá otázka prestiže ve školství, protože čím výš se ve školství posouváme, tím méně tam nacházíme žen.

V literatuře jsem narazila na zajímavé vysvětlení, že na čím vyšší pozici se ve školství nacházíme, tím méně je potřeba emocionální učitelka, ale je potřeba hlavně „předavatel“ znalostí. Už to, jaký gender byl použit v téhle větě, ukazuje, jak o učitelství přemýšlíme. Navíc to, že mužské vlastnosti máme tendenci hodnotit lépe a muže vnímáme jako racionálnější, z nich v našich očích vytváří lepší osoby pro to, aby nás něco naučili. Je například zajímavé, že skutečnost, že ženy ve vyšším školství chybí, se příliš neřeší. Nebývá to vnímáno jako problém.

Takže ženám nepřiznáváme odbornost, kterou automaticky přiznáváme mužům?

Určitě. Trochu mě překvapilo, že tohle je něco, co v mém výzkumu zase tolik nerezonovalo. Otázky odbornosti se tam neřešily, nebo jen velmi okrajově. Existoval předpoklad, že přijde muž a bude prostě skvělý. Často to ale souviselo s tím, že učitelky, se kterými jsem mluvila, měly velké zkušeností s tím, jaké jsou ženy ve školství, ale když uvažovaly o tom, co do školství mají přinést muži, hovořili spíše o nějakém ideálu muže, který by měl přijít, protože mnoho z nich nemělo nikdy kolegu učitele. To ve finále dopadá zase na muže, protože je velmi složité dostát vysokým očekáváním, která jsou na ně v základním školství kladena.

Konfrontovala jsi učitelky, se kterými jsi mluvila, s tím, zda v jejich zkušenosti muži ve školství dokázali obstát a naplnit jejich očekávání?

Já jsem se na to vlastně ani ptát nemusela, často to vyplynulo automaticky. Zajímavé na tom právě je, že zkušenosti nabourávající genderový řád nebyly tak zvýznamňované jako ty zkušenosti, které do genderových škatulek zapadaly. Takže učitelky často říkaly: „Já jsem tady měla kolegu, ten byl takovej nemastnej neslanej“, nebo: „Já měla kolegu, ten to s dětma vůbec neuměl“. To byli právě většinou muži, kteří ze školství odešli, a nebylo to kvůli penězům nebo omezenému kariérnímu postupu, bylo to právě proto, že na to povolání nebyli stavění. Tyhle postřehy ale ve vyprávění učitelek zapadají a vystupují právě ty o kolegovi, který je strašně kamarádský, úspěšný, chytrý, racionální a dětmi respektovaný.

Chybí opravdu na základních školách muži? A myslíš si, že jejich rostoucí počet by mohl zahnat krizi českého školství?

Na to se dá říct ano i ne. Pokud budeme o ženách a mužích uvažovat i nadále stereotypně, tak rostoucí počty mužů situaci neprospějí. Pořád si budeme myslet, že ženy jsou takové, a muži takoví, a můžeme od nich očekávat pouze a jen tohle. Já s oblibou říkám, že těch mužů tam skutečně potřebujeme víc, protože až pak zjistíme, že je stejně špatných učitelek jako špatných učitelů. To je moment, ke kterému se potřebujeme dostat. Říct si: ve školství jsou dobří i špatní lidé, my potřebujeme ty dobré, potřebujeme je motivovat, potřebujeme pro ně vytvořit dobré prostředí, a to genderově férové prostředí, aby tam chtěli ženy i muži.

A nepředpovídat dopředu, že dobří vyučující budou mužského pohlaví a ti špatní ženského.

Přesně tak.

Autorka: Kristýna Veitová